Autor: Marie Veronika

Vzduch voní létem a okurkovou sezónou a já jsem na prázdninách, ale ani to mě nezbavilo filosofické vzpomínky na můj blog. S létem totiž začíná opalovací mánie, alespoň tedy v našich zeměpisných šířkách. V Africe si mezitím miliony žen mažou kůži úplně jinými než opalovacími či dokonce samoopalovacími krémy – jsou to krémy na bělení pleti. Ještě pár století nazpátek bychom i my, jestliže bychom chtěli být obdivováni pro svou krásu, byli zalezlí během slunečných dnů kdesi na dně kobky, protože i tehdy byla pleť jako sníh v kurzu. Ne však dnes.

V dobách, kdy byli všichni pořád venku a pracovali na poli, bylo opálení nutností, které se prostě nešlo vyhnout. Drtivá většina lidí na pole musela, a tak opálená prostě byla. Vyšší vrstvy nechtěly vypadat jako drtivá většina lidí – a tak si začaly zakládat na tom, že oni na pole nemusejí a jejich kůže se chlubí stejnou barvou jako alabastr (stejnou logikou se řídí současná situace v Africe – jen není standardem alabastr, ale trochu tmavší odstíny). Kdo chtěl být cool, in a trendy, musel si svou sněhobílou barvu udržovat, seč se dalo.

Dnes jsme všichni pořád vevnitř, pracujeme v kancelářích u počítače a ven se dostaneme jen málokdy. Logický důsledek? Přece nebude v módě něco, na co většina společnosti dosáhne sama od sebe! A tak zbožňujeme opálení. Přestože na něm vlastně není nic automaticky skvělého ani krásného. Mě osobně tedy rozhodně příliš netáhne, vlastně mi zvlášť na některých lidech připadá opravdu hodně nepřirozené. Mám ráda teplo a ráda jsem po určitou dobu na slunci, ale to je tak všechno. „Bronz“ chytat nepotřebuji. Škoda jen, že k analogickému závěru nedojdou i ony ženy v Africe. Ne, že bych potřebovala, aby se mnou souhlasil celý svět. Ale ty bělicí krémy jsou většinou jedovaté.

V orchestru (přesněji řečeno v orchestrech) hraji již velmi dlouho a ráda. Je to něco úplně jiného než hrát sólově nebo třeba jen v malém souboru, jako je kvarteto. Vlastně je to zážitek natolik specifický, že jsem se rozhodla vás dnes nechat nakouknout za oponu. Protože tam se dějí věci!

První věc, o kterou jste jako posluchači ochuzeni, je dirigent, poznávací znamená orchestru č. 1. Napadlo vás někdy, jak podstatné je, že k divákům stojí zády? Nejspíš ani ne – zády stojí prostě proto, aby ho dobře viděli hráči a to je celé. Není. To, že dirigentovi nevidíte do obličeje, totiž znamená, že jste ochuzeni o jedno celé paralelní herecké představení. Nevidíte smrt v jeho očích, když se skladba začne rozpadat, nevidíte jeho neuvěřitelnou mimiku doplněnou o celou barevnou paletu jeho obličeje, která se dá přeložit podle situace různě – nejčastěji jako snaha uniknout katastrofě v podobě orchestru hrajícího moc potichu/moc nahlas/moc pomalu/moc rychle/po všech stránkách úplně mimo. Tato mimika je někdy tak neuvěřitelná, že mají orchestrální hráči co dělat, aby se nezačali zplna hrdla chechtat. Zejména hráči na dechové nástroje.

Druhá věc je strach o ostatní nástrojové skupiny. V momentě, kdy je váš part jednoduchý, zpravidla nemáte oddech, ale naopak strach o chudinky flétny nebo violoncella, aby zvládly svoje pekelně těžké sólo, které tolik cvičily, prožíváte s nimi při svých dlouhých držených notách každé zatřesení jejich melodie a každé zrychlení a zpomalení následované zuřivou snahou dirigenta držet celou skladbu pohromadě (viz bod č. 1). Úleva, když to zvládnou, je nezměrná.

Třetí věcí jsou výbuchy smíchu na zkouškách. Nestává se to příliš často, ale když, tak to stojí za to. Scénář vypadá takhle nějak: „Tak a teď hlavně žádné zvuky, dokud se nezačne hrát! Bude tu absolutní ticho!“ Načež nastane ticho, do něhož se po pár vteřinách ozve velmi hlasité zaskřípání. Případně řev dirigenta vprostřed hraní „Přátelé, tady máme strašně těžkou prdel!!“, který doprovází hereckou etudou „větrný mlýn“. Případně notou, kterou nějaký nešťastník náhodou utrousí v místě, které se předtím desetkrát zkoušelo, aby tam hlavně nikdo opravdu nehrál, když nemá.

