Autor: Marie Veronika

Publikováno

Nevolíme náhodou: o „mých“ tématech

Když jsem dnes pracovala na diplomce, došla mi jedna nesmírně podstatná věc. V první chvíli to byla jen věc o „mých“ tématech na akademické práce, v druhé chvíli už to byla velmi podstatná věc na mně samotné a jak jinak: ve třetí chvíli to byl námět na článek.
Četla jsem zrovna o tom, jak různé jazyky různě tvarují lidskou mysl a jak v angličtině patří k dobrému tónu mluvit věcně, přesně, bez zbytečných emocí. Ty řádky ale nepsala Angličanka, psala je polská emigrantka do Austrálie a zároveň brilantní lingvistka Anna Wierzbicka. A psala je tak, že mě to doslova chytlo za srdce. Záhy po své emigraci totiž zjistila, že je pro anglicky australské prostředí příliš emocionální, vášnivá, přímá a angažovaná, že její způsob mluvení není dost umírněný, vyvážený a věcný, že když si telefonovala s matkou v Polsku, její manžel se divil, proč tak křičí. V tu chvíli mi to došlo.
Tahle polská lingvistka mě neuchvátila ani tak proto, že její teorie je dokonalá (což je!), ale proto, že jsem konečně našla někoho, kdo ve vší té přehršli akademicky bezzubé vyváženosti a „objektivity“ našel odvahu říkat věci narovinu a beze všech přebytečných „on the other handů“. Někoho, kdo přišel se skutečně novou, přínosnou a odvážnou teorií a kdo se za ni zasazuje vší silou své brilantní vědecké mysli i vší vášní své slovanské duše. Někoho, komu mimo jiné také vyčítali, že moc křičí.
V ten moment bylo nad slunce jasnější, že tuhle práci nepíšu náhodou a že jsem náhodou nepsala ani bakalářku – Sören Kierkegaard, její hlavní postava, prosazoval ve filosofii do všech těch systémů a reflexe hlavně vášeň a oddanost. Náhodou si nikdy nevybíráme nic, volíme vždy svůj vlastní obraz, svou spřízněnou duši – ať už děláme cokoli. I já jsem tak volila, a to tolik, až mě to zarazilo; ale jen v první chvíli, neboť pak všechno najednou začalo dávat obrovský smysl. Co na tom, že spolu Kierkegaard a Wierzbicka vůbec nesouvisejí, on byl Dán a ona je polská emigrantka do Austrálie, on filosof a ona lingvistka. Pro mě jsou ode dneška na jedné lodi, neboť duše jich obou je slovansky rozlehlá, stejně rozlehlá jako ta moje.
Publikováno

