Rubrika: Akademické frky

Publikováno

O rušení bakalářek aneb co mi daly moje velké práce

Přiznám se, čekala jsem to. O to víc, že jsem v kontaktu s tím, jak AI proměňuje školství, dost bezprostředně a nějakou tu žhavou debatu na téma „ale jak to poznáte?!“ ohledně falešných slohů mám už za sebou. Přesto jsem ale očividně někde v hloubi duše doufala, že se to nestane nebo to alespoň bude trvat o něco delší dobu. Když jsem si totiž přečetla zprávu o tom, že první fakulta v Česku ruší bakalářské práce, něco ve mně umřelo.

Moje bakalářské studium bylo všeobecně humanitní. Zasvěcení vědí, že na lingvistku jsem se rekvalifikovala až na magistru, začínala jsem především jako filosofka. Naše fakulta (FHS UK) je totiž jako jedna z mála skutečně interdisciplinární a podobné změny snadno umožňuje. Abyste měli představu: povinné jsme měli v podstatě jen velké a obsáhlé souborné zkoušky z hlavních humanitních a společenskovědních disciplín a zbytek rozvrhu jsme si skládali sami podle toho, kterým směrem jsme se chtěli vydat. Díky tomu jsem si rozšířila obzory od historie, přes ekonomii až po literární teorii a nepřeháním, když tvrdím, že můj bakalář ze mě do značné míry udělal jiného člověka. Zbořil jednoduchý černobílý svět, v němž jsem do té doby jako gymnazistka žila, naučil mě přemýšlet úplně jinak a dívat se na svět velmi různými perspektivami. To, co mě ale ve výsledku tvarovalo nejvíc, bylo psaní. Psaní skutečně dlouhých akademických textů.

Ten první se jmenoval bakalářský překlad. Byli jsme ve druháku a měli jsme si vybrat sto stránek odborného anglického textu a přeložit ho do češtiny. Dodnes tuhle zkušenost považuji za jednu z nejvíc přelomových zkoušek celého svého studia a soudíc dle svých spolužáků, kteří se ještě ve třeťáku skoro nebavili o ničem jiném, nás to tak mělo víc. Víte, ono se to nezdá. Nejdřív si naivně myslíte, že vás překládání naučí lépe anglicky, tak to ale nefunguje. Vy se totiž naučíte hlavně česky. A to tak moc, až to bude někdy bolet. Nejdřív překládáte pomalu a drhne to. Na stránce desáté si koušete nehty, nad dvacátou si trháte vlasy, u třicáté mlátíte hlavou o zeď. A pak se začnou dít věci. Přede mnou například jednoho dne s křišťálovou jasností vystoupila dokonalá logičnost českých čárek. Najednou dávaly perfektní smysl a bylo úplně jasné, k čemu jsou a jak fungují. Anglické elegantní, ale statické nevětné konstrukce se ve vašem textu samy začnou měnit v české dynamické vedlejší věty s hromadou sloves; postupně mizí všechno to -ání a -ení, kterým jste do té doby doslovně převáděli anglické -ing formy, větné rozbory se před vámi zhmotní do smysluplných struktur, ke kterým najednou nepotřebujete hromadu pravidel, protože vidíte jejich význam. Tohle souvisí s tímhle, tohle závisí na tom; jak jasné, jak průzračné, jak elegantní! U strany osmdesát už je váš text skutečně český a vy nejenže vidíte organickou odlišnost a logičnost obou jazyků v přímém přenosu, ale už s ní umíte zacházet takovou měrou, že když se pustíte do kontroly, trháte si vlasy podruhé – tentokrát ovšem nad tím, jak jste první strany mohli překládat tak špatně. Váš vztah k jazyku se během jediného semestru řádově změnil a to všechno, co jste při blouznění nad slovníkem zažili, vám zůstane, ať už budete do budoucna psát nebo číst cokoli.

