Publikováno

Student roztržený

Říjnová romantika chladných rán, horkého čaje, hřejivého topení, mlhy a padajícího listí je opět tady. A nejen ta: začal nový akademický rok (středoškoláci prominou, ale po těch letech už pro mě prostě v září žádný nový rok nezačíná). Tato skutečnost je však velkou měrou ambivalentní, neboť nezačíná jen akademický rok. Začíná, abych tak řekla, sezóna prakticky všeho (snad s výjimkou svateb). A tak s tradiční říjnovou romantikou přichází také tradiční podzimní pnutí, které hrozí chudáčka univerzitního studenta časově roztrhnout vedví.
Nový akademický rok totiž doprovází:
1) Divadelní sezóna.
2) Spousta kulturních a intelektuálních přednášek pro veřejnost.
3) Festivaly všeho druhu (francouzského filmu, německého divadla…).
4) Koncerty.
5) Přátelé, kteří se opět po prázdninách nastěhovali do svých pražských hnízd.
6) Sezóna tanečních (později sezóna plesová).
7) Pravidelné zkoušky amatérských orchestrů.
8) Stardance. (Ano, do seznamu úplně nezapadá, ale mám pro něj slabost.)
Já vám nevím. Jak se má člověk učit, když se toho tolik děje? A tolik zajímavého a skvělého? Mám chuť se roztrojit, jednu třetinu poslat se učit, druhou obstarávat práci a domácí povinnosti a tou třetí vymetat všechny ty skvělé akce. (Myslím, že tohle pnutí zná asi každý univerzitní student.) Jenomže jak to vždycky dopadne? Na začátku akademického roku chodím semhle i tuhle, ale pak usoudím, že nejsem v Praze od toho, abych se bavila, ale od toho, abych studovala – a je vymalováno. Tak uvidíme, jak se mi to povede vyvážit letos. Musím si připomínat, že člověk není jen od toho, aby studoval nebo pracoval. Má i jiné stránky. A rozpůlit se, či dokonce se roztřetit, nejspíš nebude řešení.
Tedy hurá do toho. Přivítejme nový akademický rok, steré možnostmi, kterými dýchá, na nás čekají.
4 Komentářů
Publikováno

Jak mluvit s lidmi: o neurolingvistickém programování

Určitě jste si někdy všimli, že s některými lidmi se vám mluví snadno a dobře, zatímco s jinými se musíte velmi snažit a ani potom si nijak zvlášť nerozumíte. Tento jev je jistě velmi složitý a komplexní a bylo by nepatřičně zjednodušující snažit se ho vysvětlit jediným tvrďácky znějícím vědeckým termínem. Ten v něm nicméně hraje určitou roli, a tak bych vám ho dnes chtěla představit.
Stručně řečeno, každý máme svůj vlastní „jazyk“, kterým mluvíme a který do určité míry překrývá s „jazyky“ ostatních. Je mírně přehnané mluvit o celém vlastním jazyku, je to spíš kousek z naší mateřštiny, který aktivně používáme. A o tenhle kousek mi jde.
Věc se totiž má tak, že v těchto kouscích se odráží nejen naše jazykové dovednosti, ale také způsob, jakým vnímáme svět. Lidé orientovaní převážně na zrak totiž budou spíše používat obraty jako „to musím vidět“ nebo „co oči nevidí, to srdce nebolí“ než obraty „tohle nepřekousnu“ případně „mám to v ruce“. Dalo by se namítnout, že to není celá pravda, protože čeština je mnohem bohatší na vizuální metafory než na metafory, abych tak řekla, všechny ostatní. Většina lidí totiž preferuje vizuální jazyk, a tak to mají ti sluchově nebo hmatově ladění o něco těžší (proti slovu „očividně“ nemáme žádné „uchoslyšně“). Nicméně většinou volbu máme a to, co zvolíme, o nás vypovídá. Jinak než zrakově ladění lidé to mají každopádně těžší nejen co do hledání výrazů, ale také společníků: lépe si rozumíme s lidmi, s nimiž prim své oblíbené smyslové oblast sdílíme. Pakliže jsme tedy ti, kteří se na problémy „dívají“ a potřebují si na ně „posvítit“, aby jim to bylo „jasné“, budeme mít pravděpodobně lepší pocit z rozhovoru se stejně laděným člověkem než s tím, který to potřebuje „strávit“. Také je pravděpodobné, že se nám bude lépe učit, podtrháme-li si výpisky různými barvami a namalujeme si k nim obrázky a grafy, než když si je budeme přeříkávat nahlas. A nejspíš se budeme raději dívat na obrazy a kreslit si než hrát na hudební nástroj nebo recitovat poezii.
Cesta k druhým lidem je však snazší, než se může zdát, jen to vyžaduje trochu cviku. Nejsme ve své bublině neprodyšně uzavřeni: stačí, když budeme poslouchat, jak ten druhý mluví, a začneme používat podobné obraty a zdůrazňovat podobné vjemy, případně alespoň omezíme množství a výraznost těch „svých“ (ano, vědomé používání například nějak smyslově orientovaných obratů je ono slavné neurolingvistické programování z nadpisu). Zvlášť ze začátku je to velmi těžké, protože si své kognitivní preference neuvědomujeme, ale cestu k nim máme neustále na očích/na doslech/na dosah ruky a výsledek stojí za to. Protože kdo by nechtěl umět mluvit s lidmi?
3 Komentářů
Publikováno

