V křesle

Listopad a Dušičky jsou pro většinu lidí synonymem jednoho z nejdepresivnějších období roku. Nedivím se. Listopad ztělesňuje rýmu a chřipku, promoklé boty, hnijící listí, lezavou zimu a navíc něco, s čím neumíme příliš zacházet – smutek, truchlení, odcházení a smrt.

Dušičky jsou v téhle době, kdy žijeme pod neustálou palbou obrázků cizího veselí a štěstí, mezi těmi „šťastnými“ svátky tak trochu osamocené. Je, myslím, příznačné, že Američané, věčně šťastní a happy, neslaví Dušičky, ale další happy svátek, Halloween, který je zase tlačí do úsměvů a večírků.

Naše evropská tradice myslela na ustrojení člověka lépe a umístila do středu umírající přírody, deště, mlhy a tmy svátek zemřelých. Mám za to, že je to projev moudrosti mnoha generací našich předků, neboť listopad přímo vybízí k rozjímání o smrti a smrtelnosti, k truchlení nad zemřelými a k tomu, abychom přestali potlačovat vlastní smutek a opravdu ho prožili. Někdy je zkrátka načase přestat se křečovitě usmívat a se slzami v očích se projít po hřbitově a nechat si za krk kapat studené dešťové kapky.

Jen tudy totiž vede cesta k uzdravení – ať už si ve svém nitru neseme cokoli. Není možné být neustále šťastný a kdo tvrdí, že to možné je, ten si lže do kapsy. Jen když si doopravdy uvědomíme i tuhle odvrácenou stránku života, můžeme autenticky prožívat i stránky světlé a krásné, aniž bychom před čímkoli zavírali oči. Teprve tehdy, když nám slzy na tváři oschnou, můžeme zakusit plnost naděje a radosti, která k nám přichází – v podobě adventu a Vánoc.

Článek o tom, že lidé vnímají svět hlavně skrz jeden svůj primární smysl, už jsem napsala. Psala jsem mimo jiné o tom, že většina lidí je orientovaná vizuálně, a jejich jazyk tedy tvoří hlavně metafory z této oblasti (něco je jim „jasné“, potřebují si to „omrknout“, případně „to tam nevidí“). Dnešní článek na to navazuje, a to příběhem osobním: pojednává o tom, jak se v tomto převážně vizuálním světě mají sluchově orientovaní lidé. Například já.

Nebudu vám lhát, někdy mě moje sluchovost pěkně štve. Víte, na kolik lidí, kteří mi otevřeně řekli „víš, já tomu vizuálnímu a obrazovému moc nerozumím, není to můj šálek kávy“, jsem v životě narazila? Na jednoho. Slovy: jednoho. Samozřejmě jich takových znám víc, ale řekla bych, že prsty obou rukou proti nim mají přesilu. Je každopádně moc fajn si s nimi povídat, protože:

1) Nemluví o filmech. Normálně mluví o filmech všichni. Mluví o nich tolik, že jsem se naučila přizpůsobit a na filmy jsem začala koukat – a dokonce o nich psát – taky.

2) Nemluví ani o fotografii, komiksu, malování, kreslení, obrázcích, výstavách nebo malířích. O těch toho vím zhruba tolik, kolik jsem byla schopna od svých kamarádů vyslechnout – ale toho je zase vzhledem k mojí paměti docela dost.

3) Mluví o hudbě a literatuře, často o poezii. Co je na poezii sluchového, ptáte se? Odpověď je snadná: všechno. Poezie je destilovaná krása jazyka určená k tomu, aby se recitovala. Nahlas.

Říkáte si „a co jako“ a vrtíte nechápavě hlavou? Vydržte ještě chvilku, pokusím se to lépe objasnit. Zatímco moji přátelé si prakticky všichni malují a kdysi chodili někam na výtvarku, já hraji na housle a zpívám – zájmy, které až příliš často není s kým sdílet. Když se s nimi dívám na filmy, bývám ten blbeček, co to nechápe, pokud se to tam nevysvětlí hezky slovy. Když jdu na výstavu, často jen krčím rameny. Ve fotografii většinou umění prostě nevidím. Fotka, no. Jaké významy v tom hledáte? A hlavně: jak? A to nemluvím o tom, když jsou na nějakém webu jenom ikonky se symboly bez popisků! Hotový armageddon.

