Rubrika: Zápisník

Nevím jak vy, ale přestože zpravidla působím sebevědomým a vyrovnaným dojmem, není to vždycky tak úplně pravda. Zejména pokud jde o něco, co se mě nějak významněji týká, třeba o kvalitu mého uměleckého psaní. Ano, za ta léta zpětné vazby jsem slyšela o své tvorbě kde co a přečetla jsem tuny knih, které mi umožňují rozpoznat špatné věci od dobrých mnohem snáz než dřív, ale stejně ve mně občas zahlodá pochybnost.

Někde tam uvnitř totiž stále je to malé schoulené klubíčko patnáctileté školačky, která svoje básničky rozechvělýma rukama odevzdává učitelům a čeká na hodnocení jako na poslední soud. Ano, samozřejmě jsem se během let naučila výtvory všeho druhu odevzdávat sebevědomě a s jistotou a ortel očekávat klidně a rozumně při něm pokyvovat hlavou. Obzvlášť ve škole časem dosáhla tahle moje dovednost kvalit cynismu typu „padesát procent běžného úsilí je na tuhle práci až až“. Jakmile ale jde o něco osobnějšího, nebo mám o hodnotiteli obzvlášť dobré mínění, čeká stále v hlubinách cosi, co se tetelí radostí nebo smutně choulí při každém slově.

Odhalit kousek své duše někomu, u koho velmi stojíte o dobré mínění, je něco, co vyžaduje určité úsilí. Nedávno jsem se díky jednomu TED talku dozvěděla, že lidé, kteří jsou šťastní a cítí naplnění a uspokojení ze svých vztahů, mají společnou jednu vlastnost, která už tak skvěle nevypadá. Zranitelnost. Abyste dosáhli hlubokého spojení s druhým člověkem, musíte prostě občas risknout, že vás zraní. A tak jsem sedla k počítači, napsala poměrně dlouhý e-mail, připojila jednu ze svých posledních básní (s troufalým úmyslem, že třeba udělá radost) – a odeslala člověku, jehož si velmi vážím.

Přednáška nelhala. Lidé, které si pustíme za zákopy naučeného cynismu a hradby pracně vybudovaného sebevědomí, nás sice mohou hluboce zranit, ale když zůstaneme zakopaní, připravujeme se o neobyčejné bohatství. Při čtení odpovědi na můj e-mail se klubíčko kdesi uvnitř mě zatetelilo netušenou radostí. Kdo ví, třeba díky tomu příště už tak schoulené nebude.

Jedná věc mě zaráží: prakticky vždycky, když v našem českém kontextu někdo napíše článek či se jinak veřejně (ovšem pozitivně) vyjádří o ekologických tématech, dojde na peníze. Šetřit vodou a proudem se vyplatí, na peněženkách to poznáte. Nenakupujte impulzivně, dbejte na kvalitu a ušetříte. Dejte si na střechu solární panel, vyplatí se to. Nepřekvapilo by mě už ani „buďte vegetarián, ušetříte za maso“.

Je to smutné. Copak opravdu nejsme schopni uvědomit si, že otravujeme svoje vlastní životní prostředí, aniž bychom mysleli na peníze? Nezáleží nám na přírodě ani tolik jako na penězích? Nedochází nám, že je to naše planeta a když si ji zničíme, tak nemáme kde žít? Potřebujeme z toho všeho hlavně něco vytřískat?

Úroveň ekologické debaty u nás se mi zdá být přesně taková: dokud mi z toho něco nekápne, vlezte mi na záda. Myslím, že je to velká škoda, protože příroda je hodnota sama o sobě, hodnota taková, že vedle ní všechny peníze světa blednou. A my, ať se nám to líbí, nebo ne, jsme její součástí. Jestliže si ji zničíme, zničíme i sebe. Je to jedna z nejcennějších věcí, jaké máme – a debata o ekologických tématech by měla podle toho vypadat a tímto způsobem daná témata nastolovat. Pakliže přistoupí na hru „přírodu až za peníze“, sama sebe tím diskredituje. Je samozřejmě prima, když šetřením přírody ušetřím i peníze, ale přednost by měla mít (vyjma extrémních případů) příroda. Ne proto, že na tom něco trhnu. Prostě proto, že je.

Obávám se, že dokud nebudeme uvažovat takhle, zůstaneme oním pověstným vředem na tváři naší planety. A ještě víc se obávám, že dokud tak nezačne vypadat i naše veřejná debata o ekologii, uvažovat tak snad ani nezačneme.

Je tomu pár dní, co jsem v divadle navštívila představení tak krásné, že mi to nedá a musím o něm napsat. Že to nikdo nebude číst? Co už. U vyznání lásky jde také o jiné věci, než aby o něm všichni věděli.

