Rubrika: Zápisník

Dříve jsem byla toho názoru, že všechno, i ty nejsubtilnější či nejsilnější emoce, je možné dát do slov. Zhruba do devatenácti mi tohle přesvědčení vydrželo. Přežilo první lásky i první tragédie, nezměněno, jen trochu vycizelováno několika lety velmi lyricky nečitelného psaní. V záchvatu módní protiproudovosti mi připadalo skvělé myslet si pravý opak toho, co říká prakticky každý. Ale potom přišlo období, které mi, poeticky řečeno, odtrhlo slova od úst. Moje mínění se změnilo, ne všechno už šlo dát do slov, byly věci, které naprosto nebylo možné sdělit a zejména: pokud si je člověk sám neprožil, tak je nikdy nemohl pochopit.

Když jsem se nad tím vším později zamyslela s jasnější hlavou, došlo mi, že právě ty zážitky, které nejsem schopna popsat, jsou ty, o kterých předpokládám, že je drtivá většina mého okolí nezažila. Nezažila je a slova, kterými by je snad šlo popsat, se používají na jiné, mnohem slabší pohnutky. Jak restaurovat silný význam slova, které ho už jednou ztratilo? Nebo ho snad nikdy nemělo? Jedinec je vůči jazyku bezmocný, musí brát, co je na krámě. Ty významy, které jsem potřebovala, tam nebyly.

Od doby, kdy mi bylo devatenáct, se změnilo neobyčejné množství věcí. Tak třeba si zhruba od té doby myslím, že prakticky žádnou emoci, kterou cítím (včetně bolesti, když se bouchnu kladivem do prstu), nelze úplně sdělit. Protože kde mohu vzít jistotu, že právě tuhle přesně odstíněnou emoci v daných životních souvislostech někdo prožil? A kdyby ji prožil, opravdu bychom si to potřebovali sdělit? Není náhodou všechno psaní buď naprosto zbytečné plácání nesrozumitelných nesdělitelností, nebo naprosto zbytečné nošení sov do Atén?

Po delším váhání jsem se před pár dny s kamarádkou podívala na slavný muzikál Fantom opery. Nutno poznamenat, že nemám muzikály příliš v lásce, koukaly jsme se na to bez titulků, takže jsme o mnohé promluvy přišly a dívaly jsme se na to hlavně kvůli Pratchettově Maškarádě. To ale na mém ortelu nic nemění: Fantom opery se mi nelíbí. Zde jsou důvody mého mínění (rozhodně ale nechci nikoho urážet ani o ničem přesvědčovat!):

1) Kýčovitost. V celém filmu snad nebyla ani jedna scéna, která by nebyla kýčovitá. Miliardy květin v šatně, skapávající svíce, potemnělé chodby, strašlivě přehnané doupě fantoma (mimochodem – všimli jste si, jak při prvním příjezdu Christine do jeho jeskyně vystupují z vody hořící svíce?), naprosto neskutečný hřbitov, který vypadá jako miniaturní Gondor z Pána Prstenů (a samozřejmě mu nechybí hustá mlha do výše kotníků), miliarda tanečníků imrvere v zákulisí opery, naprosto nesnesitelně ječící sólistka a další a další. Možná to je schválně, ale po čase mi to prostě začalo vadit.

2) Herci. Nechci urážet ničí oblíbence, ale výběr herců do tří nejdůležitějších rolí se podle mě příliš nepovedl. Vikomt Raoul, který má být pohledný, vypadá na můj vkus dosti slizce. Fantom, který je navzdory všemu pohlednější než vikomt, má zase hlas jako struhadlo (a to ho prý měl mít krásný). A představitelka hlavní role Christine… tu si nechám na samostatný odstavec.

