Publikováno

O filosofii, která ztratila smysl

Filosofie se tradičně vnímá jako „takové to plané tlachání o nesmrtelnosti chrousta“. Vždycky když tohle slyším, tak ji začnu vášnivě obhajovat (taky na to mám školy). Na jedné z posledních přednášek postmoderní (tzn. víceméně současné) filosofie jsem však zaváhala, jestli bych se neměla přidat ke skupině kamenovačů a taky si hodit.
Myslím si, že filosofie může měnit náhled na svět, že může měnit život, kultivovat člověka. Že ho může varovat před příliš jednoduchým uvažováním a tak ho vést k moudrosti. Že může zrelativizovat, co je nebezpečně jisté, že může vybarvit a rozhýbat statický a černobílý svět. Znám lidi, kterým filosofie změnila život, které přivedla k víře, které od víry odvedla, znám filosofii těšitelku i filosofii průvodkyni do deprese, ale každopádně filosofii tepající životem, která se chvěje lidskými myšlenkami a pohnutkami.
Od určitého bodu dějin filosofie se mi ale zdá, že se to jaksi zvrhlo. Devatenácté století a první polovina dvacátého století plodily perly nejvzácnější, jako je třeba Sören Kierkegaard, Emanuel Lévinas nebo Karl Jaspers. Pak se ale přehoupla druhá polovina dvacátého století a přišly podivné výroky jako třeba „Nic není mimo text“. Jak jako není mimo text? Můj bratr odpustí, že použiju jeho slova, ale když někoho zabijí teroristi, tak to přece není žádný text, ale krev, maso a kosti!
Někdy mi připadá, že výzkumníci v oboru téhle nové filosofie musejí žít dvojí život, aby sami před sebou obstáli. Vyučující, která nám na toto téma přednáší, je velmi inteligentní a nadaná paní, kterou máme rádi. Vykládala nám, že se podle jednoho autora jménem Jacques Derrida (to je mimo jiné autor výše uvedného výroku) nikdy nic nemůže opakovat: třeba náš podpis nemůže stvrdit naši identitu, protože se pokaždé podepisujeme jinak a nikdy nenaplníme předem daný vzor. Zkrátka není žádná pevná identita, natož její opakování. Krčila jsem rameny a říkala jsem si, že teda dobře, že asi tahle paní musí žít poněkud zvláštní život, když tráví čas tím, že dokazuje, že podpis nemůže stvrzovat identitu. Taky jsem se sama sebe ptala, jak se s tímhle vědomím asi žije. Je takhle pohyblivý a nestálý svět ještě k žití? Protože k čemu jinému by filosofie měla sloužit, když ne k žití? A když se něčím do hloubky zabývám, tak tím přece musím i žít, jinak to ztrácí smysl, ne?
Moje pochybnosti zcela rozmetala věta, která následovala: „Tak a teď vám pošlu prezenční listinu, abyste se podepsali.“ Hned po výkladu, že se teď zabývá tím, jak podpis nemůže filosoficky vzato stvrdit ničí identitu!
Někdy si říkám, jestli opravdu má cenu filosofii, když vypadá takhle, ještě obhajovat.
12 Komentářů
Publikováno

