Autor: Marie Veronika

Když jsem před lety napsala článek o impertinentních otázkách, kterými vás zahrnují lidé starší, než jste vy, netušila jsem, že jde ve skutečnosti o první kapitolu patrně nekonečného příběhu. Pokud je vám náct, prakticky nonstop odrážíte trapné dotazy na kluky (či holky) a sice o něco méně trapné, ale často úplně stejně invazivní otázky po budoucím zaměstnání. Když je vám přes dvacet, změní se charakter dotazů na „proboha, co chceš s tou školou jako dělat“ a ve vztahové oblasti v závislosti na vaší situaci na „vy jste blázni, to se jako brát musíte?“ nebo „kdy už vás uvidíme v chomoutu, co že se k ničemu nemáte?“. Postupně pak tematicky přijde meta nejvyšší, totiž děti, které máte (opět) buď příliš brzy, nebo je příliš odkládáte. Nebo klidně obojí najednou.

Jak postupně zjišťuji, po třicítce tyto řeči nemizí, ale dál se fluidně proměňují (a jestli to takhle půjde dál, za pár let čekám dotazy na ceny rakví a pronájem hřbitovních míst). Z vlastní zkušenosti nemůžu dosvědčit, jaké to je, když dítě máte a všichni vám pro změnu začnou kecat do výchovy; taky naštěstí nevím, jak lidé reagují, když máte jakékoli významnější vztahové problémy a jakými skvělými radami vás v takové situaci zahrnují. Zato moc dobře vím, na co se můžete těšit, pokud žijete ve šťastném a harmonickém manželství. Jestli si totiž myslíte, že vás za takových okolností okolí nechá na pokoji, pak vám tu sladkou nevědomost můžu jedině závidět.

Minimálně část lidí totiž vezme za své růstové myšlení (v angličtině growth mindset) a poněkud fundamentalisticky ho na vaši situaci uplatní. Ve zkratce: růstové myšlení je nastavení mysli, které říká, že když vám něco nejde, není to konečná, a pokud se budete snažit, zlepšíte se. Jeho heslem není „tohle mi nejde“, ale „tohle mi ještě nejde tak, jak bych chtěla“. Neházíte zkrátka lidi do škatulek, ale dáváte jim šanci na to, aby mohli svou situaci změnit, jestliže budou chtít. Aplikujme nyní na šťastné manželství. V duchu růstového myšlení neřeknete „tihle dva jsou spolu opravdu spokojení“, ale prohlásíte „tihle dva jsou spolu zatím ještě spokojení“. Neuzamykáte tak onu dvojici do žádné fixní škatule a ponecháváte jí šanci si vztah kdykoli pořádně pokazit.

Delší konverzace pak přinášejí nečekané bonusy. Krom toho, že v nich dostáváte onu zmíněnou velkorysou šanci si manželství pěkně z gruntu pocuchat, vám totiž poskytnou celou řadu dalších informací. Konkrétně se vám v nich dostane hypotéz o tom, co za spokojeností ve vašem vztahu nejspíš stojí a jakým okolnostem za ni vděčíte. A tím pádem i na co se můžete těšit, až se tyto okolnosti změní. Před svatbou se tak dozvíte, že je vám spolu hezky, „protože jste se ještě nevzali“, ale těšte se po svatbě; v začátku manželství pro změnu slýcháte, že se máte dobře, protože „ještě máte růžové brýle“, ovšem počkejte, až spadnou. A když se ani jedna předpověď nevyplní, dojde – zcela ve vědeckém duchu – k přepracování hypotézy. V případě mého okolí na „to je tím, že ještě nemáte děti“.

Asi je to tím, že stárnu, ale pomalu s podobnými řečmi začínám ztrácet trpělivost. Jednak proto, že nás podmiňují k přesvědčení, že se už už všechno kazí, a tedy ve finále k rozvodu, ale taky proto, že pojetí vztahů, které se za nimi skrývá, je od základů špatně. Vztah není něco, co se vám jenom pasivně stane, a když má někdo po letech šťastné manželství, není tomu tak proto, že se všechno včetně jednorožců kolem řečeného páru zázračně uspořádalo do konstelací, které to umožnily. Abych byla zcela konkrétní: za mým harmonickým manželstvím stojí léta práce na sobě a vyrovnávání se s vlastními traumaty na obou stranách, vyhledávání informací, které nám během dospívání nikdo nepředal, učení se úplně nových komunikačních strategií a spousta reflexe, sebereflexe, energie a času. Možná že je to kacířská myšlenka, ale co kdybychom to – třeba namísto podmiňování k rozvodu a řečí o šťastných okolnostech, které se jistě co nevidět změní – začali podporovat a oceňovat?

