Autor: Marie Veronika

Publikováno

Sólo pro tři: hudbu, tanec a poezii

Je tomu pár dní, co jsem v divadle navštívila představení tak krásné, že mi to nedá a musím o něm napsat. Že to nikdo nebude číst? Co už. U vyznání lásky jde také o jiné věci, než aby o něm všichni věděli.
Sólo pro tři, taneční představení na písně Karla Kryla, Jacqua Brela a Vladimíra Vysockého, je živoucí krása. Krása, o níž se těžko mluví, ale která je svou neuchopitelností o to úchvatnější. Je to kus jako stvořený pro mě, neboť se v něm prolínají všechna tři „moje“ umění: hudba, tanec a poezie. Tanečníci svým dokonalým pohybem, půvabnými kostýmy i nápaditým nasvícením vykreslovali barvité melodie a ještě barvitější slova, do nichž je rozkoš se ponořit. Ano, musím si pomáhat výtvarnými metaforami, protože jazyk ostatní oblasti zanedbává. Tedy: tanečníci vykreslovali a vykreslili. Dokonale.
Sólo pro tři je jeden z nejkrásnějších kusů, jaké jsem kdy v divadle viděla. Je to emoce v přímém přenosu, čirá emoce, do níž se verše přetavují tak, že už se skoro ani nemusejí zdržovat tím, že vám budou procházet hlavou – chytí vás rovnou za srdce. Je to tanec, v němž rezonuje sama krása a melodičnost jednotlivých jazyků a jejich odlišnost; i slova, kterým nerozumíte, vás svým pouhým zvukem rozechvějí. Tanec, který hudbu a poezi spojuje v jedno – v to jedno, kterým původně byly.
Když představení skončilo, nechtělo se mi tomu věřit. Uteklo to tak rychle! Jaká škoda, že při baletu se nepřidává jako na koncertech! Měla jsem chuť zavolat: „Ještě! Ještě tři hodiny!“ Ale samozřejmě jsem jen civilizovaně tleskala, tleskala a tleskala, až mě ruce bolely. A zjevně jsem ve svých pocitech nebyla sama: aplaudovalo se zuřivě, dlouho a ve spodní polovině divadla vestoje. Plným právem.
Publikováno

Proč nemám ráda chat

Když mi bylo třináct, všichni jsme používali ICQ. Nevím, do jaké míry je tato zkratka známá dnešním náctiletým, ale my jsme tím žili. Pak jsem o pár let zestárla, ICQ si smazala a nikdy už ho nenahradila ničím podobným. Po založení účtu na Facebooku jsem hned, jak jsem zjistila, že tamní chat jde vypnout, tak učinila. Zkrátka a dobře: nemám ráda chat.
Důvodů k tomu mám hned několik, ale daly by se shrnout do jediného: chat je prostě vydírání. Nedostatek svobody, kterým je chatování prodchnuto, mi začal postupem času vadit. Zatímco odpověď na e-mail si můžete nechat v klidu rozležet a nikdo se na vás nebude zlobit, když odpovíte až druhý den (alespoň většinou), protože zrovna nemůžete/nechcete/chcete být někde jinde, u chatu se takováhle možnost vůbec nepředpokládá. Tam je třeba odpovědět hned – protože každý vidí, že jste online. A když neodpovíte, tak jste nezdvořilí, protože každý vidí, že jste si to přečetli. Že jste chtěli zrovna odejít od počítače? Smůla. Jste online. Dokud jsem nezjistila, že jde na Facebooku onen chat vypnout (ano, chvíli mi to trvalo), pravidelně se mi stávalo, že mi někdo napsal právě v momentě, kdy jsem už už odcházela. Situace to byla značně prekérní a přitom se jí šlo tak snadno vyhnout. Nemluvě o tom, že opravdu, ale opravdu nerada píšu několika lidem naráz.
Ne že bych měla něco proti rychlému dopisování, ale když tak dnes činím, zůstávám důsledně offline. A jestli někdy přijde možnost zrušit si i takovéto vyděračské „přečteno v…“, okamžitě jí využiju. Protože zkrátka chci svůj čas, svou hlavu a svou svobodu.
Publikováno