3) Christine. Nemůžu si pomoct, ale Christine ve filmu vypadá stejně dřevěně jako Bella ve Stmívání. Celou dobu má jeden výraz s doširoka otevřenýma očima a pootevřenou pusou. Její hlas, který měl nadchnout všechny návštěvníky opery, je tak slaboučký, že by ho v reálné opeře posluchači neslyšeli ani ve třetí řadě. Rajzuje po střeše opery bosky (!), v tenoučkých šatičkách a plášti, přestože sněží. Ale hlavně: chová se jako totální idiot. Dělá prakticky jenom to, co jí diktuje jeden nebo druhý hlavní mužský hrdina – zhruba tři čtvrtiny filmu jsou záběry na Christine, jak se svým blboučkým výrazem následuje jednoho nebo druhého. Christine je tam zkrátka takovým pohledným vakuem – bez vlastností, postojů nebo čehokoli podobného, jediné vlastní rozhodnutí vykoná až na konci. Jediné, co má, jsou utkvělé představy a touha hnát se po hlavě do těch nejnebezpečnějších situací, jaké si lze představit.

4) Nedomyšlenost. Film přímo přetéká hromadami klišé a nedomyšleností. Christine jde v noci potají na hřbitov a samozřejmě nechá otevřené dveře, aby si toho Raoul, který ji hlídá, okamžitě všiml. Ve stáji na něj čeká odvázaný kůň s připravenou uzdou, jen naskočit. Fantom, přestože je nebezpečný a nikdo ho nemá rád, přijde na maškarní bál, kde by ho mohli mrknutím oka zneškodnit, ale je to zkrátka opera, takže se na něj jenom dívají a poslouchají, jak zpívá. Fantom má na devatenácté století velmi solidní dálkové ovládání na otevírání hrobek, rozsvěcování světel v nich a (opět) vynořování hořících svící z vody. Novou operu lze nastudovat během jednoho dne, samozřejmě včetně přípravy kostýmů. A když chceme fantoma zabít, tak je nejlepší co? Stáhnout meč a odejít pryč. Ani ho odvést někam na policii, ne, jen ať mu dáme šanci ještě pár lidí zabít! V tu chvíli jsem si ťukala na hlavu snad nejvíc. Ovládání smrtící pasti je přirozeně umístěno uvnitř této pasti, dostupné každému, komu by snad hrozilo, že by v pasti mohl zemřít. A další a další a další.

5) Vztahy. Zde míním zejména vztah Christine s Raoulem, který je naprosto automatický. Naposledy jsme se viděli asi tak v pěti letech, ale to nevadí – jsme si přece souzeni, to ví každý. Jakmile se spatří, jako by na jejich Facebooku někdo přepnul na „ve vztahu“ a od té doby se automaticky milují a pár hodin nato se zasnoubí. Jak přirozené! Žádný vývoj, nic. Za povšimnutí také stojí vztah madame Giryové (Christininy nevlastní takřka matky) k fantomovi. Ten je totiž také naprosto automaticky kladný. Že vraždí, jí evidentně zas tak moc nebere. Je to přece ublížený génius a těm se může všechno prominout.

6) Hudba. Tady nejspíš narazím na velký odpor, protože hudbu z Fantoma opery lidé zpravidla milují. I mně přišla pěkná, ale skutečnost, že se tam během dvou a půl hodiny neustále dokola točí zhruba tři melodie, podle mě tedy ve prospěch filmu nehraje.

Na závěr je třeba dodat, že ve filmu jsou i pěkné scény. Třeba ta, jak fantom všem napíše a všichni se srazí v hale opery, šokováni dopisy, které dostali. Nebo úplně poslední scéna. Také jsou tam momenty, které jsou vtipné, a to zcela úmyslně. Ale to mi na kladný soud nestačí. Asi jsem čekala příliš nebo už jsem byla příliš pratchettovsky naladěná. Zkrátka a dobře, odnesla jsem si vědomí, že Fantom opery je film, na který se musí koukat s vědomím, že je to blboučké, místy silně nelogické, povrchní, třpytivé, blýskavé, efektní a naprosto nevhodné k rozumovým úvahám. Hodně lidem se tento film jistě líbí, což do určité míry chápu a určitě jim to neberu. Ale já se těším spíš na tu Maškarádu.

