Autor: Marie Veronika

Dříve jsem byla toho názoru, že všechno, i ty nejsubtilnější či nejsilnější emoce, je možné dát do slov. Zhruba do devatenácti mi tohle přesvědčení vydrželo. Přežilo první lásky i první tragédie, nezměněno, jen trochu vycizelováno několika lety velmi lyricky nečitelného psaní. V záchvatu módní protiproudovosti mi připadalo skvělé myslet si pravý opak toho, co říká prakticky každý. Ale potom přišlo období, které mi, poeticky řečeno, odtrhlo slova od úst. Moje mínění se změnilo, ne všechno už šlo dát do slov, byly věci, které naprosto nebylo možné sdělit a zejména: pokud si je člověk sám neprožil, tak je nikdy nemohl pochopit.

Když jsem se nad tím vším později zamyslela s jasnější hlavou, došlo mi, že právě ty zážitky, které nejsem schopna popsat, jsou ty, o kterých předpokládám, že je drtivá většina mého okolí nezažila. Nezažila je a slova, kterými by je snad šlo popsat, se používají na jiné, mnohem slabší pohnutky. Jak restaurovat silný význam slova, které ho už jednou ztratilo? Nebo ho snad nikdy nemělo? Jedinec je vůči jazyku bezmocný, musí brát, co je na krámě. Ty významy, které jsem potřebovala, tam nebyly.

Od doby, kdy mi bylo devatenáct, se změnilo neobyčejné množství věcí. Tak třeba si zhruba od té doby myslím, že prakticky žádnou emoci, kterou cítím (včetně bolesti, když se bouchnu kladivem do prstu), nelze úplně sdělit. Protože kde mohu vzít jistotu, že právě tuhle přesně odstíněnou emoci v daných životních souvislostech někdo prožil? A kdyby ji prožil, opravdu bychom si to potřebovali sdělit? Není náhodou všechno psaní buď naprosto zbytečné plácání nesrozumitelných nesdělitelností, nebo naprosto zbytečné nošení sov do Atén?

Po delším váhání jsem se před pár dny s kamarádkou podívala na slavný muzikál Fantom opery. Nutno poznamenat, že nemám muzikály příliš v lásce, koukaly jsme se na to bez titulků, takže jsme o mnohé promluvy přišly a dívaly jsme se na to hlavně kvůli Pratchettově Maškarádě. To ale na mém ortelu nic nemění: Fantom opery se mi nelíbí. Zde jsou důvody mého mínění (rozhodně ale nechci nikoho urážet ani o ničem přesvědčovat!):

1) Kýčovitost. V celém filmu snad nebyla ani jedna scéna, která by nebyla kýčovitá. Miliardy květin v šatně, skapávající svíce, potemnělé chodby, strašlivě přehnané doupě fantoma (mimochodem – všimli jste si, jak při prvním příjezdu Christine do jeho jeskyně vystupují z vody hořící svíce?), naprosto neskutečný hřbitov, který vypadá jako miniaturní Gondor z Pána Prstenů (a samozřejmě mu nechybí hustá mlha do výše kotníků), miliarda tanečníků imrvere v zákulisí opery, naprosto nesnesitelně ječící sólistka a další a další. Možná to je schválně, ale po čase mi to prostě začalo vadit.

2) Herci. Nechci urážet ničí oblíbence, ale výběr herců do tří nejdůležitějších rolí se podle mě příliš nepovedl. Vikomt Raoul, který má být pohledný, vypadá na můj vkus dosti slizce. Fantom, který je navzdory všemu pohlednější než vikomt, má zase hlas jako struhadlo (a to ho prý měl mít krásný). A představitelka hlavní role Christine… tu si nechám na samostatný odstavec.

