Publikováno

Jak jsem si pokecala s umělou inteligencí

Jak je jasné i z minulého článku, nebývám zpravidla zrovna na čele technologického pokroku. Konec konců první chytrý telefon jsem si pořídila teprve loni a podobně jsem na tom i ve všem ostatním. Ani mě ale nemohl minout obrovský poprask ohledně pár měsíců staré umělé inteligence ChatGPT. Tenhle chytrý program, který si s vámi informovaně popovídá v podstatě o čemkoli a splní vám prakticky libovolné přání, jehož výsledkem může být text, okamžitě spustil tradiční vlnu apokalyptických předpovědí: brzy budeme všichni bez práce, studenti budou moct ve škole podvádět tak, jak nám se o tom ani nesnilo, svět ovládnou roboti a mrtví budou vstávat z hrobů. Kdybych neučila, nejspíš bych jenom protočila panenky. Takhle se mě ale minimálně jeden z uvedených bodů osobně dotýká, a tak jsem se technologii, o které všichni mluví, rozhodla vyzkoušet.

Jako první jsem se ChatGPTho zeptala, jaké by mi předložil argumenty a protiargumenty k jednomu ze současných horkých témat, konkrétně k homosexuálnímu manželství (samo od sebe by mě to asi nenapadlo, ale potom, co jeden student při hodině z legrace naznačil, že políbí jiného studenta, se nám o tom ve třídě rozproudila poměrně pikantní debata). Robot nezaváhal a předložil krásně strukturovaný a očíslovaný seznam shrnující nejčastější argumenty. Neměla jsem co vytknout. Háček se zasekl.

Tehdy se probudila moje vlastní vnitřní studentka. Víte, zrovna totiž píšu kapitolu dizertace, na kterou ještě nemám tak úplně načteno – a jelikož je to ta jediná doopravdy otravná kapitola, krutě se mi do toho nechce. I nechala jsem robota, aby mi jen tak zkusmo shrnul obsah jedné z knih, které bych si měla přečíst, a to, co na mě vypadlo, vypadalo opravdu velmi lákavě. Mám o obsahu té knihy jistou představu a tohle znělo přesně jako to, co jsem od ní čekala.

O tři články, které bych si měla přečíst, později, jsem se zarazila. Ano, zní to všechno velmi plauzibilně, ale mně už přeci jen dávno není šestnáct a doktorát je doktorát. I rozhodla jsem se bota si proklepnout. Nechala jsem ho udělat výtah z několika knih, které velmi dobře znám, a tehdy mi asi poprvé doopravdy zatrnulo. Výsledky totiž byly dobré. Zatraceně dobré. Navíc napsané velmi hezkou, pokročilou angličtinou; právě takovou, v jaké se píší akademické texty. Donedávna se psalo o tom, že umělá inteligence v první řadě nahradí nekvalifikované a manuální profese. Rozhodně ne akademiky.

Skutečné překvapení ale přišlo až v momentě, kdy jsem se bota zeptala, jak se při výuce dají použít mé milené jazykové univerzálie. Vypadlo na mě totiž úplně všechno, co si myslím, a řada toho, co už při výuce s úspěchem používám. Brada mi poklesla. Rozhodla jsem se tedy zajít ještě o úroveň dál a nechala jsem bota, aby mi navrhl výukovou hodinu. Přede mnou se v řádu sekund objevila naprosto dokonalá příprava včetně podrobného rozvrhu časové dotace a přínosu jednotlivých aktivit. Brada mi břinkla o zem.

Myslet dopředu a dohlížet všemožné důsledky kdečeho mi nikdy nečinilo větší potíže, tady mi ale skutečně došla představivost. Pravda, na některé otázky mi bot nebyl schopen dát uspokojivou odpověď, jednou si vymyslel článek, který neexistuje, jeho čeština znatelně pokulhávala a vygenerovat anglický sloh, u něhož by šlo uvěřit tomu, že ho napsal český teenager, nezvládl. To je ale všechno nejspíš jen otázka času; navíc vzhledem k množství dat, kterými momentálně ChatGPT všichni krmíme, nejspíš docela krátkého času. Co se teď všechno stane? Kolika profesím právě odzvonilo? Jaké to bude mít důsledky? Naprosto nedokážu dohlédnout. A vůbec – jen tak pro jistotu – nevšimli jste si náhodou kolem hřbitovů v poslední době nějaké podezřelé aktivity?