Spousta lidí mě považuje za optimistu, smíška a vtipálka. Mají svým způsobem pravdu. Ale opravdu jen svým způsobem. Za mým smíchem a vtípky totiž mnohdy leží velmi mnoho velmi tvrdých bojů.

Kupříkladu dnes. Po velikonoční pauze se na mě hrne celá nálož povinností. Školní, pracovní, ty, které jsem si nabrala sama a dobrovolně, různé srazy, akce a všelijaká zařizování. Velikonoční volno tomu ani trochu nepomohlo – jen jsem to všechno na chvilku pozdržela, aby to na mě mohlo padnout s o to větší vervou.

V takovou chvíli se za svůj smích musím opravdu tvrdě bít. Titul jedné knihy zní Mám tolik práce, že si jdu raději lehnout. To přesně bych se potřebovala naučit. Většina mých povinností je dlouhodobějšího charakteru a o to horší to je. Akutně mi příliš nehrozí, ale straší kdesi vzadu a občas vyběhnou se vší parádou na jeviště. Kolik práce bude stát diplomka, co všechno přijde za dva týdny, za měsíc, v červnu… a že leccos vlastně vůbec nemůžu ovlivnit, ale zato si z toho můžu dělat hodně těžkou hlavou.

Snažím se s tím bojovat. Zbytečné starosti ještě nikdy nic neusnadnily, ba naopak: většinou se ukázaly být tak zbytečnými, jak to jenom jde. A tak se jich učím zbavovat a zbytečně se nestresovat. Je to těžké, ale zaznamenávám úspěchy. Před chvílí jsem si kupříkladu lehla do postele s knihou plnou krásných esejů a pár si jich přečetla. Také si pouštím nějaký ten Mozartův koncert, Mozart zpravidla dovede obnovit mou víru v lidstvo. Místo práce si píšu článek na blog a až časem se pustím dotoho všeho, co je potřeba. Pomalu, zlehka, s hlubokými nádechy a výdechy. Nejdřív to akutní a pak to chronické.

Řeknu vám, pověst člověka, který všechno hravě a s úsměvem na rtech zvládne, teda fakt není nic záviděníhodného.

Před nějakou dobou jsem na internetu narazila na velmi zvláštní typ videí, který se jmenuje ASMR. Překlad téhle zkratky není nijak zářný (z původního autonomous sensory meridian response vznikla samostatná smyslově-meridiánová reakce) a už vůbec se z něj nedozvíte, o co jde. Ale mohu vás ujistit, že samotná videa tento drobný nedostatek vyvažují více než bohatě.

Jedná se o videa založená na skutečnosti, že lidský mozek pozitivně reaguje na určitý typ tichých zvuků, jako je napříkald šeptání, jemné ťukání nehtů na dřevo nebo vískání kartáče na vlasy. Jak taková pozitivní reakce vypadá? Nejčastěji se popisuje jako jemné brnění a mrazení kolem páteře a to je, myslím, docela přesné. Videa jsou velmi pomalá a klidná a nezabývají se žádnými velkými idejemi. Zpravidla v nich najdeme hlavní aktérku (ženský hlas se prý na jemné šeptání hodí lépe), která provozuje nějakou velmi jednoduchou činnost – češe si vlasy, něco šeptem vypráví, otáčí stránky knihy nebo prsty ťuká na celkem libovolný předmět. Důležitá je okolnost, že jsou videa uzpůsobená pro obě uši – zvuk se tak přelévá z jednoho sluchátka do druhého a máte pocit trojrozměrného zvuku.

