Autor: Marie Veronika

Publikováno

To, čemu nemáme rozumět

Jsme zvyklí, že všechno jde interpretovat, že všechno je možné zanalyzovat a rozebrat a že vždycky je nějaká jedna správná možnost. A když ne jedna, tak alespoň dvě. Jsme zvyklí, že všechno, co nás obklopuje, můžeme ovládnout rozumem, pochopit jeho proč a jak. Máme za to, že rozum je všemocný a je jen otázkou času, kdy probádá vše.
Včera jsem udělala zkušenost takřka hmatatelnou, že tomu tak není. Některé věci není možné interpretovat tak, aby to bylo správně. Respektive je možné je interpretovat prakticky na nekonečno způsobů a všechny jsou si rovné. Když jdete ve třech lidech na moderní tanec, můžete si být jisti, že vám z toho vylezou tři intepretace; možná i víc. A co na to autor? „Nehledejte děj. Je to báseň beze slov.“
Některým věcem zkrátka nemáme rozumět. Báseň je mnohoznačná, promlouvá k nám obrazy, dojmy, emocemi; jinými způsoby, než jaké ovládá rozum. Když čteme poezii, rozum by měl zůstat spát. Na to ale nejsme zvyklí, protože hloupá otázka „co tím chtěl básník říci“ nám straší v hlavě už od dětských let (a na tu přece musíme něco vymyslet). Stejně tak tanec je mnohoznačný, barvy jsou mnohoznačné a to, že se střídají a prolínají, nemusí znamenat vůbec nic a taky to může znamenat úplně všechno.
Někdy je potřeba mozek vypnout, protože některé věci jsou takové, že jim rozumět nemáme. Máme je jen vnímat, nechat je působit, a v tom spočívá jejich krása. Nemají žádné proč. Mám pocit, že jsme na to pro všechen rozum zapomněli, a proto potřebujeme umění – aby nám to připomnělo. Aby k nám promlouvalo záhadně a mnohoznačně, barevně, drásavě a něžně; ale hlavně mimo všechno „rozumění“.
Publikováno

Současné filmy: nic nového pod sluncem

Jaké máte pocity, když sledujete současnou filmovou tvorbu? Ty moje jsou značně rozporuplné. Mám totiž zejména ten pocit, že v mainstreamu nevzniká skoro nic nového: pořád samé nové adaptace již adaptovaného, staré pohádky převedené do modernější podoby, sequely, prequely, spin-offy (tak teď mi málem upadly prsty), stále nová a nová pokračování, předělávky, remaky.
Kromě toho, že jsem si právě vyčerpala svou roční kvótu anglicismů, to znamená zejména jednu věc: že v současné filmové tvorbě je nových a originálních nápadů jako šafránu. Pravda, jsou nové Star Wars, nová Popelka a Kráska a zvíře, noví X-meni a další a další nové filmy o superhrdinech, nových Padesát odstínů čehosi, dvacátý díl Pirátů z Karibiku a desátá adaptace Sherlocka Holmese. Mimo to je také Pýcha a předsudek se zombíky či nová pohádka od Disneyho, která se ani trochu nepodobá těm předešlým. Pravda, neviděla jsem letošní oscarové filmy, můj vhled do filmové scény je omezený, nereprezentativní a zcela určitě spoustě filmů křivdí. Ale nemůžu si pomoct, prostě se mi zdá, že v hlavním proudu filmové tvorby se hlavně recykluje a lidé se tam novotami a aktuálními tématy neobtěžují.
Nevím, jestli měl někdo takové pocity před deseti, patnácti, dvaceti lety, možné to je. Ale v současné době se mi to zdá velmi neodbytně: naše popkultura je z většiny prostě jen technicky stále dokonalejší opakování téhož. A zdá se, že jsme s tím náramně spokojeni, jako bychom ani nic jiného nechtěli. Proč, to je otázka k diskusi. Už však kdosi v antice pravil, že není nic nového pod sluncem. Zapomněl k tomu dodat jediné – že je to tak mimo jiné proto, že to staré je prostě daleko větší trhák.
Publikováno

