Publikováno

Svět, který je v nás

Jakmile jsem spatřila téma tohoto týdne, ozval se ve mně hlásek: svět, který nás obklopuje, neexistuje, existuje jen svět, který nás tvaruje, vtiskuje se do nás a neseme si ho s sebou. Světa, který by nás jenom obklopoval, je strašně málo, pokud vůbec je…
A tak jsem mu dala vytrysknout na povrch.
Naše prostředí má na nás velmi hluboký, ba přímo určující vliv. Je velký rozdíl, jestli žiju v Praze nebo na samotě u lesa. V Praze se musím přizpůsobovat velkému množství lidí, kultuře, spěchu, lidem ze všech koutů světa, lidem, kteří se oblékají jako papoušci nebo mají zelené vlasy. Na samotě u lesa mě tvaruje samota, příroda, klid, ticho, zpěv ptáků a šumění stromů, ale také třeba nuda, nedostatek civilizace a statičnost. Jsou to dva natolik různé životní styly, že jejich výsledkem budou dva do určité míry různí lidé.
Svět, který nás obklopuje, si zároveň neseme vevnitř s sebou. Říká se, že lidé, kteří v sobě mají pořádek, ho dělají i kolem sebe. My tvarujeme svět, svět tvaruje nás. Žít v hezkém prostředí je potřeba, která když zůstane nenaplněna, něco nám schází. Když jsem se v úterý vrátila z třídenního pobytu v Lázních Kynžvart, bylo to víc než zjevné: lázeňské budovy byly hezké zvenku, ale k uzoufání ošklivé zevnitř. Úplně mě to drtilo. Zcela jiný pocit ve mně vzbuzuje můj pokoj, ve kterém se mi líbí. Nebo: na bakaláři jsem byla moc spokojená s budovou, ve které jsme sídlili, líbilo se mi tam. Na magistru jsme v budově, která – aniž bych jí chtěla nějak lichotit – je fakt hnusná. Rozdíl je to nebetyčný.
Jaký z toho dělám závěr? Velmi jednoduchý: my jsme ve světě a svět je v nás. Čím víc jsme se spolu sžili, tím víc jsme do sebe vzájemně zapustili kořeny. Svět, který by nás jenom obklopoval, je ve srovnání s tímto světem v nás, vlastně nepodstatný.
9 Komentářů
Publikováno

Muset mít názor na všechno, velká to nemoc dneška

Také znáte ten tlak? Bavíte se s libovolným člověkem o libovolném tématu a bum.
„Co si o tom myslíte?“
A vy, filosof z povolání, mu sdělíte svůj inteligentní, perfektně odargumentovaný a prožitý názor. A teď zpět do reality.
Myslím si – jak už konec konců říká můj profil – že na určité věci názor mám a mám ho jasný. Tehdy se ho nebojím říct (někdy dokonce i nahlas!). Ale na spoustu věcí názor nemám a je jich daleko víc než těch prvních. A někdy mám pocit, jako bych tím překračovala jakési společenské tabu.
Je totiž moderní, když každý má skvělý názor na všechno. Na islám, elektronickou evidenci tržeb, bezpečnostní opatření v elektrárnách ČEZu, návštěvu čínského prezidenta a Holanovu poezii. Soudím, že něco takového není v silách smrtelníka, minimálně ne smrtelníka, který není na světě ani čtvrt století. A přece se to po mně chce. Pakliže na to na všechno názor mít mám, musí nutně být povrchní. Jak taková názorová rychlokvaška vypadá? Zpravidla sestává z opakování několika frází, které řekl někdo, komu věřím. Ano, taková je podle mě většina skvělých názorů i názorů vůbec, včetně těch mých. Bylo by to zcela v pořádku, logické i legitimní, jen kdyby se nezaměňovaly za nezpochybnitelnou podstatu všehomíra.
Podstata všehomíra sestávající z pár bezduše zopakovaných frází? Zní to absurdně, ale obávám se, že to není takové sci-fi. Možná, že kdyby lidé měli častěji odvahu prostě říct „nevím, o tomhle nemám dost informací, takže na to nemám žádný názor“, kdyby se ze všech stran už od střední školy pořád nehrnuly požadavky, abychom všichni měli na všechno názor, tak by se nám žilo lépe. Minimálně by si nemysleli všichni všechno o všem a nepokládali to za podstatu vesmíru, kvůli které je třeba vraždit.
Na závěr si je třeba ještě vyjasnit pár věcí: Holanovu poezii znám až na pár výjimek jen ze školních škamen a většinou jí nechápu, elektrárnám ČEZu nerozumím, ani co by se za nehet vešlo, snad jen vidím, že ČEZ je obrovská, neprůhledná polostátní mašinerie, kde se ztrácí nejedna koruna daňového poplatníka. Elektronická evidence tržeb je mi ukradená a debatu o ní nesleduji, o islámu vím celkem kulové a čínský prezident je mi vrcholně nesympatický. Zkrátka vím, že nic nevím. Tak a teď jděte a s těmihle názory strhněte davy.
25 Komentářů
Publikováno

