V křesle

Když jsem nedávno dělala rozhovor s jedním docentem z naší fakulty, všimla jsem si, že pan docent, vzdělaný, moudrý a mravný to člověk, hned několikrát zopakoval, že bychom se neměli „zabednit ve svém domku“. Zjevně to byl pro něj motiv velmi důležitý a když jsem se nad ním zamyslela, zjistila jsem, že je důležitý i pro mě, a to obrovsky a nesmírně.

Původním kontextem v rozhovoru byla samozřejmě věda, konkrétně historiografie. Měla by se prý otevřít jiným disciplinám, připustit, že jiné obory vidí skutečnost jinak a že to neznamená, že to jsou kacíři nebo hňupové, a že to rovněž není důvod je zrušit. Skutečnost je sice jedna, ale úhly pohledu jsou různé. Hlavně se nezabednit ve svém domku a netvrdit, že pravdu mám já a ti kolem jsou jenom paka, protože tu jedinou pravdu nepochopili.

Vtip je, že to platí úplně všude. Ať chceme nebo ne, tendence zavřít a zamknout svoje dveře a pořádně se opevnit máme všichni. Svého času jsem měla pocit, že kam přijdu, tam narážím na barikády kolem takových domků. V každém z nich šlo nalézt jedinou a nezpochybnitelnou pravdu o světě. Tak třeba: ženám nejde filosofie, zato milují nákupy, ženy jsou hloupé, muži koukají na fotbal a nezajímají se o módu, muži jsou hloupí, křesťané jsou blázni, kterým ještě nedošlo, že svět není starý 6 tisíc let, křesťané jsou naděje světa, církev je svatá, církev je nejhorší zločinecká banda ve vesmíru, humanitní fakulty jsou nejhorší, humanitní fakulty jsou nejlepší, žijeme si skvěle, žijeme si bídně.

Mnohdy jsem měla pocit, že i racionální lidé, kteří jinak přemýšlejí úplně o všem, se na určitém bodě zastaví a dál nepřemýšlejí, protože tam už se jenom opakují dané pravdy nebo vzorce chování, a běda jak tam někdo začne lézt s pochybnostmi. Mnohdy jsem měla pocit, že daný člověk nevidí tak úplně mě, ale spíš svůj obraz o tom, jaká bych měla být, ať už jako žena, studentka nebo jakákoli jiná kategorie, do které jsem zrovna menší či větší náhodou spadla. Mnohdy jsem měla pocit, že když už daný člověk vidí mě, tak si honem v zabedněném domku ve svojí hlavě udělá kategorii „výjimka“, tam mě šoupne a zbytek jeho názorů zůstane nezměněn, protože „… (doplňte dle vlastního uvážení) jsou přece … (též doplňte), to ví každý“.

Kéž bychom rozbili bednění na domcích našeho srdce a naší hlavy! Kéž bychom jednoho dne otevřeli okna, odemkli dveře a pustili dovnitř čerstvý vzduch a třeba i pozvali někoho dál! Kéž bychom přestali soudit a odsuzovat, ale začali také naslouchat a ptát se! Kéž bychom zbourali hradby, v jejichž stínu se ukrýváme, dovolili si trochu nepohodlí pochybností, námahy přemýšlení, tolerance, pochopení! Kéž bychom jednoho dne zjistili, že nejen strach, ale i láska a vstřícnost nám může být ve světě obranou, a to obranou daleko krásnější a účinnější než zamčené dvěře a bednění.

Tak to vypadá s cenou našich životů. Nebo svůj život snad ceníme na víc? Možná slovy – to zcela určitě. Lidská práva, trestní zákoník a všemožné další dokumenty a instituce dokládají, že jsme pro ochranu lidského života schopni nemalého úsilí. Ale to se děje zejména v případě jeho bezprostředního ohrožení, v případě smrti. Když máme svůj život skutečně žít, když se vrátíme ze školy nebo z práce a nečelíme smrtícím bombám nebo nemocem, ale dalšímu pracovnímu dni, se však zpravidla chováme tak, že by se do těch třiceti stříbrných vešlo i dýško pro nebeskou komisi.

Jak si jinak vysvětlit životní styl „přežít pracovní týden, dočkat se spasení jménem víkend, alkoholového opojení v pátek, pekelné kocoviny v sobotu a deprese v neděli, o pondělním ránu nemluvě“? Ano, vím, někdy to nejde jinak, okolnosti jsou okolnosti a život se s námi nemazlí. Ale o něco jemnější variantu známe snad všichni. Po státnicích už bude všechno fajn. Až si najdu práci, tak to bude v pohodě. Až si zvyknu na pracovní režim, tak bude dost času na štěstí. Případně materiálnější varianta: až budu mít mobil/auto/byt/domeček/vilu se zahradou a stádo koní, tak budu skutečně šťastný. A ono pořád nic a štěstí nepřichází a já se pořád honím, pořád stresuju a pořád jsou všude jen samé starosti. A můj život je pod psa a nestojí ani za těch třicet stříbrných, protože si nedokážu vážit sebe sama natolik, abych se nenechala ovládnout studiem, prací nebo očekáváním okolí. Moje hodnota na trhu práce může být skvělá nebo výsledky ve škole famózní (tady vím, o čem mluvím), ale věřte mi, v tu chvíli se necením ani na těch třicet stříbrných.

Víte co? Já nechci mít tržní hodnotu, nechci být zboží na „trhu práce“. Nechci se prodat ani upsat. Nechci se hnát za dokonalým vzhledem, za představou dokonalé ženy, studentky, zaměstnankyně. Chci se dívat do slunce a ležet na louce, procházet se lesem a nahlas si zpívat, číst básně a vyprávět vtipy a malovat si a poslouchat ptáky. Chci být se svými přáteli a se svou rodinou a dávat z plnosti, ne z donucení. Jako malý princ chci mít čas na to důležité, co je očím neviditelné. Důležitá pro něj byla jeho růže, později jeho liška a nakonec jeho přítel pilot. To je totiž život, který stojí za víc než třicet stříbrných.