Autor: Marie Veronika

Včerejší večer byl večerem dokumentů o cukru. Nebylo to plánované, chtěli jsme se podívat jen na jeden dokument (Cukr-blog), o kterém jsme slyšeli. Ten však byl tak slabý, že když jsme narazili na odkaz na dokument jiný, o sto procent lepší (That Sugar Film), neodolali jsme a spravili jsme si chuť.

Skoro jsem nevěřila svým očím. Hlavní protagonista na dva měsíce radikálně změnil složení své stravy, aby v ní bylo hodně cukru – ale pozor, nepředstavujte si nějaké hamburgery nebo kolu. Jedl to, co považujeme běžně za zdravé nebo alespoň celkem zdravé – müsli, nízkotučné jogurty, džusy. A co se nestalo? Přibral skoro deset kilo, deset centimentrů v pase a výrazně se mu zhoršilo zdraví včetně psychiky. A taky začal mít abstinenční příznaky. Ano, cukr je návykový. Čím víc ho jíme, tím víc ho chceme a „potřebujeme“.

Nemohla jsem si nevzpomenout na svůj zážitek z doby, kdy mi bylo zhruba šestnáct. Pozor, teď si sedněte na něco pevného, vím, co následující věta s některými lidmi dělá: přestala mi chutnat čokoláda. Jen tak, sama od sebe a úplně. Nepřejedla jsem se jí, nic takového – nikdy jsem nebyla například schopná sníst celou tabulku na posezení, ale pár kousků jsem si dala ráda. A najednou nic, absolutně žádná chuť na ni. A co se nestalo: i mnohé ostatní sladké mi pomalu zhořklo. Protože když jíte sladkého málo, najednou vám začne připadat to, co dřív bylo běžné, jako příšerně přeslazené. Tělo si odvykne a pak si chcete po roce dát třeba větrník (když už na něj dostanete jednou za ten rok chuť, protože chuť na sladké, když ho moc nejíte, také mizí) – a ani ho nedojíte, protože vám nechutná. Dnes už mám nejhorší fázi za sebou; když mi nabídnete, tak si jeden, dva čokoládové bonbóny ráda dám, ale víc je na mě už opravdu moc. I s tím má ale spousta lidí problém, nevěřili byste, jak moc je v naší společnosti vžité, že sladké všichni milují (já miluji alespoň kremrole a pár dalších věcí, na které mi chuť zůstala).

Po včerejším večeru si nemůžu pomoct a jsem za tuhle svoji zvláštnost opravdu ráda. Když jsem viděla, kolik cukru lidi běžně snědí, protože je úplně ve všem, a co to s nimi dělá… fuj! Pořád se mi ale vrací neodbytná otázka: co se mi to tehdy vlastně stalo a proč? Je to totiž něco, co si skutečně nedovedu nijak vysvětlit. Jestli někdo máte nějaký tip, neváhejte mi ho sdělit. Jediná odpověď, která napadá mě, je, že mě osvítil nějaký potravinový bůh a stala jsem se jeho prorokem. A to, řekněme si to na rovinu, není úplně nejpravděpodobnější varianta.

Před pár dny jsem viděla vpravdě dílo filmového bizáru. Film se jmenuje Humr, je z koprodukce snad půlky Evropy (režísér je Řek) a jestli máte chuť na nějakou tu dystopii prodchnutou suchým až palčivým humorem a trefnou pravdivostí dohnanou ad absurdum, mohu jedině doporučit.

Hlavního hrdinu opustí manželka a on je tak vypovězen z Města, protože tam mohou žít jen lidé v páru. Má 45 dní na to, aby si v Hotelu našel budoucí partnerku, jinak bude proměněn ve zvíře a vypuštěn do divočiny. Případně může z Hotelu utéct a připojit se k Samotářům, kteří žijí v lesích, obyvatelé Hotelu na ně pořádají hony, a kteří naopak jakoukoli formu párovosti velmi přísně trestají. Lákavá volba, není-liž pravda?