Bakalářská práce byla v jistém smyslu podobná. Napsat vlastní odborný text, který měl v našem případě mít alespoň 50 stránek, je zkušenost, která se nedá zprostředkovat jinak. Bakalářka musí mít strukturu, smysl, cíl a záměr, hlavu a patu. Neříkám, že to všechno moje bakalářka stoprocentně měla, ale vedla mě k myšlenkové disciplíně a konsistenci, kterou jsem se svým stylem psaní z éteru nutně potřebovala a kterou u kratších slohů prostě nezískáte. Udržet jednotnou linii na padesáti stranách je totiž úplně jiný příběh než ji udržet na stránkách pěti. Moje bakalářka mě naučila nejen, jak se píše akademický text a jak se logicky argumentuje, ale opravdu mě obohatila, a to jsem psala něco tak dokonale nepraktického, jako je literární analýza filosofické knihy (ach, miláček Kierkegaard). Naučila jsem se díky tomu, jak se literární analýza dělá a jak ji dělali ti, co ji skutečně uměli (ať žije Pražský lingvistický kroužek!) a to mi otevřelo úplně nový pohled na text a jeho ústrojnost a fungování. A ať už si o použitelnosti něčeho takového myslíte cokoli, vězte, že to bohatě využívám dodnes, a to nejen když jsem schopná podle pár vět rozpoznat kupříkladu manipulativní užívání jazyka. Právě moje dávná erudice v literární analýze totiž tvoří spolu s mou lingvistickou citlivostí vůči slovům a hyperempatií ono smrtící kombo pro všechny studenty, co si chtěli prostřednictvím AI ulehčit práci.

Když tak slyším, že se na první fakultě v Česku ruší bakalářské práce, pláču. Nevím, jaký osud stihl fhsácký bakalářský překlad, protože DeepL tu byl dávno před ChatemGPT, ale pokud bychom tohle všechno zrušili, protože to za nás přece zvládne umělá inteligence, přijdeme o něco velmi podstatného. Myšlenky se do slov neodívají, myšlenky slovy jsou, protože myslíme v jazyce, a když se učíme logicky a strukturovaně psát a kriticky číst, učíme se zároveň právě tak i myslet. Svým studentům nad esejemi vždycky říkám, že když budou jasné jejich myšlenky, budou jasná i jejich slova – a naopak. Teď jsme se dostali do fáze, kdy nám hrozí, že ty nástroje, které k bystření obojího tradičně sloužily, kolektivně hodíme do koše. Netvrdím, že vždycky dokonale fungovaly. Ale opravdu je máme čím nahradit?

Publikováno

Administrativní orgie aneb peklo na zemi

Mám za sebou dva roky, které by se z jistého úhlu pohledu daly kvalifikovat jako zázrak. Abyste mi rozuměli: doktorandi v Česku jsou na tom prachbídně; tak prachbídně, že skoro vždycky vedle výzkumu i pracují (jinak by umřeli hlady), takže jich 90 % doktorát nikdy nedokončí. Když jsem ovšem doktorandské studium zahájila já, spadl mi dárek rovnou z nebe. Dostala jsem grant. Nezanedbatelnou částku z evropských peněz, které kdesi přebyly, což mi umožnilo nejen nehledat si žádnou další práci, ale dokonce vyjet do Austrálie. Nic ovšem není ani dokonalé, ani doopravdy zadarmo a tady byl háček od počátku jasný: administrativa. Akademická administrativa evropské úrovně, vedle které normální granty blednou závistí a daňové přiznání si jde rovnou hodit mašli.

Začalo to úvodním školením. To mělo dvě devadesátiminutové části a pojednávalo zejména o tom, jak se o tenhle grant žádá. Když jsme ho absolvovali, přilétly první vlaštovky: lejstra (ano, v plurálu) formulovaná tak, že jsem vůbec nepochopila, co do nich mám vyplnit a jak, a musela jsem kvůli tomu volat paní z fakulty. Jak se následně ukázalo, jejich v podstatě jediný obsah spočíval v tom, že školení proběhlo.