24 Komentářů
Publikováno

Pohnutý osud jedněch sluchátek

Psal se rok 2015 a mně se stala dramatická věc. Sluchátka, která jsem měla tehdy pátým rokem, definitivně dosloužila. Nemůžu tak úplně tvrdit, že bych to nečekala. Izolepou jsem je poprvé poslepovala dva roky předtím a nějakou dobu už jsem je nosila obráceně, protože to byl jediný způsob, jak se mi tehdy už velmi vratký most na hlavě pěkně usadil a sluchátka nepadala. Trpělivost není zrovna jednou z mých ctností, ale pokud jde o nákupy spotřební elektroniky, udělaly sudičky velkorysou výjimku a obdařily mě shovívavostí světice.

Říká se, že se stáváme průnikem pěti lidí, s nimiž se nejčastěji setkáváme, a já se domnívám, že s věcmi to funguje trochu podobně. Pokud jste natolik loajální typ jako já, tak s vámi prakticky každý kus elektroniky stihne zažít tolik věcí, že spolu svým způsobem srostete. Je to taková všudypřítomná jistota: sluchátka se mnou byla, když jsem dělala legendami opředenou zkoušku z Úvodu do historie, trpělivě na mě čekala, když jsem jezdila po jižní Francii i severní Itálii, byla svědkem dlouhých emailů, které jsme si vyměňovali s budoucím manželem, zkrátka byla tady vždycky. Lidé přicházeli a odcházeli, hádali se, zraňovali; ne tak sluchátka. Ta vždycky tiše a oddaně snášela všechno, včetně izolepy a toho, že jsem je celá léta nosila obráceně.

I proto mi trvalo nějaký čas, než jsem vzala nový přírůstek skutečně za svůj. Nicméně stalo se a začal se psát nový příběh. Svatba, promoce, první práce, druhá práce – a sluchátka tady pořád byla, moje a nejlepší, ať už měli moji kolegové, jaké high-tech výdobytky chtěli. Dovedete si proto jistě představit míru mého šoku, když mi jednoho dne v práci zničehonic praskla. Plast rovnou nad sluchátkem se rozpadl a jelikož jsem v té době měla v životě jen málo radosti, byla to pořádná rána. Moje sluchátka, která mám jenom tři roky! Jak mi to mohla udělat?

Naděje prý umírá poslední, když jsem ovšem sáhla ke svému osvědčenému know-how a pokusila se zlomeninu vyspravit izolepou, pohořela jsem. Jediný výsledek byl, že moji kolegové zvěděli o hlubinách mého manuálního talentu, o kterých do té doby neměli tušení (nutno ovšem říct, že nakonec nikdo z nich nikdy nic opravit nechtěl – jistě kvůli tomu, že udeřil covid a všichni jsme zůstali doma). Tehdy ovšem zasáhl manžel. Vzal kus plíšku, lepidlo a drátek, sluchátko tím vším obložil a vyztužil, a dokonce výslednou dlahu nabarvil načerno.

Sluchátka se mnou tak mohla pokračovat v krasojízdě a vydrželo jim to další čtyři roky. Doprovodila mě na doktorát, čekala, až se vrátím z Austrálie, hrála mi při prvních přípravách na učení. Pravda, na pravém sluchátku mezitím odpadl ochranný molitan a po několika marných pokusech ho přilepit zpátky jsem přistoupila na to, že si ten molitan, co mi zbyl, prostě vždycky dám mezi ucho a tvrdý plast manuálně. Taky přestalo fungovat ovládání hlasitosti, respektive když jsem se ho pokusila použít, jedno sluchátko přestalo hrát. Nic z toho nás ale nedokázalo oddělit. Teprve když tohle sluchátko začalo vynechávat samo od sebe a já jsem musela při poslechu čehokoli mít hlavu nakloněnou zhruba do pětačtyřiceti stupňů, naznala jsem, že tentokrát už asi vážně přišel konec. Jak se ovšem ukázalo, naděje opravdu umírá poslední. Právě tenhle model, přátelé, se totiž pořád ještě prodává. Náhoda? Nebo osud?