Diagnóza HSP: vysoce citlivý člověk

To, že jsem tak trochu divná, jsem nikdy nezastírala. Nicméně že pro moji divnost existují škatulky, které se stále ještě vejdou do té největší škatule nazvané „normál“, mě povzbuzuje a uklidňuje. Nedávno jsem (zde) narazila na jednu, která mi odpověděla na mnoho otázek. Anglicky se jmenuje HSP, highly sensitive person, tedy vysoce citlivý člověk.
Vždycky jsem měla problémy s typologiemi osobnosti. Klasické dělení na cholerika a další na mě nesedělo, byla jsem všude a nikde. A takhle to končilo pokaždé. Naučila jsem se nad tím mávat rukou. První zajímavější byl enneagram (rozděluje na 9 typů osobnosti a nádherně ukazuje dvojsečnost všeho), i tam jsem se ale zpočátku viděla nejmíň u třech typů, které spolu navíc neměly úplně souviset. Jediná typologie, kde jsem se hned napoprvé našla, je MBTI (Myers-Briggs Type Indicator). Teprve teď ale nějak úplněji chápu, proč se mi to dělo. Vysoká citlivost se tak snadno zamění za cokoli jiného!
Vysoce citliví lidé jsou lidé, jejichž mozek funguje trochu jinak než u zbytku populace. Vysoce citlivá jsou i zvířata, která si pak vytvářejí trochu jinou strategii přežití. Je nás 15 – 20 % v populaci a zdá se, že to máme vrozené. Co je to „divné“? Je to jednoduché: reagujeme více a intenzivněji. Zaznamenáme tedy drobné podněty, které jiní nevnímají, podněty příliš silné (příliš rychlé, chaotické, násilné či hrůzostrašné filmy, příliš silné zvuky, příliš blikavá a ostrá světla…) nás naopak zahlcují k nevydržení. Důsledky to má dalekosáhlé.
Nikdy jsem nechápala, jak se někdo může chtít dívat na horory nebo krváky. Příliš hlasitá hudba mě vysloveně ubíjí a když jsem moc dlouho v živé a halasné společnosti, jde mi hlava kolem. Nikdy jsem nechodila na žádné pařby či diskotéky, kofein a alkohol na mě mají účinky takřka abnormální, vadí mi příliš mnoho lidí a velmi mě ovlivňují nálady druhých. Zároveň prožívám všechno tak nějak víc a přehnaněji, doma mě za to co chvíli někdo sprdnul. Snadno vyletím, snadno se rozesmutním, snadno se dojmu, snadno se hodně vylekám. Všímám si detailů a drobných nuancí. Velmi si užívám umění (zejména vážnou hudbu!) a těžko snáším změny. A co je na tom nejlepší: nejsem v tom sama.
Vysokou citlivost jsem v průběhu let zaměňovala za leccos, nejčastěji prostě za přecitlivělost. Dnes už chápu, že nejsem tak strašný cholerik, tak strašný perfekcionista a tak strašně rozervaný melancholik. Že když má u sebe daný typ osobnosti napsán, že se vyznačuje hlubokým prožíváním, že to ještě nemusím být nutně já. Jsem prostě jenom součástí těch dvaceti procent, jejichž mozek pracuje trochu jinak, a tak je potom všechno poněkud silnější. Je to na jednu stranu uklidňující, na druhou mi to dává klíč, jak s tím pracovat. Každopádně až mě budou příště zvát na nějakou pařbu, budu vědět, jak mám odpovědět. Mám na to už i odborný termín.
18 Komentářů
Publikováno

