Publikováno

Pozor, myšlení ohrožuje hloupost!

Když jsem nedávno procházela chodbou jednoho nejmenovaného nákupního centra a směřovala k východu, padl můj zrak na ceduli, která mě takřka přikovala k zemi. Dramatičnost vyprávění zde trochu utrpí, neboť následoval hurónský záchvat smíchu, ale předstírejme, že nám trocha napětí ještě zůstala. Jednalo se drobný stánek s ukázkami jakési logické hry s kuličkami, obklopený cedulemi s barevným nápisem „Myšlení ohrožuje hloupost“.
Nevím, jestli už je můj korektorstvím cvičený zrak natolik deformován, nebo jestli byl autor tohoto sloganu opravdu takový blb (asi od obojího trochu), ale bouchlo mě to do očí hned a strašlivě. Ten slogan byl vymyšlen tak zoufale špatně, že sám sebe popíral! Pakliže totiž napíšete, že myšlení ohrožuje hloupost, tak není jasné, co ohrožuje co. Podmět může být jako „myšlení“, tak „hloupost“. Co je tedy ohrožené? Hloupost myšlením, nebo myšlení hloupostí? Jelikož měla ta tři slova prodat logickou hru (která zjevně táhla, protože stánek byl obsypán dětmi), je nad slunce jasné, že to mělo být myšlení, kdo někoho ohrožuje, a tou ohroženou měla být hloupost. Jak jednoduché: zahrajete si hru, ta vás naučí myslet a to z vás vyžene každý náznak hlouposti.
To, k čemu vám bude dovednost získaná skládáním kuliček na podložku, ponechám bez povšimnutí. Třeba to opravdu k něčemu dobré je, byť neschopnost orientace v prostoru (i v ploše) nepovažuji zrovna za hloupost. Ale to, že slogan, který má být úderný, jednoznačný a ještě ke všemu hrát na jakousi „chytrou“ notu, obsahuje chybu, která jeho význam zcela převrací, to už je skutečně vrchol hlouposti. Blbé reklamy vidíme na každém kroku, ale takhle blbé… Nemám slov.
Ten hurónský smích už mě přešel a zůstává po něm vpravdě hořká pachuť. Jedno se totiž autorovi výše uvedeného výroku musí nechat. Je sice dost hloupý na to, aby se živil češtinou, když česky neumí (a klidně to o něm řeknu, i kdyby to byl kuličkový velmistr!), ale odhaluje velmi temnou a aktuální pravdu. Jak je vidno, myšlení je skutečně vážně ohroženo. A to hloupostí jeho a jemu podobných.
8 Komentářů
Publikováno

Čaromoc kalendáře na stole

K tomu kalendáři jsem se dostala úplnou náhodou. Znáte to: „Heleď, dostali jsme hromadu kalendářů a taky máme dva úplně stejné, nechceš jeden?“ A tak jsem si ho vzala a postavila na psací stůĺ, pěkně tak, abych na něj neustále viděla. Myslela jsem si, že to bude prostě hezká dekorace, která mi trochu pomůže v orientaci časem a prostorem, ale po pár dnech jsem si uvědomila, že na mě má ten kalendář daleko větší vliv, než jsem si myslela. Asi začnu být fanda stolních kalendářů.
Jak se tak občas zadívám do těch čísílek, dojde mi totiž, kolik času mám. Že měsíc je vlastně hrozně dlouhá doba a že až do včerejška tam byl pořád ten první. Teprve první! Mívám tendenci leden tak trochu vypouštět, protože je zkouškové a jinak se do něj celkem nic nevejde, ale když na mě takhle kouká z kalendáře, tak to najednou nejde. První měsíc v roce. Když ho prošustruješ, nikdy se ti nevrátí. Máš šanci v něm spoustu věcí udělat, spoustu věcí změnit a je první, s příchutí sladkého nového začátku. S dneškem je ten pocit ještě palčivější, protože mě čeká posvátná chvíle, kdy kalendář otočím a tak za tím prvním obrázkem udělám definitivní tečku. A přede mnou bude další měsíc. Druhý. Stále zimní a o něco kratší, než je obvyklé. Ale pořád neobyčejně dlouhý. Takového času! A to pořád tvrdíme, že žádný nemáme. A přitom ho často jen nevěnujeme tomu důležitému. Tolik času, tolik příležitostí, tolik možností. Tají se mi z toho dech.
Tak snad to všechno nepromrhám.
3 Komentářů
Publikováno

