Rubrika: Zápisník

Všichni jsme měli nějaké plány. Chtěli jsme psát o tomhle, koupit si tamto, vyrazit někam nebo prostě jenom dělat to, co děláme vždycky. Pak ale přišel hurikán a všechno rozmetal napadrť. Ne že by se to nedalo čekat. Ne že bychom po covidu nebyli zvyklí na ledacos. Ne že bychom fyzicky ve svém životě opravdu nemohli pokračovat. Ale najednou se to všechno zdá nesmírně bezvýznamné.

Veřejný prostor je plný chytrých analýz, vášnivých proslovů, rozumných požadavků a zapáleného odhodlání. Každý dělá, co může, a ví, co by se dělat mělo. A mně nějak scházejí slova. Připadám si maličká a strašně zbytečná. Neumím nic, co by teď mohlo k něčemu být, všechny moje nepraktické talenty jsou jako prach a popel vedle obrovské statečnosti lidí, kteří pár set kilometrů od našich hranic brání svoji svobodu se zbraní v ruce a proti obrovské přesile.

Válka kousek za našimi humny ukazuje s ještě bolestnější jasností, jaké měla moje generace obrovské štěstí. Vyrůstali jsme ve svobodě, mohli jsme si dovolit řešit, která práce nás bude nejvíc bavit a které ASMR video si pustíme večer. Nemuseli jsme přemýšlet nad tím, co dělat při náletu, jak se vyrábí Molotovův koktejl a jak ošetřit ránu po utržené končetině. Nikdy jsme za svoje hodnoty nemuseli doopravdy bojovat. A už vůbec ne umírat.

Nemám dnes žádná chytrá slova, mám jen slzy. Pláču nad zemí, o které vlastně skoro nic nevím, ale poprvé v životě mě to doopravdy mrzí. Skláním se před statečností, s níž Ukrajinci naplňují slova své hymny „duši, tělo obětujeme za naši svobodu“. Ještě nedávno to bylo něco zcela nepředstavitelného. Teď nezbývá než doufat, že dojde i na to, co stojí o pár veršů dřív: „Ještě neumřela Ukrajiny ani sláva, ani svoboda, ještě se na nás, bratři Ukrajinci, osud usměje.“

Stává se to tak často, že už je to bezmála folklór. Když někam jdu za jednou ze svých sester nebo ona za mnou, vždycky to vyvolá pobavenou nebo překvapenou reakci a zpravidla je to okamžitý příspěvek do bohatého katalogu tematických vtipných historek. Jsme si totiž podobné. Tak podobné, že nás lidi někdy považují za dvojčata a pletou si nás – navzdory tomu, že nás dělí jedenáct let.

Když jsem šla před lety za ségrou do nemocnice, kde byla se svým synem, stihla jsem říct jenom „Dobrý den, já jdu…“, než se zdravotní sestřičce rozzářil obličej a ihned neomylně vyhrkla sestřino jméno. O dva roky později jsem sice v téže nemocnici jméno říct už musela, hvězdný moment na sebe ovšem nenechal dlouho čekat. Ségra totiž mojí přítomnosti využila k tomu, aby zašla do večerky pro zeleninu, takže se jí sestřička, která mě pár minut předtím vpouštěla dovnitř, překvapeně ptala: „Vy už zase jdete?“

Když ségra jednou hostovala ve sboru, kde jsem v té době občas zpívala, okomentoval to dirigent slovy „Ty ses rozdvojila!“ a následně rozvinul úvahu o tom, jak by pro sbor bylo skvělé, kdyby se rozdvojili i ostatní sboristé. Na mojí svatbě se pár kamarádů chvíli divilo, proč mám na sobě krátké černobílé šaty, než jim došlo, že to nejsem já. A když na našem pražském bytě ségra před nedávnem přespávala, šla jsem pro ni s klíči k domovním dveřím, když slyším zespoda smích a hlas paní bytné. „Já jsem si vás spletla!“ smála se naše paní domácí a ségra to glosovala slovy, že ke vstupu do domu použila Face ID.

U lidí, kteří jednu z nás vidí poprvé v životě, to ovšem zdaleka nekončí. Při rodinných návštěvách mě máma někdy oslovuje ségřiným jménem a ji zase tím mým, až vznikají perly typu: „Maru, nech tam Marušce nějakou housku!“ Dokud žila naše babička, která v posledních letech špatně viděla i slyšela, musela jsem ji poměrně často usilovně přesvědčovat, že nejsem ségra, a i potom se občas ptala, co děti, a říkala mi, že Maruška se chystá na doktorát. Párkrát se mi ji přesvědčit vůbec nepodařilo.

