Rubrika: Zápisník

Advent je pro mě snad nejkrásnější doba v roce.

Je to čas jako stvořený pro to, abyste si zapálili svíčku a vonnou tyčinku, uvařili si čaj, usadili se v křesle a jen tak seděli. Na hořící svíčce je vždycky něco tajemného a hlubokého. Zvlášť když hoří ve tmě a ta v adventu padá tak brzy!

Hořící svíčky na adventním věnci znamenají čekat a těšit se. Není těšení to nejkrásnější? Pro mě určitě ano. Je nenásilné a k ničemu vás nenutí. Potom, když už to přijde, když víme, že máme mít radost, je to vždycky o něco těžší. Jak už to tak bývá, když radost mít musíme, tak to zrovna nejde. Ale dobu čekání a příprav okolnost, že zrovna nemáme na nic takového náladu, kazí mnohem míň, protože zítra na to náladu třeba mít budeme a času je ještě habaděj.

Co mi půvab tichého a skromného očekávání adventu narušuje, jsou obchodní Vánoce. Ty žádný advent nemají (za těšení by toho obchodníci mnoho netrhli) a začínají ideálně už v říjnu. Nevadí mi kýčovití Santa Clausové, protože Santa Claus je po česku Mikuláš a ten není vánoční. Nemám ale ráda, když v adventu všude hrají koledy, ty totiž k Vánocům skutečně patří a narušují ticho očekávání. A už vůbec nemám ráda, když se Vánoce představují jenom jako dávání dárků, které končí čtyřiadvacátého večer. To totiž nejsou Vánoce, ale obchodnická fraška.

Venku už je tma a nejezdí skoro žádná auta. Ticho ruší jen cvakání klávesnice. Myslím, že si jdu zapálit svíčky. Dnes budou ještě dvě.

Myslím si, že hledání sebe sama je životním posláním a úkolem každého jednoho člověka. Nejsme tady na světě jen tak, abychom promrhali pár desítek let planou zábavou nebo nudnou prací, ani od toho, abychom všechno a všechny změnili. Změnit totiž můžeme hlavně jen sebe.

Také si myslím, že snad nikdo nemůže říct, že by se už našel. Hledání sebe sama není cíl, ale cesta; dlouhá a křivolaká, úzká a mnohdy vedoucí všelijakým houštím – zejména houštím našich zvyků, návyků, zlozvyků a vůbec všelijakých jiných vyků. Ze všech stran na nás křičí reklamy, že máme být „sví“ a „originální“. Reklamy tomu ale opravdu nepomůžou – spíš nás ukolébají, takže si myslíme, že s tím nebo oním telefonem už „to jsme my“ a nemusíme nic dělat. Opak je pravdou. Hledání sebe sama znamená ticho a zdánlivé nicnedělání. Sednout si a nedělat nic. Meditovat, kontemplovat, ztišit se.

Pak se začnou vynořovat věci, které za běžného provozu spí pod povrchem – všelijaké strachy, výčitky, obvinění, pocity viny, únava, nuda, prázdnota. Taky si ale začnete uvědomovat velkou vnitřní plnost: jen v hlubokém tichu lze najít plnost, kterou máme uvnitř sebe všichni. Plnost lidskosti a štěstí. Pro tuhle plnost není potřeba vlastnit žádný telefon ani nic jiného, materiální věci se proti ní zdají ubohé a tak nepotřebné. Věděli jste, že dalajláma občas chodí jen tak do nákupních center a s radostí se dívá na všechny ty věci a říká si „tebe nepotřebuju a tebe taky ne“? Je totiž sebou samým a k tomu věci nepotřebuje. Jen ticho odhalí, co nosíme pod povrchem a po čem touží naše srdce.

Sebe sama lze ale také najít v krizových situacích – tehdy se pozná, co ve vás dříme. Jestli začnete brečet nebo vztekle křičet a nadávat nebo ještě něco úplně jiného. Mám pocit, že leckdo bývá překvapený, když se začne na dně svých sil chovat tak, jak se nikdy běžně nechová. Ustrašení se najednou stávají silnými a naopak. A to ani nemusí jít o život. Mně se daří nacházet sebe sama v mnoha věcech. V tichu, ve chvílích, kdy jsem opravdu naštvaná nebo smutná nebo šťastná, když cítím, že se mnou něco hluboce souzní – ať už druhý člověk, písnička, filosofická kniha, zasněžená krajina nebo obrázek. Jde jen o to nenechat se ohlušit křikem reklam a naslouchat svému vlastnímu srdci.

Je to zkrátka, jako když se v Pánu Prstenů Aragorn ptá Gandalfa, zda Frodo ještě žije. Gandalf neví. Nemůže mít aktuální informace, toho si je Aragorn dobře vědom. A proto mu položí kouzelnou otázku, za kterou je skryto veškeré tajemnství hledání sebe sama: „What does your heart tell you?“

A Gandalf po chvilce ticha odpovídá: „That Frodo is alive.“

Buďme jako Gandalf a nehledejme jen informace. Naslouchejme svému srdci.

Stálo mě to pár let zrání, pár měsíců snění a pár týdnů praktického uvažování, ale – stalo se. Založila jsem si blog.  

Zdá se mi, že za tím stojí prosté vědomí, že mám o čem psát. Možná to je trochu nabubřelé, ale po období, kdy jsem si myslela, že nemám co říct, přišlo období zcela jiné, a tak mám najednou pocit, že vedu bohatý a plný život a že se o to chci podělit. Nevím, kde se ve mně vzalo to vědomí, že to třeba bude někoho zajímat. Prostě přišlo.

Zavanulo to ke mně z Facebooku. Taky máte při pohledu na Facebook pocit, že všichni kromě vás vedou zábavné, plné, vzrušující a skvělé životy? Že nemají žádné starosti a problémy a mají spoustu času, který tráví aktivitami rozhodně stokrát zajímavějšími než vy? Myslím, že by se tomu mělo říkat „facebookový sen“. Je to totiž sen, není to pravda. To jenom všichni ukazují, to co se zrovna leskne a třpytí, a drtivá (a zpravidla značně oprýskaná a omlácená) většina zůstává pod povrchem. Skoro všichni tak při zapnutí Facebooku začínáme snít sen o plném, zábavném životě se skvělými přáteli a milujícími drahými polovičkami, dobrým jídlem, spoustou volna a žádným stresem.

Zpravidla neberu Facebook příliš vážně, ale i tak jsem si vždycky musela připomenout, že skutečnost je jiná. V poslední době to už ale není nutné, protože mám pocit, že můj život je takovým splněným snem. Ne že bych snad vyhrála ve sportce nebo tak něco (a už vůbec žádnou zásluhu na tom nemá žádná sociální síť!). Prostě najednou cítím, že můj život je takový, o jakém se snívá. Pravda, není dokonalý. Lhala bych, kdybych tvrdila, že v něm nejsou problémy, protože ty v něm teda jsou a někdy jsou i docela velké. Ale je plný myšlenek, zážitků, dobrých věcí a lidí.  

A protože se mi plní sny, plní se i ten o zbrusu novém blogu. Nechť jste jeho součástí i vy. Sedněte si do křesla a splňte si sen o příjemném a inspirativním čtení.