Proč milovat Terryho Pratchetta

Taky máte někdy výraz jako sekačka na trávu, která zjistila, že si tráva právě založila odbory? Pakliže ano, pak jistě víte, o čem je řeč. Ano, o placaté zemi, na které se světlo šíří tak pomalu, že můžete pouhým okem sledovat, jak se rozlévá až na dno údolí. O Zeměploše. A jejím autorovi – Terry Pratchettovi.
Ve svém okolí mám hned několik lidí, kteří podlehli pratchettovskému kouzlu a znají jeho knihy prakticky nazpaměť. Asi si říkáte, že to je jen takový eufemismus, vždyť je těch knih čtyřicet. Není to eufemismus. Stačí jim přečíst takřka libovolnou větu a oni už vědí, kterou knihu čtete a o čem je zrovna řeč. Po tom, co jsem zeměplošské knihy začala číst ve větším objemu i já, jsem pochopila, co na Pratchettovi jeho fanoušci milují. Pratchett je génius světa bez iluzí.
„Přečetl sis tu smlouvu?“ „Ty ano?“ „Bylo to psaný moc malým písmem,“ mávl Zlota rukou. Pak se rozzářil. „Musela to být skvělá smlouvat, když je v ní tolik psaní.“
Zeměplocha je svět, jehož postavy jsou představeny beze všech příkras. Ankh-Morpork, hlavní zeměplošské město, je místo, kde byste opravdu nechtěli žít – špinavé, zločinné, zkorumpované, s tou nejneschopnější policií, jakou si dovedete představit a s cechem a vrahů a zlodějů. Lidé na Zeměploše jsou zpravidla egoističtí, ochotní věřit každé blbosti, líní a zbabělí. Zní to strašně? Ano, ale Terry Pratchett dokázal tuhle hořkou realitu změnit v takovou podívanou, že se u ní budete lámat smíchy. Mnoho postav ze Zeměplochy totiž poznáte – všechny Pratchettovy figury jsou neobyčejně lidské, a to právě svými negativy. Ty jsou zpravidla lehce přehnané, a tak vás nemohou nerozesmát. Ani hlavní hrdinové nejsou, abych tak řekla, žádní hrdinové. Jsou to prostě obyčejní lidé, kteří se jen přichomýtli k něčemu, o co ani v nejmenším nestáli.
Pratchett, přestože o světě zjevně nemá naprosto žádné iluze, ale nesklouzává k cynickému nihilismu – a to je na něm, vyjma brilantní stylistiky a dokonalého humoru, to nejobdivuhodnější. Jeho kritika je věcná, laskavá a zároveň neuvěřitelně zábavná. Za což také patří dík Janu Kantůrkovi, překladateli zeměplošských knih. Jeho překlad je vpravdě hoden obdivu.
„NESLYŠEL JSI NÁHODOU O MANTHSKÉ ZÁTOCE, CO?“ řekl Smrť.
„Ne, pane.“
„STRAŠLIVÉ ZTROSKOTÁNÍ. ZPRÁVA O NĚM OTŘÁSLA CELÝM SVĚTEM.“
„Kdy se to stalo?“
„TEPRVE SE STANE. JESTLI SE MI PODAŘÍ TO ZATRACENÉ MÍSTO NAJÍT.“
Díky, mistře, že jste nám ukázal, že jde milovat i nedokonalý svět. Jen mi snad odpustíte, že si vaše knihy nebudu zase číst, až mi vytrhnou osmičku. Protože to opravdu nebylo nejstrategičtější rozhodnutí.
13 Komentářů
Publikováno

