V křesle

Jsem velký frankofil a každoročně navštěvuji Festival francouzského filmu. Vím o tom, že moje slabost pro francouzštinu občas poněkud zatmívá moji soudnost, a jsem tak ochotná francouzským filmům prominout leccos jen proto, že jsou francouzské. I ten nejblbější dialog přece zní v půvabné francouzštině tak kouzelně! Letos se mi ale na festivalu přihodilo něco, co nikdy předtím. Můj zážitek z filmu, už tak zdeformovaný svou francouzskou festivalovostí, zcela proměnilo kino.

V kině Lucerna jsem byla poprvé a bylo velmi hezké – interiér z 19. století se v kině přeci jen nevídá tak často. Co ale bylo nejdůležitější – to kino bylo úplně narvané. Film, na který se všichni tak těšili, se jmenoval Zbrusu Nový zákon a byl to film námětem ztřeštěný, absurdní, prdlý a vůbec po všech stránkách dobré zábavě vyhovující. („Bůh existuje. Žije v Bruselu.“) Navíc to byla předpremiéra. A ještě v původním znění. Nešlo na to nejít.

Již v prvních minutách filmu jsem zjistila, že pán vedle mě nejspíš bude vskutku veselá kopa, a to navíc nadaná značným hlasovým potenciálem (Národní divadlo by ho mělo při příštím konkurzu na hlavní roli nějaké komediální opery určitě oslovit). A tento pán se při každém náznaku vtipnosti, a že jich v prvních minutách filmu bylo, strašlivě smál. Možná by lépe seděl popis, že vydával neobyčejně zvučné a hlasité citoslovce smíchu, ale každopádně se smál s dokonalou upřímností a srdečností člověka, který se výborně baví. Smál se tolik, tak hlasitě, tak zněle a tak upřímně, že tím musel nakazit dobrých pět řad kolem sebe a snad i celé kino, protože i to se hojně a nahlas smálo.

A tak jsem se smála též. Smála jsem se vtipům, nad kterými bych za normálních okolností jen mávla rukou, či dokonce pohoršeně pozvedla obočí. Smála jsem se i jen náznakům vtipů, kterých bych si třeba sama vůbec nevšimla. A smála jsem se nahlas dokonce i tehdy, když se ostatní nesmáli, ba i když pán vedle mě mlčel, protože program „smát se nahlas“ už byl nastaven. Bavila jsem se výborně.

A tak se stalo, že se mi francouzský film Zbrusu Nový zákon náramně líbil. A také to, že nejsem schopná říct, jestli by se mi líbil podruhé. Ani jestli je opravdu tak dobrý. A už vůbec ne, jestli se na něj má někdo dívat na počítači, v osamělosti své komůrky.

Každopádně jestli najdete nějakého pána, který se bude ohromně smát, tak ho seberte a jděte na to do kina s ním. Protože tehdy to zcela určitě bude vynikající.

Nejsem moc velký příznivce recenzí. Ale cítím potřebu napsat o překrásném filmu jménem Příběh o princezně Kaguje, který není v Čechách skoro vůbec známý. Jak by taky mohl – je japonský a japonské filmy se u nás opravdu moc nedávají.

Příběh o princezně Kaguje je kreslený film, který si nemá potřebu hrát na realističnost. Vypadá jako neobyčejně krásná malba vodovkami – a tím taky je. Některé tahy vypadají jako pouhé črty, jinde je třeba jen náznak barvy. Vše ale zapadá do jednotného půvabného stylu, který je dokonale doplněn nezvyklou krásou japonské hudby.

A uvnitř toho se odehrává mytologický příběh, který nejdřív nechává diváka tápat. Chudý drvoštěp najde v lese překrásnou živou panenku, která vyrostla z bambusu a vypadá jako zmenšenina dospělé princezny. Záhy po příchodu domů se však změní v novorozeně, které drvoštěp se svou ženou vezmou za své. Kaguja šťastně vyrůstá v lese a roste nadpřirozeně rychle – jako bambus, ze kterého vzešla. Co je zač? Proč některé věci zcela záhadně zná? Nevíme a nevíme dlouho. Jen sledujeme Kagujin život, jak se pomalu odvíjí, jak ji rodiče chtějí udělat princeznou, a tak ji stěhují do města a dávají vychovat jako dámu (což je mimo jiné v té době v Japonsku dost děsivý proces – ženy si tam třeba z nějakého záhadného důvodu černily zuby).

