Rubrika: Zápisník

Lidé jsou jako andělé. Život je jako louka. Smrt je jako šmirkový papír přejíždějící po molitanovém parapetu. Že je vám to povědomé? Správně. Citáty, citáty, citáty – všude, kam se podíváš. Moudré, přemoudřelé. Oduševnělé, pravdivé, hluboké. Nebo ne?

Přiznala jsem se k tomu hned v titulku a přiznávám se k tomu znovu: citáty nemám ráda. V době, kdy jsem se začala víc zabývat filosofií, mi totiž došlo, jaké je to většinou zvěrstvo. Našla jsem tehdy citát od filosofa, o němž jsem psala bakalářku a s jehož dílem jsem tedy byla docela slušně obeznámená. Jak mi na citát padlo oko, bylo zle. Jednalo se o větu tvářící se děsně moudře, ale pro mě to byla prostě věta surově vyrvaná z kontextu. Věděla jsem, že tak, jak citát vyznívá, to můj filosofický miláček rozhodně nemyslel, protože to odporuje celému jeho snažení, a bylo mi jasné, že byť i jen zbytek odstavce tohle vyznění v každém případě vyvrací. Ten však v citátu nebyl, protože citáty jsou krátké.

Od té doby mám za to, že citáty jsou instantní moudrost pro lidi, kteří nemají chuť číst knihy (ty jsou moc dlouhé a moc komplikované), ale zároveň mají chuť vypadat, jako by je četli. Citáty mohou vyznívat hluboce, moudře a pravdivě – a že to tak jejich původní autor nemyslel, koho to zajímá. Nepopírám existenci citátů, které jsou hluboké, moudré a pravdivé (zpravidla proto, že to tak jejich autor myslel). Ale odvažuji se říct, že většina taková není. Většina je prostě jenom kus něčeho, namátkově a surově vytržený z kontextu.

Dnešní filipiku si dovolím zakončit, čtenář odpustí, svým oblíbeným citátem. Myslím, že by se měl skvít v záhlaví každé skvělé stránky s ještě skvělejšími citáty.

„Nevzdělaní lidé čtou rádi sbírky citátů.“ (Winston Churchill)

Před časem jsem napsala článek o HSP, vysoce citlivých lidech, ve kterém padla zmínka o typologii osobnosti nazvané MBTI neboli Myers-Briggs Type Indicator (kvalitní info k nalezení zde). O tuto tematiku se objevil určitý zájem, který mě inspiroval, a tak jsem se rozhodla se o svá čtyři písmenka podělit.

MBTI rozlišuje čtyři rysy, a to vždy ve dvou pólech (např. introverze-extroverze). Je proto logické, že výsledkem je 16 typů, tedy všechny kombinace, kterých lze se čtyřmi rysy dosáhnout. Nejvzácnější z nich je kombinace INFJ: introvertního, intuitivního člověka s převahou cítění, který ale má rád ve věcech pořádek a dotahuje je do konce. Vítejte ve světě typu, který ve světové populaci tvoří pravděpodobně méně než jedno procento.

INFJ je typ neobyčejné populární. Nedá vám příliš mnoho práce, abyste narazili na články typu „5 způsobů, jak se potkat s INFJ“, kde se píše o „INFJ, vzácných modrých diamantech osobnostních typů“. Internetová komunita typu INFJ je svou rozsáhlostí naprosto nesrovnatelná s jakýmkoli jiným typem a totéž platí o různých vtipech, obrázcích, blozích (ehm) a podobně. Soudím, že je to proto, že si připadáme nepochopení a opuštění, a tak se shlukujeme na internetu.

Co k nám ostatní lidi táhne? Podle popisu jsme milí, altruističtí, empatičtí a vidíme do lidí způsobem, který je nám samotným záhadný. Jsme strašlivě idealističtí, ale zároveň tyto ideály rádi přenášíme do praxe, protože jsme organizovaní, disciplinovaní a hluboce oddaní zároveň. Jsme mimořádně citliví na kritiku, perfekcionističtí, umělečtí, inspirativní, věrní, toužíme po autentičnosti, originalitě a hloubce. Náš vnitřní svět je natolik složitý, že se v něm nevyznáme ani my sami – o to líp se ale vyznáme v lidech okolo. A ti nás za to mají rádi, protože si připadají pochopeni.