O mentálních stavech před státnicemi

Před státní závěrečnou zkouškou prochází student mnoha nepěknými duševními stavy. Jelikož jsem ten student v těchto dnech právě já, procházím nepěknými stavy také. A protože se mi zdá, že v sobě nesou určité všelidské rysy, nechám vás do nich trochu nahlédnout.
1. To bude v klidu… aneb vyklidněná fáze prvotního flegmatismu, která přichází ještě v bezpečné časové vzdálenosti před zkouškou. V téhle fázi ani před nikým nezmiňujete, že půjdete ke státnicím, nemáte stažené státnicové otázky a jste úplně v klidu. Ve vaší hlavě kolují zhruba takovéhle myšlenky: vždyť toho po nás zas tak moc nechtějí. Všechno jsme to už někde probírali. Učitelé mě znají a mají o mě dobré mínění. Není se čeho bát, je to jen taková formalita.
2. Stačí si projít staré poznámky a je to. V této fázi se začínáte učit, ale pořád ve vás převládá mínění, že je to všechno v pohodě, zvládnutelné a vlastně docela jednoduché. Lidem okolo už v každém rozhovoru nezapomenete zmínit, že máte před státnicemi a že se učíte, ale přijímáte jejich kondolence a účastné úsměvy v klidu a s nadhledem.
3. Cože? Ne! Třetí fázi, kterou bych nazvala relativní panika, zpravidla nastartuje agilní spolužák či spolužačka, když před vámi začne řešit něco ze státnicových otázek. Tehdy vaše klidná fasáda začne roztávat jako sněhulák v sauně. Zjistíte totiž, že se vaši kolegové učí nejen mnohem detailněji, ale také úplně jiné věci, které zpravidla vůbec neznáte. V tuto chvíli začíná horlivé prohlédávání knihoven, internetových zdrojů a v pozdějších chvílích i wikipedie (v hodně pozdních chvílích pak i pověstné wikipedie české). Když s někým mluvíte, nedovedete hovořit prakticky o ničem jiném než o blížících se státnicích a se spolužáky se zásadně bavíte jen o tom, co má kdo u té které otázky.
4. Absolutní panika. Přechod ze třetí do čtvrté fáze zpravidla způsobí detailní průzkum státnicových otázek. To, na co jste se předtím zběžně koukli, vypadalo totiž úplně jinak než to, co se před vašima očima objeví, když se na tyto otázky podíváte znovu a pořádně. Začíná panika: tohle jsme přece vůbec nebrali! Tohle jméno jsem nikdy neslyšela! K tomuhle mám v sešitě tři řádky! Vaše komunikace s okolím se zkracuje na hromady zoufalých smajlíků, vykřičníků, sprostých slov a velkých písmen. Z vašeho pokoje bývají slyšet tlumené i méně tlumené výkřiky, rány a dupání. Česká wikipedie, případně obdobně kvalitní sekundární zdroje (středoškolská literatura v kostce a podobné perly), jede a už vám to ani není hloupé.
5. Nic nemá smysl, nic nevím, všechno se mi plete. Přechod od absolutní paniky k nihilistické dohře se zpravidla děje těsně před zkouškou. V této fázi už jste rezignovali v zásadě na všechno. Váš názor na státnice i celé studium je zřejmý: nemá to žádný smysl a je to celé k ničemu. Koncentrace sprostých slov v této fázi zůstává zhruba stejná jako ve fázi absolutní paniky, jen se mění intonace a hlasitost: mluvíte tichým, bezbarvým hlasem a váš pohled je skelný. Když se bavíte s ostatními, říkáte už jen nesmyslné hlášky, které nikdo nechápe, ale vy se jim hystericky chechtáte, jednoslabičná slova či v případě psané komunikace předpřipravené obrázky. Prokrastinovat něčím, co by vás bavilo, se jeví v téhle fázi jako neodpustitelný hřích, a tak jenom koukáte do zdi a rozjímáte nad nesmyslností státnic a všehomíra.
No a jak je to dál? Dál, milé děti, hloupý Honza ke státnicím přišel, tříhlavé sani jménem státní závěrečná zkouška hlavu sťal a dostal za to známku a chvíli klidu, než nadešel čas na další saně jménem druhé státnice a obhajoba diplomky.
Doufejme, že to tak opravdu bude.
7 Komentářů
Publikováno