Humr brilantně ukazuje absurdnost obou variant. Hotel, ve kterém se sehrávají neuvěřitelně trapné poučné scénky, proč je lepší žít v páru (neudusíte se při snídani, napříkad), případně kde vám svážou jednu ruku za zády, neboť občas zapomínáme, že dva jsou lepší než jeden. Anebo samotáři, kteří musejí sami sobě vykopat i hrob a tančí sice všichni ve stejnou hodinu na stejném místě, ale každý se svými sluchátky podle svého rytmu. Mezi oběma skupinami samozřejmě panuje velmi srdečná nenávist. Film v krystalické podobě ukazuje, že fanatický přístup k oběma pólům vztahovosti je absurdní a směšný, někdy až děsivý. Oba přístupy každopádně zabíjejí jakoukoli možnost opravdového, autentického vztahu. To je znatelné i v tom, jak spolu všichni lidé ve filmu mluví – velmi úředně, odosobněně, bez citu, jako na klíček. To přidává spoustě scén na vtipu a jiné spoustě zase na děsivosti.

Humr je absurdně vtipný, mrazivě trefný a místy nahání strach. Jestli se chcete kouknout na něco opravdu jiného, jděte do toho. Nebudete litovat. Možná.

Jsem dítě devadesátých let a přestože mě spousta dobových mánií úspěšně minula (neviděla jsem kupříkladu jako dítě jedinou Disneyovku, nikdy jsem nesbírala Pokémony ani nehrála pogy), stále na mě devadesátky zanechaly značnou stopu – a to zejména díky mým sourozencům, kteří byli v té době teenagery. Poslouchali rádio, nahrávali si písničky na kazety, vzájemně se smáli svým různým hudebním vkusům, vystřihovali z časopisů obrázky svých oblíbených zpěváků a kapel, dívali se na Eso (pro mladší ročníky: Eso byla hudební hitparáda). Ano, společný jmenovatel je zjevný: hudba. Můj vztah k devadesátkové éře má převážně formu hudebních vzpomínek na tehdejší vypalovačky. A právě na ně jsem si před pár dny vzpomněla.

Na youtube jsem totiž narazila na video top 10 písniček z devadesátých let, které jsem si z dlouhé chvíle pustila. A ejhle: vynořila se přede mnou jména jako Spice girls nebo Britney Spears a písničky, jejichž nápěvy jsou uloženy tak hluboko v mojí paměti, že jsem jenom překvapeně koukala, že je vlastně znám. Macarena, Unbreak my heart, My hips don’t lie, Hit me baby one more time, Barbie girl a další. Když jsem se pak podívala na video písniček z nultých let následujícího století, kdy jsem byla teenagerem já a měla bych mít tedy dané songy v živější paměti, zjistila jsem, že už je vůbec tolik neznám a jména kapel či zpěváků mi toho říkají daleko míň. Jako teenager už jsem si zjevně našla svoji krevní skupinu a daleko míň byla pod obecným popkulturním vlivem.

Co ale nejvíc stojí za povšimnutí, je skutečnost, kolik je toho člověk ochoten odpustit písničkám, které poznal v hodně mladém věku. Mnohé jsou opravdu dost hrozné a teď bych je za normálních okolností v žádném případě dobrovolně neposlouchala. Takhle k nim mám ale zvláštní, sentimentalitou prodchnutý vztah, který je dalek toho, aby je zahodil do koše. Jsou to prostě písničky mého dětství.

Zbývá jediná otázka: co všechno dalšího máme rádi z podobných důvodů? Nebo možná trefněji: najde se v celé naší názorové paletě vůbec něco, co je na těchto vlivech nezávislé?

Osud tomu chtěl, že se během posledního měsíce pořád tak trochu stěhuji. Lépe řečeno: převážím stále nějaké věci z jednoho koutu Prahy do jiného koutu Prahy. Většina těchto převozů proběhla autobusem a po daných zážitcích se nemohu nepodělit o svoje překvapení nad stupiditou některých spolucestujících.

Pražské autobusy jsou koncipované tak, aby si tam našla svoje každá potenciální skupina cestujících. Je tam místo pro kočárky, vozíčkáře, důchodce i ty, kteří si mohou dovolit jako srnky vyběhnout pár schodů. A dokonce je tam i místo, kam si můžete odložit nějakou větší bagáž, kterou s sebou táhnete, protože se třeba stěhujete, že. Pokud ovšem máte inteligentní spolucestující.

