Autor: Marie Veronika

Publikováno

Infj: o vzácném modrém diamantu

Tento článek je stručný a spíše ilustrativní. Pokud stojíte o novější, hlubší a kvalitnější kus z mého pera, zavítejte sem.
Před časem jsem napsala článek o HSP, vysoce citlivých lidech, ve kterém padla zmínka o typologii osobnosti nazvané MBTI neboli Myers-Briggs Type Indicator (kvalitní info k nalezení zde). O tuto tematiku se objevil určitý zájem, který mě inspiroval, a tak jsem se rozhodla se o svá čtyři písmenka podělit.
MBTI rozlišuje čtyři rysy, a to vždy ve dvou pólech (např. introverze-extroverze). Je proto logické, že výsledkem je 16 typů, tedy všechny kombinace, kterých lze se čtyřmi rysy dosáhnout. Nejvzácnější z nich je kombinace INFJ: introvertního, intuitivního člověka s převahou cítění, který ale má rád ve věcech pořádek a dotahuje je do konce. Vítejte ve světě typu, který ve světové populaci tvoří pravděpodobně méně než jedno procento.
INFJ je typ neobyčejné populární. Nedá vám příliš mnoho práce, abyste narazili na články typu „5 způsobů, jak se potkat s INFJ“, kde se píše o „INFJ, vzácných modrých diamantech osobnostních typů“. Internetová komunita typu INFJ je svou rozsáhlostí naprosto nesrovnatelná s jakýmkoli jiným typem a totéž platí o různých vtipech, obrázcích, blozích (ehm) a podobně. Soudím, že je to proto, že si připadáme nepochopení a opuštění, a tak se shlukujeme na internetu.
Co k nám ostatní lidi táhne? Podle popisu jsme milí, altruističtí, empatičtí a vidíme do lidí způsobem, který je nám samotným záhadný. Jsme strašlivě idealističtí, ale zároveň tyto ideály rádi přenášíme do praxe, protože jsme organizovaní, disciplinovaní a hluboce oddaní zároveň. Jsme mimořádně citliví na kritiku, perfekcionističtí, umělečtí, inspirativní, věrní, toužíme po autentičnosti, originalitě a hloubce. Náš vnitřní svět je natolik složitý, že se v něm nevyznáme ani my sami – o to líp se ale vyznáme v lidech okolo. A ti nás za to mají rádi, protože si připadají pochopeni.
INFJ jsou tajuplní a exotičtí. Je jim nepříjemné rozebírat své osobní záležitosti, ale když projevíte zájem, najednou nemluví o ničem jiném. Umějí se chovat neobyčejně extrovertně, ale někdy jsou katastroficky samotářští a když nemají dost soukromí, vybuchují (to ostatně dělají i při různých jiných příležitostech – třeba když jim někdo nabourává jejich ideály). Jsou otevření i uzavření, filosofičtí i emotivní, podivní, tajemní, sniví. Ubíjí je, že jsou osamoceni, ale na svou jedinečnost a odlišnost nedají dopustit. Často přemýšlejí nad řešením všech světových problémů, ale vlastně neumějí vyřešit ani ty svoje. Pěkné modré diamanty. Je krásné moct je obdivovat za sklem, ale když si představíte, že jste za tím sklem vy… zas takový med to není. Minimálně si občas připadáte jako blázni – na což jsou ostatně i vtipy: „Často v poslední době uvažuji nad tím, jestli jsem úplně šílený, nebo jenom INFJ.“
A teď mě omluvte. Musím dopřát svému třetímu a čtvrtému já trochu vzduchu, dojmout se nad zázračností zeleného listí a vyřešit nějaký ten globální problém.
Publikováno