Jsem nepoučitelná

Jsem děsný idealista. A když říkám děsný, myslím děsný. Mám už na kontě pár příhod, které si, záleží na náladě, buď ráda dávám za rámeček, nebo je naopak důsledně zametám pod koberec. No a samozřejmě vždycky ochotně něco podobného udělám znovu. O čem je řeč? O kritice. Těch nade mnou. S mým podpisem.
Poprvé jsem to udělala, když jsem dostala svou první trojku na univerzitě. Byla to nejnádhernější trojka v mém životě za nejnesmyslnější zkoušku na celém bakaláři. Jak já byla nadšená, že už tu látku nikdy v životě nemusím vidět! Tedy ona ta zkouška nebyla tak úplně nesmyslná, minimálně učebnice k ní byla naprosto skvělá, ale celá forma té zkoušky byla tak špatně navržená a celé to bylo tak subjektivně hodnocené, že jsem si sedla, tím nejbrilantnějším slohem, jakého jsem byla schopná, jsem napsala velmi kritickou evaluaci, podepsala ji a odeslala. Jen ať si mě klidně v tom SISu rozkliknou a podívají se na moje známky! Tím lépe. Navíc jsem si řekla, že si to určitě ti učitelé přečtou až na konci zkouškového, tedy až tam ta hodnocení budou mít ode všech, co je chtěli napsat, a také – mimochodem – až budu mít po státnicích. Zhruba za dva týdny mi přišel e-mail od garanta výše zmíněné zkoušky. Dlouhý e-mail. A tak jsme si začali psát. Klepaly se mi při tom ruce, dokonce jsem si vyžádala přátelskou asistenci, že to sama nedám. Slíbil, že moje připomínky vezmou v úvahu na příští poradě. U státnic jsem ho naštěstí neměla, infarkt se nekonal.
Podruhé to bylo loni. Naprosto strašlivý předmět – půlka zbytečná, druhá tak špatně odučená, že ani nevím, jestli taky byla zbytečná. Tak jsem to tam napsala a zase s podpisem. Scénář se opakoval, infarktová situace také. Opět mi přišla dlouhá zpráva, opět jsme si to vysvětlili a vytmavili (já s psychickou podporou) a bylo mi přislíbeno zamyšlení a přehodnocení. Jestli k tomu dojde, to mohou posoudit jen budoucí generace (já osobně o tom dost pochybuju, ale to na principu nic nemění).
No a tentokrát? Říkala jsem si, jestli poslední semestr s nějakými předměty má ještě cenu něco hodnotit… a usoudila jsem, že ano. Takže už tam jsou. Pěkně šťavnatá hodnocení s takovými obraty jako „v současné podobě předmět nemá takřka žádnou informační hodnotu“. Sice už jsem v psaní učitelům velmi zběhlá, ale jestli mi zas nějaký odepíše, zase se mi budou klepat ruce. Protože nemám ani trochu ráda konflikty, ale jsem nepoučitelná, a tak jim tam tu kritiku pod svým jménem vždycky znova napíšu.
Jo a už jsem vám říkala, že jsem dneska psala stížnost do dopravního podniku?
7 Komentářů