Nejparadoxnější na tom celém ale je, že si se ségrou kdovíjak stejně nepřipadáme. Ano, jsme si podobné. Ona má ale na první pohled tmavší, vlnitější a kratší vlasy, je znatelně hubenější a hlavně – o jedenáct let starší. Zdá se ovšem, že si toho dokáže všimnout jen moderní technika. Když totiž ségra dostala k Vánocům nový telefon s Face ID, na návštěvě mi ho hned vrazila do ruky, schválně, jestli ho svým obličejem odemknu. Neodemkla jsem. Myslím, že je to stran techniky dobrá zpráva. A co se lidí týče, inu, tam to vidím spíš na ty vtipné historky.

Internet je fascinující místo. Ať chcete dělat cokoli, vždycky na něm najdete tisíce zaručených receptů, jak na to. Nebudu lhát, když jde o praktické věci jako vaření nebo přišívání záplat, vezmu zkušeným návodem ráda zavděk. Pak je tady ovšem celý malý vesmír osobního rozvoje a více či méně lidové psychologie a spirituality – a to je někdy opravdový masakr. Občas si mě něco z téhle oblasti najde a já někdy neodolám (kolikrát ovšem čistě ze zvědavosti, jestli to bude opravdu tak ujeté, jak se na první pohled zdálo). Ať už je to ovšem sebeujetější, jednou věcí si můžete být zatraceně jistí. Je to vždycky zaručený recept, jak dosáhnout v životě štěstí, úspěchu a naplnění.

A tady jsme u jádra pudla. Návody, které vám slibují od základu změnit život, totiž spočívají prakticky v čemkoli, co si dovedete představit: v tom, že se stanete leváky, budete si dávat kameny na parapet, zjistíte, v kolik hodin jste se přesně narodili, budete meditovat, malovat, cvičit, správně si přát, správně jíst, správně uklízet, představovat si proudy energie, uděláte si nástěnku. A kdyby se vám nechtělo něčemu z toho věřit, tak u každé metody najdete zapřisáhlé svědky, kteří vždycky tvrdí totéž: zkoušela jsem všechno možné a pořád nic, až jsem konečně narazila na to pravé – a od té doby jsem nejšťastnější člověk na světě.

Myslím, že jestli se někde v realitě můžeme setkat s filosofickou postmodernou, která hlásá konec velkých vyprávění a pluralitu mnoha světových názorů, je to právě tahle oblast. Neexistuje žádné měřítko, podle kterého byste si mohli mezi všemi těmi zaručenými recepty vybrat. Všechny lákají ve výsledku na totéž a vy jim prostě buď budete věřit, nebo ne. Můžete si sami zkusit, jak se vám v reálu budou líbit (a že některé prodávají hodně lacino), ale to je tak všechno. Než se nadějete, může se z vás stát včelka, která bude nezávazně létat z jednoho květu na druhý, nebo nadšený apoštol, který bude jeden měsíc přísahat na vitariánství a další na tantrický sex. Volba je na vás.

Někdy mi připadá, jako bychom se pohybovali v obrovském supermarketu spirituality a vybírali si podle ceny a reklamy, na co máme zrovna chuť. A když se to napoprvé nepovede, přijdeme zítra zas. Nabídka je prakticky nekonečná, vždycky je něco pěkného v akci a tíha zodpovědnosti za vlastní život leží jen na nás. Kdo by chtěl v takové situaci investovat spoustu času a úsilí do něčeho, co se možná ukáže jako pouhý omyl? Kdo by si troufnul mluvit o pochybách, bolesti, slzách a těžkostech? A kdo by odolal instantnímu receptu na štěstí, který je přece naprosto zaručený?

Málokteré slovo dnes vyvolá emoce tak spolehlivě jako rasismus. Ať už stojíme na kterékoli straně barikády (nebo distingovaně po česku na půli cesty), je velmi pravděpodobné, že nám tohle téma v posledním roce alespoň jednou nadzvedlo mandle. I proto mám za to, že by vůbec nebylo na škodu vzít si ho do parády a pořádně se mu podívat na zoubek. Než tedy budete pokračovat v debatách o tom, jestli je v pořádku, aby v historických velkofilmech hráli herci černé pleti, případně proč nikomu nevadilo, že náčelníka Apačů hraje Francouz, vyzývám vás ke krátké společné procházce. Vyrazíme si do 19. století.

Možná vás zarazí, proč právě tam. Není to pozdě? Nebyli lidi rasisti odjakživa? Svým způsobem jistě ano: i ve starověku si naši předci o svých sousedech, co mluvili jiným jazykem, mysleli, že jsou to přinejlepším pololidi (například řecké slovo barbaros je původně nejspíš zvukomalebný výraz napodobující nesrozumitelné brebentění). Jenomže to není rasismus, to je xenofobie. Abychom mohli mluvit o rasismu, musíme nejprve zavést pojem rasa. A ten ve svém dnešním významu vzniká právě v 19. století.

