Rubrika: Akademické frky

Nejsem člověk, který by měnil mínění snadno a rychle a i tomuhle rozhodnutí to dost trvalo. Ale stalo se: na bakaláři jsem všem nadšeně tvrdila, že určitě půjdu na doktorát. Pak přišel magistr a fáze, kdy jsem to stále ještě tvrdila, ale už ne nadšeně, spíš z nutnosti, jako obranu na otázku „a co jako chceš po takové škole dělat“. A teď dokončuji magistra a rozhodnutí padlo: přihlášku na doktorát jsem nepodala. Otočka o sto osmdesát dokonána. Trvalo to dlouho a bolelo to, ale vím, že na doktorát nechci. Už ne.

Důvody k tomuto rozhodnutí jsou poměrně drsné a smutné. Nadšeného studenta, který školu miloval pomalu jako vlastní domov, proměnily v demotivovaného až cynického absolventa, který z akademické sféry utíká, až se mu za patami práší. Dělo se to pomalu, ale jistě. Příčin, které nakonec způsobily, že z fakulty odcházím, se sešla celá řada.

1) Peníze. Doktorandi berou stipendium, které jim nevystačí prakticky ani na nájem. Nechci pracovat na plný úvazek a k tomu se po večerech mořit dizertací. Rovněž nechci strávit mládí žádostmi o granty a stipendia, jejichž šance na úspěch je mizivá, protože jsem ještě žádný grant nikdy nedostala a jsem moc mladá a neznámá. Ještě někdo tady vidí začarovaný kruh?

2) Prostředí. Neznám akademické pracoviště, které by oplývalo přátelskými vztahy, nepokaženými mocenskými tahanicemi, půtkami, spory, bitvami, válkami a intrikami. Ano, jistě, do určité míry je to takhle všude. Jenomže na akademické půdě je to doslova epidemie. Po několika aférách, jichž jsem jako tajemnice byla svědkem či dokonce aktérem, nemám už sebemenší iluze. Doktorský student se mnohdy přidá na frontu jen tím, že si vybere nějakého školitele. Ten s ním pak hraje jako s pěšákem na šachovnici. Což mě přivádí k dalšímu bodu.

3) Školitel. Nemám školitele. U nás na fakultě není člověk, který by mi mohl skutečně a nejen formálně vést dizertaci, když bych se rozhodla navázat na svou diplomku (a to bych se rozhodně rozhodla). Vedoucí mojí diplomky nemá dost titulů na to, aby mohla vést doktorského studenta, a jiný člověk není. To bych musela na jinou fakultu. A to nechci. Anebo změnit téma. A to už vůbec nechci.

4) Téma. Ačkoli se může zdát, že mám téma jasné, není to vůbec pravda. Veškerou svou kreativitu jsem vložila do diplomky a téma na ještě větší práci nemám a z rukávu ho jen tak nevytáhnu. Kdybych se někdy rozhodla na fakultu vrátit, tak rozhodně bude trvat mnoho měsíců, než přijdu na nějaké další nosné a skvělé téma, byť by stokrát navazovalo na to stávající – a budu nad ním muset strávit mnoho času a vložit do něj mnoho úsilí. Abych si ho vycucala z prstu v průběhu března, kdy jsem dopisovala diplomku a kdy bylo tak akorát načase se hlásit na doktorát, bylo naprosto vyloučeno. Vznikla by leda tak hloupá a povrchní rychlokvaška.

5) Publikace, publikace, publikace. Doktorand je vlastně takový začínající akademik a chce se po něm to stejné jako po odrostlých akademicích: publikovat. Stovky, tisíce, miliony článků do recenzovaných časopisů. Co na tom, že recenzní řízení trvá třeba rok a pak vám napíšou, že to nechtějí, s nějakou povrchní a neurčitou kritickou poznámkou, z níž si nic nevezmete, ani kdybyste se na hlavu postavili. Tohle se počítá. Psát články, které si nikdy nikdo nepřečte; jen když vyjdou.