Táhli jsme veliké ikeácké tašky, očividně plné nejrůznějších věcí (z jedné například čouhala kvetoucí orchidej), a chtěli jsme si je odložit na místo, kde na to je určené místo. Na tomto místě však stál pán, a to tak, aby ho zabral úplně celé, a zcela nepokrytě se na nás koukal – po celou dobu, co jsme nastupovali. Stál tam spolu s paní, blbě na nás koukal a nepohnul se ani o centimetr. Stáli jsme tedy jako tvrdá y takřka ve dveřích a bránili cestujícím vystoupit. Autobus byl navíc skoro prázdný, takže si daná dvojka mohla sednout na rozdíl od nás kamkoli. Když jsme přestoupili na jiný bus, čekal nás úplně stejný problém, jen ten pán byl sám. Stál tam, zabíral celé místo, které za normálních okolností zabere kočárek i s maminkou, a – opět – akorát blbě koukal. Třetí historka se odehrála na cestě do Řecka, kdy jsme opět stáli s kufry ve dveřích, zatímco na místě, kde bychom si mohli odložit, seděla slečna a koukala do mobilu a ob jedno místo (!) seděl pán; tentokrát nás oba velmi okázale ignorovali.

Jsem člověk milý a příjemný. Ale jestli se mi něco podobného stane v dohledné době ještě jednou, tak se asi neudržím a prostě položím danému chápavci svoje zadazadlo na nohu. A protože jsem člověk milý a příjemný, tak se přitom hezky usměju a daného cestujícího klidně v několika světových jazycích informuji, že jsem si jen dala zavazadlo na místo k tomu určené.

Přijměte, prosím, omluvu za mou nepsavost a můj dnešní článek vám budiž náplastí na tuto dlouhou pauzu. Bude cestopisný a profesionálně dojmologický: o Jónském moři, milionech olivovníků, spadaných citrónech, silnicích tak úzkých, že jimi ani autobus neprojede, o špinavých a oprýskaných domech, zašmouraných ulicích, smrdících popelnicích a vysokoškolácích, kteří vás obsluhují v restauraci. Stručně: byla jsem v Řecku a byl to výlet v mnohém překvapující.

Řecko, ať tomu chceme věřit, nebo ne, je země sice krásná, ale místy také docela chudá. Nevím, jak pevninské Řecko nebo třeba Kréta, ale ostrov Korfu, přezdívaný pro svou zeleň smaragdový ostrov, a především jeho hlavní město (překvapivě také Korfu), na vás opravdu dýchne duchem chudoby. Domy jsou tu velmi často nehezké, umolousané, ba špinavé, oprýskané a neudržované. Jakmile vylezete z úplného centra, které je pod ochranou UNESCO, chybí tu skoro úplně chodníky, zato ale nechybí neuvěřitelně smradlavé kontejnery a jen o trochu míň smradlavá auta. Druhou stranou mince jsou obrovské vily boháčů (třeba Rotschildů) na pobřeží. A přechodem mezi oběma stranami mince je poměrně dost nedostavěných vil nejspíše zchudlých řeckých exboháčů a strašně moc sezónních podniků, obchodů a obchůdků, ve kterých hledá nějakou tu práci hojnost nezaměstnaných.

Co se týče přírody, je nádherná. Moře křišťálově čisté, úchvatné skalnaté pobřeží, miliony olivovníků, cvrčení cikád. Místo jabloní si Řekové pěstují na zahrádkách citroníky a pomerančovníky, které k našemu údivu nezřídka prostě nechávají opadat (náš údiv ale také trochu opadne, když nám dojde, co my nezřídka děláme s těmi jablky). Také prakticky nemají psy, zato mají spoustu toulavých koček. Občas jsme zahlédli na naše poměry vpravdě obludnou opuncii. Zkrátka pravá středomořská romantika.

Věřte, nevěřte, ale po návatu na pražské letiště jsem měla pocit, že jsem přijela do bohaté a vyspělé západní (a taky trochu severské) země. Pravda, slunce, moře a nádherná středomořská příroda tu nejsou, ale také nevysíláme hned na druhý pohled vzkaz: je dobře, že jsi tady, turisto, protože jinak nebudeme mít v zimě co jíst. Jediné ponaučení, které si z toho lze vzít, je asi toto: leťte se do Řecka válet k nádhernému moři, hodně tam utraťte, protože mnoho jiných příjmů než cestovní ruch leckde nemají, a k servírkám a servírům se chovejte slušně – je totiž dost dobře možné, že jsou to čerství absolventi řeckých univerzit, které prostě jen nikde nechtějí.