Stane se mi občas, že mě chytne hotový záchvat nostalgie. Nevím, jestli to máte taky tak, ale pokud ne, představte si třeba následující situaci: najednou si bez jakékoli vnější příčiny vzpomenete na nějakou písničku, kterou jste poslouchali dejme tomu před deseti nebo patnácti lety, a řeknete si, že byste ji zase jednou docela rádi slyšeli. I dorazíte na příslušnou webovou stránku, kliknete a už po prvních tónech je vám najednou někde uvnitř o deset nebo patnáct let míň, zase ležíte v knihách, v kterých jste leželi tehdy, jste obklopeni lidmi, kteří vás tehdy obklopovali, a před očima vám běhají vzpomínky.
Vždycky, když se mi něco takového stane, to se mnou docela emocionálně zamává. V dobách, kdy jsem na tom nebyla zrovna nejlíp, mě podobně živé výlety do minulosti velmi deprimovaly, protože mě srovnání temné současnosti se slunnou minulostí vyloženě drtilo. Pokud je mi ale všeobecně hezky nebo dokonce ještě hezčeji, zpravidla mě to rozradostní ještě o něco víc. A jelikož dělit se o radost je jedna z nejkrásnějších věcí vůbec, doputují někdy ozvěny takových ohňostrojů až k lidem, k nimž se ony vzpomínky vážou.
A tak se stalo, že jsem v létě napsala svému nejmilejšímu středoškolskému učiteli. S naším někdejším francouzštinářem jsem nikdy nepřerušila kontakt: sem tam jsem za ním zašla, sem tam mu napsala, někdy ho pozvala na koncert nebo jinou akci, kde jsem účinkovala. Pravda, v posledních letech ten kontakt nebyl zrovna častý, ale nikdy neustal úplně a vždycky mi dělal radost. Teď jsem mu ale poprvé psala ze zvláštně dvojaké pozice: jako studentka a učitelka zároveň.
Myslím, že ten e-mail vypadal tak, jak vypadal, jenom díky téhle mojí rozdvojenosti. Když jsem totiž přes prázdniny viděla, jak obrovskou radost mi dělá každý upřímný a osobní studentský mail, poprvé jsem se rozhodla napsat něco obdobně upřímného a od srdce jemu. I odložila jsem dávné obavy svého teenagerského já a napsala mu, co všechno mi ty roky s ním daly a jak moc z nich čerpám i ve svojí nové roli. Nemusela jsem se držet zpátky, protože jsem si poprvé v životě byla jistá, co moje slova způsobí. Pro učitele neexistuje větší radost než vděčný a nadšený student, který svoji vděčnost a nadšení dává otevřeně najevo.
Číst odpověď, která mi přišla dva dny poté, i tak ale předčilo moje očekávání: už od první věty to totiž bylo jako číst si svoje vlastní odpovědi mým studentům. Až surreálně podobné formulace, podobná vyjádření díků, familiární tykání, ale s velkým T, protože s malým to prostě vypadá neuctivě, dokonce podobné vazby. Bouchlo mě to do očí okamžitě a okamžitě mi bylo jasné, že to není náhoda. Právě takhle píše učitel, který si z titulu svojí role nemůže dovolit žádný velký emocionální výlev, ale zároveň je opravdu dojatý. Tu zprávu jsem četla asi tak desetkrát a nelitovala jsem jediné minuty, kterou jsem psaním svého e-mailu strávila (a že to pár minut dalo). Účel byl splněn a nebylo co víc si přát. Radost, kterou vyslal kdysi dávno do světa on a která si následně vyšlápla o mnoho let později skrz mě přes moje studenty zpátky ke mně, doputovala tam, kam měla. Kruh se uzavřel.