Když se kruh uzavře

Stane se mi občas, že mě chytne hotový záchvat nostalgie. Nevím, jestli to máte taky tak, ale pokud ne, představte si třeba následující situaci: najednou si bez jakékoli vnější příčiny vzpomenete na nějakou písničku, kterou jste poslouchali dejme tomu před deseti nebo patnácti lety, a řeknete si, že byste ji zase jednou docela rádi slyšeli. I dorazíte na příslušnou webovou stránku, kliknete a už po prvních tónech je vám najednou někde uvnitř o deset nebo patnáct let míň, zase ležíte v knihách, v kterých jste leželi tehdy, jste obklopeni lidmi, kteří vás tehdy obklopovali, a před očima vám běhají vzpomínky.

Vždycky, když se mi něco takového stane, to se mnou docela emocionálně zamává. V dobách, kdy jsem na tom nebyla zrovna nejlíp, mě podobně živé výlety do minulosti velmi deprimovaly, protože mě srovnání temné současnosti se slunnou minulostí vyloženě drtilo. Pokud je mi ale všeobecně hezky nebo dokonce ještě hezčeji, zpravidla mě to rozradostní ještě o něco víc. A jelikož dělit se o radost je jedna z nejkrásnějších věcí vůbec, doputují někdy ozvěny takových ohňostrojů až k lidem, k nimž se ony vzpomínky vážou.

A tak se stalo, že jsem v létě napsala svému nejmilejšímu středoškolskému učiteli. S naším někdejším francouzštinářem jsem nikdy nepřerušila kontakt: sem tam jsem za ním zašla, sem tam mu napsala, někdy ho pozvala na koncert nebo jinou akci, kde jsem účinkovala. Pravda, v posledních letech ten kontakt nebyl zrovna častý, ale nikdy neustal úplně a vždycky mi dělal radost. Teď jsem mu ale poprvé psala ze zvláštně dvojaké pozice: jako studentka a učitelka zároveň.

Myslím, že ten e-mail vypadal tak, jak vypadal, jenom díky téhle mojí rozdvojenosti. Když jsem totiž přes prázdniny viděla, jak obrovskou radost mi dělá každý upřímný a osobní studentský mail, poprvé jsem se rozhodla napsat něco obdobně upřímného a od srdce jemu. I odložila jsem dávné obavy svého teenagerského já a napsala mu, co všechno mi ty roky s ním daly a jak moc z nich čerpám i ve svojí nové roli. Nemusela jsem se držet zpátky, protože jsem si poprvé v životě byla jistá, co moje slova způsobí. Pro učitele neexistuje větší radost než vděčný a nadšený student, který svoji vděčnost a nadšení dává otevřeně najevo.

Číst odpověď, která mi přišla dva dny poté, i tak ale předčilo moje očekávání: už od první věty to totiž bylo jako číst si svoje vlastní odpovědi mým studentům. Až surreálně podobné formulace, podobná vyjádření díků, familiární tykání, ale s velkým T, protože s malým to prostě vypadá neuctivě, dokonce podobné vazby. Bouchlo mě to do očí okamžitě a okamžitě mi bylo jasné, že to není náhoda. Právě takhle píše učitel, který si z titulu svojí role nemůže dovolit žádný velký emocionální výlev, ale zároveň je opravdu dojatý. Tu zprávu jsem četla asi tak desetkrát a nelitovala jsem jediné minuty, kterou jsem psaním svého e-mailu strávila (a že to pár minut dalo). Účel byl splněn a nebylo co víc si přát. Radost, kterou vyslal kdysi dávno do světa on a která si následně vyšlápla o mnoho let později skrz mě přes moje studenty zpátky ke mně, doputovala tam, kam měla. Kruh se uzavřel.

O zapomenutém Murphyho zákonu

Mám za to, že v prakticky nekonečném světě Murphyho zákonů existuje jeden, který je trestuhodně opomíjený. Jistě, fronta, do které si stoupnete, bude postupovat nejpomaleji, chleba spadne namazanou stranou dolů a rajskou omáčkou si pokecáte bílou, nikoli červenou košili. To už asi nikoho neohromí. Kromě toho ale taky můžete vzít jed na to, že když se s vámi bude chtít setkat vícero vašich známých, budou to bez zjevného důvodu zásadně chtít udělat téměř všichni najednou.