6) Budoucnost. Doktorský student mnoho let po večerech splácává dizertaci a pak ji konečně s velkou slávou dokočí a… nic. Nikdo ho nechce, všechny univerzitní posty jsou obsazeny. Možnosti uplatnění v akademické sféře jsou mizivé – a když už se vám to podaří, máte horší plat než pokladní v Lidlu. Mnohem horší plat než pokladní v Lidlu. A to můžete být ještě nadšení, že máte aspoň nějaké místo. Co by za to stovky dalších mladých doktorů daly? Anebo můžete jít normálně pracovat mimo akademickou sféru. Jako jste úplně stejně mohli po magistru.

Sečteno, podtrženo: kdysi jsem chtěla do akademické sféry. Ty časy minuly, ztratila jsem příliš mnoho iluzí. Ta, že jednoho dne budu univerzitní profesorkou, padla jako poslední. Padala dlouho, kámen po kameni. Ale teď se válí v troskách na zemi a nevím, jestli ještě někdy budu mít chuť ji znovu postavit.

Článků o tom, jak píšu diplomku, tu bylo hned několik. Některé vychvalovaly téma, k němuž jsem se náhodou dostala, jiné si stěžovaly na boje s Wordem nebo jen tak všeobecně na proces psaní. Teď, když už je to všechno za mnou, se cítím povinována napsat jedno velké vyznání vděčnosti. Své skvělé vedoucí.

Jsem vděčná za to, že když jsem za ní přišla s tím, že netuším, o čem mám psát, sáhla do police a s vědoucím úsměvem pravila „tohle by se vám mohlo líbit“. Že se z toho vyklubalo největší intelektuální dobrodružství mého akademického života.

Jsem vděčná, že jsem v ní našla spojence v situaci, kdy na katedře se o nás moc nestarají. Že se mnou pilovala každé slovo anotace, aby nic nešlo argumentačně napadnout a aby mi projekt schválili. Že mě od prvních krůčků vedla, radila, motivovala.

Jsem vděčná, že se mě při každé konzultaci snažila posunout o míli kupředu, že nepolevila a nikdy neřekla „jo, to už je dobrý, tak nashle“. Dnes už jsem vděčná i za onehdy tolik děsivé „tak, Marie, projdeme si to stránku po stránce“. Jsem vděčná, že si práci pokaždé celou přečetla, že jsem vždycky mohla přijít na konzultaci a ona na mě měla čas, že byla milá, hodná, usměvavá a vtipná, ale zároveň přesně věděla, co je třeba vylepšit a jak. A že mi to sdělila tak, že jsem se nesložila.

Jsem vděčná, že mi jednou dala výtisk se svými poznámkami (luštit to byla celkem zábava, dodnes se mi nepovedl určit pravý význam perly „základní kategorie poznání či zkušenosti udeří kostru“). Že mi půjčila svoje knihy a slovníky a ještě mi na ně dala svojí tašku, když viděla, že je nemám kam dát. Že se mnou vtipkovala, až jsme musely pobuřovat konzultující u vedlejšího stolu. Že se ptala na mé tajemnické trable. Že chtěla přijít na koncert našeho orchestru.

Jsem vděčná, že jsem měla nejlepší vedoucí, jakou bych si dokázala představit, a že mě přiměla napsat nejlepší akademickou práci, jakou jsem kdy napsala; práci, na kterou jsem navzdory jejím nedokonalostem hrdá. Práci, která díky jejímu vedení překročila všechny moje dosavadní hranice, standardy i možnosti.

Myslím, že jestli se mě někdo za pár desítek let zeptá na mou diplomku, i tehdy exploduji nadšením. A co víc – budu moct citovat profesora Snapea. Neboť shoda jmen je úplná.