Myslet kapsou

Žijeme v době, kdy si můžeme i sebemenší ptákovinu vyhledat během několika vteřin na mobilu. Máme takřka veškeré lidské vědění v kapse. Jenomže to, že ho máme v kapse, pro náš život znamená jen velmi málo. Kdo má totiž vědění v kapse, ten může myslet leda tak kapsou, pokročilejší možná kolenem. Myslet hlavou je úkol jedině pro ty, kdo mají vědomosti tamtéž.
Nemějte mě, prosím, za zastánce memorování telefonních seznamů. Nejsem pro to, aby se studenti učili nazpaměť dlouhé řady dat a nesmyslných cizích pojmů, hlavní jsou vždycky jejich souvislosti a kontext. A tady přichází onen problém: nemůžu znát kontext, když neznám alespoň rámcově určitá data. Prostě se nemůžu naučit souvislost několika věcí, když ty věci neznám. Nemá smysl ptát se, jak Platón ovlivnil Aristotela, když nevím, že Platón Aristotelovi předcházel, nemohu dát do souvislosti, že filosofický typ myšlení se objevil v Asii i v Evropě (no, spíš ve Středomoří, ale tak dejme tomu) zhruba ve stejnou dobu, když nevím, že se tak stalo. Prostě nemůžu.
To, že mám informace, které potřebuji, na Wikipedii, mi není nic platné, pokud už něco nemám v hlavě. A pokud mám něco dostat do hlavy, pak prostě musím začít alespoň malým telefonním seznamem. Nemusí zahrnovat pojmy jako synsacrum nebo pygostyl (rezidua mého biologického vzdělání aneb jak to nemá vypadat), ale něco zahrnovat musí. Jinak dané informace zhola nic nezmění na mých názorech, nijak neovlivní způsob, jakým se dívám na svět a jakým přijímám informace, neukáží mi nic nového, nic překvapivého. Nebudu o nic menší ignorant a nevzdělanec, protože vědění mám jen v kapse – a tak může změnit leda tak ji. Nejspíš ji jedině vytahá, případně proděraví. To je totiž to jediné, co kapesní vědění dokáže.
Publikováno

Sedmero ke spokojenosti úzkostlivých stresařů

Dá se říct, že mise tohoto školního roku je – a snad i bude – v mém životě převratná. Mým cílem bylo naučit se kašlat na školu a povinnosti a víc odpočívat, protože úzkostlivý stresař jsem byla dost dlouho a už jsem toho měla plné kecky. Musím říct, že jsem se tohoto úkolu zhostila svědomitě (jako ostatně jakéhokoli jiného úkolu…) a záhy jsem začala zaznamenávat první úspěchy. Zde jsou mé výsledky, inspirace pro všechny lidi podobných povah a zdroj pobavení pro všechny lidi povah odlišných. Hleďte, co jsem se naučila a co nemusí být samozřejmé!
1) Chodit pozdě na akce, které začínají se zpožděním. Pravda, obnáší to stále ještě velmi přesné propočty plánovaného zpoždění a nezřídka procházky kolem místa určení, ale i tak!
2) Odsunout školu na okraj zájmu. Nad špatnými přednáškami jsem se rozčilovala pořád stejně nebo dokonce víc, to přiznávám. Ale když vidím, že mi předmět nic nedává, tak ho prostě odfláknu. Ano, odfláknu! (Nebojte, neunesli mě mimozemšťani, jsem to pořád já.)
3) Odpočívat, i když mám nesplněné povinnosti. Když mám chuť nic nedělat, tak prostě nic nedělám. Podstatně víc koukám na filmy, pustila jsem se ve velkém do Pratchetta, začala jsem si po dlouhé době jen tak kreslit, založila jsem si blog. Přestože bych právě teď mohla číst knihu na diplomku nebo spoustu věcí zařizovat, tak si jen tak píšu. Tedy můžete třikrát hádat, co půjdu dělat, až to dopíšu, ale… stejně!
4) Něco si koupit pro radost. Tohle jsem nikdy neuměla. Nikdy. Teď se to učím. Je to neuvěřitelné, ale ve svých třiadvaceti letech jsem si poprvé v životě koupila knihu – prostě proto, že jsem ji chtěla. To byla velká premiéra, obzvlášť pro mě, takového knihomola. Nikdy předtím jsem si knihu nekoupila. Vždycky jsem jen brakovala knihovny a do knihkupectví chodila kupovat leda dárky nebo pobuřovat chechtotem nad blbostí některých vystavených titulů – ale to jsem zase svého času dělala docela často.
5) Probudit umrtvené smysly. Myslím tím smysly takříkajíc na blízko, tedy ty opravdu echt fyzické, které jsem dokázala na mnoho let prakticky dokonale vytěsnit. Učím se vychutnávat dobré jídlo a experimentovat s ním, učím se koupit si něco dobrého, když na to mám chuť (byla jsem naučená nemít chuť tak, že jsem ji opravdu skoro nikdy neměla). Učím se znovu čichat ke květinám, hladit kůru stromů, mít ráda voňavé věci a objímat plyšáky, zapomenuté to radosti dětství.
6) Dát na první místo lidi a vztahy. Neobyčejně podstatný bod! Na prvním místě nejsou povinnosti a jakýsi podivný abstraktní řád, ale konkrétní lidi. Když mě potřebují, učím se zahazovat povinnosti. Lidé jsou mnohem cennější.
7) Pustit věci z ruky a nezlobit se na sebe. Snažím se, dělám, co můžu, a když to nevyjde, tak to prostě nevyjde. No a co? Ono to beztak většinou vyjde a stresy s tím nic neudělají tak jako tak. (Tohle mi ale jde obzvlášť pomalu.)
Toť mé sedmero, jímž se pomalu ale jistě béřu ke spokojenějšímu životu – neboť soudím, že každé povaze je třeba jiného receptu (byť hodnoty, které za tím stojí, jsou stále tytéž). Pochybuji, že člověk, který má problémy se sebekázní, by takový návod jako „choď pozdě a víc na všechno kašli“ ocenil. Pro mě jsou to nicméně velké objevy. A nic na tom nemění fakt, že jsou to nade vší pochybnost objevy Ameriky.
Publikováno

