Autor: Marie Veronika

Publikováno

Sen o ideálním světě je vždy totalitní

Nad branou sovětského koncentračního tábora stálo: železnou pěstí donutíme lidi ke štěstí. Myslím, že je v tom velmi významný kus pravdy o všech vizích ideálního světa.
Jak to? Vždyť když mluvíme o ideálním světě, padají slova jako mír, láska, žádné války a násilí, dostatek nebo harmonie. Co je na těch hodnotách totalitního? Odpověď je snadná: na nich samotných nic. Jenom to, že jako lidé nejsme něčeho takového schopni a když se o to snažíme, tak to dopadá Hitlerem a Stalinem.
Vidím to sama na sobě. Kéž by byli lidé vzdělanější, míň hloupí a nenaletěli každému pitomci, co se tváří kdovíjak přemoudřele! To si říkám docela často. Co by to ale znamenalo v praxi? Buď násilně vzdělat lidi proti jejich vůli, což beztak nejde, nebo je připravit o jakékoli slovo ve veřejném prostoru – zakázat jim volit a vyjadřovat se v médiích. Ó, jak ideální svět. Zpravidla takový, aby byli všichni stejní jako já. Vskutku děsivá vize! Jste nesnášenliví a vulgární, třeba v internetových diskusích? Nebojte se, už dnes v noci vás navštíví ideopolicie a pěkně si to s vámi vyříká. Připravte, prosím, už nyní svou rodinu na možnost vaší delší nepřítomnosti.
Jsou věci, které jsou špatné a vždycky tady byly a vždycky budou. Prostě patří k lidem a jejich svobodě. Chtít takové věci vymýtit je jako házet hrách na stěnu. Dokonalá maska jednotné a harmonické společnosti pod sebou vždycky skrývá smrtící mašinerii útlaku. Všechny literární vize ideálních světů jsou velmi děsivé (jak o tom vypovídá výstava Brave New World v Doxu – více viz předchozí článek). V takovém „ideálním světě“ jsou rozbité blízké vztahy, lidem jsou vymývány mozky (nebo je rovnou geneticky upravují) a o svobodě ani nelze mluvit, protože to zdeformovaný jazyk vůbec nepřipouští. Opravdu nás tohle láká? Chceme se nechat železnou pěstí donutit ke štěstí?
Ideální světy mají tendenci pro svou ideálnost zapomínat na člověka a jeho svobodu. To je přitom to nejcennější, co máme. Nezahazujme to – byť by naše ideály byly sebeušlechtilejší.
Publikováno

Názor revidován aneb jak jsme byli na výstavě v Doxu

Moderní umění nemusí být špatné – ba naopak, moderní umění může být zatraceně dobré. Po nedělní návštěvě výstavy Brave New World (Skvělý nový svět) v centru současného umění Dox jsem rehabilitovala své pokažené mínění (viz předchozí článek) o moderním umění.
Co je na Skvělém novém světě tak skvělého? Určitě ne líbivost. To, co je tam vystavené, není krásné v běžném smyslu slova. Ale nese to tak pravdivé a znepokojivé poselství, že je to mrazivě dobré. Skvělý nový svět se tematicky točí kolem tří slavných románů – 1984, 451 stupňů Fahrnheita a Konec civilizace (ten se v originále jmenuje Brave new world – odtud název výstavy). Kdo zná alespoň jeden z těchto románů, tak ví zhruba všechno, co vědět potřebuje. Ve zkratce: jsou to děsivé vize totalitní budoucnosti, která je v mnohém velmi znepokojivě podobná naší současnosti. A právě to výstava ukazuje.
Tak třeba padesát velikých televizních obrazovek, na kterých běží ty stejné sestříhané reklamy v bláznivě rychlém sledu a pod tím nápis „It’s your choice“ (Je to vaše volba). Nebo rudá místnost s lebkami, ve kterých jsou vytlačené pěticípé hvězdy a hvězdičky – to jak se komunistická ideologie vryla až do hloubi našich mozků… Anebo film, ve kterém hoří dům, ale všichni normálně pokračují ve svých denních činnostech a vůbec si toho nevšímají. Sušící se lidské kůže na věšáku. Zlatý nákupní vozík na točícím se podstavci. Živí lidé v malých skleněných boxech, kde jen leží v peřině a ťapají si cosi na telefonu.
Zkrátka ukázka z drsné reality dneška, mírně uměleckého přibarvená, ale velmi, velmi přesná. Tak přesná, až mrazí. Člověk se po zhlédnutí musel velmi naléhavě ptát: opravdu žijeme svobodně? A je vůbec celá tahle společnost svobodná aspoň trošku? Může člověk vůbec kdy vytvořit nějakou společnost, která by svobodná byla?
Tedy: ještě že máme instituce, které ukazují dobré moderní umění. Protože tahle výstava je velmi, velmi smysluplná. A někteří by ji měli vidět snad i povinně.
Publikováno