Nejdřív jsem si říkala, co to má zase být. Někdo šeptá ve videu a dělá tam nějaké zvláštní kejkle s kartáčem na vlasy a to má být jako ono? Ale pak jsem se na pár videí podívala a ejhle, najednou byl večer pryč. Něco tak uklidňujícího, uvolňujícího a příjemného se jen tak nenajde. „Mrazení kolem páteře“ je opravdu velmi nedostatečný popis pocitu, který videa ASMR vyvolávají. Nenapadá mě, jak to popsat lépe. Snad jen: je to prostě skvělé.

Ne že bych si chtěla stěžovat, nic takového. Jsem za vynikající funkčnost svých mozkových závitů náležitě vděčná; však mi zajistily spoustu dobrých známek, všeobecnou oblíbenost mezi učiteli, kruh posluchačů trhlých vtipů a historek a kruh obdivovatelů mozku s integrovaným nahrávacím zařízením.

Nechci se ani vytahovat či kasat. Jen konstatuji, že se moje paměť povedla. Není fotografická ani nijak jinak -ická. Je prostě dobrá. Velmi dobrá. Zdálo by se, že to je pouze záviděníhodná nezasloužená vlastnost, se kterou netřeba lézt na veřejnost a provokovat. Ale jako každá příliš dobrá věc má i příliš dobrá paměť své stinné stránky. Na které navíc nikdy nezapomíná.

Při náhodném hovoru s cizincem se může dobrá paměť velmi hodit, neboť může značně rozšířit okruh témat k hovoru. Neobyčejné klady své paměti jsem již mnohokrát ocenila v debatách o literatuře, hudbě i filmu, v nichž jsem sice ani polovinu z toho, o čem mluvím, nečetla/neviděla/neslyšela, ale zato jsem četla/viděla/slyšela o tom. To se ovšem hodí jen tehdy, když mluvíte se vzdělanějším člověkem, než jste vy – nepřipadáte si jako blbeček. Problém nastává, když mluvíte s někým, kdo je na tom stejně jako vy, ale vy díky své paměti vypadáte jako superman a jako blbeček vypadá pro změnu on. Nebo když je na tom dokonce hůř a vy vypadáte jako velkohubý náfuka. Kolikrát mi bylo trapné zmínit, že i tuhle knihu, o níž druhý hovoří, znám z přednášek o dějinách literatury! Nebo že jsem ji dokonce četla! Kolikrát jsem pak už raději jen pokyvovala hlavou a mile se usmívala, namísto abych říkala věci jako „jo, to znám taky“, „jasně, vím, o čem to je“, „ano, ano, šestou symfonii jsem slyšela, ta je moc hezká“.

Ve škole je to totéž v bleděmodrém. Mám neobyčejný talent na to být miláčkem učitelů na všech stupních vzdělávacího systému. Zpravidla na tom nesou podíl i oni, neboť se při hodinách ptají na věci, které si čirou náhodou pamatuji (nutno dodat, že takových věcí je poměrně dost). Vzpomínám si, jak jsem v prváku na bakaláři šokovala jednoho učitele tím, že jsem v prváku (následně se nevěřícně ptal, kam jsem chodila na střední) jenom proto, že jsem zrovna znala toho chlápka, na kterého se ptal (pár měsíců před tím jsme ho měli v učebnici sociologie, takže to mohl vědět každý!). Netřeba zmiňovat, že trapnost narůstá s každou takovouhle odpovědí, kterou nikdo jiný nezná nebo ji zarytě smlčí. Po páté už si přísaháte, že až do konce hodiny budete mlčet jako hrob, i kdyby se učitel ptal na to, co mají dneska v menze.

V prostředí přátel moje mozkové nahrávací zařízení slaví velké úspěchy. Nic není vděčnější než vypravěč vtipů a vtipných historek s obsáhlou pamětí. Spousta mých přátel, která nezná Cimrmana, zná až podezřele dobře některé pasáže. Poměrně dlouhé pasáže. A nejen z Cimrmana. Občas mám pocit, že se na mě musejí všichni dívat s obavami z každého svého slova, protože by mi mohlo připomenout další vtipnou historku či pasáž z libovolného pořadu a pak by si zase dalších deset minut hovoru nikdo neškrtnul.