INFJ jsou tajuplní a exotičtí. Je jim nepříjemné rozebírat své osobní záležitosti, ale když projevíte zájem, najednou nemluví o ničem jiném. Umějí se chovat neobyčejně extrovertně, ale někdy jsou katastroficky samotářští a když nemají dost soukromí, vybuchují (to ostatně dělají i při různých jiných příležitostech – třeba když jim někdo nabourává jejich ideály). Jsou otevření i uzavření, filosofičtí i emotivní, podivní, tajemní, sniví. Ubíjí je, že jsou osamoceni, ale na svou jedinečnost a odlišnost nedají dopustit. Často přemýšlejí nad řešením všech světových problémů, ale vlastně neumějí vyřešit ani ty svoje. Pěkné modré diamanty. Je krásné moct je obdivovat za sklem, ale když si představíte, že jste za tím sklem vy… zas takový med to není. Minimálně si občas připadáte jako blázni – na což jsou ostatně i vtipy: „Často v poslední době uvažuji nad tím, jestli jsem úplně šílený, nebo jenom INFJ.“

A teď mě omluvte. Musím dopřát svému třetímu a čtvrtému já trochu vzduchu, dojmout se nad zázračností zeleného listí a vyřešit nějaký ten globální problém.

Žijeme v době, kdy si můžeme i sebemenší ptákovinu vyhledat během několika vteřin na mobilu. Máme takřka veškeré lidské vědění v kapse. Jenomže to, že ho máme v kapse, pro náš život znamená jen velmi málo. Kdo má totiž vědění v kapse, ten může myslet leda tak kapsou, pokročilejší možná kolenem. Myslet hlavou je úkol jedině pro ty, kdo mají vědomosti tamtéž.

Nemějte mě, prosím, za zastánce memorování telefonních seznamů. Nejsem pro to, aby se studenti učili nazpaměť dlouhé řady dat a nesmyslných cizích pojmů, hlavní jsou vždycky jejich souvislosti a kontext. A tady přichází onen problém: nemůžu znát kontext, když neznám alespoň rámcově určitá data. Prostě se nemůžu naučit souvislost několika věcí, když ty věci neznám. Nemá smysl ptát se, jak Platón ovlivnil Aristotela, když nevím, že Platón Aristotelovi předcházel, nemohu dát do souvislosti, že filosofický typ myšlení se objevil v Asii i v Evropě (no, spíš ve Středomoří, ale tak dejme tomu) zhruba ve stejnou dobu, když nevím, že se tak stalo. Prostě nemůžu.

To, že mám informace, které potřebuji, na Wikipedii, mi není nic platné, pokud už něco nemám v hlavě. A pokud mám něco dostat do hlavy, pak prostě musím začít alespoň malým telefonním seznamem. Nemusí zahrnovat pojmy jako synsacrum nebo pygostyl (rezidua mého biologického vzdělání aneb jak to nemá vypadat), ale něco zahrnovat musí. Jinak dané informace zhola nic nezmění na mých názorech, nijak neovlivní způsob, jakým se dívám na svět a jakým přijímám informace, neukáží mi nic nového, nic překvapivého. Nebudu o nic menší ignorant a nevzdělanec, protože vědění mám jen v kapse – a tak může změnit leda tak ji. Nejspíš ji jedině vytahá, případně proděraví. To je totiž to jediné, co kapesní vědění dokáže.

Minulý víkend jsem byla ve Vídni a byla to moje první cesta do německy mluvících zemí. Tedy nenechte se mýlit, v německy mluvících zemích jsem samozřejmě už byla, ale vždycky to bylo po cestě někam jinam, třeba do Itálie nebo do Francie. (To svědčí o tom, že mě německý kulturní okruh nikdy příliš netáhl. Němci mají sice krásnou vážnou hudbu, literaturu i filosofii, ale nemají, abych tak řekla, styl.) Tentokrát byl můj cíl Vídeň, údajně jedno nejpříjemnějších měst k životu. Jaké jsou moje sensibilské dojmy?

Vídeň je město, které se neostýchá ukázat, že bylo hlavním městem velkého císařství. Toto císařství se pro změnu neostýchalo kompletně vybourat centrum a cele ho přestavět do obřího, pompézního, neoklasicistního, imperiálního stylu. Všechno tam je dokonale zorganizované, velké, ba přímo obrovské, majestátní, navzájem si podobné, mocné. Je v tom typicky německý (no dobře, rakouský) řád – v muzejní čtvrti prostě jsou všechna muzea a hotovo. Muzeum přírodních věd a muzeum kunsthistorické jsou dvě identické budovy, které stojí proti sobě a mezi nimi se tyčí vpravdě gigantický pomník Marie Terezie. Vídeň na vás volá: „Hele, kolik máme peněz, tohle si můžeme dovolit! Zíráte, co? Od nás se odtrhnout, to si netroufnete!“ Všechno je tam větší, všechno je tam majestátnější, všechno je tam v jednom stylu. A taky tam chodí po ulicích strašně moc Mozartů.

Vídeň je moc hezké město. Je krásné, že se drtivá většina památek nachází v centru, takže je obejdete pěšky za den. Ale… něco tam chybí. Chybějí tam malé, křivolaké, umolousané uličky, staré a ještě starší domy, neorganizovaná ruka středověku, malebná ruka renesance a načančaná ruka baroka. Z Vídně nemáte pocit města, ve kterém se někam schováte a schoulíte a kde na vás zničehonic vykouknou malá a roztomilá překvapení. Ve Vídni tak nějak chybí malé věci. Všechno je tam velké, případně ještě větší.