Stalo se to vlivem kolonizace. Spolu s tím, jak se Británie a další velmoci snažily „civilizovat“ (nebo vyhladit) jiné národy, se vědci starého kontinentu usilovně snažili nějak to celé pojmově uchopit. Dřív se odlišnost vysvětlovala různě: odlišností klimatu, řeči, zvyků. Pak ale přišel filolog Friedrich Max Müller a rozhodl se, že na to půjde jinak. Negroidní rasu dal do kontrastu s rasou árijskou a napsal příběh o tom, jak si jedna podmanila druhou a pozvedla ji při tom na těle i na duchu. Že vám to zní povědomě? Ne tak úplně. Árijci jsou v téhle době ještě kmen asijských válečníků, rasy jsou tu opravdu jen dvě, ale hlavně: závěr, který z toho Müller vyvodil, byl, že blahodárný vliv vyšší kultury přebíjí biologické predispozice.

Jenže Müllerovo pojetí nevydrželo ani tak dlouho, aby mohl jeho autor v klidu umřít (naopak se na stará kolena zděsil toho, co započal). Dokud se totiž rasa vázala s kulturou a jazykem, nebyla nezměnitelná. Müllerem se ale inspiroval zoolog, lékař, fyziolog a antropolog Johann Fiedrich Blumenbach a vymezil rasu čistě biologicky. Uchytilo se to prakticky okamžitě; Robert Knox se o to postaral v Británii, Arthur de Gobineau ve Francii a další výtečníci v Americe. Ras si každý vymyslel, kolik chtěl, ale všichni psali v zásadě o tomtéž: lidstvo je rozdělené do biologicky předurčených skupin, které si z principu nejsou rovny a nelze na tom nic změnit. Jinými slovy: vaše geny předurčují váš vzhled, fyzické schopnosti, psychické predispozice, intelekt, všechno. A vy s tím neuděláte vůbec nic.

Rasová teorie měla obrovský úspěch. Pařížští lékaři odhodlaně měřili kriminálníkům lebky ve snaze predikovat rasově podmíněný zločinecký typ. Arthur de Gobineau napsal Esej o nerovnosti lidských ras a stal se modlou Adolfa Hitlera (ano, ztroskotaný francouzský šlechtic, to jako vážně). Nietzsche přišel se svým nadčlověkem a s antisemitismem tak krystalickým, že by ho mohli vystavovat v mineralogickém muzeu (pozn. jak se ukázalo, tak tenhle bod je sporný, viz komentáře :-). Herbert Spencer vnesl Darwina do sociologie a princip přežití nejsilnějšího adaptoval na lidské společnosti. Teorie o tom, že lidstvo vlivem míšení ras degeneruje a je třeba ho geneticky očistit, se začaly množit jako houby po dešti (odtud takové nevinně znějící pojmy jako „rasová hygiena“ nebo „eugenika“). Nikdo při tom nevěnoval pozornost tomu, že vymezení ras je v zásadě libovolné, lebeční indexy si jako na potvoru vůbec neodpovídají a Árijci se plynule přesunuli z Asie do Německa a zázračně jim při tom zesvětlaly vlasy a oči.

Rasismus, sociální darwinismus a nacionalismus, všechno horké vynálezy evropského 19. století, se spojily v jedinou třaskavou směs a zažehly plamen pod kotlem dvou světových válek. A tenhle plamen hoří dodnes. Jistě, rasismus se od té doby vyvinul a nabyl i jiných podob. Ten původní, pseudobiologický a jako vystřižený z 19. století ale nezmizel. Není to tak dávno, co jsem narazila na vyjádření typu „cikáni mají mem na příživnictví“ nebo „černoši mají vrozené průměrné IQ 60, takže je nemá cenu vzdělávat“. Pokaždé, když něco takového slyším, se mi otevírá kudla v kapse, obzvlášť když to začíná alibistickým „nejsem rasista, ale…“. Žádné „nejsem radista, ale“! Tvrdit, že nějaká skupina obyvatelstva je biologicky k něčemu předurčená je definicí rasismu v jeho nejpůvodnější podobě. Dějiny dost jasně ukázaly, že takový přístup nikdy nevede k dobrým koncům. Víra v to, že lidé mohou překonat podmínky, ze kterých vzešli, je zkrátka něco, bez čeho se svobodná společnost neobejde. Nezapomínejme na to. Prosím.