Když jde rodina na ples

Včera jsme byli na plese. Bylo nás hodně. Přípravy nám daly opravdu zabrat, hlavně psychicky. Všeobecně by se dalo říct, že to krásně sedí na současné téma týdne („Jako v korzetu“).
Nejdřív jsme byli doma v neškodné sestavě čtyř lidí. To je celkem standardní počet, v němž se dá udržet naprostý klid a řád, zvlášť když jsou všichni dospělí (byli). Adrenalin nám stoupl, když přijely moje dvě neteře a ségra. Nejdříve něco tvrdých statistických dat:průměrný věk klesl o pár desítek let, počet členů domácnosti se zvýšil o víc než polovinu, prudce stoupla hladina hluku (a to se prý hladiny zvuku nesčítají) a vůbec nejvíc ze všeho se zvedl počet šminek na metr čtvereční (kdyby šminky měly schopnost narušovat časoprostor, tak už bychom cestovali někde hodně daleko ve vesmíru).
Pak začaly přípravy na ples. „Jé, můžu si vyzkošet tvoje šaty?“ „Nalakuješ mi nehty?“ „Nalíčíš mi oči? Ale dej tam všechny ty barvy, i tu tmavou!“ „Můžu si půjčit řasenku?“ „Kolik máš vůbec lesků na rty? Cože, ty nemáš žádnou rtěnku?“ To byla jedna strana mince. Druhá vypadala úplně jinak: „Kdo udělá ty chlebíčky?“ „Ale ne, ty krabí tyčinky jsi měla vzít dvoje. Ne, tady nejsou, jsou dole ve sklepě!“ „Už jste večeřeli? No tak honem, nebo nic nezbude!“ „Učešte někdo tu holku, takhle nemůže jít, bude mít vlasy všude!“ A tak dále. Běhali jsme všichni po celém domě, navzájem se česali, líčili (no, spíš líčily), půjčovali věci, následně je pak hledali, protože si je chtěl půjčit někdo další nebo je potřeboval původní vlastník a tak dále. Do toho v kuchyni vařící četa dělala chlebíčky, které pro nedostatek prostoru skládala na parapet, zjišťovalo se, co si kdo zapomněl, že si vzal špatné oblečení, že se mu nehodí kravata, jak to, že nemá ty fialové boty, jak to, že se nenapil, případně jak to, že vypil všechen čaj – no veselo.
Vyrazili jsme, což byl značný úspěch, jen s malým zpožděním. To se však mělo podstatně zvětšit na místě. „Až tam přijdem, tak si půjdu sundat legíny a vezmu si silonky.“ „Až tam přijdem, tak mi upravíš ten účes, žejo? Ta čepice ho úplně zkazila.“ A „Nežeňte tak, vždyť je to do kopce!“
A tak jsme přišli a šli si sundávat legíny, oblékat silonky, upravovat účes, svlékat asi padesát vrstev („Děti se musejí obléct pořádně, je tam hrozná zima!“), přehazovat krabici s chlebíčky („Podrž to, sundám si kabát. Jo, vezmu to. Vem to znovu, ještě si musím sundat svetr.“), přendávat věci z jednoho místa na druhé („Nedávej si ty rukavice do rukávu, vypadnou ti!“), přezouvat se, čekat na jedny, následně na druhé a potom na třetí, přičemž ty první ty třetí vůbec neviděli přicházet…
Korzetové šaty nemám. Ale dovedu si představit, že kdybych je měla a hodně si korzet utáhla, tak by to bylo asi něco podobného. Jenom mnohem snáze změnitelného.
7 Komentářů
Publikováno