Jak jsme byli na výstavě UmPrumu

Aneb Rozprava proti modernímu umění.
UmPrum (Vysoká škola uměleckoprůmyslová) slavila letos 130. výročí svého vzniku. K té příležitosti uspořádala výstavu studentských prací snad všech svých ateliérů. Jelikož jsme se ve škole věnovali v rámci filosofie i filosofii moderního umění, řekli jsme si s mým milým, že bychom mohli vyrazit a otestovat své poznatky v praxi. S hlavou otevřenou a zvědavou jsme se tedy vydali na UmPrum.
Už po vstupu do budovy na nás dýchl duch bohémy. Umprum je barák zanedbaný, s odlupující se omítkou, špinavými a oprýskanými okny a spoustou uměleckého harampádí na chodbách. Nevěděla jsem, zda mám být nadšená z umělečnosti tohoto neladu nebo se mám pohoršovat, jak je těm umělcům všechno putna, a tak mají všude binec a o nic se nestarají. Rozhodla skutečnost, že se tam na chodbách normálně kouří, na což jsme koukali s pusou dokořán. Člověk by si myslel, že zrovna škola bude místo civilizované, kde se lidé navzájem nebudou obtěžovat svými závislostmi a ono ejhle! Ale dobře, umělci. Když to vyváží svojí genialitou, budiž. (Později jsme se dozvěděli, že zákaz se tam snaží vedení zavést už dlouho, ovšem bez valného úspěchu.)
Váhala jsem při vstupu do budovy, ale když jsme začali procházet jednotlivé ateliéry, váhání rychle skončilo. Stojím si za tím, že jestli může existovat takováhle vysoká škola, pak je někde něco velmi špatně.
Vyvstávaly nám před očima samoúčelně ošklivé mazanice, v ateliéru módy něco, co nebylo oblečením ani z padesáti metrů se zavřenýma očima, v jiných ateliérech věci průměrně nijaké a v dalších naprosto nepochopitelné nesmysly. Nejdřív jsem si říkala, že je to mnou – nejsem dost vzdělaná a nemám dost velké povědomí. Ale pak jsem usoudila, že takhle to omlouvat není správné. Copak snaha být umělcem znamená, že dělám věci naprosto neužitečné (možná by si měli škrtnout v názvu slovo „průmyslová“?), co nejošklivější, nejnepochopitelnější a nejbizarnější? Jestliže divák potřebuje znát celé dějiny umění, aby byl schopen dílo docenit, je něco špatně. Nic proti návaznosti na tradici, ale to je akademická disputace a ne umění. A navíc – pakliže umění programově likviduje svůj (podle mě) primární účel být krásné, tak má na jméno umění vůbec právo? Kdyby tím něco hlubokého a závažného sdělovalo, budiž. Ale obávám se, že v tomhle případě tomu tak skutečně nebylo. Udělám ošklivou mazanici a jsem velký umělec? Tím víc, že to nikdo nepochopí? Že to snad žádné sdělení nemá? Že by to mohlo nakreslit malé děcko?
Největší problém ale je, že na tohle máme vysokou školu. Školu, kde tohle podporují a snad jim to i tlučou do hlavy. Zkrátka: máme na ty mazanice prestižní instituce a nikomu to nepřijde divné.
Jedinou útěchou po téhle výstavě nám bylo to, že třeba vystavili právě ty práce, které měly působit umělecky. Že normálně se tam dělají i hezké věci. I hezké užitečné věci. Takové, které vám budou pokaždé, když si do nich budete lít čaj nebo víno, dělat radost. Mít vysokou školu na tohle by totiž bylo mnohem, mnohem smysluplnější.
Publikováno

Co je krásné na adventu

Advent je pro mě snad nejkrásnější doba v roce.

Je to čas jako stvořený pro to, abyste si zapálili svíčku a vonnou tyčinku, uvařili si čaj, usadili se v křesle a jen tak seděli. Na hořící svíčce je vždycky něco tajemného a hlubokého. Zvlášť když hoří ve tmě a ta v adventu padá tak brzy!