Sólo pro tři, taneční představení na písně Karla Kryla, Jacqua Brela a Vladimíra Vysockého, je živoucí krása. Krása, o níž se těžko mluví, ale která je svou neuchopitelností o to úchvatnější. Je to kus jako stvořený pro mě, neboť se v něm prolínají všechna tři „moje“ umění: hudba, tanec a poezie. Tanečníci svým dokonalým pohybem, půvabnými kostýmy i nápaditým nasvícením vykreslovali barvité melodie a ještě barvitější slova, do nichž je rozkoš se ponořit. Ano, musím si pomáhat výtvarnými metaforami, protože jazyk ostatní oblasti zanedbává. Tedy: tanečníci vykreslovali a vykreslili. Dokonale.

Sólo pro tři je jeden z nejkrásnějších kusů, jaké jsem kdy v divadle viděla. Je to emoce v přímém přenosu, čirá emoce, do níž se verše přetavují tak, že už se skoro ani nemusejí zdržovat tím, že vám budou procházet hlavou – chytí vás rovnou za srdce. Je to tanec, v němž rezonuje sama krása a melodičnost jednotlivých jazyků a jejich odlišnost; i slova, kterým nerozumíte, vás svým pouhým zvukem rozechvějí. Tanec, který hudbu a poezi spojuje v jedno – v to jedno, kterým původně byly.

Když představení skončilo, nechtělo se mi tomu věřit. Uteklo to tak rychle! Jaká škoda, že při baletu se nepřidává jako na koncertech! Měla jsem chuť zavolat: „Ještě! Ještě tři hodiny!“ Ale samozřejmě jsem jen civilizovaně tleskala, tleskala a tleskala, až mě ruce bolely. A zjevně jsem ve svých pocitech nebyla sama: aplaudovalo se zuřivě, dlouho a ve spodní polovině divadla vestoje. Plným právem.

Když mi bylo třináct, všichni jsme používali ICQ. Nevím, do jaké míry je tato zkratka známá dnešním náctiletým, ale my jsme tím žili. Pak jsem o pár let zestárla, ICQ si smazala a nikdy už ho nenahradila ničím podobným. Po založení účtu na Facebooku jsem hned, jak jsem zjistila, že tamní chat jde vypnout, tak učinila. Zkrátka a dobře: nemám ráda chat.

Důvodů k tomu mám hned několik, ale daly by se shrnout do jediného: chat je prostě vydírání. Nedostatek svobody, kterým je chatování prodchnuto, mi začal postupem času vadit. Zatímco odpověď na e-mail si můžete nechat v klidu rozležet a nikdo se na vás nebude zlobit, když odpovíte až druhý den (alespoň většinou), protože zrovna nemůžete/nechcete/chcete být někde jinde, u chatu se takováhle možnost vůbec nepředpokládá. Tam je třeba odpovědět hned – protože každý vidí, že jste online. A když neodpovíte, tak jste nezdvořilí, protože každý vidí, že jste si to přečetli. Že jste chtěli zrovna odejít od počítače? Smůla. Jste online. Dokud jsem nezjistila, že jde na Facebooku onen chat vypnout (ano, chvíli mi to trvalo), pravidelně se mi stávalo, že mi někdo napsal právě v momentě, kdy jsem už už odcházela. Situace to byla značně prekérní a přitom se jí šlo tak snadno vyhnout. Nemluvě o tom, že opravdu, ale opravdu nerada píšu několika lidem naráz.

Ne že bych měla něco proti rychlému dopisování, ale když tak dnes činím, zůstávám důsledně offline. A jestli někdy přijde možnost zrušit si i takovéto vyděračské „přečteno v…“, okamžitě jí využiju. Protože zkrátka chci svůj čas, svou hlavu a svou svobodu.

V poslední době mě napadá velká spousta chmurných myšlenek – a to nejen proto, že jsem tak nějak od přírody pesimista a škarohlíd. Jak vůbec lze v tom našem světě plném nenávisti, lží, násilí a zla přežít? Když se navíc zdá, že se to všechno kumuluje, násobí a roste? Docházím k jedinému závěru: skrz návrat k malým věcem.

To, že vím, co se děje na druhé straně světa, mému rozpoložení zpravidla nikterak neprospívá – jsou to samé Jobovy zvěsti, navíc takové, že s nimi nemůžu opravdu, ale opravdu nic dělat. Zato mému rozpoložení prospívají jiné věci, a to ty, které mívám na dosah ruky. To, co je na dosah, je tady totiž vždy a je to tu velmi konkrétně, mohu s tím něco udělat, skutečně s tím být a mít z toho radost. S těmi jobovkami dost dobře být nemůžu, ty mě mohou leda tak strašit – což zas ale úspěšně dělají.

A tak se snažím čím dál víc opouštět jobovky a radovat se z kouzla každodennosti a vztahů, které mě obklopují. Protože to je můj skutečný život, který nesmím ve vší té záplavě zapomínat žít – a ten je krásný a plný radostí. Tak třeba: sníh, rozkvetlá orchidej, taneční, Skácelova poezie, měkká deka, masala a skutečnost, že nikdo kolem mě neotravuje žádnými superhypernovoročními předsevzetími (ne že bych měla něco proti novoročním předsevzetím, ale pokud je někdo roztrubuje do celého světa, tak proti nim tedy rozhodně něco mám). Není to snad dost důvodů k radosti? Občas na to ve vší té záplavě zapomínám. A to není dobře.