Poslední věc se popisuje velmi těžko. Je to stěží zachytitelný pocit, když začnete hrát svůj štěk, který jste předtím doma cvičili a shledali velmi nudným, a ostatní nástrojové skupiny vás najednou tak dokonale doplní, že máte pocit, jako by melodie právě rozkvétala z vašeho středu. Tohle se obvykle stává, když se koncert konečně cvičí se sólisty a všechna ta hluchá místa jsou najednou nádherná. Začne se hrát a vy najednou skoro nemůžete, protože jste zcela ochromeni krásou, která se právě odehrává kolem vás. Nebo úplně ztuhnete, protože vás udeří poznání dané skladby (nejčastěji proto, že byla v Amadeovi…).

Hraní v orchestru je zkrátka nenahraditelný zážitek. Ta chvíle, kdy nastupujete před publikum, ale cítíte se dokonale bezpečně, protože je vás tolik, a zároveň hrdě, se nedá úplně popsat. Stejně jako ta chvíle, kdy se hraje vaše oblíbená pasáž a vy máte husí kůži. Protože když jste přímo ve středu dění, podílíte se na něm, vidíte dramatické obličeje páně dirigentovy a ještě se vám mírně chvějí ruce… tak máte prostě pocit, jako byste stoupali k nebesům.

Když jsem opravdu hodně unavená…

…tak se hystericky chechtám nejen vtipům, ale i věcem, které bych za normálních okolností za příliš vtipné nepovažovala. Vypadá to zhruba tak, že se svíjím v křečích, neschopna čehokoli, z očí mi tečou slzy, vyrážím ze sebe velmi podezřelé zvuky a následně mě pekelně bolí břicho.

…tak se dívám na filmy a seriály, které už jsem pětkát viděla, protože tam mě nic nepřekvapí a není tedy třeba se ani intelektuálně, ani emocionálně angažovat. Chci už prostě jenom tu příjemnou jistotu: tahle scéna přijde po téhle, řeknou tam tohle a zatváří se takhle.

…tak poslouchám hudbu, kterou znám, a jen tak se při ní koukám před sebe. Je jedno, jestli tam je stěna, okno nebo stůl. Zkrátka před sebe.

…tak si na jídlo beru hluboký talíř (ideálně nerozbitný) a lžíci. Lžící se nepíchnete a u hlubokého talíře už musíte vynaložit skutečně značné úsilí, aby vám z něj něco vypadlo.

…tak melu blbosti, protože kolečka v hlavě se bezmocně protáčejí. Slova mi podivným způsobem utkvívají v paměti, takže když řeknu něco o knihách a pak si jdu dělat jídlo, tak žádám, aby mi lidi podali ze špajzu ty knihy, abych je dala na pánev a tak podobně. Věty pak skládám takovým způsobem, že by se mé lingvistické já stydělo až do hloubi duše – kdyby ovšem bylo při smyslech. Tyto výkvěty fantazie zpravidla následuje reakce z bodu číslo jedna.

…tak píšu články na blog, které nemají myšlenku ani pointu a jejichž titulek se shoduje s první větou.

Jo, víkend byl skvělý. Má cenu dodávat, že jsem fakt hodně unavená?

Lidé jsou jako andělé. Život je jako louka. Smrt je jako šmirkový papír přejíždějící po molitanovém parapetu. Že je vám to povědomé? Správně. Citáty, citáty, citáty – všude, kam se podíváš. Moudré, přemoudřelé. Oduševnělé, pravdivé, hluboké. Nebo ne?

Přiznala jsem se k tomu hned v titulku a přiznávám se k tomu znovu: citáty nemám ráda. V době, kdy jsem se začala víc zabývat filosofií, mi totiž došlo, jaké je to většinou zvěrstvo. Našla jsem tehdy citát od filosofa, o němž jsem psala bakalářku a s jehož dílem jsem tedy byla docela slušně obeznámená. Jak mi na citát padlo oko, bylo zle. Jednalo se o větu tvářící se děsně moudře, ale pro mě to byla prostě věta surově vyrvaná z kontextu. Věděla jsem, že tak, jak citát vyznívá, to můj filosofický miláček rozhodně nemyslel, protože to odporuje celému jeho snažení, a bylo mi jasné, že byť i jen zbytek odstavce tohle vyznění v každém případě vyvrací. Ten však v citátu nebyl, protože citáty jsou krátké.

Od té doby mám za to, že citáty jsou instantní moudrost pro lidi, kteří nemají chuť číst knihy (ty jsou moc dlouhé a moc komplikované), ale zároveň mají chuť vypadat, jako by je četli. Citáty mohou vyznívat hluboce, moudře a pravdivě – a že to tak jejich původní autor nemyslel, koho to zajímá. Nepopírám existenci citátů, které jsou hluboké, moudré a pravdivé (zpravidla proto, že to tak jejich autor myslel). Ale odvažuji se říct, že většina taková není. Většina je prostě jenom kus něčeho, namátkově a surově vytržený z kontextu.

Dnešní filipiku si dovolím zakončit, čtenář odpustí, svým oblíbeným citátem. Myslím, že by se měl skvít v záhlaví každé skvělé stránky s ještě skvělejšími citáty.

„Nevzdělaní lidé čtou rádi sbírky citátů.“ (Winston Churchill)