Sedím ve vlaku a pozoruji déšť a mlhu za oknem. Dánská krajina je dokonale plochá, listnaté lesy už poztrácely listí a sem tam se na lukách pasou ovce. Tentokrát nevidím kolem sebe nikoho, kdo by pletl, ale to je patrně jen proto, že v mém dohledu sedí zejména skupinka hlasitých Američanů. Ti na rozdíl od Dánů ve zvyku plést ve vlacích nemívají.
Vyrazili jsme na minutu přesně, což je velmi příjemná změna. Po cestě tam jsem se připletla do cesty stávkám na německé železnici a zpoždění, které jsem nabrala v Hamburku, stačilo na to, aby mi ujel nejen plánovaný přípoj, ale i jeho následovník a my chytali úplně poslední vlak, co toho dne jel. Na nástupišti panoval zmatek, nikdo nevěděl, co se děje a proč vlak nepřijíždí, aplikace nic neukazovala a nádražáci krčili rameny. Mrzla jsem tam víc než hodinu a půl. Zkušenost to byla natolik silná, že při dalším přestupu už jsme tvořili jakési neviditelné společenství: spiklenecky jsme na sebe se svými spolutrosečníky pomrkávali – a s některými jsme si dokonce začali povídat.
François je zhruba sedmdesátiletý francouzský divadelník, který procestoval snad celou Evropu, viděl polární záři a překládal norskou poezii. Tentokrát jel za dcerou a vezl jí z Francie velký obraz, ořechy a jedlé kaštany. Elias, původem Němec, ale dnes už spíš Dán, který pracuje jako divadelní osvětlovač, se zase belhal o velmi historických berlích a jak jsme promptně zjistili, před dvěma dny si vyvrtnul kotník. V nemocnici mu žádné berle nedali, takže tohle bylo to jediné, co narychlo sehnal. Řeknu vám, že jsme byli opravdu bizarní trojka: jeden s obrovskou bagáží, druhý o berlích a k tomu já. Při dalším přestupu jsme přibrali ještě Nikhila, Inda, s nímž jsme si popovídali o indické kuchyni, náboženství, poezii i epice (bylo to poprvé, co jsem doopravdy uplatnila svou dávnou znalost Mahábhárathy). Bylo to surreálné a skoro jako ve filmu. „A až spolu pojedeme pozorovat polární záři, Marie nám poví o jazycích, Nikhil přečte Thákura, já budu vařit a Elias, kdyby to náhodou neklaplo, nám nějakou tu záři kdyžtak udělá.“
V uších mi hraje australská hudba. Částečně proto, že vážně nemám zájem poslouchat ty Američany odvedle, ale hlavně proto, že jsem se se svými Australany zase setkala. Přišli mě vyzvednout na nádraží oba, i když to znamenalo, že se pořádně nevyspíme nikdo. A to Cliff celý další den přednášel.
Když zrovna nepozoruji podzimně dekadentní krajinu, čtu si recenzentské posudky australských kolegů na svoji kapitolu do jejich knihy. Zapracovávám podrobnou zpětnou vazbu, kterou jsem v průběhu posledních dní na svoji práci dostala, a mám dokonce napsat recenzentský posudek na text někoho jiného. Tolik nových poznatků a příležitostí! Toho se mi doma nedostane. Stejně jako mi vedoucí ani žádný z mých kolegů nebude vařit ve své kanceláři čaj a nenechá mě přespat u sebe na gauči.
Odvážím si obrovské množství historek. S Cliffem jsme v dešti obcházeli jednu obrovskou křižovatku postupně třikrát, protože jsme nevěděli, který směr tramvaje potřebujeme, a názor jsme změnili několikrát. Vyprávěla jsem vtipy o komunistech a všichni se smáli, takže se následně rozjelo celé kolečko morbidních vtipů. V restauraci, která byla ztělesněním toho, co znamená dánské hygge, jsme si vysvětlovali, jak a kdy se používají ty či ony anglické vulgarismy a jak se správně vyslovují. A řeknu vám, že když si něco takového zkouší Argentinec, můžete si být jisti, že o tom bude vědět přinejmenším polovina dalších hostů. Objevili jsme nejlepší muzejní expozici, jakou jsem kdy viděla, a ve které se nacházejí interaktivní prvky jako měkká podlaha, když si máte připadat jako v dánských mokřinách, řízení vikingské lodi, vedení bitvy proti Římanům, hlasování, jestli tenhle lump zaslouží pověsit, nebo velmi realistické vyhotovení středověké latríny. Zjistila jsem, že existuje Maradonova církev (ano, je to ten fotbalista) a není to fór. Nabrala jsem do slovníku užitečné fráze jako „I’m in danger of doing people pleasing again“ (je to překladatelský oříšek, ale nejspíš bych převedla jako „hrozí mi, že se vám zase jenom budu snažit zavděčit“). A účastnila jsem se komicky mezikulturních situací typu „přijde Australanka, Rakušan a Češka do dánské pizzerie“. Ovšem tu místní ikonickou bramborovou jsme si nedali.
Jsem nedospalá, unavená a nejradši bych celý další týden nevystrčila nos z domu, ale bylo to naprosto úžasné. Pravda, chvílemi jsem si říkala, co já tam mezi těmi lidmi vlastně dělám – úplně stejně jako v Austrálii. Ale to se – právě tak jako v Austrálii – záhy změnilo. Dokonce jsem tenhle proces roztávání mohla sledovat v přímém přenosu u jednoho z našich nových kolegů. Během těch pár dní postupně začal mluvit, sdílet, smát se a oči se mu rozzářily a mně to připadalo jako vidět ve zrychleném záběru svoje loňské léto. Takhle naše výzkumná komunita očividně zcela normálně funguje. Aneb řečeno tím, pro co bijí naše lingvistická srdce, totiž slovy tak jednoduchými, že je najdeme nejspíš úplně ve všech jazycích na světě: „Tihle lidé jsou lidé jako já. Když jsem s nimi, cítím něco velmi dobrého. Oni cítí to samé. To je velmi, velmi dobré.“ Amen.