Nejsem si jistá, jestli jde o jev, který pozoruji jenom já, nebo o záležitost, která postihuje všechny introverty, případně ještě širší segmenty populace. Pokud to ale je fenomén, který zažívá víc lidí, pak by mě opravdu zajímalo, jestli má nějaké společné zákonitosti nebo příčiny. Vezměte si třeba vůbec nejhorčejšího kandidáta: advent. Tam se vysvětlení přímo nabízí. Lidé chtějí naplno využít dobu, která se k účelům hřejivé pospolitosti využívá tradičně – ale zároveň tím období, které je samo o sobě už tak dost hektické, dovádějí k hektické dokonalosti. Možná v tom hraje roli i snaha užít si něco pořádných kalorií ještě předtím, než vypukne asketická sezóna novoročních předsevzetí. Nejspíš taky dlouhé a poněkud deprimující večery. A spousta předvánočních trhů.

Pak jsou tady ale další období, která na první dobrou vypadají naprosto náhodně. Proč se jednou chtějí všichni sejít v půlce září, jindy na přelomu října a listopadu a ještě jindy v březnu nebo ke konci května? Můžou za to povětrnostní vlivy, výkyvy na burze, postavení planet nebo jakési tajemné hnutí v kolektivním nevědomí? Nedovedu si to nijak vysvětlit, ale jsem přesvědčená o tom, že mít k dispozici dostatek velkých dat, šlo by i tuhle otázku rozlousknout. Žijeme konec konců v éře umělé inteligence, a když se můžou psát fascinující knížky o statistikách vyhledávání na Googlu (Seth Stephens-Davidowitz: Všichni lžou – vřele doporučuji!), to by bylo, aby algoritmy nedokázaly rozlousknout i takovýhle problém.

Anebo můžu začít naopak s daty velmi malými, ale o nic méně relevantními, totiž s výsledky svého až příliš zúčastněného pozorování. Můj diář v posledních dvou týdnech málem prasknul ve švech a v jednu chvíli jsem řešila termíny setkání asi tak s pěti lidmi najednou. Jinými slovy: pokud tu skutečně je nějaká společná příčina, tak k onomu pohybu planet, na burze nebo v hlubinách lidské mysli muselo dojít velice nedávno. Pozorovali jste to taky? Nebo jsem s tímhle Murphyho zákonem opravdu sama?

Další každodenní učitelské radosti

Září pomalu ale jistě končí a s ním i první měsíc školy. To by se mohlo zdát jako dost triviální konstatování, ovšem ne tak pro mě: v září mi totiž nic nezačínalo, ani nepamatuju. S loňským rokem, kdy jsem asi tak týden po nástupu psala čtvrtletky, které jsem nevytvářela, se studenty, které jsem neznala, se to moc nedá srovnávat. Letos je ale vše jinak a přesně tak, jak to být má, a já jsem tak poprvé v životě byla svědkem přípravného týdne i toho, jak zvláštně vypnutí a pasivní se moji studenti vrátili z prázdnin. Teď už se ale zdá, že opět uháníme po starých známých kolejích – a jelikož jsme právě vstoupili do podzimu, období příslovečného splínu, tak vás o to srdečněji zvu na další krátkou exkurzi po mých každodenních učitelských radostech z konce loňského i ze začátku letošního školního roku (kdo byste chtěl vyrazit proti proudu času o něco dál, tak první várku najdete tady).

Červen. Jedna z mých tichých introvertních studentek se mě dojde po hodině zeptat, kdy budu naposledy ve škole. Říkám jí to a ona mi na jmenovanou hodinu donese jako dárek roztomilý kaktusík.

Prázdniny. Na školní e-mail jsem si nastavila přeposílání, protože co kdyby něco. A jak se ukázalo, ono skutečně něco. Počínaje třicátým červnem večer mi sem tam přijde studentský e-mail, a to s frekvencí, která nakonec vyjde zhruba na jednu zprávu za čtrnáct dní. Zatlačuji slzu a odpovídám na všechny.

Jeden z mých studentů je momentálně na rok v Americe. Když jsme měli ve škole na den naordinovanou distanční výuku kvůli havárii vody (po kteréžto zkušenosti nechápu, jak mohli učitelé přežít covid), napsal mi, že by se na tu hodinu rád připojil, i když to pro něj bude v šest ráno. A pak skutečně v těch šest ráno vstal a připojil se.