3) Christine. Nemůžu si pomoct, ale Christine ve filmu vypadá stejně dřevěně jako Bella ve Stmívání. Celou dobu má jeden výraz s doširoka otevřenýma očima a pootevřenou pusou. Její hlas, který měl nadchnout všechny návštěvníky opery, je tak slaboučký, že by ho v reálné opeře posluchači neslyšeli ani ve třetí řadě. Rajzuje po střeše opery bosky (!), v tenoučkých šatičkách a plášti, přestože sněží. Ale hlavně: chová se jako totální idiot. Dělá prakticky jenom to, co jí diktuje jeden nebo druhý hlavní mužský hrdina – zhruba tři čtvrtiny filmu jsou záběry na Christine, jak se svým blboučkým výrazem následuje jednoho nebo druhého. Christine je tam zkrátka takovým pohledným vakuem – bez vlastností, postojů nebo čehokoli podobného, jediné vlastní rozhodnutí vykoná až na konci. Jediné, co má, jsou utkvělé představy a touha hnát se po hlavě do těch nejnebezpečnějších situací, jaké si lze představit.

4) Nedomyšlenost. Film přímo přetéká hromadami klišé a nedomyšleností. Christine jde v noci potají na hřbitov a samozřejmě nechá otevřené dveře, aby si toho Raoul, který ji hlídá, okamžitě všiml. Ve stáji na něj čeká odvázaný kůň s připravenou uzdou, jen naskočit. Fantom, přestože je nebezpečný a nikdo ho nemá rád, přijde na maškarní bál, kde by ho mohli mrknutím oka zneškodnit, ale je to zkrátka opera, takže se na něj jenom dívají a poslouchají, jak zpívá. Fantom má na devatenácté století velmi solidní dálkové ovládání na otevírání hrobek, rozsvěcování světel v nich a (opět) vynořování hořících svící z vody. Novou operu lze nastudovat během jednoho dne, samozřejmě včetně přípravy kostýmů. A když chceme fantoma zabít, tak je nejlepší co? Stáhnout meč a odejít pryč. Ani ho odvést někam na policii, ne, jen ať mu dáme šanci ještě pár lidí zabít! V tu chvíli jsem si ťukala na hlavu snad nejvíc. Ovládání smrtící pasti je přirozeně umístěno uvnitř této pasti, dostupné každému, komu by snad hrozilo, že by v pasti mohl zemřít. A další a další a další.

5) Vztahy. Zde míním zejména vztah Christine s Raoulem, který je naprosto automatický. Naposledy jsme se viděli asi tak v pěti letech, ale to nevadí – jsme si přece souzeni, to ví každý. Jakmile se spatří, jako by na jejich Facebooku někdo přepnul na „ve vztahu“ a od té doby se automaticky milují a pár hodin nato se zasnoubí. Jak přirozené! Žádný vývoj, nic. Za povšimnutí také stojí vztah madame Giryové (Christininy nevlastní takřka matky) k fantomovi. Ten je totiž také naprosto automaticky kladný. Že vraždí, jí evidentně zas tak moc nebere. Je to přece ublížený génius a těm se může všechno prominout.

6) Hudba. Tady nejspíš narazím na velký odpor, protože hudbu z Fantoma opery lidé zpravidla milují. I mně přišla pěkná, ale skutečnost, že se tam během dvou a půl hodiny neustále dokola točí zhruba tři melodie, podle mě tedy ve prospěch filmu nehraje.

Na závěr je třeba dodat, že ve filmu jsou i pěkné scény. Třeba ta, jak fantom všem napíše a všichni se srazí v hale opery, šokováni dopisy, které dostali. Nebo úplně poslední scéna. Také jsou tam momenty, které jsou vtipné, a to zcela úmyslně. Ale to mi na kladný soud nestačí. Asi jsem čekala příliš nebo už jsem byla příliš pratchettovsky naladěná. Zkrátka a dobře, odnesla jsem si vědomí, že Fantom opery je film, na který se musí koukat s vědomím, že je to blboučké, místy silně nelogické, povrchní, třpytivé, blýskavé, efektní a naprosto nevhodné k rozumovým úvahám. Hodně lidem se tento film jistě líbí, což do určité míry chápu a určitě jim to neberu. Ale já se těším spíš na tu Maškarádu.