To, co následovalo, plně odpovídalo akademickému projektu, který někdo ušil na evropském koleně velmi horkou českou jehlou. Každý měsíc jsme já i můj vedoucí vyplňovali reporty (on na ně pravidelně zapomínal, a urgovaly jsme ho tak střídavě já i paní z fakulty) a nechávali je schvalovat. První měsíc systém skoro dva týdny nefungoval, jak měl, což se během těch dvou let ještě několikrát zopakovalo. Půl roku po zahájení grantu jsme řešili, jestli můžu publikovat v češtině, když je komunikačním jazykem grantu angličtina (článek už jsem v té době měla v recenzním řízení). Hnali jsme to tehdy až na rektorát, protože to prostě nikde nebylo uvedené a během těch úvodních šesti měsíců si toho nejspíš nikdo nevšimnul. Každý administrativní pracovník, se kterým jsem ve věci grantu přišla do kontaktu, obyčejně na úvod našeho setkání pravil něco ve stylu „Ježíšikriste!!“, chytil se za srdce a třikrát plivnul k severu. Pořád byly někde nějaké problémy. Proč nemůžu vykázat cestovní pojištění? Mám tuhle částku uvést v korunách, nebo australských dolarech? (Po tomhle dotazu se pán od vedlejšího stolu začal nenápadně dívat mým směrem.) Nebude vadit, když přiletím domů ze Sydney, když mám stáž v Brisbane? A co je teda to stravné? Moje papírování mě hnalo dokonce tak daleko, že Cliff díky mně po letech působení na svojí univerzitě zjistil, že tam mají něco jako oficiální razítko. Protože bez razítka na zprávě ze stáže bych se snad ani nemohla vrátit.

To pravé peklo (jak fanoušci mého blogového facebooku tuší) ovšem vypuklo až minulý týden. Jelikož můj zázrak s dubnem skončil, čekalo mě vypracování závěrečné zprávy. Tu jsem musela vyplnit já i můj vedoucí a následně jsme ji měli vytisknout, podepsat, doplnit vytištěnými přílohami a fyzicky odnést na rektorát. Už to zavání pořádnými administrativními orgiemi; to jsem ale ještě netušila, co mě doopravdy čeká. Psala jsem si postupně asi tak s pěti lidmi, některými z fakulty, jinými z rektorátu. Ještě to nestačí, tohle tam má být taky. Tenhle bod nemáte dost doložený, musíte přidat i tohle. A vůbec, ve kterém měsíčním reportu máte doložené tady to? Můj vedoucí závěrečnou zprávu v systému schvaloval natřikrát, protože už to několikrát vypadalo v pořádku, ale pak si vždycky ještě někdo na něco vzpomněl. S paní z fakulty, která kvůli mně mezitím nejspíš zešedivěla, jsme si v závěrečné fázi už posílaly cynická videa ze Stopařova průvodce po galaxii. Zjistila jsem například, že musím vytisknout rukopis svého dosud nevydaného článku (protože potvrzení od časopisu, kam jsem článek poslala do recenzního řízení, spolu s wordovským dokumentem nestačí), odevzdat autorský výtisk odborného časopisu, ve kterém mám jiný článek vydaný (elektronicky to není dost Adidas), vytisknout powerpointové prezentace z konferencí, jichž jsem se zúčastnila (program a certifikát o účasti jsou pro sraby), a dokonce vytisknout printscreeny webových stránek, na kterých se nacházejí české jazykové univerzálie – včetně obrazovek, které se vám ukážou, když na ten odkaz s nápisem „Czech“ kliknete. Ou jé.

Když jsem svůj elaborát asi tak po deseti hodinách práce konečně dopsala, sešla jsem se na fakultě s vedoucím a myslela jsem si, že už jsme za vodou. Tehdy jsme ovšem ke své hrůze zjistili, že absolutně netušíme, kde se závěrečná zpráva v systému dá vygenerovat a vytisknout. Prostě to tam nebylo. I zavolali jsme fakultní paní – a když to zkrátím, tak mám teď ve svém portfoliu historku, že to, že mi něco nešlo vytisknout, řešili až na rektorátu. Instrukce jsme nicméně obdrželi a slavnostně jsem vygenerovala zprávu, na které se místo mého jména skvělo „null null“. Já jsem si tedy v tu chvíli už nebyla jistá ani tím, jak se jmenuju, ale něco mi našeptávalo, že takhle to přeci jen nebude. To mají ty kolonky z toho, že se vyplňují automaticky, aniž by je při tom kontrolovali tři lidi z rektorátu.

