Rubrika: Za katedrou

Říká se, že když je student připraven, učitel se objeví. Neví se s jistotou, kdo přesně s tím přišel jako první (podezření padá na Buddhu), je to každopádně velká pravda. Včera tomu bylo právě sedm měsíců, co se ze mě stala středoškolská učitelka, v dnešním článku ale nechci mluvit o tom, jak učím. Dnes totiž budu studentem z první věty já a mými učiteli, kteří se v mém životě objevili, moji studenti. Na jaké lekce od nich jsem tedy byla připravená?

Respekt je naprostý základ. Když chcete, aby vás respektovala banda teenagerů, můžete toho docílit dvěma cestami. Jedna je strach, druhá vztah. Jestli mě něco naučily už úplně první hodiny, tak to, že mnohdy stačí i naprosto elementární uznání a empatie: jednat se studenty jako s rovnocennými lidskými bytostmi a vzpomenout si, jak bylo na jejich místě mně. Poslouchat a brát vážně; respektovat a být respektován. Ano, je to trochu otřepané, ale ve většině případů až magicky funkční. A zdaleka nejen ve škole.

Nepodceňovat sílu sebenaplňujícího se proroctví. Znáte sebenaplňující se proroctví? Je to jeden z nejzákladnějších sociologických pojmů a každý učitel by si ho měl být zatraceně dobře vědom. Lidé se totiž nechovají podle toho, jaká je v reálu situace, ale podle toho, jak si tuto situaci vyloží – a jelikož takový výklad tvaruje jejich jednání, má tendenci se následným vývojem potvrdit. Pokud bude mít dost lidí strach, že krachne nějaká banka, a všichni si přijdou vybrat úspory, tak banka krachne, i kdyby byla předtím desetkrát zdravá. Když učitelům při pokusu řekli, že jedna skupina žáků je ta chytrá a druhá ta hloupá, tak „chytrá“ skupina vykazovala po čase znatelně lepší výsledky a vztah s učitelem než „hloupá“, přestože byly rozdělené zcela náhodně. Všichni teenageři v sobě mají dvě stránky: tu impulzivní a iracionální, na kterou všichni tak nadávají, a tu hlubokou, přemýšlivou, filosofující, idealistickou a kritickou. Ta část, kterou oslovíte, vám bude odpovídat, a to, jak k nim budete přistupovat, se vám vrátí. Chcete si vykládat každé vyrušení jako útok na svou osobu a každou chybu jako selhání? Prosím, nic vám nebrání. Ale pozor, sebenaplňující se proroctví se naplní. Vždycky.

Nestandardní chování má příčiny. Když studenti dělají věci, které nechcete, aby dělali, může za tím být prakticky nekonečně mnoho příčin. Já jsem si za ten půlrok všimla hlavně jedné věci: sabotují zejména ti, kdo trpí nějakým výrazným diskomfortem. Jeden z mých kreativních rebelů se nějakou dobu odmítal účastnit skupinových prací a ostentativně v diskusních skupinkách mlčel (přestože normálně při hodinách nemlčel dost zásadně), dokud si nezažil svůj první velký úspěch. Pak se z něj pomalu ale jistě začal stávat jeden z nejaktivnějších studentů. Jiný student opravdu hodně vyrušoval celou hodinu po tom, co se mu při prezentaci povedlo formulovat pár vět opravdu nešťastným způsobem a nejspíš to považoval za trapas století. Největší průšvihář pak byl student, ke kterému se jeho spolužáci chovali občas opravdu ošklivě. Učitel může buď zapráskat bičem a eliminovat následky, nebo se pokusit vyřešit příčinu. To první je tisíckrát jednodušší a rychlejší (a co si budem, občas je to potřeba), to druhé zase výrazně trvalejší.

Selhání nejsou osobní. I když jsem ve skrytu duše tajně doufala, že se mi to vyhne, i já jsem musela řešit podvody, ať už opisování při testech nebo slohy vygenerované umělou inteligencí. Bylo mi to velmi nepříjemné a nejdřív jsem si to brala osobně. Oni si vážně myslí, že to nepoznám? To jako fakt? Naštvalo mě to a zklamalo. Když jsem ale nabrala odstup, přistoupila k potřebným opatřením a vyslechla si pár zkroušených omluv, došlo mi, že na tom osobního nebylo vůbec nic. Nesouviselo to se mnou. Prostě to zkusili, nevyšlo to, a když viděli následky, bylo jim to upřímně líto. Zkoušejí to přece i dospělí; chtít po teenagerech, aby na snadný podvod ani nepomysleli, by bylo naprosto nerealistické.

