Autor: Marie Veronika

Publikováno

Čekání aneb o vzdělávání na všech stupních

Již od let svých gymnaziálních studií v častých intervalech žehrám na školu. Na to, jak učitelé neučí dobře, jak jim k tomu stačí jejich třicet let staré zápisky, jak nás neučí souvislosti, jak je látka, kterou probíráme, k ničemu a že ji akorát zapomeneme (pravda, jako prevence Alzheimerovy choroby to možná funguje, ale to je trochu málo!). Toto žehrání zpravila končí úvahou o úrovni pedagogických fakult a povzdechem, že by to chtělo do školství nalít mnohem víc peněz, učitele pořádně zaplatit a tím jim dát motivaci učit dobře a přitáhnout lidi, kteří by šli učit rádi, ale za současného stavu by zemřeli v chudobě a za posměchu společnosti (učit jde přece jenom nicka, co se jinam nedostala a nic neumí). A tak čekám na změnu, která přece musí přijít, protože školství je důležité. A čekám už mnoho let.
Tyto úvahy byly na tři roky vystřídány radostnými ódami. Moje bakalářské studium bylo skvělé, naplňující a kvalitní. Pravda, i tam byly kurzy na nic, ale bylo jich velmi, velmi málo. Na tři roky jsem přestala žehrat a čekat.
Pak přišel magistr. A žehrání se vrátilo, a to v ještě daleko horší podobě, protože už jsem si mezitím stihla prožít, jak skvělé studium může být. Dokonce na téže fakultě.
Ve zkratce: jsme tam, kde jsme byli, nebo ještě o kus dál. Naši vyučující pravidelně učí na více školách. Ať už jsou roztrženi mezi Prahou a Plzní, mezi univerzitou a gymnáziem nebo mezi Prahou a Bratislavou (to je asi rekordman), skoro všichni roztržení jsou. A hádejte proč? Protože jinak by museli zemřít v chudobě, ovšem společensky velmi ceněni, protože to jsou přece univerzitní pedagogové a vědci, elita národa, naděje vlasti. To by jim v danou chvíli velmi pomohlo. Jak končí kurzy těchto roztrhaných vyučujících? Popíšu krajní případ: přednáška víceméně bez struktury, která spočívá v raketově rychlém přečtení prezentace. V prezentaci jsou zkopírované části knih a je jich tam tolik, že se ani nevejdou na projekční plátno tak, abych to i já se svým ostřížím zrakem přečetla. Co si z takové přednášky odnesou studenti? Správně, naprosto nic; jenom pocit absolutního rozhořčení, nějaký ten záchvat vzteku a opětovné žehrání na školu a nedostatek peněz pro učitele (jak asi mají učit kvalitně, když místo přípravy musejí jít do druhé nebo třetí práce?). A samozřejmě: čekání, že jednou třeba bude líp (podobnost s předvolebními slogany čistě úmyslná).
Když jsem se letos v létě stala tajemnicí jednoho (jiného) magisterského oboru u nás na fakultě, skutečnost neuvěřitelné nedoceněnosti a chudoby mě udeřila ještě víc. Jako tajemnice mám úřední hodiny. Mám je v pátek, kdy už všichni jezdí domů. Proč? Jednak aby se mi to nekrylo s rozvrhem, ale hlavně proto, že o ty tři počítače a pět a půl židle, které v našem kanclu jsou, se musí podělit cca patnáct vyučujících. Prakticky všichni mají během týdne konzultační hodiny a musejí se tam vejít. A to mimo pondělí a středy, protože to se zpravidla zkoušejí velké zkoušky. Každý z nich tam má půl police, čtvrt hrnku a soukromí asi jako na Václaváku. Včetně mě. Čekáme, až se to změní a každý budeme mít třeba i svou vlastní židli. Zatím marně.
Kdybyste se mě před pár lety zeptali, co chci dělat, tak bych vám se zářícíma očima začala vyprávět o doktorátu a o tom, jak zůstanu na univerzitě. Teď si nejsem zdaleka tak jistá. I kdyby se pro mě pedagogický úvazek našel, tak by byl třeba osminový a zaplacený hodinovou taxou, při jejímž vyslovení by i středoškolští učitelé soucitně pokývali hlavou, a ještě bych za to mohla děkovat se slzami vděčnosti v očích. A tak čekám, až mě něco osvítí a já najdu v životě jiný proveditelný sen o budoucím zaměstnání, za kterým bych mohla jít.
Jsme chudí, chudí jak kostelní myši. A jediné, co s tím můžeme dělat, je psát rozhořčené články a čekat. Čekat, až zemřeme v chudobě, ale zato na staroslavné Karlově univerzitě.
Publikováno