Vídeňské imprese

Minulý víkend jsem byla ve Vídni a byla to moje první cesta do německy mluvících zemí. Tedy nenechte se mýlit, v německy mluvících zemích jsem samozřejmě už byla, ale vždycky to bylo po cestě někam jinam, třeba do Itálie nebo do Francie. (To svědčí o tom, že mě německý kulturní okruh nikdy příliš netáhl. Němci mají sice krásnou vážnou hudbu, literaturu i filosofii, ale nemají, abych tak řekla, styl.) Tentokrát byl můj cíl Vídeň, údajně jedno nejpříjemnějších měst k životu. Jaké jsou moje sensibilské dojmy?
Vídeň je město, které se neostýchá ukázat, že bylo hlavním městem velkého císařství. Toto císařství se pro změnu neostýchalo kompletně vybourat centrum a cele ho přestavět do obřího, pompézního, neoklasicistního, imperiálního stylu. Všechno tam je dokonale zorganizované, velké, ba přímo obrovské, majestátní, navzájem si podobné, mocné. Je v tom typicky německý (no dobře, rakouský) řád – v muzejní čtvrti prostě jsou všechna muzea a hotovo. Muzeum přírodních věd a muzeum kunsthistorické jsou dvě identické budovy, které stojí proti sobě a mezi nimi se tyčí vpravdě gigantický pomník Marie Terezie. Vídeň na vás volá: „Hele, kolik máme peněz, tohle si můžeme dovolit! Zíráte, co? Od nás se odtrhnout, to si netroufnete!“ Všechno je tam větší, všechno je tam majestátnější, všechno je tam v jednom stylu. A taky tam chodí po ulicích strašně moc Mozartů.
Vídeň je moc hezké město. Je krásné, že se drtivá většina památek nachází v centru, takže je obejdete pěšky za den. Ale… něco tam chybí. Chybějí tam malé, křivolaké, umolousané uličky, staré a ještě starší domy, neorganizovaná ruka středověku, malebná ruka renesance a načančaná ruka baroka. Z Vídně nemáte pocit města, ve kterém se někam schováte a schoulíte a kde na vás zničehonic vykouknou malá a roztomilá překvapení. Ve Vídni tak nějak chybí malé věci. Všechno je tam velké, případně ještě větší.
Shrnuto, podtrženo: byl to moc krásný zážitek a jsem velmi ráda, že jsem Vídeň viděla. Vyražte také, když budete moct, opravdu to stojí za to. Ale romantiku staré Prahy nečekejte. Na tu musíte zůstat doma.
Publikováno