Sledujeme, jak Kaguja dospívá v nádhernou ženu, jak okouzluje všechny, kdo jí spatří (i ty, kdo ji nespatří), a přesto není úplně šťastná. Vidíme, jak dosahuje všeho, co se se štěstím zpravidla spojuje – má bohatství, vzdělání, na každém prstě několik nápadníků z nejlepších rodin, mezi nimi i prince. Přesto však cosi chybí.

Vyprávění je krásné, klidné, neútočí na smysly smrští rychlých a akčních záběrů, otevírá otázky, dává odpovědi jen na některé a nechává žasnout. Poklid filmu vystřídá až mrazivý závěr. Princeznin původ je odkryt, až když už je příliš pozdě. Pozdě na to, aby začala skutečně žít – tak, jak žila ve svém mládí. Protože „štěstí, které jste mi dali, bylo těžko nést!“ Přestože nejdřív byla ze všech změn nadšená, nakonec ji důsledky jejího „princeznovství“ dohnaly.

Princezna Kaguja se tak táže po původu lidského štěstí, problematizuje pozemské pachtění i hodnotu společenské prestiže. Ukazuje k hloubce samotného lidství (jakou větší otázku si je možno klást?), a to navíc způsobem, který je neobyčejně půvabný. A mimo jiné také nastavuje zrcadlo naší rychlé, akční a klipovité kultuře – až když vidíte ten obrovský rozdíl, uvědomíte si, na jakou rychlost a smršť podnětů jsme zvyklí. Ve zkratce: jde o velmi cenný královský šperk světové kinematografie.

Dlouhá léta jsem neměla na mobilu foťák. Nechtěla jsem ho a nepotřebovala. Před nějakou dobou jsem si koupila nový mobil. Hloupý, tlačitkový mobil. Má ale na sobě foťák, protože dneska je bez foťáku leda tak mobil pro důchodce. Není tomu tak dlouho, co se mi s ním přihodila zvláštní věc – dalo by se říct, že se můj mozek střetl s foťákem v mém novém mobilu a já jsem zažila argumenty odpůrců moderních technologiích, stlačené do pár vteřin, na vlastní kůži.

Bydlím na studentském bytě a ten víkend jsem byla na návštěvě doma. V neděli odpoledne, když jsem odjížděla do Prahy, jsem si chtěla najít doma v kuchařce jeden recept, protože jsem věděla, že je dobrý, ale nepamatovala jsem si ho. Našla jsem si tedy kuchařku a tehdy se to stalo.

Můj mobil ležel hned vedle. Přišla volba: můžu si recept vyfotit, kuchařku uklidit a neztratit tím dohromady ani minutu, anebo si můžu recept přečíst, vytáhnout z něj to podstatné a to si zapamatovat. První možnost byla lákavě jednoduchá a já jsem neměla času nazbyt – vzala jsem tedy foťák a recept si vyfotila, aniž bych tušila, co konkrétně v něm vlastně je. Moje jediná mozková aktivita v tu chvíli směřovala k tomu, aby se do záběru všechno pěkně vešlo.

V tu chvíli mi došlo, že jsem se nemusela ani zamyslet a už mám recept kdykoli k dispozici. Nemusela jsem si ten text přečíst, zamyslet se a vybrat z něj to podstatné a to si následně zapamatovat (a věci typu „podáváme s chlebem“ zase v klidu zapomenout). To by mi zabralo pár minut a byla by to určitá práce. Takhle mi to zabralo bez námahy ani ne minutu. A můj mozek při tom byl vypnutý – nemusel dělat vůbec nic! Velmi zřetelně jsem pocítila, jak v té jedné fotce zmizela jedna příležitost zapnout a procvičit si závity šedé kůry. Byl to proces zakrňování mozku v přímém přenosu, byť v miniaturním rozměru.

Už velmi přesně chápu všechny ty argumenty, že když máme všechny informace pořád k dispozici, tak z toho akorát zblbneme. Je to totiž přesně tak. Všudypřítomné foťáky nám nepomáhají si lépe pamatovat, ale naši paměť ubíjejí. Jak říká jeden docent od nás z fakulty: pořád vám všichni říkají, že si data nemusíte pamatovat, protože je máte kdykoli na internetu. Ale já říkám, že data jsou jako klíče – když si je pamatujete, tak je máte při sobě. Na internetu jsou vám, stejně jako klíče, o kterých víte, že je máte doma, k ničemu.

A tak jsem kuchařku znovu otevřela, recept si přečetla a naučila se ho.

Nad branou sovětského koncentračního tábora stálo: železnou pěstí donutíme lidi ke štěstí. Myslím, že je v tom velmi významný kus pravdy o všech vizích ideálního světa.

