Rubrika: Akademické frky

Minulý týden nebyl na emocionální zprávy zrovna chudý. To vám takhle dny plynou, jeden jako druhý, celkem nic se neděje – až jednoho bezvýznamného únorového úterý zjistíte, že na sebe všechny ty události jenom ohleduplně čekaly, aby se mohly semlít pěkně pohromadě.

Ty zprávy přišly dvě. Jedna jako blesk z čistého nebe, druhá, inu, řekněme jako blesk z nebe lehce ozdobeného bílými beránky. Když jsem kolem úterního poledne zjistila, že zemřel profesor Jan Sokol, zůstala jsem, jak by řekla moje máma, štajf. Ano, bylo mu přes osmdesát (k příležitosti jeho narozenin jsem tu ostatně kdysi publikovala článek), ale vždyť jsem ho ještě před pár dny viděla v televizi! Jak se to mohlo stát?

Těm, kdo řečeného Honzu Sokola neznali, se jen těžko popisuje, jak je možné, že se následně na internetech strhla hotová lavina láskyplných článků, rozhovorů, nekrologů a vzpomínek (kdo sleduje můj Facebook, ví, že i já jsem na fakultní blog svou studentskou vzpomínkou přispěla). Pan profesor byl nesmírně vzdělaný, moudrý a sečtělý a měl za sebou minulost tak pestrou, že se jen při té představě tajil dech – z vyučeného zlatníka se stal zeť Jana Patočky, chartista, programátor, filosof, překladatel, prezidentský kandidát či zakladatel nejmladší fakulty Univerzity Karlovy. Přes to všechno byl neuvěřitelně skromný a laskavý a vždy mluvil prostě a bez příkras. Až když odešel, mi v plnosti došlo, jak moc nám jeho klidný hlas a věcná slova plná naděje budou chybět. Opustila nás nádherná, průzračná duše, nepokažená byť jen špetkou pýchy či elitářství, člověk, který svými dary vždycky pokorně sloužil druhým. Uzavřel se jeden neobyčejný život a já jsem s novou naléhavostí pocítila výzvu, kterou v sobě nesl. Jak dostát takovému příkladu? Co udělat pro to, aby můj příběh jednou vypadal alespoň z desetiny takhle?

Zpráva, že jsem získala velmi štědrý grant, o který jsem žádala bezmála před půl rokem, mě dostihla pouhých pár hodin poté. První, co se mi ve zmatené hlavě objevilo, byla otázka, jestli si něco takového opravdu zasloužím. Abyste pochopili rozměry celé věci: součástí mojí žádosti byla i zahraniční stáž. Zahraniční stáž do Austrálie. Tam totiž žije Ona, Anna Wierzbicka, největší intelektuální vzor mého života; lingvistka, jejíž knihy – bez přehánění – stvořily mou akademickou dráhu. Jak jsem si něco takového zasloužila? Pokud se to všechno povede a klapne zhruba deset dalších neznámých, budu se opravdu moct potkat se ženou, která mi vrátila víru ve smysl akademického života a nad jejímž křišťálovým slohem jen bezmocně omdlévám? Non sum dignus! Nejsem hodna.

Tušila jsem, že po všech vnitřních dramatech jednou přijde den, kdy se komůrka otevře a další dějství se odehraje venku, ve skutečném světě pod modrou oblohou. Taky jsem tušila, že si nejspíš nebudu připadat připravená. Ale život není zkouška, ani ta z evropských dějin v kontextech – a kdo je kdy skutečně připravený? Trvalo řadu dní, než se obě zprávy spojily do jediné, a ještě delší řadu bude trvat, než mi to skutečně se vším všudy dojde. Sdělení ale zní jasně. Dostala jsi všechno, co potřebuješ, tak jdi a rozdávej. Splácej dluh života i s úroky, tak jak to činil tvůj milovaný pan profesor.

Všichni zdejší štamgasti dobře vědí, že je tomu víc než rok, co jsem se rozhodla udělat poměrně dramatický řez svým životem: seknout s prací, zapomenout na třpytivou kariéru v marketingu a jako doktorand se zcela oddat akademickým radovánkám. Rozhoupávala jsem se k tomu dlouho a každou etapu mého rozhodování provázely četné relevantní i naprosto zbytečné obavy. Dnes, po měsíci a půl nového života, si říkám, čeho jsem se to vlastně tak děsila; a proč jsem vůbec kdy váhala.