Onehdy jsme s manželem strávili velmi zábavnou chvíli. Nevím, jak se doma obvykle bavíte vy, ale my jsme tentokrát sejmuli z police jeden ze slovníků české frazeologie a idiomatiky a začali jím listovat. Nejdřív jen tak namátkou, následně jsme rovnou přešli k jadrnému písmenu s. Četli jsme si úsloví, rčení a pořekadla, smáli se z plných plic a následně si posteskli, že je škoda, že se některá už skoro nepoužívají (za mě osobně v téhle kategorii vítězí perla, na kterou jsem přišla při psaní diplomky: „nemá rozumu, co by hovno osolil“). Jindy jsme se takhle bavili u etymologického slovníku. Párkrát i u slovníku cizích slov. V jednom krajním případě i u slovníku spisovné češtiny. A já pro to mám jasné pojmenování: profesionální deformace.

Baterií slovníků, nad nimiž občas trávíme zábavné večery, to ovšem ani zdaleka nekončí. Když zkoumáte něco, s čím zachází prakticky non-stop úplně každý, je profesionální deformace jednak nevyhnutelná a jednak společensky značně náročná. Hlavně pro všechny okolo. Kdybych měla spočítat, kolikrát už jsem hodila vidle do konverzace, protože někdo použil slovo, které udeřilo na mou jazykovědnou strunu, nedopočítala bych se. „Nemaž se s tím tolik,“ praví manžel, když něco připravujeme v kuchyni. Já vzhlédnu a v tu ránu je činnost, kterou vykonávám, zapomenuta. „Tohle synonymum ještě nemám!“ vykřiknu a běžím pro telefon. V něm mám totiž poměrně dlouhý seznam celé řady synonym právě pro tenhle význam. Copak není úžasný? Nám se zdá naprosto samozřejmý, ale pokud vím, třeba angličtina pro něj nemá ani jeden skutečně přesný ekvivalent. Myšlenka, že vynakládáte energii na činnost, která si ji nezaslouží, takže byste měli své úsilí patřičně minimalizovat (tolik se s tím nedělat), pro anglofonní mluvčí patrně nikdy nebyla natolik kulturně významná, aby si pro tyhle účely vytvořili specializovanou oblast slovní zásoby. Nebo si vezměte, že japonština má slovo, které znamená, že je něco tak polovičaté, že by bývalo bylo lepší, kdyby to vůbec nevzniklo. My máme oproti tomu metodu žaves. Fascinující! A propagátoři aktivního naslouchání upadají do mdlob.

To, že přerušovat druhé lidi není úplně v pořádku, si ale aspoň uvědomuju. Sama u sebe ovšem žádné zábrany nemám. Zarážím se tak vprostřed vět a komentuju vlastní výroky stylem „tohle slovo je tak skvělý!“ nebo svou výpověď přeruším malou jazykovědnou spekulací, třeba o původu toho či onoho výrazu. Někdy si s výkřiky typu „tohle jde rovnou do dizertace!“ fotím reklamní billboardy, knihy nebo televizní obrazovky nebo sebou alespoň zčistajasna trhnu, případně udělám nějaké výrazné a náhlé gesto, které s tím, co je řečeno, zdánlivě nemá naprosto žádnou souvislost. Vzhledem k tomu, že se nezanedbatelné množství konverzací děje u jídla, se docela divím, že mi kvůli tomu ještě nikdo nezkoušel provádět Heimlichův manévr (a taky tomu, že to zatím nikdy nebylo potřeba). Občas se mi to dokonce děje i při výuce. Třeba když se v půlce věty zarazím a překvapeně prohlásím „to je asi tak potřetí v životě, co jsem použila předbudoucí čas“.

Skutečnost, že dost možná vpadnu s nějakou tou etymologickou zajímavostí do líčení pohřbu vaší nebo svojí babičky, ale není jediným projevem mé jazykovědné deformace. Ono totiž když se jazykem zabýváte dost dlouho, vypěstujete si zvláštní citlivost vůči tomu, jak ho lidé používají. Pokud mi kupříkladu řeknete, že vás ten či onen domácí úkol bavil a ani jste si při něm nepřipadali, jako byste dělali něco do školy, tak vám sice poděkuju za kompliment, ale především s gustem rozeberu to, co se skrývá ve vašem výroku – totiž předpoklad, že škola automaticky znamená dělat něco nudného a otravného. Chtěli jste mi pochválit úkol a při tom jste mi nevědomky sdělili svůj názor na celé školství. A já si všimnu. Zachytím vaši volbu slov, předpoklady, které se skrývají za vašimi výroky, i metafory, které volíte; protože to všechno používám při svém výzkumu a vím, jakou výpovědní hodnotu to má. Metaforická je ostatně většina našeho pojmového systému, protože cokoli abstraktního můžeme pochopit a uchopit jen pomocí něčeho konkrétního. Však si to vemte, i slovo „chápat“ je přece ve své podstatě metafora od fyzického uchopování, proto konec konců můžou mít opice „chápavý ocas“ a–

— o čem že jsme to mluvili původně?

Kdybyste se zeptali celé řady lidí, jestli jsem veselý člověk, nezaváhali by nejspíš ani na vteřinu. Co je to za otázku, prosím vás, samozřejmě že ano! Ta se pořád směje, vypráví vtipy, na všechno se dívá optimisticky a píše na blog nadějeplné články, a to dokonce i o dnešních teenagerech. Co víc byste chtěli? Kdybyste se ovšem zeptali jiné skupiny, dostali byste úplně jinou odpověď. Cože, veselá? To tedy opravdu ne.