Jsou studenti, o nichž během jejich studia jako tajemnice vůbec nevím. Poprvé je potkám při odevzdávání diplomky, možná mi během svého studia položí jeden či dva věcné dotazy, které zodpovím, a tím to hasne. A pak je druhá sorta – mám za to, že ta je na světě od toho, aby mi pila krev a doháněla mě k šílenství. Jestli nenávidíte nějakou tajemnici, postupujte takto:

1) Na konci druháku odevzdejte diplomku se zpožděním s tím, že jste zapomněli na termín. Tajemnici samozřejmě napište až potom, co jste napsali vedoucímu celého oboru a u něj si vydupali, že přes rok předem známý termín můžete odevzdat se zpožděním.

2) Zjistěte díky zprávě od vedoucí, že vaše práce je opravdu špatná a snažte se odevzdání, které jste si vydupali, stáhnout zpět.

3) Nakonec se nechte vyhodit od předmětu, který musíte mít splněný před tím, než přistoupíte ke státnicím, a tím vše zahrajte do outu.

4) Další rok si nechte mírně odlišnou práci zadat se zpožděním a chybně.

5) Chyby si nevšímejte, tajemnice ji vyčmuchá sama a sama od sebe opraví.

6) Pár dní před termínem na konci třeťáku se ptejte, jestli by se ten rok předem známý termín nedal o několik dní odložit.

7) Potom, co vám tajemnice napíše, že ne, běžte opět za vedoucím oboru a za pomoci vedoucí práce si u něj zase vydupejte povolení a u jiných administrativních pracovníků zjistěte, že technicky je to možné a že to zařídí.

8) Přimějte vedoucí práce, aby telefonovala tajemnici a tvrdila jí, že to zařídí spolu s oním jiným administrativním pracovníkem, který vše udělá a práci převezme.

9) Nechte tajemnici, aby onomu jinému administrativnímu pracovníkovi napsala a zjistila, že ten nic neslíbil, na fakultě v té době vůbec nebude a odmítá za celou akci brát zodpovědnost.

10) Pokliďte pozůstatky hořících budov v místě bydliště tajemnice.

Pamatujete si, jak jsem v jednom článku psala, že k poznání temných stránek vaší duše je vhodné stát se tajemnicí? Nemám, co bych dodala.

„Vůbec to neumím, tentokrát to fakt nedám,“ praví student či studentka rozhořčeně a zoufale a hodně nahlas. Všichni ho/ji ze srdce politují. Následující běh událostí zná prakticky každý: inkriminovaný jedinec vejde do místnosti, kde se zkouší, po podezřele krátké chvíli vyjde ven s úsměvem na tváři. Výsledek: bez zaváhání za jedna. Jako vždycky.

Všichni takové studenty známe. A myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že na ně jsme prakticky všichni alergičtí. Dokonce i my; my, kteří jimi sami jsme. Ano, přiznávám, že i já jsem byla důvodem mnoha předzkouškových nervóz a depresivních rozlad svých spolužáků. Jenomže jako nic na světě ani šprtství není černobílé. A můžete mi věřit, že je sice příjemné dostávat pořád skvělé známky, ale důvody k tomu jsou daleko méně ušlechtilé a příjemné, než by se mohlo zdát.

Šprt je totiž zpravidla prostě student s vyšším stupněm neurózy, než je běžné. Jistě, učila jsem se proto, že mě to zajímá, že se chci vzdělat a tak podobně. Jenomže taky jsem se učila proto, že jsem se tolik bála, že mě vyhodí. Troufám si říci, že plíživý strach z neúspěchu stojí velmi podstatnou měrou za skvělými známkami většiny šprtů. Stačí v dětství slyšet pár vět typu „nezajímá mě, co měli spolužáci, tys měla mít za jedna“ a je to tam.

Jelikož šprti bývají nezřídka vybaveni poměrně kvalitním kognitivním aparátem a značnou důsledností, vědí velice dobře, kde nerozumí látce tak, jak by měli, kde jsou díry, na nichž je možné je nachytat, a kde se příliš neorientují. Vědí to tak dobře, že kvůli tomu mají pocit, že je přece musí vyhodit, protože toho tolik nevědí. Nevěří si, protože vidí, že jejich příprava není dokonalá. A tak se učí o to víc víc. Děsivě usilovná příprava je jejich cestou k alespoň relativní duševní pohodě.