Humor nade vše. Náklonnost studenti projevují nejrůznějšími způsoby, ale ty dva vůbec nejčastější jsou pracovitost a humor. Zatímco pracovitost se tradičně oceňuje, humor někdy může nabírat podobu, která na první pohled vypadá jako vyrušování. Když ale dáte najevo, že i tomuhle projevu náklonnosti rozumíte a s chutí se zasmějete taky, kupodivu nedojde k žádnému pedagogickému armageddonu. Naopak: z fórků se stane šťáva, která bude kořenit každou hodinu, a vtipálci se díky tomu nádherně začlení do kolektivu a octnou se s vámi na jedné lodi. Bude jim pak navíc stát za to investovat do humoru energii a invenci, protože vidí, že to oceníte (a věřte mi, že ty vtipné historky za to stojí; ve třídě už jsem jednou brečela smíchy). Tím pádem budou nevyhnutelně vtipkovat i o látce, kterou probíráte, a díky tomu si ji zapamatují líp úplně všichni. A když jim dáte najevo, že to či ono už je za hranou, vezmou si to k srdci, protože vědí, že normálně proti jejich vtipům přece nic nemáte, takže tentokrát je skutečně něco špatně.

Když pak tohle všechno složím dohromady, vidím v tom celém lekci asi vůbec nejzásadnější: studenti nejsou nepřátelé. Ano, občas jsou rozjívení, vytahují telefony, házejí po sobě věcmi a pokřikují sprostá slova. Nejsou to dospělí (ostatně ruku na srdce, kdo z nás tyhle věci taky občas nedělá?). Ale chtějí mít své učitele rádi a chtějí, aby jejich učitelé měli rádi je, chtějí se těšit na každou hodinu a chtějí dělat věci, které jim dávají smysl a rozvíjejí je (i když jsou těžké). Jestliže jim dáte šanci, tohle všechno vám ukážou. Pokud budete připravení, zároveň vás při tom nesmírně mnoho naučí. A jelikož všichni od školních lekcí chceme totéž, totiž aby se daly použít i mimo školu, dost možná nakonec s překvapením zjistíte, že jsou to jedni z nejlepších učitelů, jaké jste kdy potkali.

Považuji za velmi výmluvné, že filipika proti známkám se na tomhle blogu objevila jako historicky druhý článek o mém učení. Tehdy se mi zdálo, že známky jsou zcela nevyhovující zpětná vazba (respektive že žádná zpětná vazba nejsou) a akorát vedou učitele k tomu, že učí hlavně to, co se snadno známkuje. Teď je o půl roku později. Svoje studenty, u nichž jsem si tehdy ještě pomalu ani nepamatovala jména, znám. Vím, co mají rádi, co jim jde, čeho se bojí a co jim dělá potíže; vidím, v čem plavou a jak se zlepšují. A taky pozoruji, jakou roli v tom všem hrají ty proklaté známky.

Když jde o zvládnutí cizího jazyka, je třeba celé řady skutečně velmi rozmanitých dovedností. Na výslovnost vám pomůže hudební sluch, na slovíčka a fráze paměť, na gramatiku logika, na psaní analytické myšlení a schopnost správně argumentovat, na mluvení herecký talent. Pokud navíc chcete cizí jazyk skutečně ovládnout, aby vám sloužil a jenom vás nevláčel za sebou, budete potřebovat stovky hodin, během kterých se jím obklopíte a nedáte svojí mysli šanci pohodlně se uchýlit zpátky k mateřštině. Jazyky v jednom mozku jsou jako děti, které bojují o pozornost téhož rodiče. V cizím jazyce nebudete nikdy doopravdy dobří, pokud mu dostatek pozornosti nevěnujete.