O schouleném klubíčku tam uvnitř

Nevím jak vy, ale přestože zpravidla působím sebevědomým a vyrovnaným dojmem, není to vždycky tak úplně pravda. Zejména pokud jde o něco, co se mě nějak významněji týká, třeba o kvalitu mého uměleckého psaní. Ano, za ta léta zpětné vazby jsem slyšela o své tvorbě kde co a přečetla jsem tuny knih, které mi umožňují rozpoznat špatné věci od dobrých mnohem snáz než dřív, ale stejně ve mně občas zahlodá pochybnost.
Někde tam uvnitř totiž stále je to malé schoulené klubíčko patnáctileté školačky, která svoje básničky rozechvělýma rukama odevzdává učitelům a čeká na hodnocení jako na poslední soud. Ano, samozřejmě jsem se během let naučila výtvory všeho druhu odevzdávat sebevědomě a s jistotou a ortel očekávat klidně a rozumně při něm pokyvovat hlavou. Obzvlášť ve škole časem dosáhla tahle moje dovednost kvalit cynismu typu „padesát procent běžného úsilí je na tuhle práci až až“. Jakmile ale jde o něco osobnějšího, nebo mám o hodnotiteli obzvlášť dobré mínění, čeká stále v hlubinách cosi, co se tetelí radostí nebo smutně choulí při každém slově.
Odhalit kousek své duše někomu, u koho velmi stojíte o dobré mínění, je něco, co vyžaduje určité úsilí. Nedávno jsem se díky jednomu TED talku dozvěděla, že lidé, kteří jsou šťastní a cítí naplnění a uspokojení ze svých vztahů, mají společnou jednu vlastnost, která už tak skvěle nevypadá. Zranitelnost. Abyste dosáhli hlubokého spojení s druhým člověkem, musíte prostě občas risknout, že vás zraní. A tak jsem sedla k počítači, napsala poměrně dlouhý e-mail, připojila jednu ze svých posledních básní (s troufalým úmyslem, že třeba udělá radost) – a odeslala člověku, jehož si velmi vážím.
Přednáška nelhala. Lidé, které si pustíme za zákopy naučeného cynismu a hradby pracně vybudovaného sebevědomí, nás sice mohou hluboce zranit, ale když zůstaneme zakopaní, připravujeme se o neobyčejné bohatství. Při čtení odpovědi na můj e-mail se klubíčko kdesi uvnitř mě zatetelilo netušenou radostí. Kdo ví, třeba díky tomu příště už tak schoulené nebude.
Publikováno

