Kdo tvrdí, že pokrok je věc pouze skvělá a bezchybná, ten musí mít obě oči zavřené. Samozřejmě, pokrok není jen negativní. Ale je třeba se podívat skutečnosti, že na dosah lidské ruky leží nástroje tak mocné, že bychom si jimi mohli odbouchnout celou planetu, do očí. Bylo by opravdu zapotřebí, aby tuto moc vyvažovalo podobně vysoce vyvinuté morální cítění, neboť jestliže to bude chybět, pak si časem tu planetu opravdu odbouchneme. Pozorujete něco takového kolem sebe? Mají lidé lepší morálku než dřív? Je lidská povaha dál než třeba v antice? Odpověď je snadná: ne. Sice jsme přišli na to, že všichni lidé jsou si rovni, že žena je taky člověk a další věci, ale kolem a kolem se pořád chováme jako děti na pískovišti, akorát že místo lopatičky máme v ruce brokovnici.
Slyšela jsem o jistém experimentu s myšmi. Vědec jim udělal jakýsi myší ráj: dost potravy, dost prostoru, dost partnerů na páření, žádní predátoři. Víte, co se s nimi stalo? Během několika generací se postupně přestaly množit, až jednoduše vymřely. Také mezi nimi propukla šikana a některým myším ty ostatní upíraly přístup k jídlu, přestože ho bylo pro všechny dost. Chce se říct, že tyto myši pocítily část toho, jaké to je být lidmi. Lidé si také svou klícku udělali co nejbezpečnější a nejpohodlnější, jak mohli, a nezdá se, že by to někomu přispělo ke štěstí. Jediné, díky čemu se ještě množíme, je skutečnost, že drtivou část planety držíme svou lhostejností v tak drsných podmínkách, že ještě mají pud sebezáchovy.
Často si říkám, co se nám to stalo. A jestli je ta naše mánie hromadit co nejvíc majetku, která zabíjí spousty lidí na jiných místech planety, opravdu tak nezbytná. A taky jestli třeba jednoho dne někdo v záchvatu vzteku nezmáčkne nějaký knoflík a dalšího rána už Země nebude.