Shrnuto, podtrženo: byl to moc krásný zážitek a jsem velmi ráda, že jsem Vídeň viděla. Vyražte také, když budete moct, opravdu to stojí za to. Ale romantiku staré Prahy nečekejte. Na tu musíte zůstat doma.

Nemám ráda muzikály. Pohádky většinou nejsou můj šálek čaje. Jsem zásadně proti dabingu. A co se nestalo: viděla jsem Prince egyptského, americkou muzikálovou pohádku, v češtině. A líbilo se mi to!

Jsem přesvědčená, že za to mohou výjimečné kvality filmu. Je mu téměř dvacet let a lidé mojí generace na něm nezřídka vyrostli, ne však já, čekalo to na mě až do dospělosti. Princ egyptský zpracovává velmi ošemetné biblické téma, totiž vyvedení Izraelitů Mojžíšem z Egypta. Zpracovává ho však citlivě, působivě a velmi povedeně. Zde je pár důvodů, proč se na film podívat:

1) Hudba. Písně v muzikálech většinou vnímám jako obtěžující vložku, kterou musím přetrpět a pokud možno už nikdy se k ní nevrátit. Tady je to jiné. Každá píseň (mimochodem, autor je Hans Zimmer) je jiná, barvitá, nástrojově bohatá, dýchající exotikou a nazpívaná zpěváky s opravdu příjemným hlasem. Šokovalo mě, že píseň, kterou v originále zpívá izraelská zpěvačka, ji nazpívala i v češtině. A hlavně: písně jsou přebásněné natolik dovedně, že jim v češtině nechybí vůbec nic. Garantuji vám, že z poloviny budete mít husí kůži. Let it go je oproti tomu popová limonáda, ale to je podle mého názoru vlastně celé Ledové království. Bez urážky, prostě mě nějak minulo.

2) Citlivá akce. Až na jednu, dvě scény (třeba košík plovoucí po řece) je ve filmu veškerá akce zobrazena velmi citlivě a decentně. Dovedu si představit, že egyptské rány by se daly rozmáznout na půl hodiny takovým způsobem, že by celý film úplně zabily. Tady jsou shrnuté v jedné písni a místo toho je tam propracovaný vztah Mojžíše a Ramsese a jeho vývoj. Mnohem lepší investice. Plusové body si také zaslouží zobrazení Hospodina a jeho pobíjení prvorozených. Velmi oceňuji, že se tam neobjevuje žádný anděl s plamenným mečem!

3) Úprava předlohy. Uznávám, že je ve filmu dost nepřesností. Pochybuji, že Egypťané měli za otroky jen Izraelity, a také si nemyslím, že by se k nim chovali až zas tak špatně (proto si také později na poušti Hebrejové tak stěžují a vzpomínají na dobré jídlo a jistoty Egypta). Principiální odpor k otroctví je v téhle době naprosto mimo, Mojžíš by si těžko pamatoval píseň, kterou slyšel jen jako novorozenec a tak dále. Áron je prakticky nahrazený Mojžíšovou manželkou Siporou, do hry vstupuje jeho sestra Miriam (vlastně nevím, jestli takovou sestru vůbec měl), ale to se vše dá skousnout a má to svůj důvod. Pikantní detail na konec: film končí tím, jak Mojžíš schází z hory a nese v rukou Desatero, které mu dal Hospodin. Podle biblické předlohy by mě najít Izraelity, jak uctívají zlaté tele, které si mezitím stihli vyrobit. Mojžíš následně desky vzteky rozmlátí o zem a pak musí jít pro další… chápu, že tohle vynechali.

4) Náboženskost. Film pojednává cele náboženské a velmi velké téma. A světě drž se, ono zůstane náboženské i velké! Ale – opět – velmi citlivě. Není to šílená náboženská agitka, ale hlavně to není ve stylu „jo, byl to magor, historicky to přeci bylo takhle“. Ne, mytologické téma je zpracováno mytologicky. Ohnivý sloup prostě je ohnivý sloup a hořící keř je hořící keř. Unikátnost monoteistického židovství bez obrazů je zde krásně vystižená a antropologicky víceméně korektně vykontrastovaná s obrazovým polyteismem Egypťanů. To vzhledem ke svému vzdělání velmi oceňuji.

Princ egyptský je podle mého názoru až na pár prvků (například naprosto debilních egyptských kněží) velmi kvalitní pohádka – a rozhodně více než plnohodnotná konkurence Disneyho (je prací studia Dream Works). Myslím, že vím, na co se příště kouknu s neteřemi. Víc takových filmů, na kterých je péče jim věnovaná tolik vidět!