Proč mluvíme tak příšerně anglicky aneb o anglické výslovnosti

Nevím, jestli jste si toho někdy na sobě nebo na někom jiném všimli, ale já ano. Řekněme si to na rovinu: mluvíme naprosto příšerně anglicky a vůbec nám není rozumět. A nemohou za to ani tak gramatické chyby, jako spíš chyba mnohem základnější – výslovnost.
Anglická výslovnost, zdá se mi, je na našich školách jednak jako Voldemort – její jméno se nesmí vyslovit – jednak jako paní Columbová – ani tu nikdo nikdy neviděl. Všichni tak nějak tiše počítají s tím, že anglicky vyslovovat přece umí každý. Jenomže opak je pravdou: anglicky vyslovovat neumí skoro nikdo.
Na gymnáziu jsme čtyři roky měli učitele vpravdě děsivého. Báli jsme se na jeho hodinách byť jen otevřít pusu – hlavně, když se něco četlo. Jedno nám však bezpochyby předal: povědomí o anglické výslovnosti. Když na první hodinu přinesl anglickou fonetickou abecedu, počastovali jsme ho pohoršeným pohledem. Strašíme na tom gymplu už čtyři roky a on na nás s takovou základní věcí, jako je výslovnost? Následně se ukázalo, jak šeredně jsme se pletli. Vyslovovat neumíme a o anglické výslovnosti máme zcela mylné představy, plné snad jedině anglického r a jinak s angličtinou naprosto nesouvisející.
Anglická výslovnost je věc velmi těžká a hlavně nepravidelná, osobně ji považuji za těžší než například výslovnost francouzskou (ta je děsivá pověstně, tak alespoň všichni počítají s tím, že se jí opravdu musí od základu naučit). Řekl vám někdy někdo o přízvuku v angličtině a o tom, že většinou není na první slabice (a mnohdy rozhoduje o tom, jaké slovo jste právě vyslovili)? O rozdílu mezi hláskovými skupinami „f“ a „ff“ či „s“ a „ss“, který například rozhoduje o tom, jestli řeknete „as“ nebo „ass“ (pro pořádek: prakticky vždycky říkáme „ass“)? O přídechu na p, t, k? O rozdílu mezi „n“ a „ng“ či „w“ a „v“? O tom, že i zdánlivě stejné hlásky (třeba „š“ a „sh“) se tvoří v ústech jinak a tenhle rozdíl (například v tom, kde ťuknete jazykem o patro) rozhodne o tom, jestli si při výslovnosti daného slova zlámete jazyk, nebo ne? Že se nikdo nikdy nezmínil? Nejste sami a české školství by za to zasloužilo pětadvacet.
K čemu nám je třeba i perfektní znalost anglických časů a všech gramatických vychytávek, když ty zvuky, které vyluzujeme, jsou pro Angličany naprosto nesrozumitelné? A co pro Angličany: od doby, co vládnu znalostmi o anglické výslovnosti a angličtinu rodilých mluvčí poslouchám celkem často, nerozumím svým spolužákům už ani já. K čemu je taková znalost angličtiny? Znalost, jejímž jediným výsledkem je shluk nesrozumitelných zvuků?
Publikováno

Proč je dobré slavit

Nezapírám, svátky všeho druhu mám ráda a vždy se snažím je náležitě oslavit. Když jsem byla menší, tak mě překvapovalo, že k jiným dětem třeba nechodí Mikuláš nebo se u nich moc neslaví jmeniny. Dnes si svého rodinného dědictví náležitě cením a – snad s výjimkou toho Mikuláše – svátky slavím. A dělám to ráda.
Vím, pod „slavením“ si mnozí představí buď šílený úklid a horu vaření, nebo chlastačku, ze které se vzpamatovává ještě týden. Mně se moc nelíbí ani jedno. Slavit pro mě znamená vyjmout daný den (či několik) ze společnosti jeho všednodenních bratříčků a prodchnout ho něčím zvláštním, co ty ostatní nemají. V některé dny je zkrátka krásné nepracovat a místo toho odpočívat, zpívat písně, zapalovat svíčky a vychutnávat všechno to, co máme (a že toho je). Myslím, že je dobře, když nejsou všechny dny stejné a když se dny všední liší od těch svátečních, když se v neděli opravdu nedělá a na Štědrý den opravdu nevěšíme prádlo – ovšem ze zcela jiných důvodů, než je pověrečný strach z toho, že to někoho zabije. Pracujeme pořád. Slavíme málokdy.
Mám proto ráda konec prosince, neboť je v lidských společenstvích už pár tisíc let věnován slavení. Slavme, když můžeme! Nejsme jen pracovní stroje a efektivita není všechno; teď máme čas být spokojení a užívat plodů své práce. Zasloužíme si to.
Publikováno

Seznamy táhnou. Až moc.