Proč jsem ráda za svou mateřštinu

Čím dál víc jsou slyšet hlasy, které se dají zhruba shrnout slovy „angličtina, angličtina, angličtina“. Lidé si zoufají, že je jejich mateřštinou čeština, že tráví hodiny a hodiny šrocením jazyka, který není k ničemu a nikdo ve světě mu nerozumí (o velké nedomyšlenosti tohoto argumentu jsem článek už napsala), a že kdyby mluvili místo toho raději anglicky, zmizelo by ze světa všechno hoře. Pravda, známe i světovější jazyky, než je čeština. Ale zcela upřímně: jsem čím dál raději, že mou mateřštinou není angličtina, ale ten náš příšerně složitý slovanský výstřelek.
Pomiňme výhody, které spočívají v tom, že v cizí zemi vám nikdo nerozumí a vy tak můžete pronášet celkem libovolné poznámky na adresu člověka, který stojí půl metru před vámi. (Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem toho nikdo nevyužila, ale o to mi teď nejde.) Proč jsem čím dál raději za tu naši hatmatilku?
Protože každý jazyk tvaruje mysl svých mluvčí jinak – a svět by o hodně zchudl, kdybychom byli všichni Angličany (navzdory mým vřelým citům k nim). Tím, že mluvím česky, se totiž má mysl v mnohých ohledech liší od té, kterou od narození hnětla angličtina. Jako český rodilý mluvčí tak jsem schopná vidět zkreslení, která angličtí rodilí mluvčí nevidí, protože jsou v nich vetkána stejně jako jejich mateřština. Jako Češce je mi tedy úplně jasné, že teorie základních emocí, na níž stojí film V hlavě, je anglocentrická, protože nic, co by odpovídalo anglickému Disgust, v češtině jako základní emoce vystupovat prostě nemůže. „Znechucení“ je spíš věc názoru a případný „hnus“ zase rozhodně nezodpovídá za to, jak se obleču do školy – a vůbec se pojí spíš s fyziologickou reakcí. Disgust prostě není základní emoce. Viděl něco takového anglický vědec, filmový autor či divák? Ne. Já to vidím – a ani se nemusím snažit.
I když budu mluvit anglicky sebelépe, můj vnitřní svět bude provždycky jiný než ten anglický. To je podle mě krásné, krásné jako každá pestrost, jako každé obohacení. A mimo to jsem opravdu ráda, že když přijdu večer domů, může mě hřát pomyšlení, že celý svět tam venku právě neprasí moji mateřštinu. Bohatě mi totiž stačí, jak si ji zvládáme prasit sami.
Publikováno

