Moje každodenní učitelské radosti

Ať už jsou naše politická přesvědčení jakákoli, myslím, že na jednom se shodneme: totiž na tom, že si v současné vypjaté době zasloužíme alespoň trochu klidu. Zapomeňme tedy na chvíli na své volené představitele i na to, s kým bychom si měli jít po krku. Usaďte se třeba do křesla, zvu vás k poklidnému článku plnému malých radostí, které mi přináší moje novopečená učitelská profese a které vám s trochou štěstí dobijí baterky právě tak, jako je dobíjejí mně.

Píšeme se studenty test a já vidím, jak jeden z mých svěřenců sahá po fixech. Říkám si, co tam asi najdu, a následně na mě při opravování vykoukne zátiší ztvárňující ikonickou soubojovou scénu ze Star Wars – i s lávou precizně vyvedenou oranžovým zvýrazňovačem.

Prezentace před třídou. Až na pár odvážlivců (například suverénní herecký výkon „Proč miluju naši češtinářku a ona mě“) se nikdo před tabuli nehrne, a tak losuji: poslepu zapíchnu prst do seznamu jmen. Na další hodinu mi student na losování donese desetistěnnou kostku.

Zadávám slohy: vyprávění na libovolné téma. Studenti se nevěřícně ptají, jestli to teda fakt může být o čemkoli. Přisvědčuji a následuje nepřekonatelný výbuch kreativity od tragických osudů polyamorních lásek až po nejdrsnější post-apo.

Po tom, co na hodině mimoděk zmíním, že moje němčina je zhruba na úrovni „baby German“, se ze zadních lavic ozve nadšené „moje taky!“. Když následně píšeme eseje, jedna z nich mi přijde v doprovodu německého e-mailu. Odpovídám, že německy radši odepisovat nebudu, ale že jsem zauvažovala nad tím, že si pomůžu překladačem a odpovím čínsky. Můžete třikrát hádat, v jakém jazyce mi přišel další e-mail. Ale řeknu vám, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, že to není spam.

Po maratonu esejí vykládám anglickou interpunkci. Sáhnu po kouzelném cvičení od Lily, totiž po dopisu, který má pouze v závislosti na interpunkci dvě zcela odlišné interpretace: jednu totálně zamilovanou a druhou naprosto nesnášenlivou. Když na tabuli dopisuju druhou verzi, studenti v zadních řadách si stoupají, aby dobře viděli, a procítěně předčítají naštvaný dopis nahlas.

Moje nejmladší třída, tedy banda puberťáků, v pátek před obědem. Nejhorší možná kombinace. Snažím se je krotit, ale moc mi to nejde. Jeden z nejchytřejších kluků v jednu chvíli popadne prázdnou láhev od pití, hodí ji přes půl třídy do koše – a strefí se. Smějeme se a tleskáme. Škoda, že chce být doktorem, v NBA by na něj čekala zářná kariéra.

Nevím, jak propojit projektor s počítačem. Jeden ze studentů hbitě vyskakuje ze židle a úkon bez řečí provede za mě.

Již zmiňovaný kandidát do NBA dopisuje cvičení, které jsem přinesla vytištěné na samostatném papíře, suverénně jako první. Jelikož se nudí, začne z onoho papíru skládat vlaštovku. Tu dokončí zhruba v době, kdy ostatní dopisují, a já ho vyvolávám, ať začne číst první větu. Výzva je přijata. Borec vlaštovku nejrůznějšími směry natáčí a větu po chvilce boje přeluští i se správně doplněnými slovesy. Přece nebude svůj výtvor rozkládat!

Na dvoře mě moji studenti halasně zdraví, i když jsem je neviděla a oni by tím pádem mohli úplně v klidu dělat, jako že neviděli mě.

Zrovna do jedné z mých pár hodin padne školní nácvik invakuace (ano, opravdu invakuace, to existuje). Ze zadních řad se ozve otrávené „taky to mohlo vyjít na chemii“.

Ve čtvrtletce mi v překladové části studentka vystřihne tak precizní anglickou interpunkci, že bych to tak ještě před půl rokem sama nenapsala. A to se ji na tenhle test vůbec nemusela učit.

No řekněte, není to dost důvodů k naději do budoucna, ať už volby dopadnou jakkoli?

Co dělá skvělé učitele

Co dělá obyčejného učitele učitelem dobrým, tušíme asi tak nějak všichni. V první řadě je to inteligence. Jakmile tahle podmínka není splněná, je zpravidla špatně i úplně všechno ostatní (a kdo má pocit, že nikdy žádného hloupého učitele neměl, nejspíš se jenom dost nezamyslel). V druhé řadě je to autentický zápal pro vyučovanou látku a upřímné přesvědčení o její smysluplnosti. V řadě třetí pak specifická schopnost říkat složité věci jednoduše nebo je rovnou vkládat do poutavých příběhů a nečekaných souvislostí. Přihoďme ještě pozitivní vztah ke studentům a získáme učitele, jakého by chtěl asi každý.