Spočinout ve stínu velkých: k osmdesátinám Jana Sokola

Nic není krásnější, než když během studií narazíte na osobnost vpravdě velkou, moudrou a obdivuhodnou, a pak k ní můžete chodit na přednášky a dlouhé hodiny ji poslouchat. Při takových přednáškách sice jde o vědomosti, ale také a v první řadě o cosi, co z dané osobnosti vyzařuje a ohledně čeho chováte tajnou naději, že by to do vás mohlo alespoň trošku prosáknout. (Na rozdíl od naděje, že vědomosti ve spánku přelezou z knihy, která je pod polštářem, do hlavy, je tato oprávněná.)
Během svých tří bakalářských let jsem měla na takovéhle osobnosti velké štěstí. Narazila jsem na tři, v jejichž stínu jsem mohla spočinout a ulevit své perfekcionistické duši, neboť mohla následnou hodinu a půl patřit takřka na vzor dokonalosti.
První z takových osobností je profesor Jan Sokol, který v těchto dnech slaví své osmdesáté narozeniny. Jan Sokol je jedním ze zakladatelů naší fakulty a je to jeden z nejmoudřejších a nejvzdělanějších lidí, jaké jsem kdy potkala. Mluví řečí naprosto českou a srozumitelnou a to některé popuzuje, protože se jim zdá, že říká banality (ve filosofii částečně platí úzus, že čím nesrozumitelnější něco je, tím víc je to cool). Když se ale člověk do těch jednoduchých slov ponoří, zjistí něco jiného – stejně jako když uslyší pana profesora vyjadřovat se k prakticky libovolnému tématu. Někdy mám pocit, že ví všechno o všem. Díky za tak moudré, vzdělané a životem protříbené lidi. Potřebujeme je jako sůl.
Další obdivuhodnou osobou je profesor Martin C. Putna. Kontroverzní, názorově vyhraněný, neotřesitelný, občas hrůzu nahánějící, občas neobyčejně milý a vstřícný. Jeho přednášky byly jako chození do kina, a to na komedie nejlepšího druhu. Často jsme se smáli a přestože přednášel do půl sedmé do veřera, nikdo neusínal. Nejednou se stalo, že začal zcela spontánně zpívat písně či citovat libovolnou knihu v prakticky libovolném jazyce. Z principu odmítal powerpointové prezentace (hurá!), a tak když potřeboval mapu starého Řecka, musel ji namalovat. Byla bezchybná. Díky němu jsem začala mít pocit, že alespoň trochu vím, jak číst poezii. Dějiny literatury podané jím byly jako napínavý příběh.
Třetím člověkem je magistra Lily Císařovská, paní neznámá, mediálně neprofláklá, akademicky na takřka nejnižším stupínku. Nikoli však proto, že by neměla na to vyšplhat se po akademickém žebříčku výš, ale proto, že má lepší věci na práci. Naprosto mi změnila pohled na jazyk. Učila nás překládat, učila nás anglicky, učila nás česky a učila nás lingvistice. Bylo to úchvatné. Na její kurzy se všichni těšili, protože učila takovým způsobem, že by se měl vystavovat ve všech pedagogických institucích. Měli jsme pocit, že si hrajeme, a zatím nám do hlavy přecházely tuny a tuny vědomostí a úplně nový pohled na spoustu věcí. Jazykový cit, který jsem měla snad i předtím, Lily povýšila na úplně novou úroveň. Jestliže ke dvěma předchozím pánům chováme úctu, bázeň a chvění, k Lily jsme přilnuli city takřka rodinnými: na konci třeťáku jsme jí dali plyšáka a knížku. Když k ní dnes přijdu na konzultace, tak toho malého tygříka vždycky vytáhne. Ti, co konzultují vedle, už z toho nejspíš měli nejedny Vánoce.
Je nádherné, když vás může učit osobna vzdělaná, kultivovaná, úctyhodná a mravně na výši. Je nádherné vidět, že takoví lidé existují a jsou ochotni žít z takřka nulového platu, protože v učení vidí smysl. Je nádherné moct vidět takové vzory a moct je následovat. Díky za tak skvělou fakultu a všechno nejlepší, pane profesore Sokole!
11 Komentářů
Publikováno