Přiznám se, že i já samu sebe vnímám právě takhle rozpolceně a docela dlouho mě to lehce znepokojovalo. Jistě, do určité míry je to normální – každý má přece někdy lepší náladu než jindy. Jenže všeho s mírou. Když jste v jednu chvíli melancholičtí, cyničtí a pesimističtí a pár minut nato vyjdete ze dveří, začnete se zářivě usmívat, rozplývat nad vůní fialek a od srdce utěšovat všechny okolo, je na tom prostě něco divného. Obzvlášť když vám na přepnutí zpátky zase stačí pár minut. Pravda je přeci jen jedna a musí se nacházet buď na jedné, nebo na druhé straně, ne? Nemůžu být zároveň smutná i veselá a optimista i pesimista, to nedává smysl. Jedno z toho musí být maska. Jenže co, když se mi obě mé tváře zdají být úplně stejně reálné? Kdo tedy doopravdy jsem?

Dnes soudím, že odpověď na tuhle otázku byla po celou dobu přímo přede mnou, a to hned v několika podobách. Stačilo se kupříkladu pořádně podívat na můj filmový, hudební nebo knižní vkus, který je mi dokonalým zrcadlem. Moje oblíbené kusy se velice často vyznačují někdy až paradoxní směsicí radostného a smutného. Vezměte si třeba tenhle kousek filmové hudby z brilantní japonské perly Příběh o princezně Kaguje. Zní vám to vesele? Předpokládám, že ano. Pak vězte, že právě tahle melodie hraje v nejdepresivnější scéně z celého filmu, při které vám bude běhat mráz po zádech a slabším povahám nejspíš dojdou kapesníčky. Příběh o princezně Kaguje takhle japonské studio Ghibli ostatně namíchalo celý a já ho i po letech považuji za jeden z filmů, které se do mě otiskly natrvalo.

Nebo můj milovaný francouzský šanson. Řekněme si to na rovinu: francouzský šanson je jedna velká estetizace smutku. Jistě, najdeme i písně vcelku nadějeplné až radostné, ale musíme hledat dlouho, pečlivě a dost možná na to budeme potřebovat lupu. Většina je tragická a vůbec se to nesnaží skrývat. Moje nejmilejší kusy nicméně nejsou ani růžové, ani černé. Jde o velmi specifickou podskupinu písní velmi rytmických, živých a na první dobrou veselých, které ovšem pojednávají nějaký obzvlášť deprimující obsah. Kupříkladu Madeleine od Jacqua Brela. Její radostné rytmy vás dost možná zvednou ze židle, ovšem text vypráví o tom, že on natěšeně čeká na svou Madeleine, kterou bezmezně miluje, a ona nepřichází a nepřichází, až je vám jasné, že nepřijde prostě nikdy – což mu ovšem nebrání zakončit píseň nadšeně zaslepeným „a zítra přijdu zase a zase přinesu šeříky a tentokrát to určitě klapne a bude to žůžo“. Dokonalost.

Můj knižní vkus pak odráží totéž, byť v lehce pozměněné podobě. Jedním z mých vůbec nejoblíbenějších autorů je Kazuo Ishiguro, britský spisovatel, který před pár lety vyhrál Nobelovu cenu za literaturu. Jeho styl je mistrný, neokázalý a jemný jako hedvábí, takže z vás neždímá slzy ani se vámi nesnaží nijak bombasticky otřást. Místo toho si s vámi pohraje jako s myší. Ishiguro totiž dovede dávkovat informace a sebeklam svých nespolehlivých vypravěčů takovým způsobem, že často dost dlouho netušíte, oč tady vlastně jde. V přítomnosti se někdy neděje skoro nic, pokud tedy za obzvlášť pozoruhodnou nepovažujete skutečnost, že postarší pán jede vsí a nezajede slepici nebo že se robotka dívá na to, jak lidé jedí. To podstatné se ovšem zpravidla odehrává v retrospektivě a tam se kolikrát rozvíjejí dramata tak silná, že se vám při čtení dost možná budou ježit vlasy na hlavě, poklesne vám brada anebo rovnou obojí. Jemný náznak tu, narážka tady a bum – najednou vám to dojde. Oč něžnější a nenápadnější vyprávění bylo, o to víc to s vámi zamává.

Když se na to takhle dívám, sama sebe se ptám, jak je možné, že najít odpověď na mou dávnou otázku mi trvalo tak dlouho. Asi jsme příliš zvyklí na nekompromisní matematickou logiku, v níž platí buď a, nebo b. Jenže tady nejsme v matematice, pravda se nachází stejnou měrou na obou stranách a není v tom žádný rozpor. Čím temnější stíny, tím jasnější světlo. Princezna Kaguja, Jacques Brel i Kazuo Ishiguro mi to dosvědčí.