Rozdávám opravené čtvrtletky. Mám takový zvyk, že když se někomu něco opravdu hodně povede, kreslím smajlíky nebo píšu „wow“. Studenti se probírají cvičeními, počítají body, emotivně vykřikují, srovnávají svoje výsledky se sousedy. Načež se po chvilce ozve: „Kolik tam máš wow?“ „Já nemám žádný wow, ale mám dva smajlíky.“ „A ty?“ „Já mám taky dva smajlíky!“ „Cože, tys měla pětadevadesát bodů? Jak jsi to udělala? (chvilka ticha) Ale kolik máš smajlíků?!“

Přijdu do třídy a ptám se, jestli někdo nezná Teda Lassa, můj oblíbený seriál, který právě v té době skončil. Jedna studentka se nadšeně chytá a chvilku se bavíme, což někteří jiní nemůžou vydržet: „Jak že se to jmenuje?“ „Kde to dávají?“ „Jak se to píše? Napište to na tabuli!“

Uspořádávám ve třídě napůl herní moderovanou debatu a dostane se mimo jiné na téma jídla z fast foodu. Následně se od studenta v rámci jeho argumentace dozvídám, o kolik víc dopaminu vyprodukuje jídlo z McDonaldu v porovnání s metamfetaminem. Řečený student je v kvartě a neměl k dispozici telefon ani žádné jiné informační zdroje.

Jednou během uplynulého školního roku plánovaně chybím. Když to studentům oznamuji, hned po první větě se ze zadních lavic ozve spontánní „Nééé!“.

Když s jedním studentem zjistíme, že máme opravdu rádi téhož knižního autora, je o společné téma postaráno. On zrovna čte trilogii, kterou mám za patrně nejlepší sci-fi, na jaké jsem kdy narazila, a když zhltne druhý díl, píše mi v deset večer, že to bylo skvělé a co se mu na tom líbilo. Následně se mě zeptá, jestli nechci půjčit jinou knížku z téhož univerza, že ji má doma – a to se neodmítá. Když dočtu, nemůžu ho ochudit o to, jaké to je, sdílet nadšení z věcí, které skoro nikdo nezná, a rovnou píšu e-mail. Co vám budu povídat, už mi od něj na stole leží další svazek a opačným směrem už jedna knížka také putovala. Všechna jmenovaná literatura je anglicky.

Když se většina skupiny účastní matematického klokana, hrajeme se zbytkem třídy scénky. A moji studenti vyřeší sousedovu stížnost na hluk tak, že někomu střelí vlastní děti; jen tak mezi řečí prohodí, že se vzali přece akorát proto, aby jeden z nich mohl utéct z komunistické Číny; a na cestě na Mars a zpět dost možná zavraždí svoje spolupracovníky, protože čím míň se jich vrátí, tím větší bude výplata. Někdy opravdu stačí nechat se překvapit.

Píšeme eseje v rámci tréninku na jazykové certifikáty. Téma nic moc, zadání velmi rigidní, prostor pro kreativitu nula nula nic (zkrátka asi jako když skládáte jazykový certifikát). Pro mě ani pro ně žádná velká radost. Navzdory tomu mi přijde několik tak neuvěřitelně dobrých esejí, až se mi tají dech, a jedna studentka napíše text takových kvalit, že bych věřila, kdyby mi řekli, že ho napsal doktorand v rámci tréninku na publikování v zahraničním odborném tisku.

Jiný student překročí povolený limit o pět slov a v reakci na to mi pošle předlouhý a překvětnatý anglický e-mail s omluvou zhruba v tom duchu, že se marně lopotil nad svou esejí, vpravdě gobelínem tkaným ze slov, a nechť s její délkou naložím tak, jak moje moudrost uzná za vhodné. Čtu to v tramvaji a směju se tak, až je mi skoro líto pána přede mnou. Takhle se má používat ChatGPT!

Jsem poslední člověk na planetě, který by popíral, že učení je náročné. Dohánějí vás při něm vaše traumata, za rohem číhá syndrom podvodníka, věci občas nefungují, plány selhávají, fantazie dochází a vlastní očekávání vás drtí. Ale to všechno bledne, když se podíváte na to, co se vám skutečně děje před očima. Ani před rokem, kdy jsem právě u břehů Jižního Pacifiku prožívala období tak šťastné, že to moji představivost ohledně toho, co je možné, přibližně ztrojnásobilo, bych vám to, co dneska vyprávím, nejspíš nevěřila. Můj život je díky mým studentům plnější, zábavnější, rozmanitější a barevnější a v září jsem se do školy zcela nepokrytě těšila. Kdo by něco takového tušil?