Jaké jsou státnice z druhé strany

Aneb dnes už je to vtipná historka.
Brzy tomu bude rok, co jsem byla poprvé u státnic. Ne jako student a už vůbec ne jako učitel. Vlastně by se článek spíš měl jmenovat „Jaké jsou státnice ze třetí strany“, ale to je na titulek moc záhadné. Zkrátka řečeno jde o zážitky administrativních pracovníků, kteří zajišťují, abych tak řekla, všechno, co není vidět (snad kromě občerstvení, to vidět je). Přestože se jim zpravidla nevěnuje pražádná pozornost, i oni si u státnic užijí své. Zvlášť když jsou u nich poprvé.
Hodinu před začátkem státnic jsem došla na fakultu, v ruce velkou papírovou krabici s občerstvením. Následující hodinu jsem strávila intimní chvíle s kávovarem, varnou konvicí, chlebíčky a hromadou nádobí, které jsem chystala, aranžovala a nosila z pátého patra (tam je kuchyňka a můj kancl) do šestého patra (tam se státnicuje a, jak bude později důležité, je tam studijní oddělení a oddělení výpočetní techniky). Donesla jsem tam také všechna pečlivě roztříděná lejstra (že jich je!) a hromadu propisek, znáte to, nikdy si nemůžete být jisti, kdy které dopíšou, a když jich donesete málo, tak zpravidla dopíšou všechny.
Pak přišla řada na prvního studenta a já si mohla jít sednout kamsi do kanclu, protože zkoušení je pro administrativu to poslední, co ji zajímá, administrativě jde především o papíry. Řekla jsem si, že mezitím vyřídím jiné věci. A tehdy to začalo. Dá se říct, že zbytek mého dne z poloviny tvořilo panické běhání mezi pátým a šestým patrem.
„Dobrý den, netiskne mi tiskárna.“
„Tak se na to podíváme.“
Pán z výpočetky nastavil správnou tiskárnu a odešel. Klid ovšem netrval dlouho.
„Dobrý den podruhé, tentokrát mi nefunguje program na uznávání předmětů.“
Už na druhý pokus prográmek začal fungovat. Nadešel čas dojít si pro první vyplněná lejstra. A najít nové problémy. Tentokrát jsem běžela na studijní.
„Nejde mi finalizovat obhájená diplomka!“
„Cože? To jsem ještě nikdy neviděl…“
Nakonec jsme to po chvíli hledání zvládli. Následovalo vyplňování známek do SISu. Taková odpovědnost! Špatné kliknutí znamená, že student bude mít jinou známku ze státnic. Oprava něčeho takového by znamenala víc než jen běhání mezi patry. Všechno pětkrát kontroluju. Najednou tam vidím kolonku, do které absolutně netuším co vyplnit. Je to „Celkový výsledek státní zkoušky“. Z úst se mi vydral bolestný vzdech. Kdyby to tak byla kolonka na údaj, v kolik si komise dala přestávku! Na papírech, které vyplnila komise, nic takového nevidím. To si jako mám něco vymyslet? Nebo to zprůměrovat? Prostě tam jen tak namátkou vyplnit „celkový výsledek státní zkoušky“?! Pak se mi obrovsky uleví: na papírech taková kolonka skutečně je, jen ji komise zapomněla vyplnit. Vstávám a euforicky běžím do šestého patra.
„Omlouvám se, že vyrušuju, ale zapomněli jste vyplnit tady tu kolonku…“
„Jé, no to se omlouváme, ukažte… aha, hm… co jí dáme?“
Když jsem večer šla z fakulty domů, měla jsem pocit, že omdlím. Za ten den jsem naběhala po schodech asi tak deset kilometrů a vypotila bazén. Řeknu vám, s láskou jsem vzpomínala na svoje vlastní státnice, u kterých jsem se starala jenom o vědomosti a které trvaly i s obhajobou necelou hodinu a půl! Je to děsivý pocit, vědět, že osud studenta leží ve vašich rukou. Protože jak později bodře poznamenal jeden ze zkoušejících, který si nejspíš myslel, že mi tím ulehčí: „Však nejdůležitější jste tam stejně vy. My je sice vyzkoušíme, ale vy si do toho systému zapíšete, co chcete.“ Ha ha ha.
Nejparadoxnější na tom všem ale je, že dobrá administrativa se pozná podle toho, že o ní vůbec nevíte a všechno prostě funguje. Byl to strašný den, ale pakliže si těch mých sprintů po schodech a mrazů běhajících po zádech nikdo nevšiml a studenti si mysleli, jak se jim to hezky automaticky vyplnilo a zaevidovalo do systému, pak to byl úspěch. Protože takhle úspěch v administrativě prostě funguje.