Když mi následně na univerzitní podatelně, která se nacházela v jiném čísle popisném, než měla, odmítli vydat potvrzení, že jsem jim tam svůj fascikl donesla a odevzdala, protože „na to si musíte donést vlastní papír a ten my jenom orazítkujeme“, nejspíš už jsem ani neměla být překvapená. V tu chvíli jsem měla chuť se svatosvatě zapřísahat, že už se nikdy žádného grantu nedotknu, a nádavkem vyvraždit celé Karolinum. Pak jsem si ale vzpomněla na Austrálii a Cliffa s Lauren a nakonec nedošlo ani na přísahu, ani na vraždu. A dnes, kdy už adrenalin v mém těle klesnul pod životu nebezpečnou úroveň (míněno je zejména nebezpečí pro životy ostatních), musím uznat, že osud má vpravdě dokonalý smysl pro humor. Kam se hrabe Kafka. Lepší zakončení celé téhle eskapády si snad ani nedovedu představit.

Publikováno

Jak se učí na gymplu a na fakultě

Pololetí se líně vleče a pořád zbývá spousta času do jeho konce, zatímco semestr pádí jako splašený a zkouškové se nevyhnutelně blíží. Už je to nějaký ten pátek, co učím jak na střední škole, tak na své domovské fakultě – pořád ještě jsem ale někdy překvapená tím, o jak moc odlišné disciplíny jde. Rozdíly jsou samozřejmě dané i objektivními okolnostmi: na fakultě učím česky, a to lingvistický kurz, ve kterém mám zapsaných zhruba čtyřicet lidí, kteří se mezi sebou často navzájem neznají (to je hlavní nevýhoda studia s velkým množstvím volitelných předmětů – nemáte to, co jsme zvyklí označovat slovem „spolužák“). Na gymplu oproti tomu učím angličtinu, takže nejen menší třídu, ale ještě ke všemu její polovinu, a moji teenageři se navzájem znají celá léta.

Výsledek je, řekla bych, bezmála dramaticky jiný. Na fakultě si připadám jako komik, který dělá stand-up. Jednak protože můžu (opojná svoboda mateřského jazyka, ve kterém dovedu dělat vtipy!) a jednak protože mi to jinak ani moc nejde. Sice se snažím zařazovat do výuky i interaktivní prvky, ale při čtyřiceti lidech, a ještě s mým začátečnickým neumětelstvím, to jde dost obtížně. Příprava na tuhle výuku je náročná: musím dočítat nebo si znovu procházet lecjaké knihy a články, abych byla dostatečně pevná v kramflecích a mohla všechno, co chci, vyložit tak, aby to dávalo smysl. Moje studenti jsou navíc intelektuálně o poznání dál než gympláci: kladou analytické otázky, předvídají, domýšlejí a jdou pod povrch, takže se s nimi někdy zaseknu klidně na další čtvrthodinovou diskusi na chodbě a i na tu musím být připravená. Taky to ale znamená, že nemusím skoro vůbec filtrovat, co říkám a jak, protože mi rozumějí (aspoň doufám!), můžu do výuky plnohodnotně zapojit svůj vlastní výzkum, a ještě se od nich ledacos zajímavého dozvím. Vy jste kupříkladu věděli, že ve velštině existuje rčení, že je někdo jako pes se dvěma ocasy, a znamená to, že má opravdu velkou radost?