Jako za každou frenetickou aktivitou se tak i za šprtstvím skrývá nedostatek sebevědomí. Proto prosím vás všechny, kteří nás za ta léta musíte opravdu nesnášet, za pochopení a odpuštění. Být šprtem není jednoduché – když říkáme, že to fakt neumíme a že nás musí vyhodit, myslíme to smrtelně vážně. Opravdu se bojíme. Pokaždé znovu. Železná pravidelnost našich jedniček na tom nic nemění. A to, věřte mi, není snadný úděl.

PS: Za inspiraci k tomuto článku vděčím článku z blogu Barborové příběhy.

To, že se mi opět blíží státnice, se pozná na tom, že musím zase číst špatné knihy. S tím jsem tak nějak počítala. Jenomže jsem nepočítala s tím, jak špatné doopravdy budou. Kniha, kterou jsem dnes dočetla (zaplaťpánbůh za ty dary!), trhla v tomto směru snad všechny rekordy. Bylo tam špatně snad úplně všechno. Konkrétně:

1) Ani jedna citace. Mysleli jste si, že v akademickém textu musejí být citace? Cha chá! Pan docent vás pěkně rychle vyvede z omylu. Vloží někomu něco do úst a do této vulgární interpretace si pak hezky akademicky kopne. Nic není snazšího, protože oponent, vzhledem k tomu, že si neověříte, jestli to opravdu řekl (a v seznamu literatury třeba od něj není ani jedna kniha), zkrátka mlčí. Vítěz je jasný.

2) Ani hlava, ani pata. Text nemá žádnou strukturu, kapitoly nevedou odnikud nikam a velmi úspěšně parafrázují špatné referáty typu „a ještě tam taky bylo tohle“. To, že nikam nevede celý text, už lze brát jako samozřejmost. Argumenty se nepoužívají, vyplývání nás nezajímá. Pointa neexistuje.

3) Hodnotící výlevy. Kniha není neutrální, ani kdybyste zavřeli obě dvě oči. Autor si hezky vykládá, jak mu to přijde, nepodpírá to žádnou argumentací, prostě tam prdne nějaké hodnotící slovo a je to. Velmi korektní.

4) Chyby. A tohle mi vadí snad nejvíc. Hned na druhé stránce mých poznámek se v záhlaví skví velký nápis „straaaašně moc chyb!!!!!!!“ (vykřičníky přibývaly postupně s narůstající frustrací). Text si po sobě pan docent snad nepřečetl ani jednou. Čárky – jako kdyby si házel korunou, kam je dá a kam ne. Překlepy. Písmena navíc a namíň. Chybějící slova. Celé věty, které nedávají žádný smysl. Naprosto šílená přehršel pleonasmů (tzn. spojení jako „prvky, elementy se přeskupují“ nebo „obraz reality, skutečnosti“) – asi aby se vyrovnala ta chybějící slova jinde („transformace neřešitelných problémů v genetické“ vyhrává pomyslnou první cenu). Zkrátka: to, že autorovi chybí myšlenka, argumentace a pointa, se odráží i v naprosto šílené gramatice a stylistice. Jak na nebi, tak i na zemi.

Celý text je tak hlavně jedním velkým oblakem inkoustu, v němž autor skrývá, že neví, co by vlastně měl napsat. Podivné a krajně podezřelé mystické mlžení, v němž se ani jeden pojem jasně nedefinuje, ale všechny se používají, tak nesvědčí o kdovíjakých hlubinách ducha; naopak. Jak by totiž řekla skvělá vedoucí mé diplomky: to je takové to jakoby žvanění. Nejsmutnější na tom ale je, že tohle žvanění straší v naší univerzitní knihovně, že ho někdo vůbec vydal, že ten docent dopustil, aby něco takového vůbec spatřilo světlo světa. Přijít s tímhle jako s diplomkou, vyrazí se mnou na katedře troje dveře. To už snad ani není dvojí metr. To je metr desaterý.