Jak v tomhle všem fungují známky? Především jako pohodlná statistická fikce, která komplexnost vašeho výkonu shrne do jednoho z pěti čísel. Ano, toho výkonu, ve kterém jste z výše uvedeného nejspíš potřebovali skoro všechno. Žádné zbytečné nuance ani detaily; jedna až pět. Nic se nesrovnává snadněji. Jenže dává vůbec smysl srovnávat toho tichého chlapce a tu tichou dívku, kteří nikdy nezapomněli ani jeden domácí úkol a se vším si dávají neuvěřitelně poctivou práci, s rozevlátým rebelem ze zadní lavice, který zapomíná učebnice, v testech se někdy radši spolehne na statistiku, ale když mluví, ostatní aplaudují vestoje? Studentku, která mi vyrazila dech už svojí úplně první esejí, ale při prezentacích vypadá, že by nejradši utekla ze třídy? Introvertku, která sama od sebe skoro nikdy neotevře pusu, ale která při hodině kritického čtení rozebrala akademický text tak, že bych jí za to dala jedničku i na fakultě? Kreativního psavce, jehož texty mají takovou literární kvalitu, až z ní mrazí, ale jejichž ambicióznost někdy trochu překáží jejich argumentační jasnosti? Vtipálka, jehož výslovnost je v mnoha ohledech dokonalým vtělením typické čechoangličtiny, ale který myslí a argumentuje tak neotřele a pronikavě, že je i tak radost ho poslouchat? Jak srovnávat studenty, kteří sjíždějí seriály na Netflixu a jejich angličtina je díky tomu skvělá, s těmi, kteří mají shodou náhod jiné zájmy? Vážně mám ty, které nebaví anglická RPGčka, trestat za to, že si radši čtou o české historii?

Štve mě, že hlavní nástroj hodnocení, který v našem školství máme, slouží v podstatě jenom srovnávání. Já nechci svoje studenty srovnávat. Chci vidět, jak se zlepšují. Všichni, známky neznámky. Chci, aby gramatika našeho rétora začala být alespoň z poloviny tak pevná jako jeho hlas při prezentacích, aby se dokonalá argumentace mých brilantních studentek vtělila i do jejich mluvených slov, aby ambiciózní psavci ovládli myšlenkovou disciplínu a originální myslitelé se naučili rozdíl mezi v a w. Je mi při tom úplně jedno, jaké mají známky. Jenže jim to jedno není. A tak sleduji, jak i ti nejlepší studenti, jejichž angličtina je znatelně pokročilejší, než byla v jejich věku ta moje, občas vypísknou „Néé!“, když přinesu opravené testy nebo eseje, protože se bojí, co dostali. Ambiciózním poctivcům se někdy v očích zračí bezmála zoufalství, když zjistí, že mají horší známku než ten flákač odvedle, protože on na rozdíl od nich včera večer dokoukal šestou sérii toho či onoho amerického seriálu. Dokonce i ti ležérní tvrďáci, co vypadají tak nad věcí, blahořečí nebesům, když dostanou ze čtvrtletky jedna mínus místo dvojky. Protože přesně takhle naše školství funguje.

To nejparadoxnější na tom celém ale je, že moji studenti nepodávají lepší výkony ani nepracují víc, když vědí, že „to bude na známky“. Jejich slohy nejsou odfláknutější a prezentace horší, když za ně dostanou jen bodové nebo slovní hodnocení, a když při hodině správně vyplní nějaké náročné cvičení, mají docela obyčejnou radost z toho, že se jim to povedlo. Snaží se, i když nad nimi nepráskám bičem, ba dokonce i když je to či ono cvičení zrovna dvakrát nebaví (a věřte mi, že mi svoje pocity v této věci vždycky ochotně dají najevo). V takové situaci mi zbývá jediná otázka. Pokud známkami nechci trestat, jako motivaci je nepotřebuji a srovnávání jejich prostřednictvím je mi bytostně proti srsti, tak proč?!

Jako studentka jsem zažila, jaké to je, opravdu hodně se při výuce jazyka bát. Koho zajímají detaily, může si o našem památném gymnaziálním angličtináři počíst; všem ostatním stačí vědět, že když jsme udělali chybu, začal se na celé kolo smát a volal „Shame on you!“ („Styďte se!“). Postupně jsme to s ním dotáhli do bodu, kdy jsme se začali bát odpovídat i na naprosto primitivní otázky, protože i v jednom slově můžete vyseknout hrubku a nějaké to „shame on you“ na celou třídu si vysloužit.