Oproti tomu na gymplu se cítím daleko víc jako moderátor. Na rozdíl od poloanonymního fakultního módu se se svými studenty znám, řekla bych, dost nadstandardně, a oni tak dávají zpátky hlavně emocionálně: svým nadšením, vtipem, kreativitou. Suverénně nejvíc mě baví hodiny, ve kterých si povídáme – ať už nad textem, videem nebo prostě jenom na určené téma. Oni diskutují a argumentují, já dohlížím, dávám podněty, češu, nadhazuju, problematizuju a stavím mantinely, když se diskuse začne zvrhávat do argumentů typu „tvoje máma“. Ráda komplikuju to, k čemu došli, a pak sleduju jejich překvapení. Koho má samořídící auto zabít: jednoho člověka na přechodu, nebo dva mimo přechod? Vás uvnitř auta, nebo tři jiné lidi? Dítě s prarodiči, nebo tři dospělé? A víte, že podobné problémy filosofie řešila už docela dávno? V očích se jim rozsvěcejí ohníčky a já je poznávám z mnoha různých úhlů. Jestlipak moji kolegové vědí, že ten odrzlý student, kterému dali v pololetí důtku, by stokrát radši zabil sebe ve svých šestnácti letech než jediné malé dítě?

Na fakultě se zkrátka dozvídám zajímavé věci primárně od svých svěřenců, kdežto na gymplu o nich. Se svými univerzitními studenty se můžu dělit o to, co mi dává takový smysl, že mě to navzdory všem znechucujícím zkušenostem přitáhlo zpátky na doktorát a ve výsledku až do Austrálie. Moji teenageři jsou zase odvaření i z toho, co mi připadá úplně samozřejmé, září, když znám seriály, které mají rádi, a milují, když mě rozesmějí (někdy skoro až moc: kupříkladu v závěru jedné jinak velmi seriózní čtvrtletní eseje jsem objevila „Jak to všechno skončí? Zvedneme nakonec prdel z gauče?“). Přesto mají obě zkušenosti něco významného společné: totiž tu křehkou chvíli, kdy se studentům v údivu rozzáří oči, zpravidla doprovázenou okamžikem absolutního ticha, ve kterém byste slyšeli i špendlík spadnout. Někdy to má za následek výbuch všeobecné diskuse (zpravidla česky, protože to vyžaduje vervu, jakou dovede poskytnout jen mateřský jazyk), která kolikrát pokračuje i při cestě ze třídy; jindy to vyústí v to, že nás musí další přednášející vyhazovat ze seminární místnosti. V takové situaci je úplně jedno, jestli mám před sebou sál plný víceméně anonymních tváří nebo poloprázdnou třídu, u níž si pamatuju, kdo jel kam na víkend. Gympl nebo fakulta – otevírat dveře tam, kde to původně vypadalo, že žádné nejsou, je opojné prostě vždycky.

Publikováno

Nevyhořet aneb odvrácená stránka naplněného života

Tak si to shrňme. Jsem doktorandka. Bádám, čtu, píšu dizertaci a nechávám se unášet fascinujícími intelektuálními dobrodružstvími a objevováním nových souvislostí. Do toho učím na fakultě. Mám vlastní seminář, který jsem si navrhla úplně sama, povedlo se mi s ním prorazit a přihlásilo se mi na něj dvakrát tolik studentů, než jsem čekala. A k tomu učím na gymplu. Tam mám momentálně jen jednu třídu svých nejmilejších teenagerů, se kterými jsem se rozhodla zůstat, i když jsem nemusela. Samé skvělé věci. Ale někdy je jich už opravdu moc.

Stanovit si hranice v akademické práci po všech těch letech strávených studiem umím. Poznám, kdy mám dost a je třeba zaklapnout notebook nebo knihu, protože jakékoli další úsilí by znamenalo akorát tupě zírat do stránek, které by klidně mohly být prázdné a vyšlo by to nastejno. Jenže pak je tady učení. Nádherná, kreativní a naplňující práce, kde je všechno nové, experiment a výzva. Baví mě vymýšlet aktivity pro moje gympláky: jakému tématu se budeme věnovat, aby o něm mohli napsat esej, jaký domácí úkol je bude bavit a zároveň se při něm něco naučí, jaký text ještě zvládnou a jaké abstrakce už jsou schopni. Stejně tak mě baví navrhovat si svůj vlastní seminář, kde mě nikdo neomezuje, nemusím řešit žádné osnovy a forma výuky i systém hodnocení jsou zcela na mě. Splněný sen! Fascinuje mě vymýšlet interaktivní prvky, otázky k diskusi, zábavné příklady, zážitkové aktivity a úkoly, při kterých nejde o správnost, ale o to, aby při něm studentům něco došlo. Tohle přesně jsem chtěla – a právě v tom je zakopaný pes. Protože stanovit si hranice tady zatím bolestně neumím.