Perfekcionismus a jiné nemoci

Perfekcionisté bývají celkem milí lidé. Ovšem jen do chvíle, kdy se dopustíte nějaké chyby – a ta chvíle na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Protože perfekcionista vidí chyby všude a všechny jsou největší.
Jedno vás před perfekcionistou chrání: bývá totiž daleko přísnější k sobě než k ostatním. Nic, co udělá, mu není dost dobré. Na zkoušku není nikdy dostatečně připraven, čelo se mu rosí úzkostí, když nepřečetl všechno, co přečíst měl, nebo když si po sobě nestihl zkontrolovát seminární práci alespoň pětkrát. Je nejlepší ve třídě? V ročníku? Na škole? Všechno málo – někde, třeba v nějaké zapadlé vesničce v Himalájích, je jistě někdo, kdo je chytřejší nebo nadanější než on. Po koncertě, na kterém perfekcionistovi všichni náramně tleskali, si strhá vlastní výkon takovým způsobem, že ho ani vlastní učitel hudby nepozná. Každý vlas, který v perfekcionistově účesu není přesně tam, kde být má, je ohromným kazem v jeho vzhledu, a oblečení, které je o trochu větší, ho dovádí k šílenství.
To na sobě ovšem perfekcionista nedává znát, protože k dokonalosti patří také to, že je navenek milý, sympatický, usměvavý a vtipný. Čas od času, když už ho znáte lépe, se ale stane, že jeho po dokonalosti toužící srdce vyhřezne na povrch. Tehdy se stává ze sympatického a příjemného člověka zuřící fúrie. Radím vám dobře: nepokoušejte perfekcionisty!
Zkoušeli jste někdy mluvit anglicky před perfekcionistou-lingvistou-hudebníkem? Nezkoušejte to! Všechno, co řeknete, bude fatálně špatně. Perfekcionistovy uši uslyší všechno a toto všechno mu ty uši málem utrhne. Také před perfekcionistou nikdy nesrkejte ani nemlaskejte (moje neteře by mohly vyprávět) a dávejte si velký pozor, abyste nic nerozlili, nikde nenadrobili a lžící příliš netřískali do talíře. Nádobí, které jste umyli, ukliďte dřív, než k němu perfekcionista přijde a podrobí ho detailnímu zkoumání. Výsledek by vás nepotěšil. Přehrabovali jste se perfekcionistovi ve věcech a myslíte si, že jste všechno pečlivě vrátili na původní místa, takže se nic nepozná? Omyl, přátelé – pozná! A to hned. A pak běda tomu, kdo to provedl. Perfekcionistova měřítka pro pořádek jsou míle a míle za těmi normálními, všechno má své na milimetr přesné souřadnice. Necháváte ležet časopisy jen tak ledabyle na stole, a to dokonce tak, že nekopírují pravé úhly stolu? Používáte na pití jiný hrneček, než je ten váš, nebo si dokonce nevšimnete, že používáte ten perfekcionistův? Zbývají po vašem úklidu na parketách smítka? Máte ve svém slohu chybu? Posunul se vám náhrdelník tak, že je zapínátko vepředu? Tragédie, tragédie, samá tragédie. To všechno jsou největší chyby, které můžete před perfekcionistou udělat. A pak samozřejmě ještě zhruba pět tisíc dalších.
Je ovšem třeba si uvědomit, že spolupráce s perfekcionistou má i své kladné stránky. Děláte s ním společně na nějakém projektu? Pak máte úspěch předem zaručen. Perfekcionista nezná slova jako „odbýt“ nebo „nestihnout“. Práci odevzdává v termínu, vypracovanou do posledního detailu. Chodí včas, drží slovo, neprokrastinuje a když uklidí na bytě, vše jen září. Nechte perfekcionistu zorganizovat nějakou akci a bude dokonalá. Vezměte si ho do skupinky flákačů a on, i když bude brblat a nadávat, to odpracuje za všechny. Protože perfekcionista je dříč a odpočívá, až když je všechno hotovo.
Proto, prosím, nedrážděte perfekcionisty. Vidět všude největší chyby, věřte mi, to není snadný život. Až tedy příště uvidíte člověka s milým úsměvem, dokonale upraveným zevnějškem, nejlepšími výsledky ve škole a hromadou diplomů z jiných disciplin, mějte s ním soucit. On za to nemůže.
Publikováno