Tady si možná řeknete, že když je ze mě lingvistka, která učí angličtinu, může i pedagogický teror přinést ovoce. Na to bych zareagovala protiotázkou, jestli se to všechno nestalo spíš navzdory tomu. Víte totiž, jak mozek zareaguje, když se začnete hodně bát a cítit v ohrožení? Vypne se vývojově mladší logická a racionální část a přepnete do mnohem staršího a instinktivnějšího módu „přežít“. Nechávám na vaší úvaze, kolik se toho v takovém stavu naučíte (u nás dobrá polovina třídy upadla do stavu rezignace a pasivity) a jak kvalitní bude váš výkon v čemkoli kromě boje, zamrznutí nebo útěku. Obzvlášť když jste ještě ke všemu teenager, jehož mozek není ani zdaleka hotový a má v téhle vývojové fázi o poznání silnější emoce, mnohem větší strach z odmítnutí, a ještě navíc zhoršené sebeovládání (to, že velký problém středních škol spočívá v tom, že se s teenagery na jednu stranu zachází jako s malými dětmi a na stranu druhou jako s dospělými, přičemž oni nejsou ani jedno, by bylo na samostatný článek).

Pod vlivem těchto svých zkušeností jsem se tedy hned na počátku svého pedagogického působení zařekla, že u mě ve třídě na žádné „shame on you“ nikdy nedojde. Nikdy se nebudu smát svým studentům, když udělají chybu, na něco se mě zeptají, něco nebudou vědět, něco mi budou vážně říkat nebo když omylem plácnou nebo udělají něco víc nebo míň trapného (přiznávám, že jednou jsem se neudržela, když se studentka přeřekla tak, že se z úplně normální věty stal skvělý vtip, ale to vybuchla celá třída). A nejen smát. Nebudu ani protáčet panenky, kulit oči, ostentativně vzdychat, chytat se za hlavu, pleskat se do čela, tvářit se ukřivděně nebo se uchylovat ke slovní agresi jakéhokoli druhu. Zkrátka: pokusím se vytvořit tak bezpečné prostředí, jaké jenom vytvořit dokážu.

Jak jsem ovšem zjistila, místní pedagogická tradice podle všeho většinově nestojí na mojí straně. Obrázek jsem si skládala postupně. Tu poznámka, tu rozhovor, tam komentář. Můj pohled samozřejmě není vyčerpávající, ale i tak se mi neodbytně zdá, že přístup, který v našich kabinetech i ve většinové populaci pořád frčí, by se dal vystihnout slovy „jen ať poznají, zač je toho loket“. V jeho rámci je žádoucí nechat studenty zejména zažít neúspěch, protože ten v životě přece nutně přijde, nechat je ukousnout si pořádné sousto selhání, protože to je taky stoprocentně čeká, a pořádně je vykoupat v tom, že nic není zadarmo a vždycky je někdo bude soudit a posuzovat, tak ať si zvykají.

Inu, proveďme malý myšlenkový experiment. Představte si, že jdete dejme tomu na přijímací pohovor, který se má odehrávat v angličtině. Tam vás samozřejmě budou posuzovat a hodnotit (od toho ostatně pohovory jsou) a vy jste z toho pochopitelně nervózní. V jaké situaci se vám bude mluvit líp? Když budete za sebou mít jen zkušenost, že je riskantní říct nahlas i cupboard (skříň), protože i na nevelkém prostoru dvou slabik se dá udělat chyba, která si zaslouží veřejné zostuzení? Nebo když budete zvyklí na bezpečné prostředí, ve kterém jste mohli mluvit, i když vaše angličtina nebyla dokonalá, a nikdo vás za to neshazoval? Co vám pomůže nenechat se ovládnout strachem? Bude to tisíckrát vyzkoušená úzkost, která vám našeptává, že mluvit v cizím jazyce nikdy není bezpečné? Nebo přijetí, díky kterému jste se poprvé v životě přestali tolik bát a začali si trochu víc věřit? Jinými slovy: co vás „na život“ připraví líp?

Ne, nesouhlasím ani na vteřinu s tím, že připravit někoho na život znamená nechat ho bez podpory zažít co nejvíc negativních věcí (a ideálně co nejdřív, protože pak přece bude o to připravenější). Konec konců jestli by měl mít učitel svoje studenty rád, je to ta nejočividnější věc na světě. Copak byste někomu, koho máte rádi a na kom vám záleží, dobrovolně způsobovali co nejvíc pocitů neúspěchu a selhání? Samozřejmě že ne. Právě naopak. Chtěli byste vidět, jak se přestává bát, vylézá ze svojí ulity, začíná zářit a rozkvétat a usmívá se na vás pokaždé, když ho potkáte na chodbě. Aby se něco takového stalo, je potřeba mnoho vzácných přísad. Strach mezi ně ale opravdu nepatří.