V křesle

Dlouho jsem nemívala ve zvyku příliš řešit konec starého roku. Na předsevzetí mě neužije a Silvestra sice slavím, ale asi tak, jak ho slaví hypersenzitivní abstinent. Pokud mě paměť neklame, byl první rok, kdy jsem napsala klasický shrnující článek o tom, co mi uplynulých dvanáct měsíců přineslo, ten loňský. Teď je o pouhý rok později a já mám pocit, jako by uběhla celá dekáda. Mám za sebou jednoznačně nejintenzivnější rok svého života; rok, který toho přinesl nesmírně mnoho – navzdory tomu, že si jen s obtížemi vybavuji, co jsem vlastně dělala celou jeho první polovinu. Pravda, na vypuknuvší válku nejde zapomenout. Ale jinak si vzpomínám hlavně na to, že než jsem odletěla, byla jsem ze všeho zařizování, které pořád nebralo konce, už tak vyčerpaná a vystresovaná, že bych bývala nejradši někam zalezla a zůstala tam.

Slova „už teď vím, že to stálo za to“ mi poprvé v mysli zazněla několik dní po příletu do Brisbane. Na moje poměry velice záhy. To, co následovalo, nejspíš všichni dobře znáte (kdo ne, tomu doporučuji svůj blogový archiv). Zcela upřímně se přiznám, že jsem to nečekala; rozhodně ne takovou měrou. Když jsem na jaře viděla, jak se přede mnou otevírají hranice a postupně mizí covidová opatření a další překážky, došla jsem k závěru, že cesta do Austrálie skutečně je psaná v mojí budoucnosti a je to něco, co mám udělat (tenhle pocit dobře znám z téměř všech svých velkých životních rozhodnutí). I tak jsem to ale svým obavám a úzkostem musela vysvětlovat velmi dlouho. Ano, bála jsem se. Hodně. Jen na zpracování myšlenky, že bych do Austrálie vůbec mohla jet, jsem potřebovala několik měsíců.

Nejvíc ze všeho jsem od svojí stáže čekala intelektuální rozvoj. Něco podobného, co jsem zakusila na bakaláři: pocit, že se rozpínám do všech stran, nasávám fascinující podněty každým centimetrem svojí kůže, hltám každý nový kousek vědění a rostu tak překotně, až se hrozím roztrhnout. Přesně toho se mi dostalo. Došla jsem na samé hranice toho, co dokážu – a samozřejmě přišly pochyby. Mám na tohle vůbec? Co tady vlastně dělám? Fakt jsem si myslela, že tohle zvládnu, když jsem nikdy nic srovnatelného neudělala? Zareagovala jsem tak, jak se mi to už mnohokrát osvědčilo: vrhla jsem se na to, čeho jsem se nejvíc bála, a nepustila jsem. Překládala jsem, argumentovala, četla, učila se lingvistickou notaci a pomáhala si zdroji jako „čeština na druhém stupni zábavně“ (zaplať pánbůh za ně). Bylo to vyčerpávající, ale ta radost z objevování mi připadala téměř opojná.

Nutno podotknout, že moje pochybnosti nikdo jiný nesdílel. Vedle mě stál Cliff, který mi se vším ochotně pomáhal, podporoval mě a nikdy, ani nejmenším náznakem nedal najevo, že bych mohla to, co jsem přijela udělat, nezvládnout. A z druhé strany Lauren, která na moji defétistickou větu, že vlastně nejsem lingvistka, jen s úsměvem odvětila „teď už jsi“. Velmi záhy jsem zjistila, že moje bádání není ani zdaleka to jediné, co v Austrálii rozkvétá. Cliff s Lauren byli jako moji strážní andělé, laskaví, pomáhající, chápaví, podporující, plní empatie. Jak jsem si ale následně šokovaně uvědomila, byli to i moji lidé, s nimiž jsem cítila takové souznění jako se svými nejlepšími přáteli. To se mi v pracovní oblasti nikdy nestalo. Najednou jsem nemusela nic skrývat ani obhajovat. Můj intelektuální zápal, přehnaný idealismus, bláznivě intenzivní emoce, divný vkus i vysoká citlivost, to všechno padlo na dokonale úrodnou půdu. Mohla jsem otevřít všechny brány, zbourat všechny hradby, vylézt ze všech zákopů, přestat hlídat, co říkám a jak, a přestat sledovat, kdy se v očích toho druhého objeví ten zvláštně zaražený výraz, který tak dobře znám – a místo toho roztáhnout křídla a vzlétnout.