23 Komentářů
Publikováno

O české akademické chudobě

Když jsem v devatenácti nastoupila do prváku na univerzitě, připadalo mi, že jsem právě vkročila do mnohonásobně většího světa, než na který jsem byla do té doby zvyklá. Bezpečný a trochu zatuchlý klídek provinciálního gymplu vystřídal ruch hlavního města, velká jména s řadami titulů, spolužáci, kteří kladli tak sofistikované dotazy, že jsem z nich málem upadala do mdlob, a slova jako „semestr“, „fakulta“ nebo „zkouškové“.

Grandiózní dojem mi nějakou dobu vydržel. Ono když jste celí vedle z toho, že najednou čtete Platóna ve společnosti lidí, kteří umí starořecky, chvíli to trvá, než si všimnete, že tihle lidé sdílí s dalšími deseti lidmi jeden kanclík se dvěma počítači a o učebny je taková rvačka, že se učí i v té malé místnůstce přes ulici, kde je na podlaze skoro vždycky naváté suché listí a které se nepříliš eufemicky i v informačním systému říká akvárium.

Romantika definitivně pominula, když jsem začala pracovat ve fakultní administrativě. Tehdy jsem se totiž připojila k těm deseti lidem, co sdíleli onen malý kanclík a museli se v něm nějak vystřídat. Pravda, počítače byly v tomhle konkrétním případě hned tři a kromě toho na každého vyšla asi tak půlka police a osminka židle. Finanční situace českých vysokých škol na mě dolehla se vším všudy a i to byl nakonec jeden z mnoha důvodů, proč jsem se za sebou rozhodla po magistru prásknout dveřmi. To, že nejlepší česká univerzita platí míň než nejprůměrnější státní základka a funguje na neplacených přesčasech a nadšení vybraných jednotlivců, jsem prostě odmítla skousknout. Jak to dopadlo, všichni víme; na svém tehdejším rozhodnutí bych nicméně ani zpětně nic neměnila.

Když jsem přišla na univerzitu v Austrálii, připadala jsem si v jistém smyslu podobně okouzleně jako tehdy v prváku. Cliff mimoděk v jednom e-mailu zmínil, že budu mít svoji pracovnu, a mně spadla brada. Já, bezejmenná stážistka, co přijela na tři měsíce, budu mít svoji vlastní pracovnu? Nefalšovanou samostatnou kancelář, kde budu moct být, kdy se mi zachce, a vůbec s nikým se o ni nebudu muset dělit? Bylo tomu přesně tak. A jak se ukázalo, nešlo o žádný nadstandard – nejen děkanka, ale každý akademik měl svoji vlastní pracovnu a nikdo se tomu ani za mák nedivil. Kromě toho se zdálo, že je všeobecný dostatek výukových prostor, univerzitní informační systém nevypadal jako poctivá kovářská práce z pětadevadesátého a ani jednoho akademika jsem neslyšela stěžovat si na výši platu. Pravda, jak se následně ukázalo, ani tam nebylo všechno růžové: problémy s IT jsou nejspíš dosud nedoceněná antropologická konstanta a „Tiskárna, která prostě fungovala“ je i v australském prostředí titul pro pohádku. V celkovém dojmu šlo ale o zcela nepodstatné až roztomilé detaily.