Když jsem si dnes přečetla komentáře k článku, který jsem před pár dny publikovala, docela mě to zvedlo ze židle. S výjimkou jednoho jediného komentáře (a pak ještě jednoho, který tam ale přibyl až potom) nikdo ze čtenářů nepochopil pointu článku – a co pointu, vlastně ani jeho obsah.
Vzhledem k tomu, že jsem články na tenhle blog chtěla psát tak, aby jim mohl rozumět prakticky každý, mě to poměrně vzalo. Jak může článek, který pojednává o tom, jak tajemnice obtížně sestavují rozvrh pro studenty, tolik lidí najednou nepochopit? Vždyť článek končí takhle: „Chcete objevit skryté a temné stránky své duše? Staňte se tajemnicí.“ Snad jediný způsob, jak tohle lze nepochopit, je vůbec si to nepřečíst. Soudím tedy, že nikdo z nich nedočetl do konce.
A víte proč? Myslím, že důvod znám: protože skoro celý článek je psaný jako očíslovaný seznam po sobě jdoucích kroků 1-13. A seznamy jsou kůl, seznamy jsou skvělé, seznamy táhnou. Tolik, že běžný text proti nim nemá šanci. Na co dočítat konec článku? Že může obsahovat pointu? Koho to zajímá, nejsou tam čísla.
Můj závěr je tedy následovný:
1) Je třeba před každou větou napsat číslo
2) a pěkně ji oddělit enterem,
3) protože jinak
4) si to nikdo nepřečte.
Publikováno

Jak se na univerzitě sestavuje rozvrh

Je to k nevíře, ale už přes měsíc na fakultě sestavujeme rozvrh na letní semestr. Pořád ho nemáme. A je to práce tak frustrující a iritující, že současné téma týdne (zvíře v srdci člověka) mi na ni sedí tak dobře, až to není hezké. Protože něco takového by zvládlo probudit zvíře v srdci snad každého.
Jak takové martyrium probíhá? Pro zjednodušení vám to popíšu v bodech.
1) Napíšete všem z katedry, kterou máte na starost, e-mail, že vám mají do dvou týdnů poslat rozvrh na letní semestr.
2) Do tří dnů vám odepíší dva perfekcionisté. Přesně za dva týdny odepíší zhruba tři další svědomití, ale méně puntičkářští. Polovina se vám vůbec neozve. Těch pár předmětů je zatím v pořádku.
3) Zbytku napíšete znovu.
4) Do dalších tří dnů vám s hromadou omluv přijde většina zbytku. Výsledek je zpravidla ten, že se polovina předmětů kryje s jinými předměty.
5) Píšete všem, co se jim to kryje, a těm, kteří dosud neodpověděli.
6) Ti opravdu laxní a ti, co jsou zrovna v Austrálii (což jsou právě ti, co dosud neodpověděli), vám do týdne odepíší. Ti, co se jim to kryje, taky, ale zpravidla si vyberou jako alternativní čas buď čas stejně nevhodný nebo je jim to jedno – případně se jim to kryje s těmi, co jsou v té Austrálii.
7) Všem píšete znovu a znovu a znovu, dokud nesestavíte krásný rozvrh.
8) Pošlete ho v den uzávěrky (dva týdny po tom, co jste ho chtěli mít podle původního mailu na stole) rozvrhářům.
9) Rozvrháři vám ho kompletně rozkopou, protože na váš krásný rozvrh nemají místnosti.
10) Postup opakujete, dokud někomu nerupnou nervy a není ochotný učit ráno od osmi nebo večer do osmi nebo v učebně, kam se stěží vejde vyučující s pěti knihami.
11) Oddychnete si, že je to na pár měsíců zase za vámi, dáte si meduňkový čaj a zopakujete si dechová meditační cvičení na uklidnění.
12) V rozvrhu, který vám pošlou rozvrháři na finální kontrolu, je fatální chyba, která torpéduje hned několik kurzů – a jejich vyučující nikdy jindy nemůžou.
13) Libovolná emočně velmi vypjatá reakce dle vašeho osobnostního typu.
Občas vážně mívám pocit, že administrativní práce v člověku dokáže vzbudit to nejhorší, co v něm je. Chcete objevit skryté a temné stránky své duše? Staňte se tajemnicí.