Proč čeština není nejbohatší jazyk na světě

Vztah k mateřskému jazyku je jako žádný jiný. Podívejte se už jen na tu metaforu – jazyk jako matka. Matku máme jen jednu a roli, kterou sehrála v našem životě, nikdy nebudeme moct úplně škrtnout. Dokonce i když si myslíme, že jsme na ni už úplně zapomněli a naprosto jsme se odcizili, na nás nejspíš podvědomě naučenými vzorci pořád působí. Stejně je tomu s mateřským jazykem – můžeme ho zapomenout a zcela ztratit (ať už proto, že jsme děti imigrantů, nebo proto, že vymírá), jenže pod povrchem pořád je a na nevědomé úrovni nás ovlivňuje dál.

Nejspíš si teď říkáte, co je to za melodrama a jestli trochu nepřeháním. V takovém případě se mnou mějte ještě chvilku strpení. Na rozdíl od jazyků, které si osvojujeme později v životě, totiž do mateřštiny doslova vrůstáme. Nikdo nás nemusí učit slovíčka ani gramatiku, náš úžasně tvárný mozek to všechno zvládne odvodit sám. Výsledkem je hotový mozek dospělého člověka, který se po mnoho let vyvíjel pod neustálým vlivem toho či onoho jazyka a jeho forem: podle toho, jaká v něm najdeme slova (a co přesně znamenají, případně jaké hodnocení obsahují) a co je v něm tak podstatné, že je to kódováno v gramatice. Jelikož v dětství není logické a analytické myšlení zrovna nejsilnější lidskou stránkou, prováže se mateřský jazyk s tím, co silné je: se vztahy a emocemi. Se slovy se nám tak v mateřštině nepojí jen významy, ale i prožitky a emoce. Proto jsou například vulgarismy v mateřském jazyce tak mocné a proto je tak snadné a pocitově beztrestné klít v jazyce cizím. A proto pouta, která nás vážou k mateřštině, nikdy nic nenahradí.

Poměrně často se lze setkat s názorem, že češtinu a jiné malé jazyky vlastně nepotřebujeme, a když vymře jazyk, tak se v podstatě nic neděje. Jednou za dva týdny, což je zhruba tempo, kterým ohrožené jazyky vymírají, prostě staromilští jazykovědci a antropologové zatlačí ekonomicky zcela bezvýznamnou slzu a to je celé. Jenže lingvistická data jsou nekompromisní. Když vám umře matka, je to většinou osobní tragédie. A když ztratíte mateřštinu, je to tragédie obdobných rozměrů. Ztrácíte kus vlastní identity, kus sebe sama, který od té chvíle bude už navždycky odsouzený k mlčení. Při výzkumu indiánů v Kanadě se kupříkladu ukázalo, že v komunitách, kde už méně než polovina dospělých dovedla vést konverzaci ve svém původním jazyce, páchali adolescenti sebevraždy šestkrát častěji. Takhle hluboko do naší identity mateřština zasahuje.

V jazyce, s nímž nás pojí takhle osobní vztah, jsme pak z pochopitelných důvodů schopni úplně jiných výkonů než v jazycích jiných. Dovedeme vyjádřit mnohem víc, vyčíst z promluv druhých mnohem víc, jsme kreativnější, vymýšlíme nová slova, hrajeme si, děláme vtipy. V žádném jiném jazyce si něco takového zpravidla ani neumíme představit – a právě odtud pochází onen oblíbený předsudek, že právě náš jazyk je nejbohatší, umožňuje vyjádřit nejvíc věcí, je nejkrásnější, nejlibozvučnější, nejkomplexnější a prostě všeobecně nejlepší. Ať už milujete češtinu jakkoli, je mi líto, ale musím vás zklamat. Není to nejbohatší jazyk, nemá řádově větší vyjadřovací schopnosti než jazyky jiné a není nejlepší. Respektive ona právě taková je, ale jen pro nás a jen proto, že je naše. A to sice není málo, ale taky to není víc, než mají ostatní. Každý jazyk je sám o sobě dokonalý a všechny jsou si tím pádem rovny.

Jazyk je jako mnoho věcí, ale jazyk mateřský je podle mě především jako bytost, k níž máme vztah. Bytost milovaná, ignorovaná, nebo nenáviděná, přítomná nebo daleká, i tenhle vztah může nabývat celé řady podob. Jedno je ale jisté: je velmi blízký. I vnoučata imigrantů někdy píšou o jazyce svých prarodičů, kterému už nerozumějí, jako o zvláštně jedinečném zvuku, který v nich probouzí blíže neurčenou melancholii a stesk. To není žádné melodrama ani přehánění. Ať chceme nebo ne, mateřština je kus nás samých. Kus tak vrostlý do naší identity, že už ho od nás nikdy nic neoddělí.