Teprve když jsem minulý týden zavítala na fakultu, stalo se to, co jsem čekala od listopadu – přišel onen tupý úder drtícího srovnání. Kanclíky jen o něco málo větší než ten můj australský, s osmi jmény na dveřích a čtyřmi počítači uvnitř, zely prázdnotou. Semestr ještě nezačal, proč by tam kdokoli byl? U těchhle kanceláří se nepočítá s tím, že by v nich skutečně někdo pracoval, na fakultě se pohyboval, nebo se tam dokonce potkával s kolegy. Pokud zrovna neučíte a nepotřebujete si dejme tomu odložit kabát před přednáškou nebo konzultovat se studenty, tak na fakultu nelezte. A jestliže jste doktorandi, tak se pěkně zase vraťte zpátky do práce, kde stejně trávíte většinu svého času, a nad knihami můžete vysedávat po večerech doma. Mám za to, že nejefektivnějším formátem stávky českého vysokého školství by bylo, kdyby na svoje fakulty najednou dorazili všichni doktorandi. Kolaps by byl nevyhnutelný.

Z fakulty jsem odcházela s nádechem hořkosti. Ano, věděla jsem, že přesně taková je situace a ještě před rokem by mi to přišlo sice smutné, ale normální. Teď už ne. S lítostí jsem si vzpomněla na Cliffa a Lauren, svoji vlastní pracovnu a čtvrteční trhy na kampusu. Viděla jsem, že to jde jinak; zažila jsem to na vlastní kůži. To, jak jsme na tom tady, skutečně není normální. Je to jenom strašně smutné.

33 Komentářů
Publikováno

To nejkrásnější na učitelské profesi

Uznávám, učení se tady na blogu pomalu stává novou Austrálií. Je mi to lehce trapné, ale nemůžu si pomoct. Přestože učím vlastně jen trošku, zaměstnává to moji mentální kapacitu nebývalou měrou. Ostatně aby taky ne: všechno je nové, intenzivní, nabité emocemi a plné překvapení. A hlavně úplně jiné, než jsem čekala.

Studenti jsou hloupí, líní, nemají o nic zájem a chtějí se jen flákat. To je písnička, kterou všichni známe tak dobře, že ji snad ani nemá cenu opakovat. Jenže já jsem hypersenzitivní INFJ a za katedru jsem nakráčela s přesvědčením, že moji studenti jsou lidské bytosti, které chtějí totéž jako všichni ostatní: totiž aby je měl někdo rád. To, co jsem uviděla v lavicích, nadzvedlo leckteré pokličky na mých dávných emočních papiňácích a probudilo mnoho starých křivd. Teenageři, kteří mi s nedůvěrou hleděli do očí, seděli jako zařezaní, nechtěli mluvit, a když jsem je vyvolala, viděla jsem tu obrovskou neochotu a u některých rovnou strach. Z jedné studentky jsem musela natřikrát páčit, jakou podobou jejího jména ji mám oslovovat, jiní se pro změnu rozhodli utéct do humoru a házet do pléna vtipy a hlášky, ovšem z bezpečí češtiny a poslední lavice. Bylo mi jasné, že takhle to nechci.

A tak jsem se pustila do budování vztahů. Ticho ve třídě jsem sesadila na svém žebříčku pedagogických priorit hluboko pod jeho obvyklé místo, a pokud hluk nepřekročil rozumnou hranici, přestala jsem ho řešit. Však my na zkouškách orchestru taky kecáme. Začala jsem se svých studentů ptát na to, co plánují na víkend a co si myslí o tom či onom. Když mi říkali, že píšou z dějepisu, zajímala jsem se, z čeho test bude – a pak jsme si popovídali o tom, co koho z nich z historie zajímá a proč. V esejích a mluvených prezentacích jsem jim nejen opravovala chyby, ale i je chválila za to, co se jim povedlo; v hodinách jsem uplatnila svou znalost Star Wars, videoher a deskovek. Učila jsem se za pochodu, takže jsem bezpochyby nasekala celou hromadu pedagogických chyb a ne vždycky všechno dopadlo podle mých představ. Navzdory tomu se záhy dostavil výsledek a já jsem pochopila, proč ti, kdo opravdu chtějí být učiteli, svou práci tolik milují.