Čemu mě naučilo spolubydlení

K vysokoškolskému životu už to tak nějak patří. Pakliže se univerzita nachází v jiném než rodném městě a vaše nervy nejsou dost silné, aby přežily každodenní dojíždění, přijde na řadu hledání bydlení v cizím městě. Což je příležitost k velmi mnoha krásným, užitečným a příjemným věcem. Najít nové přátelé a známé, pobavit se, nahlédnout do jiných světů a naučit se mnoha dovednostem, které se v životě užijí víc než dost. Aneb čemu mě naučilo spolubydlení.
Tak předně mi spolubydlení vyjasnilo vztah s rodiči. V momentě, kdy se s nimi vídám jen o víkendech, tak jsme si dost vzácní na to, abychom si hádanice a jiné tahanice nechali na jindy (třeba na prázdniny, kdy se vídáme podstatně častěji…). Navíc si tolik nelezeme na nervy takovými životně důležitými záležitostmi, jako třeba na jak velké kousky se má krájet zelenina do polévky a do jakého hrnce se má vařit pro čtyři lidi.
Také jsem si díky spolubydlení vytvořila rychlý a pochopitelný způsob, jak vysvětlit, co studuji a proč a co se s tím dá dělat. Věřte mi, že to v případě humanitních studií není jednoduchá záležitost a někdy je třeba skutečně mnoho vysvětlování. Ale o tom zase jindy.
Zejména je však spolubydlení příležitostí k osobnímu růstu, hlavně ve směru tolerance. Různé moje perfekcionistické posedlosti, jako třeba umýt nádobí hned potom, co se zašpinilo, nebo uklízet hrnečky výhradně do police pro hrnečky, došly přehodnocení. Vězte, že není lepšího léku pro perfekcionistu než spolubydlící-bordelář. V současné době, pakliže ještě je možné scedit těstoviny, proti nádobí ve dřezu nic nemám, a hrneček dám klidně i do police… no, s talíři ne, ale se sklenicemi klidně.
Příležitostí učit se toleranci je mnoho. Když člověk vyjde z rodiny, kde věci mají tendenci dělat se stejnorodě, nestíhá se učit. Kupříkladu neexistuje jeden správný způsob, jak si mazat chleba, kdy chodit spát a kdy vstávat (spolubydlení mě také naučilo mluvit relativně potichu od deváté večer do deváté ráno), kdy si čistit zuby, jak připravovat míchaná vajíčka a jak si stlát postel. Na to všechno existuje takřka bezpočet variant (no, někdy pravda konkrétní počet, ale pořád víc než jedna) a věřte nebo ne, všechny jsou si rovné.
Také jsem se naučila více respektovat cizí pohledy na svět, cizí světy, ba i cizí galaxie a vesmíry. Slyšela jsem vychvalovat obory, které bych za nic na světě nešla studovat, filmy, které bych normálně považovala za odpad, a knihy, co se podle mě hodí leda tak na podpal. Ale když vám to říká člověk, kterého respektujete, tak se prostě musíte zamyslet, jestli je vaše mínění skutečně jediné správné. A také jsem slyšela vychvalovat obory, o kterých jsem nikdy neslyšela, a filmy a knihy, o jejichž existenci jsem neměla ani tušení. A spoustu dalších nových a neznámých věcí. Dlouhé rozhovory s rozličnými spolubydlícími na rozličná témata opravdu dávají nahlédnout do cizích světů.
Ale spolubydlení není jen radost z nového – je to také radost z objevování sdílených zájmů, radost, když zjistíte, že vaše spolubydlící zná tu podivnou pohádku, u které jste si už už říkali, že jste ji snad viděli jako jediní na světě, že chodila na stejný tělocvik a myslí si o něm do putníku to samé a že naprosto chápe váš postoj k filosofii. A je to také radost, která vás zalije, když jiná spolubydlící vytáhne zpod postele kytaru a začne zpívat písničky od Nohavici, když si další pustí k vaření vaši oblíbenou písničku, jiná vás vytáhne do skvělé čínské restaurace, která je na rozdíl od těch, v kterých jste byli, opravdu skvělá (byť jsem ty fleky na sukni čistila pěknou chvíli), a ještě další na laser game (nohy mě bolely ještě pár dní, ale stálo to za to).
Spolubydlení je zkrátka způsob, jak vylézt ze své ulity i ze svého rybníčku. Je to velmi krásný způsob, jak se rozhlédnout se po okolí, nasát čerstvý vzduch a otevřít se jinému, novému. Způsob, jak se vydat do jiných světů, za hranice sebe sama a své omezenosti.
6 Komentářů
Publikováno