Trapné situace také vznikají při hovorech na téma typu „co jsi naposledy… (doplňte libovolnou činnost od čtení po výstavu)“. Je třeba přiznat, že moje paměť na takovéhle dotazy není úplně uzpůsobená, takže vzpomenout si na poslední kusy vyžaduje určité úsilí, ale jakmile se kolečka v hlavě rozjedou, už se nezastaví. Často, když ukončuji svůj seznam, záměrně předstírám, že už si některé údaje nepamatuji. Třeba přesné názvy, když jsou podezřele dlouhé. Nebo přesný čas, kdy to dávali. Nebo kdy to dávají příště. Přidávám schválně do hovoru slovní spojení jako „jestli se dobře pamatuju“ nebo „už tak přesně nevím“ a dělám, že si snažím vzpomenout a pak teda s velkou parádou řeknu onen údaj. Pomáhá to. Supermanství se tím sníží na lehce neobyčejné lidství a hned si připadám o něco lépe (ze stejného důvodu v některých případech zásadně nezveřejňuji, jak dlouho jsem se učila na zkoušku).

Také se mi často stává, že se na mě zničehonic některý z mých blízkých přátel otočí a praví „kdy jdeme do toho divadla?“, případně o mnoho výmluvnější „mám zítra volno?“. Na gymnáziu jsem sloužila jako ohlašovací zařízení, za jak dlouho bude zvonit, protože si lidé kolem mě nepamatovali časy konce hodin. Proč taky? Byla jsem tam přece já, jejich externí paměť (to jsem si nevymyslela, tak jsem skutečně byla nazvána). Když se někam jede, sloužívám jako jízdní řád nebo seznam účastníků zájezdu, když se jde z divadla, tak jako přehrávač vtipných i vážných hlášek. Nezřídka jsem pak terčem otázek typu „přiznej se, po kolikáté už jsi to viděla?“ a věřte mi, že okolnost, že jsem to třeba viděla už dvakrát, která v dané chvíli všechno uspokojivě vysvětlí, je velmi polehčující.

Nesmírné utrpení mi způsobují lidé, kteří mají v zásobě určitý omezený počet historek a ty mají tendenci vyprávět všem. A protože si nepamatují, komu už je říkali, říkají je pro jistotu znovu a znovu, aby o ně náhodou někdo nebyl ochuzen. Bývají to historky vtipné a zajímavé, ale věřte mi, že po desáté už není zajímavé nic. A říkat tu hodinu už po páté „jo, to už jsi mi říkal, to je ten s tím modrým psem“ začíná být velmi netaktní. A tak se jenom duchaplně směji nebo šokovaně potřásám hlavou – jako jsem to ostatně dělala u té stejné historky již čtyřikrát.

Největší problém ale je, že sebelepší paměť nikdy není dokonalá a některé věci – zpravidla ty, které by neměla – vypouští jako každá jiná. Ať se snažíte, jak chcete, tak to, co zrovna potřebujete, paměť mnohdy ponechá zcela bez povšimnutí. To by samo o sobě nebyla žádná tragédie, ale vtip je v tom, že lidé kolem na něco takového nejsou zvyklí a s neomylností vaší paměti prostě počítají. Když si pamatuje dlouhé pasáže z anglických filmů, proč by si nepamatovala, co má koupit cestou ze školy? Po návratu domů tak dojde na nejhorší: „Tak co, koupila jsi to mlíko?“

Tehdy se můžete rovnou otočit na podpatku, podrtit mezi zuby nadávky v libovolném jazyce z vámi zrovna preferovaného filmu či knihy a jít zpátky do obchodu. A po cestě si broukat Mozartovo Requiem.