Spousta lidí mě považuje za optimistu, smíška a vtipálka. Mají svým způsobem pravdu. Ale opravdu jen svým způsobem. Za mým smíchem a vtípky totiž mnohdy leží velmi mnoho velmi tvrdých bojů.

Kupříkladu dnes. Po velikonoční pauze se na mě hrne celá nálož povinností. Školní, pracovní, ty, které jsem si nabrala sama a dobrovolně, různé srazy, akce a všelijaká zařizování. Velikonoční volno tomu ani trochu nepomohlo – jen jsem to všechno na chvilku pozdržela, aby to na mě mohlo padnout s o to větší vervou.

V takovou chvíli se za svůj smích musím opravdu tvrdě bít. Titul jedné knihy zní Mám tolik práce, že si jdu raději lehnout. To přesně bych se potřebovala naučit. Většina mých povinností je dlouhodobějšího charakteru a o to horší to je. Akutně mi příliš nehrozí, ale straší kdesi vzadu a občas vyběhnou se vší parádou na jeviště. Kolik práce bude stát diplomka, co všechno přijde za dva týdny, za měsíc, v červnu… a že leccos vlastně vůbec nemůžu ovlivnit, ale zato si z toho můžu dělat hodně těžkou hlavou.

Snažím se s tím bojovat. Zbytečné starosti ještě nikdy nic neusnadnily, ba naopak: většinou se ukázaly být tak zbytečnými, jak to jenom jde. A tak se jich učím zbavovat a zbytečně se nestresovat. Je to těžké, ale zaznamenávám úspěchy. Před chvílí jsem si kupříkladu lehla do postele s knihou plnou krásných esejů a pár si jich přečetla. Také si pouštím nějaký ten Mozartův koncert, Mozart zpravidla dovede obnovit mou víru v lidstvo. Místo práce si píšu článek na blog a až časem se pustím dotoho všeho, co je potřeba. Pomalu, zlehka, s hlubokými nádechy a výdechy. Nejdřív to akutní a pak to chronické.

Řeknu vám, pověst člověka, který všechno hravě a s úsměvem na rtech zvládne, teda fakt není nic záviděníhodného.

Před nějakou dobou jsem na internetu narazila na velmi zvláštní typ videí, který se jmenuje ASMR. Překlad téhle zkratky není nijak zářný (z původního autonomous sensory meridian response vznikla samostatná smyslově-meridiánová reakce) a už vůbec se z něj nedozvíte, o co jde. Ale mohu vás ujistit, že samotná videa tento drobný nedostatek vyvažují více než bohatě.

Jedná se o videa založená na skutečnosti, že lidský mozek pozitivně reaguje na určitý typ tichých zvuků, jako je napříkald šeptání, jemné ťukání nehtů na dřevo nebo vískání kartáče na vlasy. Jak taková pozitivní reakce vypadá? Nejčastěji se popisuje jako jemné brnění a mrazení kolem páteře a to je, myslím, docela přesné. Videa jsou velmi pomalá a klidná a nezabývají se žádnými velkými idejemi. Zpravidla v nich najdeme hlavní aktérku (ženský hlas se prý na jemné šeptání hodí lépe), která provozuje nějakou velmi jednoduchou činnost – češe si vlasy, něco šeptem vypráví, otáčí stránky knihy nebo prsty ťuká na celkem libovolný předmět. Důležitá je okolnost, že jsou videa uzpůsobená pro obě uši – zvuk se tak přelévá z jednoho sluchátka do druhého a máte pocit trojrozměrného zvuku.

Nejdřív jsem si říkala, co to má zase být. Někdo šeptá ve videu a dělá tam nějaké zvláštní kejkle s kartáčem na vlasy a to má být jako ono? Ale pak jsem se na pár videí podívala a ejhle, najednou byl večer pryč. Něco tak uklidňujícího, uvolňujícího a příjemného se jen tak nenajde. „Mrazení kolem páteře“ je opravdu velmi nedostatečný popis pocitu, který videa ASMR vyvolávají. Nenapadá mě, jak to popsat lépe. Snad jen: je to prostě skvělé.