Myslím ale, že se stále nenacházíme na samém vrcholku pomyslné pyramidy. Ještě tu totiž jsou učitelé skvělí. Přízračné bytosti, které vás nejen lecčemu naučí, ale dovedou z vás dostat věci, o nichž jste ani netušili, že je v sobě máte, a kolikrát tím ovlivní celý váš další život. Po tom, jaká kouzelná přísada vytváří tenhle neobyčejně vzácný lidský druh, se ptám už celá léta a odpověď mi velmi dlouho unikala (pokud tedy jako uspokojivý závěr nebereme „asi nějaké jedinečné osobní charisma“). To se ovšem změnilo, když jsem před několika měsíci potkala svého posledního skvělého učitele. Cliff mi byl po dobu mé australské stáže vedoucím, což je v podstatě stejná role, jakou kdysi zastávala moje diplomová vedoucí Lily. Srovnání se vysloveně nabízelo. A v momentě, kdy mi došlo, co všechno Cliffa s Lily spojuje, jsem nejspíš konečně rozlouskla i svou dávnou otázku.

Prvním pojítkem byla naprostá důvěra. Lily věřila, že zvládnu svoje diplomové téma, na které jsem v době, kdy jsem ho volila, byla zcela nepřipravená. Ani Cliff nezapochyboval, když mu jednoho dne přišel e-mail od bezejmenné studentky kdovíodkud v Evropě. Na tomhle základě se následně v obou případech rozehrál úchvatný koncert pedagogické dokonalosti. Lily i Cliff mě vedli jemnou, ale pevnou rukou a ani na vteřinu mě nenechali ustrnout. Úvodní laťku nastavili rozumně nízko, a když jsem ji překonala, hbitě vytáhli další, tentokrát o kousek výš – a takhle pořád dál. Když jsem se dostala do potíží, ochotně mi pomáhali, odpovídali na otázky, půjčovali mi vlastní knihy. A když jsem se z obtíží vymotala a měla za to, že jsem už už v cíli, ukázali mi celou další úroveň, na kterou můžu směřovat. Nevedli mě na ni rovnou ani mi hned na začátku ostentativně neukazovali laťku těsně pod stropem; to by mě asi porazilo. Zároveň mě ale nikdy nenechali zpohodlnět pocitem, že už jsem kýžené mety dosáhla. Nechávali mě postupně objevovat stále jemnější nuance a zákruty – až jsem s překvapením zjistila, že jsem se dostala někam, kam jsem ani netušila, že se vůbec dostat můžu.

Teď, když učím, myslím na svoje skvělé učitele velmi často. Jeden z nich mě naučil kompletně francouzsky, druhá mi otevřela pohled na jazyk tak, že se to odrazilo úplně ve všem, a třetí mě dovedl k největšímu akademickému výkonu mého života. Každého z nich jsem potkala v úplně jiné fázi svého studia a všechny si je nesu od té doby s sebou. Nevím, jestli někdo ještě jejich řady rozšíří, ale i kdyby ne, bude to zcela v pořádku. Můj trojlístek se uzavřel; to, co jsem potřebovala, jsem dostala. Teď nadešel čas dávat – alespoň tak, jak to dokážu – dál.

Proti známkám aneb učitelská filipika

Ano, dnešní článek bude poněkud kontroverzní. Stejně jako na náboženství, genderové role nebo bramborový salát má totiž na školství názor úplně každý. Ale nemůžu si pomoct – po prvním měsíci za katedrou mi připadá to, co jsem tušila už jako studentka, naprosto jasné. Známky – minimálně u některých předmětů – vůbec ničemu neslouží.

Nalijme si čistého vína: známky nejsou zpětná vazba. Rozhodně tedy ne taková, která by vám pomohla se jakkoli zlepšit. Je to donucovací nástroj, který studenty nutí se učit. To samo o sobě ještě není nutně špatně, některé věci prostě je potřeba se namemorovat. Při výuce cizího jazyka tak testy na slovíčka nebo nepravidelná slovesa dávají smysl. Jenže pak je tady všechno ostatní; třeba takové drobnosti, jako je mluvení a psaní.

S jednou ze svých tříd jsem se v posledních dvou týdnech věnovala hlavně mluvení: od výslovnosti a slovního přízvuku až po intonaci, přednes a kontakt s publikem. Bojí se, ale baví je to a zlepšují se. Každému z nich dávám zpětnou vazbu na konkrétní výkon a opravuji konkrétní chyby. Známkovat to mi nedává absolutně žádný smysl. Porovnejte sami: „Pozor na rozdíl mezi v a w a dělej víc pauz, mluvíš jako kulomet a publikum ti nestačí.“ versus „Za dvě.“ Co si odnesete z prvního a co z druhého hodnocení? Známka má naprosto nulovou informační hodnotu. Jediné, co obsahuje, je srovnání s vašimi herecky nadanějšími spolužáky.