O nejbizarnější knize, jakou jsem kdy četla

Když mi bylo zhruba třináct, chodívala jsem pravidelně do naší okresní knihovny. Jakožto ukázkový pubertální knihomol jsem tehdy systematicky brakovala zejména kout s fantasy a sci-fi; místní gamebooky, které zabíraly celý jeden stůl, jsem například prošla úplně všechny. Po nějaké době mi ale tyhle žánry pomalu přestaly stačit (fantasácký kout měl navíc v naší knihovně dost omezenou kapacitu), a já se tak začala poohlížet jinde – konkrétně v policích s výrazně klasičtějšími tituly. A tam jsem jednoho dne narazila na bichli natolik bizarního jména a zvláštní obálky, že jsem neodolala. Jmenovala se Mahábháratha.

Tehdy jsem dost dobře netušila, co to vlastně držím v ruce. Tedy to, že jde o staroindický epos, bylo jasné. Ale třeba taková drobnost, jako že obsahuje Bhagavadgítu, jednu z nejposvátnějších knih hinduismu, se ke mně donesla až mnohem později. Holt jsem v té době ještě nemohla čerpat inspiraci z takových trháků, jako je Oppenheimer (a články u Psice!), díky kterému právě Bhagavadgíta nabrala popkulturní cool faktor o rozměrech vesmírného nadvědomí. Navzdory tomu jsem ovšem tehdy celou Mahábhárathu přečetla. Proč, když jsem tomu vůbec nemohla rozumět a nebylo to ani trochu módní, ptáte se? Na to je snadná odpověď. Šlo o takový bizár, že mě to místy nefalšovaně bavilo.

O půvabnou Draupadí se například uchází pět bratrů (jde o jedny z nejdůležitějších postav celého eposu). Mají ji rádi všichni a nechtějí se navzájem rozkmotřit. Až sem dobrý. Jenže víte, jak to vyřeší? Zapomeňte na naše západní schémata. Bratři se mírumilovně domluví a zajdou za Draupadí s tím, že kdyby jí to nevadilo, může si jich vzít za muže všech pět. Ona se zamyslí a praví, že vlastně proč ne. A tak si je vezme všechny.

Jelikož kniha pojednává zejména o válce dvou klanů, je v ní dost boje – a tady se stylem a popisy dostáváme do takového přehánění, že to místy připomíná Bollywood (od starověku se zřejmě změnila opravdu hlavně média, a to nejen v Indii). Když se kupříkladu velký válečník Ardžuna bije se svým sokem, tak to doslova lítá. Sok třeba najednou vyšle několik tuctů šípů s hroty tak ostrými, že by prorazily i kov, což Ardžunu „lehce rozladí“ (za přesnost citace už po těch bezmála dvaceti letech neručím, ale takhle nějak to bylo). A takhle ona bojová scéna vypadá celá. Darmo mluvit, na potyčky lidí, v jejichž rodokmenu figurují bohové, jsou lidská pravidla krátká.

To nejbizarnější, na co si vzpomínám, se ale odehrálo při přípravách na velkou závěrečnou bitvu. Oněch již zmiňovaných pět bratrů (včetně Ardžuny) se radí, jak porazit svého úhlavního nepřítele. Bhíšma je jim trnem v oku, protože má taky nějakou tu nadpřirozenou minulost, takže se nedá jen tak obyčejně zabít; navíc se s ním docela dobře znají. Ale pak přijde geniální nápad: vždyť Bhíšma je přece dokonale čestný a vždycky mluví pravdu. Přestaňme tedy planě spekulovat, jak Bhíšmu zabít, a prostě za ním zajděme a zeptejme se ho. A víte, co se stane? Zajdou za ním, zeptají se ho, Bhíšma jim to řekne, oni mu poděkují, zabijí ho a bitvu a následně i válku vyhrají. Ups, spoiler.

Myslím, že tyhle moje dojmy velmi hezky ilustrují skutečnost, že s mýty už to naše společnost vážně neumí. Pro nás už je to opravdu hlavně bizár, nepochopitelný, nerealistický a ujetý, protože naše texty a příběhy fungují úplně jinak a mají úplně jiný účel. O to víc mě ale baví představa nejdrsnějších nerdů a geeků, kteří teď pod vlivem popkulturních vlivů začnou staroindické eposy číst a tohle všechno (a mnohem víc) tam najdou. Co na to budou říkat? Budou se na to snažit někoho sbalit? Můžeme se těšit na nějaké pikantní citace (minimálně ve stylu „Ó, fuj!“ z Hamleta) kolující po internetu? A pokud ne, neměla bych si to přečíst znovu a zvednout hozenou rukavici alespoň já?