O filosofii, která ztratila smysl

Filosofie se tradičně vnímá jako „takové to plané tlachání o nesmrtelnosti chrousta“. Vždycky když tohle slyším, tak ji začnu vášnivě obhajovat (taky na to mám školy). Na jedné z posledních přednášek postmoderní (tzn. víceméně současné) filosofie jsem však zaváhala, jestli bych se neměla přidat ke skupině kamenovačů a taky si hodit.
Myslím si, že filosofie může měnit náhled na svět, že může měnit život, kultivovat člověka. Že ho může varovat před příliš jednoduchým uvažováním a tak ho vést k moudrosti. Že může zrelativizovat, co je nebezpečně jisté, že může vybarvit a rozhýbat statický a černobílý svět. Znám lidi, kterým filosofie změnila život, které přivedla k víře, které od víry odvedla, znám filosofii těšitelku i filosofii průvodkyni do deprese, ale každopádně filosofii tepající životem, která se chvěje lidskými myšlenkami a pohnutkami.
Od určitého bodu dějin filosofie se mi ale zdá, že se to jaksi zvrhlo. Devatenácté století a první polovina dvacátého století plodily perly nejvzácnější, jako je třeba Sören Kierkegaard, Emanuel Lévinas nebo Karl Jaspers. Pak se ale přehoupla druhá polovina dvacátého století a přišly podivné výroky jako třeba „Nic není mimo text“. Jak jako není mimo text? Můj bratr odpustí, že použiju jeho slova, ale když někoho zabijí teroristi, tak to přece není žádný text, ale krev, maso a kosti!
Někdy mi připadá, že výzkumníci v oboru téhle nové filosofie musejí žít dvojí život, aby sami před sebou obstáli. Vyučující, která nám na toto téma přednáší, je velmi inteligentní a nadaná paní, kterou máme rádi. Vykládala nám, že se podle jednoho autora jménem Jacques Derrida (to je mimo jiné autor výše uvedného výroku) nikdy nic nemůže opakovat: třeba náš podpis nemůže stvrdit naši identitu, protože se pokaždé podepisujeme jinak a nikdy nenaplníme předem daný vzor. Zkrátka není žádná pevná identita, natož její opakování. Krčila jsem rameny a říkala jsem si, že teda dobře, že asi tahle paní musí žít poněkud zvláštní život, když tráví čas tím, že dokazuje, že podpis nemůže stvrzovat identitu. Taky jsem se sama sebe ptala, jak se s tímhle vědomím asi žije. Je takhle pohyblivý a nestálý svět ještě k žití? Protože k čemu jinému by filosofie měla sloužit, když ne k žití? A když se něčím do hloubky zabývám, tak tím přece musím i žít, jinak to ztrácí smysl, ne?
Moje pochybnosti zcela rozmetala věta, která následovala: „Tak a teď vám pošlu prezenční listinu, abyste se podepsali.“ Hned po výkladu, že se teď zabývá tím, jak podpis nemůže filosoficky vzato stvrdit ničí identitu!
Někdy si říkám, jestli opravdu má cenu filosofii, když vypadá takhle, ještě obhajovat.
Publikováno

