Pondělí. Jedu přes celou Prahu pro lejstro. Když přijedu, zodpovědná osoba tam není. „Slečna onemocněla a prý všem, co měli dneska přijít, posílala mail!“ Aha, tak mně nic nepřišlo. Dvě hodiny v luftu kvůli ničemu, protože „já vám to lejstro vydat nemůžu“. Doma píšu mail, ať mi to radši pošlou. Stojí to stovku a budu kvůli tomu nejspíš muset na poštu (známe svoje lidi), ale podruhé tam nejedu.
Úterý. Jedu na fakultu. Hlouček kuřáků stojí přímo pod cedulí „Zákaz kouření“. „Tady je ale zahulíno, co? Jako v osmdesátkách,“ glosuje spolužák. Cítím to bohatě i přes respirátor. Nezávazně vzpomínám na včerejší administrativní fiasko a pokukuji po hodinkách. „A je to dneska normálně prezenčně, jo?“ ptám se po chvíli. „Tak to by snad napsal, kdyby nebylo, ne?“ odvětí spolužák a já radši nic neříkám. Když už je deset minut po začátku, mírně znervózníme. Spolužačka-agentka na studijním se ujímá aktivity a jde využít svých bohatých konexí. Za chvíli přibíhá: „Tak on tady dneska vážně není!“ Napojujeme se všichni na jejím počítači na Teamsy. „Vám nepřišla ta online pozvánka?“ ptá se šokovaně vyučující. „Ne.“
Středa. Blíží se termín našeho orchestrálního koncertu, o kterém jsme všichni pochybovali, že se vážně uskuteční – ještě minulý týden byly sbory v takové kondici, že to vypadalo, že se všechno zruší. „Zatím k této minutě to vypadá, že příští týden hrajeme,“ píše dirigent. Dovyřizuji pozvánky a bavím se představou, jak budu všem psát ještě jednou, tentokrát s omluvou. Anebo budu držet krok s dobou a nenapíšu jim nic.
Čtvrtek. Nepřichází obvyklý e-mail od dirigenta ke zkoušce. „Nebyl jsem si jistý, jestli to dneska vůbec je!“ slyším ze všech stran, když přicházím. Chápu. Zdá se, že varianta omikron napadá vedle lidí i e-maily. Hrajeme raději v respirátorech, tedy ti, kdo mohou. Ladíme abnormálně dlouho. Nevěřili byste, jak blbě jsou slyšet vlastní housle, když máte nasazený respirátor.
Pátek. Všechny kontejnery na papír v naší čtvrti skandálně přetékají. V první Zásilkovně se rozbily dveře, takže nejdou zavřít. To je ta lepší varianta. Druhá Zásilkovna se proměnila v obří skladiště. V celé té místnosti vedou jen dvě uzounké stezičky obklopené krabicemi až ke stropu. Mám ošklivé podezření, že kdyby si tam někdo chtěl nechat udělat klíč (k tomu to tam podle všeho původně sloužilo), měl by prostě smůlu.
Víkend. Hurá návštěva domluvená kvůli nemoci na poslední chvíli. Zcela výjimečná situace, která se přihodí maximálně jednou za deset let. Úplně stejně jako minulý víkend.
Co vám budu povídat, když se advent zkombinuje s covidem, je z toho slušný cloumák. A jak se máte vy?