Nebo psaní. Takzvané kriteriální hodnocení slohů (bodové hodnocení v různých kategoriích od pravopisu přes adekvátnost slovní zásoby až po celkovou koherenci textu) umožňuje studentovi okamžitě vidět, co konkrétně může zlepšit a jak. Když mu dám tři body za spojovací výrazy, ví, že příště by měl přidat nějaké ty slovní vychytávky, na které si anglický akademický text potrpí; když dostane tři body za argumentaci, protože jeho závěr nevychází z argumentů v textu, taky ví, co se stalo a jak s tím naložit. Jistě, je možné stanovit pro jistý počet bodů i jistou známku, ale skutečně nevím, komu se tím prospěje. Jediný důsledek toho, že jste dostali známku, je, že jste dostali známku.

Jak se blíží pololetí, kdy se píše vlna velkých testů a uzavírá se klasifikace, vidím nesmyslnost známek o to ostřeji. Je to nejen umělý systém, jehož pointa mi uniká; je to kontraproduktivní systém, který mi při výuce překáží a který vede k tomu, že se české školství jako celek soustředí na to, co se snadno známkuje. Výsledek? S mými studenty „nikdy nikdo mluvení nedělal“ a „takovou zpětnou vazbu na slohy ještě nedostali“. Jelikož jsem na fakultě systém hodnocení bez známek na vlastní kůži zažila, vím, že smysluplné alternativy existují a fungují. Když jsem minulý týden se svou nejstarší třídou zorganizovala moderovanou diskusi v angličtině na tohle téma, zjistila jsem, že to vědí taky. Co tedy s tím konečně něco udělat?

Jak se ze mě stala úča

Některé věci člověk dlouho a pečlivě plánuje, jiné se prostě stanou. Nevím, čím to je, ale přestože se mnohdy až úzkostlivě snažím všechno naplánovat, velice často se mi věci prostě dějí. Například jsem se ke svému značnému překvapení dva týdny po návratu z Austrálie stala učitelkou.

Opravdu, není to vtip. Je ze mě (byť na malý úvazek) nefalšovaná učitelka angličtiny na jednom pražském gymplu, který mě shodou mnoha velmi nepravděpodobných náhod ulovil, hned jak jsem se vrátila, nedbaje, že jsem nikdy nestudovala nic, co by souviselo s pedagogikou. Jelikož je moje angličtina na nejlepší úrovni, na jaké kdy byla, moje rodina se hemží učiteli (krev není voda) a už dlouho tvrdím, že jazykové univerzálie, které zkoumám v rámci svého doktorátu, můžou mít i zcela praktické využití mimo jiné ve výuce jazyků, řekla jsem si, proč ne.

Poprvé v životě tak vidím české střední školství z pomyslné druhé strany. Zažívám, jaké to je, patřit mezi učitele, kteří v kabinetech nadávají na svoje kolegy (říkám tomu kabinetní politika), ale dovedou být i úžasně milí a nápomocní. Z první řady pozoruji, jak rychle se školou šíří drby – a že je to rychlost, před kterou by se zastyděl i leckterý prvotřídní sprinter. A taky pobaveně sleduji, jak se moji noví kolegové někdy chovají úplně stejně jako teenageři, které vyučují: když kupříkladu na klasifikační poradě opravují písemky, čtou si časopisy, kecají nebo si něco šudlají na mobilu.

Zejména si ale užívám společnosti chytrých a vtipných teenagerů, kteří se opravdu chtějí něčemu smysluplnému naučit. Ano, to je zatím moje zkušenost – všem populárním vyprávěnkám navzdory. Když jsme například psali esej, poslali mi ji úplně všichni, včetně těch, kdo chyběli a nic mi posílat nemuseli (tolik k mé marné naději, že toho budu mít míň na opravování). Následně jim stačilo poskytnout zpětnou vazbu a všichni do jednoho se okamžitě a výrazně zlepšili. Někteří prakticky o celou úroveň.

Od prvních chvil mi bylo jasné, že s nimi budu trávit čas ráda. Můžu při učení využívat své lingvistické zázemí a předávat jazyk tak, jak bych bývala chtěla, aby ho na střední předávali mně (věrní čtenáři možná vzpomenou našeho poněkud děsivého gymnaziálního angličtináře). A když začnu vykládat to, co považuji za opravdu zajímavé, moji studenti ztichnou, rozzáří se jim oči a začnou si sami od sebe zapisovat, je to téměř dojemné. Často při tom vzpomínám na svou milovanou Lily a její brilantní překladatelské semináře. Být alespoň z pětiny jako ona, to by byl splněný sen! Ale minimálně začátek vypadá slibně. Protože jak mi řekla, když jsem se jí jednou zeptala, jaký by měl být dobrý učitel: „Měl by mít svoje studenty rád. To stačí.“