Když jde rodina na ples

Včera jsme byli na plese. Bylo nás hodně. Přípravy nám daly opravdu zabrat, hlavně psychicky. Všeobecně by se dalo říct, že to krásně sedí na současné téma týdne („Jako v korzetu“).
Nejdřív jsme byli doma v neškodné sestavě čtyř lidí. To je celkem standardní počet, v němž se dá udržet naprostý klid a řád, zvlášť když jsou všichni dospělí (byli). Adrenalin nám stoupl, když přijely moje dvě neteře a ségra. Nejdříve něco tvrdých statistických dat:průměrný věk klesl o pár desítek let, počet členů domácnosti se zvýšil o víc než polovinu, prudce stoupla hladina hluku (a to se prý hladiny zvuku nesčítají) a vůbec nejvíc ze všeho se zvedl počet šminek na metr čtvereční (kdyby šminky měly schopnost narušovat časoprostor, tak už bychom cestovali někde hodně daleko ve vesmíru).
Pak začaly přípravy na ples. „Jé, můžu si vyzkošet tvoje šaty?“ „Nalakuješ mi nehty?“ „Nalíčíš mi oči? Ale dej tam všechny ty barvy, i tu tmavou!“ „Můžu si půjčit řasenku?“ „Kolik máš vůbec lesků na rty? Cože, ty nemáš žádnou rtěnku?“ To byla jedna strana mince. Druhá vypadala úplně jinak: „Kdo udělá ty chlebíčky?“ „Ale ne, ty krabí tyčinky jsi měla vzít dvoje. Ne, tady nejsou, jsou dole ve sklepě!“ „Už jste večeřeli? No tak honem, nebo nic nezbude!“ „Učešte někdo tu holku, takhle nemůže jít, bude mít vlasy všude!“ A tak dále. Běhali jsme všichni po celém domě, navzájem se česali, líčili (no, spíš líčily), půjčovali věci, následně je pak hledali, protože si je chtěl půjčit někdo další nebo je potřeboval původní vlastník a tak dále. Do toho v kuchyni vařící četa dělala chlebíčky, které pro nedostatek prostoru skládala na parapet, zjišťovalo se, co si kdo zapomněl, že si vzal špatné oblečení, že se mu nehodí kravata, jak to, že nemá ty fialové boty, jak to, že se nenapil, případně jak to, že vypil všechen čaj – no veselo.
Vyrazili jsme, což byl značný úspěch, jen s malým zpožděním. To se však mělo podstatně zvětšit na místě. „Až tam přijdem, tak si půjdu sundat legíny a vezmu si silonky.“ „Až tam přijdem, tak mi upravíš ten účes, žejo? Ta čepice ho úplně zkazila.“ A „Nežeňte tak, vždyť je to do kopce!“
A tak jsme přišli a šli si sundávat legíny, oblékat silonky, upravovat účes, svlékat asi padesát vrstev („Děti se musejí obléct pořádně, je tam hrozná zima!“), přehazovat krabici s chlebíčky („Podrž to, sundám si kabát. Jo, vezmu to. Vem to znovu, ještě si musím sundat svetr.“), přendávat věci z jednoho místa na druhé („Nedávej si ty rukavice do rukávu, vypadnou ti!“), přezouvat se, čekat na jedny, následně na druhé a potom na třetí, přičemž ty první ty třetí vůbec neviděli přicházet…
Korzetové šaty nemám. Ale dovedu si představit, že kdybych je měla a hodně si korzet utáhla, tak by to bylo asi něco podobného. Jenom mnohem snáze změnitelného.
Publikováno