Jak to? Vždyť když mluvíme o ideálním světě, padají slova jako mír, láska, žádné války a násilí, dostatek nebo harmonie. Co je na těch hodnotách totalitního? Odpověď je snadná: na nich samotných nic. Jenom to, že jako lidé nejsme něčeho takového schopni a když se o to snažíme, tak to dopadá Hitlerem a Stalinem.

Vidím to sama na sobě. Kéž by byli lidé vzdělanější, míň hloupí a nenaletěli každému pitomci, co se tváří kdovíjak přemoudřele! To si říkám docela často. Co by to ale znamenalo v praxi? Buď násilně vzdělat lidi proti jejich vůli, což beztak nejde, nebo je připravit o jakékoli slovo ve veřejném prostoru – zakázat jim volit a vyjadřovat se v médiích. Ó, jak ideální svět. Zpravidla takový, aby byli všichni stejní jako já. Vskutku děsivá vize! Jste nesnášenliví a vulgární, třeba v internetových diskusích? Nebojte se, už dnes v noci vás navštíví ideopolicie a pěkně si to s vámi vyříká. Připravte, prosím, už nyní svou rodinu na možnost vaší delší nepřítomnosti.

Jsou věci, které jsou špatné a vždycky tady byly a vždycky budou. Prostě patří k lidem a jejich svobodě. Chtít takové věci vymýtit je jako házet hrách na stěnu. Dokonalá maska jednotné a harmonické společnosti pod sebou vždycky skrývá smrtící mašinerii útlaku. Všechny literární vize ideálních světů jsou velmi děsivé (jak o tom vypovídá výstava Brave New World v Doxu – více viz předchozí článek). V takovém „ideálním světě“ jsou rozbité blízké vztahy, lidem jsou vymývány mozky (nebo je rovnou geneticky upravují) a o svobodě ani nelze mluvit, protože to zdeformovaný jazyk vůbec nepřipouští. Opravdu nás tohle láká? Chceme se nechat železnou pěstí donutit ke štěstí?

Ideální světy mají tendenci pro svou ideálnost zapomínat na člověka a jeho svobodu. To je přitom to nejcennější, co máme. Nezahazujme to – byť by naše ideály byly sebeušlechtilejší.

Moderní umění nemusí být špatné – ba naopak, moderní umění může být zatraceně dobré. Po nedělní návštěvě výstavy Brave New World (Skvělý nový svět) v centru současného umění Dox jsem rehabilitovala své pokažené mínění (viz předchozí článek) o moderním umění.

Co je na Skvělém novém světě tak skvělého? Určitě ne líbivost. To, co je tam vystavené, není krásné v běžném smyslu slova. Ale nese to tak pravdivé a znepokojivé poselství, že je to mrazivě dobré. Skvělý nový svět se tematicky točí kolem tří slavných románů – 1984, 451 stupňů Fahrnheita a Konec civilizace (ten se v originále jmenuje Brave new world – odtud název výstavy). Kdo zná alespoň jeden z těchto románů, tak ví zhruba všechno, co vědět potřebuje. Ve zkratce: jsou to děsivé vize totalitní budoucnosti, která je v mnohém velmi znepokojivě podobná naší současnosti. A právě to výstava ukazuje.

Tak třeba padesát velikých televizních obrazovek, na kterých běží ty stejné sestříhané reklamy v bláznivě rychlém sledu a pod tím nápis „It’s your choice“ (Je to vaše volba). Nebo rudá místnost s lebkami, ve kterých jsou vytlačené pěticípé hvězdy a hvězdičky – to jak se komunistická ideologie vryla až do hloubi našich mozků… Anebo film, ve kterém hoří dům, ale všichni normálně pokračují ve svých denních činnostech a vůbec si toho nevšímají. Sušící se lidské kůže na věšáku. Zlatý nákupní vozík na točícím se podstavci. Živí lidé v malých skleněných boxech, kde jen leží v peřině a ťapají si cosi na telefonu.

Zkrátka ukázka z drsné reality dneška, mírně uměleckého přibarvená, ale velmi, velmi přesná. Tak přesná, až mrazí. Člověk se po zhlédnutí musel velmi naléhavě ptát: opravdu žijeme svobodně? A je vůbec celá tahle společnost svobodná aspoň trošku? Může člověk vůbec kdy vytvořit nějakou společnost, která by svobodná byla?

Tedy: ještě že máme instituce, které ukazují dobré moderní umění. Protože tahle výstava je velmi, velmi smysluplná. A někteří by ji měli vidět snad i povinně.