Na chvíli, kdy mi došlo, jaké je řešení problému, s nímž jsem se prala od samého začátku, asi nikdy nezapomenu. Začala jsem tančit po svojí pracovně, a kdyby za stěnou nebyli lidé, snad bych začala i výskat. Vyběhla jsem ze dveří a šla zaklepat na Cliffa, jen abych mu řekla, že se to konečně povedlo. To je celé. Ne, nic nepotřebuju. Jen jsem ti to přišla říct. Usmál se a vyjádřil svoje nadšení po australsku – velmi umírněně. Ta nerovnováha musela být legrační. A to je anglofonní podoba mojí osobnosti podstatně mírnější než ta česká.

Den, kdy jsem prezentovala hotovou českou verzi jazykových univerzálií, považuji za jeden z nejšťastnějších ve svém životě. Mluvila jsem jako kulomet a Cliff mě musel brzdit; to přesně se mi děje, když jsem do něčeho opravdu zapálená. Když se dívám na svoje fotky z kavárny, kam jsme si posléze šli sednout, je nadšení, které mi září z očí, téměř hmatatelné. Tehdy už mi bylo jasné, co se mnou udělá loučení, ale rozhodla jsem se nedržet zpátky. Nechtěla jsem kromě smutku cítit i lítost, že jsem neprožila naplno, co jsem naplno prožít mohla – a měla. Od určité chvíle mi totiž začalo být jasné, že jazykové univerzálie a exotický zářez do životopisu nejsou ani zdaleka jediný důvod, proč jsem do Austrálie měla přijet. Tím hlavním byli lidé.

Bolest z odletu udeřila právě tak intenzivně, jak intenzivně jsem prožívala své štěstí předtím. Loučení s Cliffem bylo asi to vůbec nejemotivnější v mém životě, navzdory anglofonnímu kulturnímu standardu, který si na projevování silných emocí zrovna nepotrpí. Loučení s Lauren o několik dní později v Canbeře pak už nebylo ani sladkobolné. Věděla jsem, že mě ještě čeká pořádná jízda v Sydney a že doma se mě nemůžou dočkat, ale v tu chvíli jsem to opravdu jen věděla. Moje srdce truchlilo a já mu to dost možná poprvé v životě bez zábran dovolila. Mimo jiné proto, že jsem si byla jistá, že právě takhle se to mělo stát.

V loňském článku jsem psala, že se chci v tomhle roce víc smát. To se mi splnilo. Navzdory tomu, že mi někdy při vzpomínání na Austrálii pořád ještě začnou téct slzy, se směju neporovnatelně víc. Od chvíle, kdy jsem vystoupila na letišti v Brisbane s pocitem, že mě právě teď čeká něco naprosto klíčového, se i osud směje na mě. Našla jsem učitele, kolegy, přátele, druhý domov. Vrátila jsem se změněná vědomím, co dokážu a že existují lidé, mezi které patřím. Připadám si klidnější, radostnější, silnější. Některé věci jsem přestala tolik řešit, na jiné si naopak najdu čas povinnostem navzdory. Z mých očí pořád září odlesk australského slunce a barva vln Jižního Pacifiku. Jediné, co si přeju do příštího roku, je, aby to tak zůstalo.