Trable s diplomkou

My všichni, kdo jsme postiženi nutností vypracovat nějakou akademickou práci, jsme vlastně velmi šťastní lidé: můžeme se zabývat tím, čím chceme, a to detailně a na úrovni, a tím se vzdělávat, učit kritickému myšlení, argumentaci, samostatnosti. Dobře, a teď upřímně: my všichni, kdo jsme postiženi nutností vypracovat nějakou akademickou práci, jsme fakt politováníhodná sebranka. Musíme si vycucat z prstu něco, co nás snad bude zajímat, a pak se v tom do nekonečna šťourat a nípat, dokud nám pod tíhou poznámkového aparátu nepraskne hlava.
Diplomová práce není žádná legrace, u nás na katedře má například doporučený rozsah 80-120 normostran. Nevím, jestli jste někdy psali práci o takovém rozsahu, ale 100 normostran vypadá zblízka (abych parafrázovala Pratchetta) jako opravdu hodně normostran. Když se chcete podívat, co jste psali před deseti stranami, Word vám to rozhodně neulehčí: zpravidla skončíte úplně na začátku dokumentu nebo alespoň o dvacet stran dál, než jste chtěli. Nicméně alespoň se touto nedobrovolnou formou můžete pokochat tím, co jste už vytvořili (případně nad tím upadnout do hluboké deprese, podle vaší povahy).
Poznámkový aparát v této délce už začíná žít vlastním životem. Obzvlášť nebezpečné je odkazovat formou „Tamtéž, s. xy“, protože pak při náhodné kontrole častěji, než by vám bylo milé, zjistíte, že jste tam někde museli přidat poznámku navíc nebo nějakou umazat, protože ty tamtéže odkazují k úplně jiné knize, než by měly (obě doličné knihy tou dobou zpravidla už bývají vrácené v knihovně). Někdy si říkám, jestli se náhodou poznámky nerozmnožují pučením nebo naopak mezi sebou nevraždí. Vlastně by mě už příliš nepřekvapilo ani jedno.
Ať už píšete o básních nebo konstantách, stane se velmi záhy vaší posedlostí matematika, respektive počítání normostran. Nevím jak vy, ale já když píšu takovouhle práci, tak je takřka nejpoužívanějším programem v mém počítači Kalkulačka. 129 tisíc znaků v dokumentu? Honem, kolik je to normostran (normostrana = 1800 znaků)? Cože, to mi přibyly za ty čtyři hodiny jenom dvě normostrany? No to snad ne! Obzvlášť v momentě, kdy už mi k večeru docházejí síly, prakticky po každé větě koukám, kolik mi toho přibylo. Zajímavé je, že i když mám pocit, že jsem jen promazávala to, co se mi nelíbilo, znaky mi zpravidla nějakým záhadným způsobem přibývají. Jako by Word milosrdně k počtu znaků připočítával i čas nad nimi strávený. (Díky, Wordy. Nebo že by za tím vězelo to množení poznámek pod čarou?)
A na závěr jedno malé přiznání, konkrétně pravý důvod, proč jsem napsala tenhle článek. Víte, měla bych právě teď pracovat na diplomce. Jenže se mi do toho nechtělo tak strašně, že jsem raději napsala článek o tom, proč je to hrůza. Tak snad tím alespoň trochu ulehčím svému svědomí a ty poznámky pod čarou mi v tom nečekaném volnu definitivně nezdivočí.
Publikováno

Ekologičtí jen, když se to vyplatí

Jedná věc mě zaráží: prakticky vždycky, když v našem českém kontextu někdo napíše článek či se jinak veřejně (ovšem pozitivně) vyjádří o ekologických tématech, dojde na peníze. Šetřit vodou a proudem se vyplatí, na peněženkách to poznáte. Nenakupujte impulzivně, dbejte na kvalitu a ušetříte. Dejte si na střechu solární panel, vyplatí se to. Nepřekvapilo by mě už ani „buďte vegetarián, ušetříte za maso“.
Je to smutné. Copak opravdu nejsme schopni uvědomit si, že otravujeme svoje vlastní životní prostředí, aniž bychom mysleli na peníze? Nezáleží nám na přírodě ani tolik jako na penězích? Nedochází nám, že je to naše planeta a když si ji zničíme, tak nemáme kde žít? Potřebujeme z toho všeho hlavně něco vytřískat?
Úroveň ekologické debaty u nás se mi zdá být přesně taková: dokud mi z toho něco nekápne, vlezte mi na záda. Myslím, že je to velká škoda, protože příroda je hodnota sama o sobě, hodnota taková, že vedle ní všechny peníze světa blednou. A my, ať se nám to líbí, nebo ne, jsme její součástí. Jestliže si ji zničíme, zničíme i sebe. Je to jedna z nejcennějších věcí, jaké máme – a debata o ekologických tématech by měla podle toho vypadat a tímto způsobem daná témata nastolovat. Pakliže přistoupí na hru „přírodu až za peníze“, sama sebe tím diskredituje. Je samozřejmě prima, když šetřením přírody ušetřím i peníze, ale přednost by měla mít (vyjma extrémních případů) příroda. Ne proto, že na tom něco trhnu. Prostě proto, že je.
Obávám se, že dokud nebudeme uvažovat takhle, zůstaneme oním pověstným vředem na tváři naší planety. A ještě víc se obávám, že dokud tak nezačne vypadat i naše veřejná debata o ekologii, uvažovat tak snad ani nezačneme.