Čekání aneb o vzdělávání na všech stupních

Již od let svých gymnaziálních studií v častých intervalech žehrám na školu. Na to, jak učitelé neučí dobře, jak jim k tomu stačí jejich třicet let staré zápisky, jak nás neučí souvislosti, jak je látka, kterou probíráme, k ničemu a že ji akorát zapomeneme (pravda, jako prevence Alzheimerovy choroby to možná funguje, ale to je trochu málo!). Toto žehrání zpravila končí úvahou o úrovni pedagogických fakult a povzdechem, že by to chtělo do školství nalít mnohem víc peněz, učitele pořádně zaplatit a tím jim dát motivaci učit dobře a přitáhnout lidi, kteří by šli učit rádi, ale za současného stavu by zemřeli v chudobě a za posměchu společnosti (učit jde přece jenom nicka, co se jinam nedostala a nic neumí). A tak čekám na změnu, která přece musí přijít, protože školství je důležité. A čekám už mnoho let.
Tyto úvahy byly na tři roky vystřídány radostnými ódami. Moje bakalářské studium bylo skvělé, naplňující a kvalitní. Pravda, i tam byly kurzy na nic, ale bylo jich velmi, velmi málo. Na tři roky jsem přestala žehrat a čekat.
Pak přišel magistr. A žehrání se vrátilo, a to v ještě daleko horší podobě, protože už jsem si mezitím stihla prožít, jak skvělé studium může být. Dokonce na téže fakultě.
Ve zkratce: jsme tam, kde jsme byli, nebo ještě o kus dál. Naši vyučující pravidelně učí na více školách. Ať už jsou roztrženi mezi Prahou a Plzní, mezi univerzitou a gymnáziem nebo mezi Prahou a Bratislavou (to je asi rekordman), skoro všichni roztržení jsou. A hádejte proč? Protože jinak by museli zemřít v chudobě, ovšem společensky velmi ceněni, protože to jsou přece univerzitní pedagogové a vědci, elita národa, naděje vlasti. To by jim v danou chvíli velmi pomohlo. Jak končí kurzy těchto roztrhaných vyučujících? Popíšu krajní případ: přednáška víceméně bez struktury, která spočívá v raketově rychlém přečtení prezentace. V prezentaci jsou zkopírované části knih a je jich tam tolik, že se ani nevejdou na projekční plátno tak, abych to i já se svým ostřížím zrakem přečetla. Co si z takové přednášky odnesou studenti? Správně, naprosto nic; jenom pocit absolutního rozhořčení, nějaký ten záchvat vzteku a opětovné žehrání na školu a nedostatek peněz pro učitele (jak asi mají učit kvalitně, když místo přípravy musejí jít do druhé nebo třetí práce?). A samozřejmě: čekání, že jednou třeba bude líp (podobnost s předvolebními slogany čistě úmyslná).
Když jsem se letos v létě stala tajemnicí jednoho (jiného) magisterského oboru u nás na fakultě, skutečnost neuvěřitelné nedoceněnosti a chudoby mě udeřila ještě víc. Jako tajemnice mám úřední hodiny. Mám je v pátek, kdy už všichni jezdí domů. Proč? Jednak aby se mi to nekrylo s rozvrhem, ale hlavně proto, že o ty tři počítače a pět a půl židle, které v našem kanclu jsou, se musí podělit cca patnáct vyučujících. Prakticky všichni mají během týdne konzultační hodiny a musejí se tam vejít. A to mimo pondělí a středy, protože to se zpravidla zkoušejí velké zkoušky. Každý z nich tam má půl police, čtvrt hrnku a soukromí asi jako na Václaváku. Včetně mě. Čekáme, až se to změní a každý budeme mít třeba i svou vlastní židli. Zatím marně.
Kdybyste se mě před pár lety zeptali, co chci dělat, tak bych vám se zářícíma očima začala vyprávět o doktorátu a o tom, jak zůstanu na univerzitě. Teď si nejsem zdaleka tak jistá. I kdyby se pro mě pedagogický úvazek našel, tak by byl třeba osminový a zaplacený hodinovou taxou, při jejímž vyslovení by i středoškolští učitelé soucitně pokývali hlavou, a ještě bych za to mohla děkovat se slzami vděčnosti v očích. A tak čekám, až mě něco osvítí a já najdu v životě jiný proveditelný sen o budoucím zaměstnání, za kterým bych mohla jít.
Jsme chudí, chudí jak kostelní myši. A jediné, co s tím můžeme dělat, je psát rozhořčené články a čekat. Čekat, až zemřeme v chudobě, ale zato na staroslavné Karlově univerzitě.
9 Komentářů
Publikováno