Moji teenageři totiž obživli. Stačilo velmi málo a ukázalo se něco, co mě naprosto okouzlilo. V jejich očích začala zářit jiskra, zčásti ještě dětská, zčásti už kultivovaná blížící se dospělostí, a já jsem si uvědomila, jak obrovská je síla jejich ideálů a energie jejich nadšení. To, co už i mladí dospělí často poztráceli, moji studenti pořád ještě mají. Jsou plní života, intenzivní, kreativní, dynamičtí, křišťálově průzrační a ano, nevědomí, ale právě proto pořád tak nějak nevinní a čistí. Chtějí, aby věci dávaly smysl, nebojí se snít a ještě nejsou nenapravitelně cyničtí ani vyhořelí. Když je pochválím, rozzáří se jim oči; když do výkladu zapojím vtip nebo citát z Pána Prstenů, úplně roztají a rozzáří se celí. Dojímá mě to pokaždé znovu.

Když jsem na žádost svojí kolegyně měla minulý týden v oktávě přednášku na jedno z maturitních témat, až tehdy mi došlo, jak velký kus cesty jsme spolu já a moji teenageři ušli. Oktaváni seděli jako pěny; když jsem položila otázku, mlčeli, a když jsem je požádala, aby zvedli ruku, pokud ještě neslyšeli o jednom velmi specifickém jazykovém termínu, zvedla ruku akorát ta moje kolegyně. O kolik líp mi bylo s mými vlastními studenty o hodinu později, když přede mnou bez zábran používali přezdívku pro svou bývalou angličtinářku, vtipkovali i při psaní testu a smáli se při jedné z debat, se ani nedá popsat. Nepopírám, že to občas znamená, že po třídě létají papírky, tužky nebo rovnou celé penály, někdy studenti vytahují telefony a v případě horkých témat k diskusi dokonce padla v jedné lavici facka (razím od té doby politiku „žádné násilí ve třídě!“). Nic holt není zadarmo – a když chceme emoce pozitivní, tak ty negativní prostě někdy přijdou taky. Není vždycky snadné udržet to v konstruktivních mezích. Ale v momentě, kdy se moji studenti celí rozsvítí a začnou živě, nadšeně a s veškerou intenzitou svého mládí reagovat, mám jasno. Takhle přesně to chci, protože právě tohle je na celé učitelské profesi to nejkrásnější.

21 Komentářů
Publikováno

Jak jsem se zamilovala do gramatiky

To, že miluju jazyk a slova mi proudí v žilách spolu s krví, bylo jasné už celkem dávno. První básničky jsem začala psát ve dvanácti, první příběhy si uvědomuju v šesti a s knihami jsem údajně zacházela velmi opatrně až nábožně od dvou a půl. Jde suverénně o nejdelší love story mého života – a jako každý správný dlouhodobý vztah má i ona různé fáze a neustále se vyvíjí. Poslední významnou změnu jsem zaznamenala, když jsem se vnitřně přepnula na několik měsíců do angličtiny a zpátky. Nevím, jestli to byla stříbrná svatba nebo nějaký jiný významný milník, ale od chvíle, kdy jsem se vrátila do mateřštiny, s trochou překvapení sleduji, že se náš vztah posunul na novou úroveň. Dřív jsem zamilovaně žasla hlavně nad jednotlivými slovy nebo frazémy, teď totéž dělám nad celým filigránem české gramatiky.

Čeština je totiž něco, čemu se v lingvistické hantýrce říká flektivní jazyk, tedy jazyk ohýbací. V praxi to znamená, že slova flexibilně mění svůj tvar podle toho, jakou roli právě ve větě hrají a jaký význam jim přesně chceme dát: takže skloňujeme, časujeme a přidáváme předpony, přípony a koncovky. Že na tom není nic kdovíjak skvělého? Vydržte ještě chvilku. Když se totiž podíváte blíž, zjistíte možná stejně jako já, že je to dokonalý a nesmírně jemně propracovaný systém, který nám umožňuje velice úspornými prostředky odstiňovat obrovské bohatství nejrůznějších významů a význámků a ve kterém se skrývá překvapivé množství humoru.

