Jestli mě lidé před odletem do Austrálie před něčím nikdy nezapomněli varovat, byla to australská fauna. Děsivé historky o pavoucích, hadech, žralocích, krokodýlech a smrtících medúzách mě vítaly, kamkoli jsem přišla; až si tu tenhle fenomén dokonce vysloužil samostatný článek. Jeden z prvních čistě australských článků na mém blogu. Ach, nostalgie.
Když jsem následně do Austrálie přijela, byla děsivá australská fauna jedním z prvních vděčných témat ke konverzaci. Jaké ale bylo moje překvapení, když Australané zůstávali úplně v klidu a na rozdíl od Čechů nesypali z rukávu jednu děsivou historku za druhou! „Jedovatýho hada jsem viděl, akorát když jsem šel na túru do deštnýho pralesa.“ „Boty si vyklepávám každý ráno, ale pavouka jsem v nich nikdy nenašla.“ „Když je člověk nehledá, tak na ně nenarazí.“ Nafouknutá bublina se velice rychle smrskla do reálných, relativně velmi malých rozměrů. Množství úmrtí, které australská fauna každoročně způsobí, je směšně nízké, a pokud se životu nebezpečným zvířatům vyloženě nevydáte naproti, nejspíš je vůbec nepotkáte. Tak jako jsem je za téměř čtyři měsíce nepotkala já.
To nicméně neznamená, že jsem nenarazila na žádnou bizarní zvířenu. Třeba obří ještěrky neboli agamy vodní (Australian water dragons). Zejména když se s jarem oteplilo, začaly se hemžit jako divé: po kampusu, v parcích, všude, kde bylo trochu zeleně. Tamtéž se daly zahlédnout nejrůznější druhy exotických ptáků: od tabonů přes ibisy a slavné australské straky, které čas od času s oblibou útočí na lidi, až po hejna řvoucích papoušků. Někteří ptáci se s oblibou procházeli po kampusu a škemrali o jídlo, nebo se dokonce pokoušeli krást přímo ze stolů. Na racky ze Sydney, kterým k činu stačilo, abyste na tři vteřiny otočili hlavu, ovšem rozhodně neměli.
Co by to bylo za článek o australských zvířatech, kdyby v něm chyběli koaly a klokani. Cizinci si občas představují, že v Austrálii klokani skáčou i podél dálnic a koaly najdete na každém rohu. To je samozřejmě poněkud přehnané, ovšem jen co se koal týče. Najít nějakou v buši totiž není žádná legrace a já jsem měla velké štěstí, že se mi to povedlo. Klokany ale pracně opravdu hledat nemusíte: jsou všude, kde je dost trávy a málo plotů. Na golfových hřištích, ve větších parcích nebo na kampusu Australské národní univerzity.
Samostatnou a pro nás obzvlášť exotickou kapitolu tvoří oceán. Jedno odpoledne jsem strávila pozorováním velryb, takže vzpomínka na keporkaky vyskakující z vody mi zůstane už nadosmrti. Oceán u východního pobřeží Austrálie je ale tak čistý, že za účelem pozorování vodních tvorů ani nemusíte na otevřené moře; stačí vám dost vysoký útes. My jsme tak kupříkladu ze Straddie sledovali nejen velryby, co nám v dálce mávaly ploutvemi, ale i hejna delfínů, karety a rejnoky.
Jedno setkání s krvelačnou australskou faunou ale přeci jen na kontě mám. Říká se jim sandflies, odborně pakomáři. Tihle hajzlíci jsou tak malí, že je pouhým okem nevidíte, natož aby vydávali nějaký zvuk. Když vás ale pokoušou (což se stane například v momentě, kdy nic zlého netuše usednete na chvíli pod stromy na kampusu), můžete vzít jed na to, že toho už si všimnete. Svědí to jako čert a ještě týden poté se můžete pyšnit celou sbírkou nádherných štípanců. Kam se hrabou naši obří komáři, kteří se prozradí, jen co vletí do místnosti!
Životní lekci si z toho každopádně odnáším jasnou: když vás lidé straší děsivými historkami, nevěřte jim. S největší pravděpodobností na nich je pravdy skutečně jen trochu, a ještě je pořádně přibarvená. Ze všech těch legendárních potvor jsem viděla jen jediného hada, který byl navíc naprosto neškodný. Místo hororu o mnoha dějstvích tak můžu vzpomínat na krmení klokanů, pestrobarevné papoušky, dechberoucí australské pláže a nádherné parky a zahrady. A na to, že mě vůbec, ale opravdu vůbec nic nesežralo.
PS: Za tip na článek děkuji Terce 🙂