Když mě unaví vlastní akademické psaní, otevírám tak učebnice nebo internet a začínám vymýšlet hodiny, protože to je přece úplně jiný druh práce a na tu ještě energii mám. Když čtu knížku, dělám si paralelně dvoje výpisky: jedny pro účely dizertace a druhé pro výuku. Nezřídka kvůli tomu rozečtu třeba i pět věcí najednou, protože do výuky potřebuju obsáhnout celé téma naráz a, jak se pak ukáže, do dizertace se mi to vlastně bude hodit taky. Já, která nemám ráda rozdělaných několik věcí najednou, se v posledních týdnech přistihuji, jak mám v prohlížeči otevřený milion oken a na půl milionu z nich mám rozpracováno něco, od čeho jsem v půlce odběhla, protože jsem si vzpomněla, že vlastně musím udělat ještě to či ono. A někdy se dokonce v půlce noci vzbudím s pocitem, že někomu něco vykládám a vůbec jsem ve spánku nepřestala. A to jsem tedy rozhodně nechtěla.

Myslím, že od týdne, kdy začal semestr a s ním moje výuka na fakultě, v jistém smyslu zažívám, jaké to je, být typický český doktorand. Dělat deset věcí najednou a žádnou tak úplně na sto procent, prokládat jednu povinnost druhou, balancovat na tenké hranici deadlinů z několika zdrojů, některé dny končit s přípravami v devět večer, v jiné dny si říct „tak a teď konečně odpovím na ty e-maily, co mi tady už měsíc visí“ a po pěti hodinách zjistit, že je půlden pryč, ani nevím jak. Volba je tu očividná: přeřadit některé z povinností na druhou kolej, kde začnou nutně okorávat, nebo se totálně přehltit. Nejošidnější přitom je, že se velice snadno stane to druhé, i když se nakrásně zrovna rozhodnete pro to první. Vy si totiž samozřejmě můžete říct, že teď si uděláte pauzu, i když byste mohli dělat sto jiných věcí; ale jak to vysvětlit rozjetému mozku, který ví, že vždycky přece můžete o další vyučovací hodině aspoň přemýšlet?

A tak jsem ve svém životě došla do zvláštního bodu: do situace, kterou jsem zároveň chtěla i nechtěla. Moji studenti jsou skvělí, australští akademici podporující, laskaví a nápomocní aspoň online, dizertace mi roste před očima. Zároveň lítám jako hadr na holi, nedovedu se zastavit, jsem unavená, pořád něco odkládám a někdy mám velké potíže vzpomenout si, co jsem dělala například v sobotu. I s dobrými věcmi se to zkrátka dá přehnat, a i když milujete jízdu na horské dráze, po nějaké době prostě budete potřebovat vystoupit. Naučit se to všechno, co ve svém životě chci, uřídit tak, aby se to dalo vydržet, bude výzva. Ale jaké jiné výzvy už by měl člověk chtít řešit?

Publikováno

O české akademické chudobě

Když jsem v devatenácti nastoupila do prváku na univerzitě, připadalo mi, že jsem právě vkročila do mnohonásobně většího světa, než na který jsem byla do té doby zvyklá. Bezpečný a trochu zatuchlý klídek provinciálního gymplu vystřídal ruch hlavního města, velká jména s řadami titulů, spolužáci, kteří kladli tak sofistikované dotazy, že jsem z nich málem upadala do mdlob, a slova jako „semestr“, „fakulta“ nebo „zkouškové“.