Perfekcionismus a jiné nemoci

Perfekcionisté bývají celkem milí lidé. Ovšem jen do chvíle, kdy se dopustíte nějaké chyby – a ta chvíle na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Protože perfekcionista vidí chyby všude a všechny jsou největší.
Jedno vás před perfekcionistou chrání: bývá totiž daleko přísnější k sobě než k ostatním. Nic, co udělá, mu není dost dobré. Na zkoušku není nikdy dostatečně připraven, čelo se mu rosí úzkostí, když nepřečetl všechno, co přečíst měl, nebo když si po sobě nestihl zkontrolovát seminární práci alespoň pětkrát. Je nejlepší ve třídě? V ročníku? Na škole? Všechno málo – někde, třeba v nějaké zapadlé vesničce v Himalájích, je jistě někdo, kdo je chytřejší nebo nadanější než on. Po koncertě, na kterém perfekcionistovi všichni náramně tleskali, si strhá vlastní výkon takovým způsobem, že ho ani vlastní učitel hudby nepozná. Každý vlas, který v perfekcionistově účesu není přesně tam, kde být má, je ohromným kazem v jeho vzhledu, a oblečení, které je o trochu větší, ho dovádí k šílenství.
To na sobě ovšem perfekcionista nedává znát, protože k dokonalosti patří také to, že je navenek milý, sympatický, usměvavý a vtipný. Čas od času, když už ho znáte lépe, se ale stane, že jeho po dokonalosti toužící srdce vyhřezne na povrch. Tehdy se stává ze sympatického a příjemného člověka zuřící fúrie. Radím vám dobře: nepokoušejte perfekcionisty!
Zkoušeli jste někdy mluvit anglicky před perfekcionistou-lingvistou-hudebníkem? Nezkoušejte to! Všechno, co řeknete, bude fatálně špatně. Perfekcionistovy uši uslyší všechno a toto všechno mu ty uši málem utrhne. Také před perfekcionistou nikdy nesrkejte ani nemlaskejte (moje neteře by mohly vyprávět) a dávejte si velký pozor, abyste nic nerozlili, nikde nenadrobili a lžící příliš netřískali do talíře. Nádobí, které jste umyli, ukliďte dřív, než k němu perfekcionista přijde a podrobí ho detailnímu zkoumání. Výsledek by vás nepotěšil. Přehrabovali jste se perfekcionistovi ve věcech a myslíte si, že jste všechno pečlivě vrátili na původní místa, takže se nic nepozná? Omyl, přátelé – pozná! A to hned. A pak běda tomu, kdo to provedl. Perfekcionistova měřítka pro pořádek jsou míle a míle za těmi normálními, všechno má své na milimetr přesné souřadnice. Necháváte ležet časopisy jen tak ledabyle na stole, a to dokonce tak, že nekopírují pravé úhly stolu? Používáte na pití jiný hrneček, než je ten váš, nebo si dokonce nevšimnete, že používáte ten perfekcionistův? Zbývají po vašem úklidu na parketách smítka? Máte ve svém slohu chybu? Posunul se vám náhrdelník tak, že je zapínátko vepředu? Tragédie, tragédie, samá tragédie. To všechno jsou největší chyby, které můžete před perfekcionistou udělat. A pak samozřejmě ještě zhruba pět tisíc dalších.
Je ovšem třeba si uvědomit, že spolupráce s perfekcionistou má i své kladné stránky. Děláte s ním společně na nějakém projektu? Pak máte úspěch předem zaručen. Perfekcionista nezná slova jako „odbýt“ nebo „nestihnout“. Práci odevzdává v termínu, vypracovanou do posledního detailu. Chodí včas, drží slovo, neprokrastinuje a když uklidí na bytě, vše jen září. Nechte perfekcionistu zorganizovat nějakou akci a bude dokonalá. Vezměte si ho do skupinky flákačů a on, i když bude brblat a nadávat, to odpracuje za všechny. Protože perfekcionista je dříč a odpočívá, až když je všechno hotovo.
Proto, prosím, nedrážděte perfekcionisty. Vidět všude největší chyby, věřte mi, to není snadný život. Až tedy příště uvidíte člověka s milým úsměvem, dokonale upraveným zevnějškem, nejlepšími výsledky ve škole a hromadou diplomů z jiných disciplin, mějte s ním soucit. On za to nemůže.
8 Komentářů
Publikováno