Když jsem po magistru opustila fakultu a nastoupila do práce, měla jsem pocit, jako by se mi svět studia ze dne na den nesmírně vzdálil. Už po pár týdnech mi připadalo, že jsem naposledy chodila do školy snad před deseti lety; celé se to jevilo nesmírně, nepřekročitelně daleko. Teď mám tentýž pocit, jen opačně. Práce se vznáší v mlhavém oparu kdesi vzadu, jako by pro mě ze dne na den přestala existovat. Stala se dokonalou minulostí, něčím zcela nepodstatným. Něčím, na co nikdy nebudu nostalgicky vzpomínat.

Do studia jsem se ponořila, jako bych s ním přestala včera. Nebylo třeba přechodných období ani zvykacích lhůt. Za šest týdnů semestru jsem do sebe naládovala šest knih, podala si grantovou žádost a trhla rekord nejdelší akademické publikace, jakou jsem kdy v celku přečetla (doufám, že u těch pěkných osmi set stran nadlouho zůstane). Dokonce jsem se rozhodla přihlásit do soutěže Science Slam, ve které doktorandi a akademici formou stand-upu popularizují svůj výzkum. To by bylo ještě před pár lety nemyslitelné.

Dnes už je ale všechno jinak. Týká se to jak pandemické situace, která i na mě tíživě doléhá a hlásí se hmatatelným společenským absťákem, tak mého studia. Po dlouhé době totiž znovu cítím, že jsem někde, kde můžu být skutečně šťastná. Málem jsem se smířila s tím, že něco takového není možné, teď ale stojím na prahu nové etapy a jsem pevně rozhodnutá. Přišel čas přestat myslet na zadní vrátka. Moje cesta vede kupředu – ať už to znamená cokoli.

V den, kdy jsem složila přijímací zkoušku na doktorát, jsem měla za to, že mám na dalších pár měsíců stran akademických záležitostí vystaráno. Těšila jsem se, že mě čeká vcelku bezstarostné léto, během něhož budu akorát tak chodit do práce, a to ještě dost podobně, jako jsem chodila do školy před maturitou: jen tak, aby se neřeklo, a spíš abych si popovídala s kolegy. Nevyšlo to. Ještě téhož dne jsem se dozvěděla o grantu pro doktorandy s uzávěrkou tak šikovně naplánovanou, že už si o něj budu moct zažádat. Ano, bývala bych měla mít radost. Neměla jsem.

Na něco takového jsem vůbec nebyla připravená. Nečekala jsem, že do akademických starostí vletím, ještě než se zapíšu do prvního ročníku. Studijní stresy by přeci měly přijít až se studiem, ne? Skřípala jsem proto zuby, když jsem o dovolené usedala k informační schůzce, a skřípala jsem ještě víc, když jsem se konečně odhodlala začít grantovou žádost sepisovat.

Pro tohle jsem se na doktorát nehlásila, blesklo mi hlavou, když jsem zamračeně otvírala hned dva různé anglické návody k vyplňování nekonečného formuláře. Jenže pak jsem se zarazila. A pro co ses tam tedy hlásila? Tohle je doktorát. Nesmyslné žádosti, soutěžení a řevnivost, nedostatek peněz. Věděla jsi, že přesně to ti obnovený studentský život přinese. Není žádná možnost, jak se tomu vyhnout; dokonalý svět, ve kterém akademická činnost znamená jen smysluplné aktivity, neexistuje. Pokud na to nejsi připravená, možná jsi měla zůstat tam, kde jsi, a řešit do konce života nové iPhony.

V ten moment se mi v hlavě odehrálo hotové zemětřesení. Vzpomněla jsem si na svých šestnáct let, kdy jsem s úsměvem usedala k příšerně nudným domácím úkolům, protože jsem věděla, že právě to je ta doba, na kterou budu jednou nostalgicky vzpomínat. A obrovské „nechci“ se mi v hlavě začalo překlápět do nesmělého „chci“. Takhle jsem zvolila, tohle je moje budoucnost. Pokud v ní mám být šťastná, musím ji přijmout se vším všudy. Ze života nejde jen vyzobat třešinky, je třeba sníst celý dort. I když je plněný nechutným máslovým krémem.

A tak jsem se usmála, otevřela si Word a pustila se do díla. Hlavu jsem měla lehkou, náladu dobrou a hřálo mě vědomí, že dělám to, co dělat mám. Stejně jako tehdy v sextě; na kterou ostatně dodnes ráda vzpomínám.