Grandiózní dojem mi nějakou dobu vydržel. Ono když jste celí vedle z toho, že najednou čtete Platóna ve společnosti lidí, kteří umí starořecky, chvíli to trvá, než si všimnete, že tihle lidé sdílí s dalšími deseti lidmi jeden kanclík se dvěma počítači a o učebny je taková rvačka, že se učí i v té malé místnůstce přes ulici, kde je na podlaze skoro vždycky naváté suché listí a které se nepříliš eufemicky i v informačním systému říká akvárium.

Romantika definitivně pominula, když jsem začala pracovat ve fakultní administrativě. Tehdy jsem se totiž připojila k těm deseti lidem, co sdíleli onen malý kanclík a museli se v něm nějak vystřídat. Pravda, počítače byly v tomhle konkrétním případě hned tři a kromě toho na každého vyšla asi tak půlka police a osminka židle. Finanční situace českých vysokých škol na mě dolehla se vším všudy a i to byl nakonec jeden z mnoha důvodů, proč jsem se za sebou rozhodla po magistru prásknout dveřmi. To, že nejlepší česká univerzita platí míň než nejprůměrnější státní základka a funguje na neplacených přesčasech a nadšení vybraných jednotlivců, jsem prostě odmítla skousknout. Jak to dopadlo, všichni víme; na svém tehdejším rozhodnutí bych nicméně ani zpětně nic neměnila.

Když jsem přišla na univerzitu v Austrálii, připadala jsem si v jistém smyslu podobně okouzleně jako tehdy v prváku. Cliff mimoděk v jednom e-mailu zmínil, že budu mít svoji pracovnu, a mně spadla brada. Já, bezejmenná stážistka, co přijela na tři měsíce, budu mít svoji vlastní pracovnu? Nefalšovanou samostatnou kancelář, kde budu moct být, kdy se mi zachce, a vůbec s nikým se o ni nebudu muset dělit? Bylo tomu přesně tak. A jak se ukázalo, nešlo o žádný nadstandard – nejen děkanka, ale každý akademik měl svoji vlastní pracovnu a nikdo se tomu ani za mák nedivil. Kromě toho se zdálo, že je všeobecný dostatek výukových prostor, univerzitní informační systém nevypadal jako poctivá kovářská práce z pětadevadesátého a ani jednoho akademika jsem neslyšela stěžovat si na výši platu. Pravda, jak se následně ukázalo, ani tam nebylo všechno růžové: problémy s IT jsou nejspíš dosud nedoceněná antropologická konstanta a „Tiskárna, která prostě fungovala“ je i v australském prostředí titul pro pohádku. V celkovém dojmu šlo ale o zcela nepodstatné až roztomilé detaily.

Teprve když jsem minulý týden zavítala na fakultu, stalo se to, co jsem čekala od listopadu – přišel onen tupý úder drtícího srovnání. Kanclíky jen o něco málo větší než ten můj australský, s osmi jmény na dveřích a čtyřmi počítači uvnitř, zely prázdnotou. Semestr ještě nezačal, proč by tam kdokoli byl? U těchhle kanceláří se nepočítá s tím, že by v nich skutečně někdo pracoval, na fakultě se pohyboval, nebo se tam dokonce potkával s kolegy. Pokud zrovna neučíte a nepotřebujete si dejme tomu odložit kabát před přednáškou nebo konzultovat se studenty, tak na fakultu nelezte. A jestliže jste doktorandi, tak se pěkně zase vraťte zpátky do práce, kde stejně trávíte většinu svého času, a nad knihami můžete vysedávat po večerech doma. Mám za to, že nejefektivnějším formátem stávky českého vysokého školství by bylo, kdyby na svoje fakulty najednou dorazili všichni doktorandi. Kolaps by byl nevyhnutelný.

Z fakulty jsem odcházela s nádechem hořkosti. Ano, věděla jsem, že přesně taková je situace a ještě před rokem by mi to přišlo sice smutné, ale normální. Teď už ne. S lítostí jsem si vzpomněla na Cliffa a Lauren, svoji vlastní pracovnu a čtvrteční trhy na kampusu. Viděla jsem, že to jde jinak; zažila jsem to na vlastní kůži. To, jak jsme na tom tady, skutečně není normální. Je to jenom strašně smutné.