O nejhorším předmětu, jaký jsem kdy měla

Všichni jsme nějaký takový předmět někdy měli. Předmět, jehož přítomnost v rozvrhu byla v lepším případě šeredným omylem, v tom horším nechutnou škodolibostí, případně čirým sadismem. Já jsem ten svůj zažila před dvěma lety a musím říct, že záhy a bez větší konkurence získal pomyslné první místo: byl to nejhorší předmět, v mých očích snad i na světě.
Jednalo se o kurz, který se měl konat pětkrát za semestr. Termíny, kdy se bude konat, jsme se dozvěděli zhruba měsíc po začátku semestru, tedy dávno po tom, co jsme se je dozvědět měli. Pana doktora práv, který to měl přednášet a jemuž budeme říkat třeba pan doktor Zatopil, jsme za tu dobu viděli jednou, slovy jednou, a to na první přednášce, kdy nám řekl pár definic a jaký bude na konci test: třicet uzavřených otázek, možnosti a, b, c, z nichž právě jedna je správně, všechno najdete v mojí učebnici, kterou si za čtyři stovky všichni koupíte. Má někdo nějaké otázky? Nikdo otázky samozřejmě neměl – jaké taky? Instrukce byly naprosto přesné. Od té doby jsme pana doktora během semestru už nespatřili a když se ho někdo pokusil kontaktovat e-mailem, nikdy neodepsal.
Na zbylé hodiny vždycky přišla nějaká náhrada. Jednou to dokonce bylo tak, že do třídy nakoukl neznámý pán a pravil „Jsem tu správně?“ My jsme suverénně řekli, že samozřejmě ne. Pak se ale pán zeptal, jestli tady má učit pan doktor Zatopil. S hlavou v dlaních jsme souhlasili. A pak přišla ta bomba. „A jaký předmět tady pan doktor učí?“ Vytřeštili jsme oči a odpověděli. „No, tak to sice není moje parketa, ale nějak to zvládneme.“ A začal povídat o svojí práci.
Tím však hrůza nekončila. Nastalo zkouškové, první týden, druhý týden, třetí týden, až najednou zbývalo čtrnáct dní do konce a my jsme pořád neměli ani jeden termín (nárok máme na tři, a vyučující má povinnost nám říct, kdy budou, nejpozději na začátku zkouškového). Po zhruba tisíci a jednom e-mailu, jimiž ho naše nebohá tajemnice zahrnula, vypsal termíny dva. Já jsem se přihlásila na ten druhý.
Nedovedete si představit, jaké to byly kecy, co jsem se tehdy musela učit. Učebnice byla drahá, plná pravopisných chyb, ale hlavně – takové kecy! To se prostě nedalo, trpěla jsem jako zvíře. Jaké však bylo moje zděšení, když odvážlivci z prvního termínu přišli s tím, že dostali test s otevřenými otázkami! Nevím, jak vy, ale já se na test s otevřenými otázkami (obzvlášť z oblasti práva) učím o dost jinak než na ten s uzavřenými, protože se po mně chce něco zásadně odlišného. A tak jsem se, poučena chybou svých předchůdců, honem začala učit jinak. Pak doktor nám ovšem nehodlal ulehčit práci; krev mi doslova zatuhla v žilách, když nám rozdal příslušné papíry a na nich se skvělo a, b, c, přičemž možnosti se lišily třeba jen slovy „a“ a „nebo“. Přesně to, co se učíte, když máte mít otevřené otázky.
A tak se stalo, že každá z obou skupin dostala známku z něčeho úplně jiného. Pana doktora už jsme nikdy neviděli a myslím, že tu učebnici, která mi stále ještě straší ve skříni, jednou obřadně spálím (až bude kde). Na předmět jsme si náležitě stěžovali a když jsem pak o semestr později šla k vedoucímu katedry na zkoušku, vzpomněl si na to, podíval se na mě zkroušeně a řekl: „Pan doktor Zatopil, jak jste si na něj stěžovali… víte, paní kolegyně, nevím, jestli tomu budete věřit, ale… já jsem ho od té doby ještě neviděl.“
Věřila jsem. Naprosto.
Publikováno

Jak přežít v nelítostném světě

V poslední době mě napadá velká spousta chmurných myšlenek – a to nejen proto, že jsem tak nějak od přírody pesimista a škarohlíd. Jak vůbec lze v tom našem světě plném nenávisti, lží, násilí a zla přežít? Když se navíc zdá, že se to všechno kumuluje, násobí a roste? Docházím k jedinému závěru: skrz návrat k malým věcem.
To, že vím, co se děje na druhé straně světa, mému rozpoložení zpravidla nikterak neprospívá – jsou to samé Jobovy zvěsti, navíc takové, že s nimi nemůžu opravdu, ale opravdu nic dělat. Zato mému rozpoložení prospívají jiné věci, a to ty, které mívám na dosah ruky. To, co je na dosah, je tady totiž vždy a je to tu velmi konkrétně, mohu s tím něco udělat, skutečně s tím být a mít z toho radost. S těmi jobovkami dost dobře být nemůžu, ty mě mohou leda tak strašit – což zas ale úspěšně dělají.
A tak se snažím čím dál víc opouštět jobovky a radovat se z kouzla každodennosti a vztahů, které mě obklopují. Protože to je můj skutečný život, který nesmím ve vší té záplavě zapomínat žít – a ten je krásný a plný radostí. Tak třeba: sníh, rozkvetlá orchidej, taneční, Skácelova poezie, měkká deka, masala a skutečnost, že nikdo kolem mě neotravuje žádnými superhypernovoročními předsevzetími (ne že bych měla něco proti novoročním předsevzetím, ale pokud je někdo roztrubuje do celého světa, tak proti nim tedy rozhodně něco mám). Není to snad dost důvodů k radosti? Občas na to ve vší té záplavě zapomínám. A to není dobře.