Kdyby byl zítřek poslední

Konfrontace se smrtí je něco, co ukáže na člověku úplně všechno. Najednou zjistí, jakými blbostmi zaplňuje svůj pracovní i volný čas, přijde na to, že spoustu drahých lidí a věcí úplně zanedbává, že ještě větší spoustu věcí do nekonečna odkládá, že je nespokojený a že žije v úplně absurdním světě, kde se všichni chovají, jako kdyby smrt vůbec neexistovala.
To je celkem tvrdá realita. A je umění se chovat tak, že smrt existuje a že může přijít kdykoli. Třeba zítra.
Vědět, který den je poslední, chtěla bych, aby byl krásný. Nejkrásnější. Stačilo by mi málo – vědět, že už nic nemusím, napsat o některých ožehavých tématech, co si opravdu myslím, a to smrtelně vážně a smrtelně veřejně, být se svými milovanými někde, kde je krásně. Možná zajít na nějaký pekelně drahý balet, který už chci dlouho vidět.
Na jazyk se mi dere nepěkná otázka, proč s tím vším čekat až na poslední den života. Ale taky se objevuje vědomí, že i kdybych umřela třeba právě zítra, tak by mi to vlastně nijak extra nevadilo; nemám pocit, že bych se zuby nehty musela držet při životě, protože jsem nic nestihla, nic si neužila a všechno mám před sebou. A to je přeci jen v tom všem odkládání a bání se docela dobrá zpráva.
9 Komentářů
Publikováno

O skvělostech „posledňáku“

Je mrazivé lednové nedělní odpoledne, já mám rýmu, celkem pražádnou chuť cokoli dělat a volno. A tak se celkem nudím.
Počkat.
Už jsem se zmínila, že zítra začíná zápočtový týden, tedy v podstatě zkouškové?
A já nemám co dělat?
Ano, přátelé, je to tak. Mně samotné z toho spadla brada, div to o zem nebřinklo. Aneb o skvělostech druhého ročníku magisterského studia, takzvaného posledňáku.
Bakalářské studium jsem měla – také protože jsem děsný poctivec – pekelně těžké. A jelikož jsem ho chtěla udělat během standardní doby tří let, tak ještě těžší. Co to znamenalo pro Vánoce? Žádné dobré zprávy. Učit se jsem si během svátečních dní zakázala, hned 27. ale přicházela tvrdá dřina, kterou často rozředil až začátek dalšího semestru v půlce února.
Ta děsivá dřina ale taky něco znamenala pro moje magisterské studium. V prváku jsem se hodně stresovala, protože to byl nový začátek s novými lidmi na nové katedře. Prvák, ať už bakalářský či magisterský, se dá ve zkratce označit asi jako „nesplníš dost předmětů = letíš“. Teď jsem ale v druháku. Kreditů mám z loňska dost. Znám běh naší katedry i naše vyučující. Výsledek? Během Vánoc jsem do školy nemusela dělat skoro nic a první lednovou neděli trávím brouzdáním po internetu a koukáním na již několikrát viděné díly mého milovaného seiárlu Yes, Minister.
Protože:
  • seminární práce píšu recyklovaně, tedy o tématech, na která už mám načteno z předchozích čtyř studijních let (a že toho je!)
  • na zkoušky se učím maximálně tři dny dopředu (vlastně spíš dva až jeden den – protože to prostě stačí a hotovo)
  • a letos v prosinci jsem udělala důležitou první zkušenost – zkouška se dá udělat za jedna, i když jsem nepřečetla povinnou literaturu.
Čtyři roky tvrdé dřiny se vyplatily. Nejenže jsem teď zásobená hotovými rezervoáry načtené literatury a nahromaděných poznatků, ale také jsem zjistila, že stresovat se něčím jako školou je prostě zbytečné. Proč? Proč by mělo něco jako škola ovládat můj život? Zvlášť když vidím, že i s daleko menší přípravou, než jaká bývala mým standardem, jde udělat zkoušky za jedna?
Někdy je třeba trochu slevit a začít brát ty věci, které si přehnanou pozornost nezaslouží, méně vážně. Mně se to podařilo až v posledňáku, ale i to se počítá. Jdu dál brouzdat po internetu.
6 Komentářů