Já si místo toho pamatuji písně, které si zpívám alespoň v hlavě prakticky neustále, prsty si pořád vyťukávám nějaký rytmus, včetně toho, jak vlak drncá po kolejích. Někdy si jenom tak říkám nahlas nějaká slova, protože se mi líbí, jak zní – zpravidla v cizím jazyce. Když něco slyším, dovedu to většinou dost přesně napodobit, dodneška jsem nepochopila, jak je možné, že lidi neumějí dobře vyslovovat anglicky, když angličtinu v jednom kuse někde slyší. Naprosto nechápu, jak lze neslyšet v hudbě rytmus a tancovat třeba polku špatně. Samozřejmě vím, že to možné je, ale kdesi v hloubi mého vědomí stejně hlodá červíček pochyb: děláte to jen jako vtip a v reálu to slyšíte, žejo?

Nemyslete si, i já se ráda dívám, dívání je krásné. Ale nikdy pro mě nebude mít sílu krásné hudby, libozvučného jazyka nebo půvabné poezie. Krajinu dokážu obdivovat celé hodiny, ale bez šumění stromů a zpěvu ptáků pro mě vždycky zůstane tak trochu hluchá. A budu v tom vždycky tak trochu osamocená. Protože takhle to prostě my, vizuální hlupáčci, nebo také jedinci s převážně auditivní kognitivní orientací, máme.

Inspirace k tomuto článku ke mně, abych tak řekla, přišla sama od sebe a zcela bez pozvání. Je to tak: spolu se slušnou dávkou virů jsem ulehla do postele a od včerejška nedělám celkem nic jiného. A to by bylo, aby mě k tomu zase nenapadlo něco, co by vydalo na článek.

Je tomu zhruba rok, co jsem četla skvělou knihu o psychosomatice, kterou od té doby všem doporučuji (Jan Hnízdil: Mým marodům). Měla by to být skutečně povinná četba, neboť je velmi cenným náhledem na nemoc. Nebere nemoc jen jako útok nepřátelských zelených minipotvůrek s deseti nohama, kladivem a špičatými zuby. Ne, bere nemoc jako laskavé napomenutí, kterým nám naše tělo dává najevo, že s ním nezacházíme tak, jak bychom měli. Bolení zad, migrény, různé syndromy, úzkosti a poruchy imunity, nad kterými tradiční medicína zpravidla bezmocně krčí rameny, jsou přesně takovými signály. Tělo nám říká: už nemůžu, přetěžuješ mě. Ať už to přetěžování znamená práci čtrnáct hodin denně a strašlivě moc stresu, deset dětí a nemožný manžel k tomu, špatný vztah s rodiči nebo cokoli jiného.

Jaká je cesta k uzdravení? Těžká. Jsme zvyklí zajít k doktorovi, následně do lékárny, polknout prášky a pokračovat v životě tak jako doposud. To nám čím dál dokonalejší prášky umožňují. Jenže jediný důsledek toho, že budeme například pořád brát analgetika typu Ibalgin, je ten (tedy kromě zničeného žaludku), že příčina našich potíží může nerušeně pokračovat v rozletu. Za nějaký ten pátek nás tedy čeká repríza, a to pravděpodobně s ještě většími grády.

Svoje ležení v posteli si tedy užívám. Díky za tu zprávu. Zařídila jsem se podle toho.

V mém životě je mnoho lásek. Hudba, literatura, příroda, Francie a další a další. Ale dnes chci mluvit o něčem, čemu poměrně dost lidí v mém okolí nerozumí: o tanci. A to o tanci klasickém: standardním a latinsko-americkém.

Nevím, jetli znáte ten pocit, když začne hrát hudba a vy ji najednou cítíte v celém těle. Každý sval souhlasí s rytmem, který slyšíte, a cítíte, že kroky daného tance jsou pro tu hudbu tak dokonale přirozené, že to snad ani víc nejde. Tanec není pouze na hudbu, tanec JE hudba, hudba prožitá a vyjádřená pohybem. Každý z tanců má svou atmosféru, svou emoci. Romantický waltz, kdy plujete parketem jako labuť, temperamentní tango s prudkými pohyby a ostrými kroky, veselý a dovádivý quickstep… a latina se svými nedostižnými bubínky! Ten rytmus doslova zvedá ze židle, z té hudby sálá sám život. Vždy, když slyším sambu, musím vynaložit velké úsilí, abych zůstala sedět, mám-li, protože mám chuť tančit, tančit a protančit troje střevíce. (U mých současných tanečních bot by to ovšem nebyl, vzhledem k tomu, jak dlouho už je mám, žádný problém.)

Proto mám takovou slabost pro Stardance, byť je to showbusiness par excellence (a taky proto, že ho moderuje oduševnělý a milý Marek Eben). Proto, když jsem začala v sedmnácti pravidelně tančit, bylo to pro mě jako splněný sen. Proto se těším na pondělí, neboť chodím tančit – opět. A to je chvíle, kdy cítím, že opravdu žiju.