Aprílové vycházky aneb jak pejsek s kočičkou věšeli prádlo

Právě uplynulý víkend jsem strávila se svým rodným bratrem ve svém rodném domě. Byl to pohodový, fajnový a nicnedělací víkend. Ovšem v jedné věci jsme měli smůlu – a to v sobotních vycházkách.
Po sobotním obědě jsme si řekli, že půjdeme ven. Venku svítilo sluníčko a bylo příjemně, na obloze sem tam nějaký ten mráček. Nakonec se náš odchod ještě cca o půl hodiny opozdil. To už venku nesvítilo sluníčko. Zhruba deset minut poté, co jsme vyrazili z domu, se strhnul opravdu úctyhodný ceďák. Naštěstí jsme byli vybavení, a tak jsme vytáhli z batohu příslušné propriety a v procházce pokračovali. Déšť po chvíli ustal a zbytek procházky jsme strávili bez úhony.
Naše kroky vedly také kolem malého přístřešku s ohništěm, který stál hned u lesa. „Co kdybychom si tady večer opekli buřty?“ Vyjádřila jsem určitou skepsi ohledně počasí, ale když jsme si ověřili, že les nepropršel a dříví je tedy prakticky suché, svolila jsem. Mezitím už opět začalo svítit sluníčko.
Sluníčko svítilo přesně tu hodinu a půl, co jsme seděli s knížkou doma. Jakmile jsme se zvedli, připravili si potraviny na cestu a vyrazili, už se opět honily mraky.
Co vám budu vykládat, sotva jsme dorazili na místo, začalo lít znovu. A tentokrát i s blesky a hromy. V jednu chvíli byl déšť dokonce tak hustý, že se nám úplně ztratil z výhledu obzor a protější kopce. Zhruba po půl hodině to naštěstí přestalo, mohli jsme si opéct donesené buřty, konstatovat, že žhavé uhlíky vypadají jako nějaký šetřič obrazovky (jak se nám ta přirozenost ale otočila!) a vyrazit na cestu.
A tehdy se stalo co? Ano, správně – začalo pršet! Pravda, tentokrát už jen drobně, ale přece.
Byl to pech, ale také příjemné poučení. Občas je dobré zmoknout a pak moct mít radost z tepla a sucha. Člověk pocítí, že je přeci jen ještě tvor z masa a kostí, který žije v přírodě. Málokdy zažijeme přítomnost živlů takhle blízko a málokdy si dopřejeme ono obyčejně krásné štěstí skutečnosti, že máme střechu nad hlavou. I když tedy náš sobotní program byl, jako když se pejsek s kočičkou věšeli na šňůru, jako se věší prádlo (taky jim co chvíli pršelo), tak to byla hezká připomínka: jsme přes všechnu techniku stále součást přírody. A ta tam někde venku, za hranicemi našich velkoměst, pořád ještě je.
Okomentovat