Hořící svíčky na adventním věnci znamenají čekat a těšit se. Není těšení to nejkrásnější? Pro mě určitě ano. Je nenásilné a k ničemu vás nenutí. Potom, když už to přijde, když víme, že máme mít radost, je to vždycky o něco těžší. Jak už to tak bývá, když radost mít musíme, tak to zrovna nejde. Ale dobu čekání a příprav okolnost, že zrovna nemáme na nic takového náladu, kazí mnohem míň, protože zítra na to náladu třeba mít budeme a času je ještě habaděj.

Co mi půvab tichého a skromného očekávání adventu narušuje, jsou obchodní Vánoce. Ty žádný advent nemají (za těšení by toho obchodníci mnoho netrhli) a začínají ideálně už v říjnu. Nevadí mi kýčovití Santa Clausové, protože Santa Claus je po česku Mikuláš a ten není vánoční. Nemám ale ráda, když v adventu všude hrají koledy, ty totiž k Vánocům skutečně patří a narušují ticho očekávání. A už vůbec nemám ráda, když se Vánoce představují jenom jako dávání dárků, které končí čtyřiadvacátého večer. To totiž nejsou Vánoce, ale obchodnická fraška.

Venku už je tma a nejezdí skoro žádná auta. Ticho ruší jen cvakání klávesnice. Myslím, že si jdu zapálit svíčky. Dnes budou ještě dvě.

Publikováno

Naslouchat svému srdci

Myslím si, že hledání sebe sama je životním posláním a úkolem každého jednoho člověka. Nejsme tady na světě jen tak, abychom promrhali pár desítek let planou zábavou nebo nudnou prací, ani od toho, abychom všechno a všechny změnili. Změnit totiž můžeme hlavně jen sebe.

Také si myslím, že snad nikdo nemůže říct, že by se už našel. Hledání sebe sama není cíl, ale cesta; dlouhá a křivolaká, úzká a mnohdy vedoucí všelijakým houštím – zejména houštím našich zvyků, návyků, zlozvyků a vůbec všelijakých jiných vyků. Ze všech stran na nás křičí reklamy, že máme být „sví“ a „originální“. Reklamy tomu ale opravdu nepomůžou – spíš nás ukolébají, takže si myslíme, že s tím nebo oním telefonem už „to jsme my“ a nemusíme nic dělat. Opak je pravdou. Hledání sebe sama znamená ticho a zdánlivé nicnedělání. Sednout si a nedělat nic. Meditovat, kontemplovat, ztišit se.

Pak se začnou vynořovat věci, které za běžného provozu spí pod povrchem – všelijaké strachy, výčitky, obvinění, pocity viny, únava, nuda, prázdnota. Taky si ale začnete uvědomovat velkou vnitřní plnost: jen v hlubokém tichu lze najít plnost, kterou máme uvnitř sebe všichni. Plnost lidskosti a štěstí. Pro tuhle plnost není potřeba vlastnit žádný telefon ani nic jiného, materiální věci se proti ní zdají ubohé a tak nepotřebné. Věděli jste, že dalajláma občas chodí jen tak do nákupních center a s radostí se dívá na všechny ty věci a říká si „tebe nepotřebuju a tebe taky ne“? Je totiž sebou samým a k tomu věci nepotřebuje. Jen ticho odhalí, co nosíme pod povrchem a po čem touží naše srdce.

Sebe sama lze ale také najít v krizových situacích – tehdy se pozná, co ve vás dříme. Jestli začnete brečet nebo vztekle křičet a nadávat nebo ještě něco úplně jiného. Mám pocit, že leckdo bývá překvapený, když se začne na dně svých sil chovat tak, jak se nikdy běžně nechová. Ustrašení se najednou stávají silnými a naopak. A to ani nemusí jít o život. Mně se daří nacházet sebe sama v mnoha věcech. V tichu, ve chvílích, kdy jsem opravdu naštvaná nebo smutná nebo šťastná, když cítím, že se mnou něco hluboce souzní – ať už druhý člověk, písnička, filosofická kniha, zasněžená krajina nebo obrázek. Jde jen o to nenechat se ohlušit křikem reklam a naslouchat svému vlastnímu srdci.

Je to zkrátka, jako když se v Pánu Prstenů Aragorn ptá Gandalfa, zda Frodo ještě žije. Gandalf neví. Nemůže mít aktuální informace, toho si je Aragorn dobře vědom. A proto mu položí kouzelnou otázku, za kterou je skryto veškeré tajemnství hledání sebe sama: „What does your heart tell you?“

A Gandalf po chvilce ticha odpovídá: „That Frodo is alive.“

Buďme jako Gandalf a nehledejme jen informace. Naslouchejme svému srdci.