Vezměte si například jedno ze sloves, které jsem si v poslední době obzvlášť oblíbila: nakráčet si to někam. Jistě, vy můžete někam kráčet, totiž trochu obřadněji jít. Ale když někam nakráčíte, je to úplně jiná třída. Jediná nenápadná předpona a vaše sebejistota najednou z toho slova úplně čiší, a to takovou měrou, že by vás leckdo dokonce mohl podezírat ze samolibosti. A což teprve, když dodáme kouzelné slovíčko si! Tehdy máme před sebou hotové dílo zkázy. Sympatie, které jste ještě možná mohli v lidech vyvolat, když jste někam nakráčeli, jsou definitivně v tahu. V momentě, kdy si to někam nakráčíte, je z vás prostě arogantní hovado.

Co se přípon týče, máme k dispozici hned několik systematicky šťavnatých kousků – třeba -áč nebo -ák. Takový pracháč znamená podstatně víc než jen člověka, který má velké množství peněz; přípona -áč nám totiž slouží jako výrobna posměšných slov už celá staletí (spěchám ovšem dodat, že to není její jediná funkce). Odtud pocházejí příjmení jako Bradáč, Břicháč nebo Hlaváč – ano, jde původně o posměšky, a že jich v češtině máme. Co se přípony -ák týče, je snad ještě pozoruhodnější, protože jde v podstatě o systematický nástroj na hanlivá pojmenování. Rusáka a Židáka znám už dlouho, Slovák se vžil do té míry, že přešel z roviny hanlivé do roviny oficiální, a Pražák je na dobré cestě k témuž. Když jsem ale v českém korpusu (opravdu velké a reprezentativní databázi češtiny) poměrně nedávno našla novotvar Babišák, moje lingvistické srdce nad tou kreativitou zaplesalo. Není to úžasné, že můžeme vytvořit úplně nové slovo, a přitom mu všichni na první dobrou rozumíme?

Anebo zdrobněliny, které si tu dokonce vysloužily samostatný článek. Čeština je jimi prakticky posedlá a vlastně se není čemu divit: u národa, který asi tak tři čtvrtiny svojí identity odvozuje z toho, že je malý, jde o poměrně logickou záležitost. Můžeme tak zdrobňovat podstatná jména, přídavná jména, ale i příslovce (brzičko) nebo slovesa (spinkat) – což už je lehce bizarní i z hlediska ostatních slovanských jazyků, které jsou zpravidla na zdrobněliny rovněž zatížené. Nejpikantnější ale je rozsah významů, které zdrobnělina vytváří. Na jednu stranu může znamenat, že je něco malé a roztomilé, to jsou všechna ta koťátka a štěňátka. Zdrobnělinami rovněž můžeme dávat najevo, že něco máme rádi na velikost nehledě, třeba něco tak obřího jako sluníčko. Ale pak jsou zdrobněliny, které fungují přesně obráceně. Když o někom řekneme, že je hlupáček, stává se z ozvěny něhy a roztomilosti blahosklonnost nejhrubšího zrna, takže by dotyčný snad býval dopadl lépe, kdybychom ho nazvali rovnou blbcem. A když posměšně hovoříme o té naší zemičce, ve které nemáme moc velké sebevědomíčko, dala by se naše jízlivost krájet.

Ve všeobecném povědomí jsou tou částí jazyka, která může mít význam, často jen slova a gramatika zůstává těmi nudnými pravidly okolo. Lingvistická literatura a moje vlastní zkušenost ovšem hovoří jinak: i gramatika má význam a i ona odráží sdílenou zkušenost rodilých mluvčích a jejich způsob myšlení. Až v situaci ponoření do angličtiny mi došlo, jak moc moje mysl žije ve světě, který se ohýbá; ve světě, kde jemné významové nuance malujeme odstíny zdrobnělin, přípon a předpon a kde si to můžeme v klídku někam nakráčet. Nemůžu se na tu nádheru vynadívat. Copak mi asi moje milá přichystá na zlatou svatbu?

21 Komentářů