O filosofii, která ztratila smysl

Filosofie se tradičně vnímá jako „takové to plané tlachání o nesmrtelnosti chrousta“. Vždycky když tohle slyším, tak ji začnu vášnivě obhajovat (taky na to mám školy). Na jedné z posledních přednášek postmoderní (tzn. víceméně současné) filosofie jsem však zaváhala, jestli bych se neměla přidat ke skupině kamenovačů a taky si hodit.
Myslím si, že filosofie může měnit náhled na svět, že může měnit život, kultivovat člověka. Že ho může varovat před příliš jednoduchým uvažováním a tak ho vést k moudrosti. Že může zrelativizovat, co je nebezpečně jisté, že může vybarvit a rozhýbat statický a černobílý svět. Znám lidi, kterým filosofie změnila život, které přivedla k víře, které od víry odvedla, znám filosofii těšitelku i filosofii průvodkyni do deprese, ale každopádně filosofii tepající životem, která se chvěje lidskými myšlenkami a pohnutkami.
Od určitého bodu dějin filosofie se mi ale zdá, že se to jaksi zvrhlo. Devatenácté století a první polovina dvacátého století plodily perly nejvzácnější, jako je třeba Sören Kierkegaard, Emanuel Lévinas nebo Karl Jaspers. Pak se ale přehoupla druhá polovina dvacátého století a přišly podivné výroky jako třeba „Nic není mimo text“. Jak jako není mimo text? Můj bratr odpustí, že použiju jeho slova, ale když někoho zabijí teroristi, tak to přece není žádný text, ale krev, maso a kosti!
Někdy mi připadá, že výzkumníci v oboru téhle nové filosofie musejí žít dvojí život, aby sami před sebou obstáli. Vyučující, která nám na toto téma přednáší, je velmi inteligentní a nadaná paní, kterou máme rádi. Vykládala nám, že se podle jednoho autora jménem Jacques Derrida (to je mimo jiné autor výše uvedného výroku) nikdy nic nemůže opakovat: třeba náš podpis nemůže stvrdit naši identitu, protože se pokaždé podepisujeme jinak a nikdy nenaplníme předem daný vzor. Zkrátka není žádná pevná identita, natož její opakování. Krčila jsem rameny a říkala jsem si, že teda dobře, že asi tahle paní musí žít poněkud zvláštní život, když tráví čas tím, že dokazuje, že podpis nemůže stvrzovat identitu. Taky jsem se sama sebe ptala, jak se s tímhle vědomím asi žije. Je takhle pohyblivý a nestálý svět ještě k žití? Protože k čemu jinému by filosofie měla sloužit, když ne k žití? A když se něčím do hloubky zabývám, tak tím přece musím i žít, jinak to ztrácí smysl, ne?
Moje pochybnosti zcela rozmetala věta, která následovala: „Tak a teď vám pošlu prezenční listinu, abyste se podepsali.“ Hned po výkladu, že se teď zabývá tím, jak podpis nemůže filosoficky vzato stvrdit ničí identitu!
Někdy si říkám, jestli opravdu má cenu filosofii, když vypadá takhle, ještě obhajovat.
12 Komentářů