Čemu mě naučilo spolubydlení

K vysokoškolskému životu už to tak nějak patří. Pakliže se univerzita nachází v jiném než rodném městě a vaše nervy nejsou dost silné, aby přežily každodenní dojíždění, přijde na řadu hledání bydlení v cizím městě. Což je příležitost k velmi mnoha krásným, užitečným a příjemným věcem. Najít nové přátelé a známé, pobavit se, nahlédnout do jiných světů a naučit se mnoha dovednostem, které se v životě užijí víc než dost. Aneb čemu mě naučilo spolubydlení.
Tak předně mi spolubydlení vyjasnilo vztah s rodiči. V momentě, kdy se s nimi vídám jen o víkendech, tak jsme si dost vzácní na to, abychom si hádanice a jiné tahanice nechali na jindy (třeba na prázdniny, kdy se vídáme podstatně častěji…). Navíc si tolik nelezeme na nervy takovými životně důležitými záležitostmi, jako třeba na jak velké kousky se má krájet zelenina do polévky a do jakého hrnce se má vařit pro čtyři lidi.
Také jsem si díky spolubydlení vytvořila rychlý a pochopitelný způsob, jak vysvětlit, co studuji a proč a co se s tím dá dělat. Věřte mi, že to v případě humanitních studií není jednoduchá záležitost a někdy je třeba skutečně mnoho vysvětlování. Ale o tom zase jindy.
Zejména je však spolubydlení příležitostí k osobnímu růstu, hlavně ve směru tolerance. Různé moje perfekcionistické posedlosti, jako třeba umýt nádobí hned potom, co se zašpinilo, nebo uklízet hrnečky výhradně do police pro hrnečky, došly přehodnocení. Vězte, že není lepšího léku pro perfekcionistu než spolubydlící-bordelář. V současné době, pakliže ještě je možné scedit těstoviny, proti nádobí ve dřezu nic nemám, a hrneček dám klidně i do police… no, s talíři ne, ale se sklenicemi klidně.
Příležitostí učit se toleranci je mnoho. Když člověk vyjde z rodiny, kde věci mají tendenci dělat se stejnorodě, nestíhá se učit. Kupříkladu neexistuje jeden správný způsob, jak si mazat chleba, kdy chodit spát a kdy vstávat (spolubydlení mě také naučilo mluvit relativně potichu od deváté večer do deváté ráno), kdy si čistit zuby, jak připravovat míchaná vajíčka a jak si stlát postel. Na to všechno existuje takřka bezpočet variant (no, někdy pravda konkrétní počet, ale pořád víc než jedna) a věřte nebo ne, všechny jsou si rovné.
Také jsem se naučila více respektovat cizí pohledy na svět, cizí světy, ba i cizí galaxie a vesmíry. Slyšela jsem vychvalovat obory, které bych za nic na světě nešla studovat, filmy, které bych normálně považovala za odpad, a knihy, co se podle mě hodí leda tak na podpal. Ale když vám to říká člověk, kterého respektujete, tak se prostě musíte zamyslet, jestli je vaše mínění skutečně jediné správné. A také jsem slyšela vychvalovat obory, o kterých jsem nikdy neslyšela, a filmy a knihy, o jejichž existenci jsem neměla ani tušení. A spoustu dalších nových a neznámých věcí. Dlouhé rozhovory s rozličnými spolubydlícími na rozličná témata opravdu dávají nahlédnout do cizích světů.
Ale spolubydlení není jen radost z nového – je to také radost z objevování sdílených zájmů, radost, když zjistíte, že vaše spolubydlící zná tu podivnou pohádku, u které jste si už už říkali, že jste ji snad viděli jako jediní na světě, že chodila na stejný tělocvik a myslí si o něm do putníku to samé a že naprosto chápe váš postoj k filosofii. A je to také radost, která vás zalije, když jiná spolubydlící vytáhne zpod postele kytaru a začne zpívat písničky od Nohavici, když si další pustí k vaření vaši oblíbenou písničku, jiná vás vytáhne do skvělé čínské restaurace, která je na rozdíl od těch, v kterých jste byli, opravdu skvělá (byť jsem ty fleky na sukni čistila pěknou chvíli), a ještě další na laser game (nohy mě bolely ještě pár dní, ale stálo to za to).
Spolubydlení je zkrátka způsob, jak vylézt ze své ulity i ze svého rybníčku. Je to velmi krásný způsob, jak se rozhlédnout se po okolí, nasát čerstvý vzduch a otevřít se jinému, novému. Způsob, jak se vydat do jiných světů, za hranice sebe sama a své omezenosti.