Autor: Marie Veronika

Některá dobrodružství zažijete, když jedete na druhý konec světa. Jiná, když někdo z druhého konce světa přijede za vámi. A ještě úplně jiná, když se přestěhujete na sdílený byt. Sdílené byty totiž mívají historii tak pestrou, že kdyby mohly vyprávět, vypadali bychom proti nim všichni jako suchaři. Jelikož vyprávět nemohou, nabízejí nám tyto pikantnosti jinou formou – cestou roztodivných věcí.

Na sdíleném bytě se totiž vždycky najde něco, čemu familiérně říkám dědictví po předcích. Jedná se o podivné předměty (včetně potravin), které vaši předchůdci na bytě nechali, protože už měli moc plná zavazadla nebo se jim to prostě nechtělo tahat nebo to bylo už tak trochu rozbité nebo všechno dohromady. Pakliže se obyvatelé na bytě střídají rychlým tempem, roste objem dědictví po předcích geometrickou řadou; nikdo už totiž neví, jestli zrovna tohle je erární, něčí nebo po někom (a tedy jestli se pro to náhodou jednoho dne majitel nevrátí), takže se to nedá používat, vyhodit ani – v případě potravin – sníst.

Otevřete-li na takovém bytě skříňku, je pravděpodobné, že se na vás vyvalí ledacos: od dortové formy s nápisem „Pozor, teče!“, přes konvičku, kterou bez větší námahy holýma rukama rozlomíte na dvě poloviny, předměty, jejichž účel je neproniknutelným tajemstvím pro všechny zúčastněné (v každém sdíleném bytě alespoň jeden takový předmět je), naprosto nesourodou směs plastových krabiček doplněnou o podobnou směs víček, která ovšem na tyto krabičky nikterak nesedí, až po mnoho let prošlé čaje, koření, pytlíkové polévky, multivitamíny a doplňky stravy. Mám za to, že otázka, proč lidé při stěhování tak často nechávají na sdílených bytech právě multivitamíny a doplňky stravy, by se měla stát seriózním vědeckým problémem, neboť se to děje až neuvěřitelně často a z (alespoň mně) neznámých příčin.

Kolotoč času je neúprosný a jednoho dne i my shledáme, že opouštíme sdílený byt a stěhujeme se. Tehdy nastává zajímavá situace: v úloze obyvatel bytu jsme nadávali na to, jak si naši předchůdci neuklidili a co nám to tam nechali, ale při každém stěhování necháváme i my svým nástupcům spoustu věcí (hlavně multivitamínů), které jim jistě přijdou vhod. Na novém bytě pak nalézáme ještě daleko větší spoustu věcí, jejichž majitel se už dávno ztratil v hlubinách zapomnění a které jsou sice prakticky nepoužitelné, ale nelze je vyhodit – protože co kdyby se pro ně někdo vrátil. Jed můžete vzít na to, že když se náhodou někdo skutečně pro něco vrátí, nejspíš si odnese tu praktickou sadu hrnců, kterou nejčastějši používáte, ty pěkné hrníčky, co jste si oblíbili, a ty jediné nože, co krájejí. Určitě ne dortovou formu, která teče, krabici prošlých čajů a ještě větší krabici prošlých multivitamínů. Těm je totiž tak nějak tajemně a metafyzicky souzeno stát se věčnou památkou dob minulých, tajnou řečí, kterou nám sdílený byt vypráví o svých tajemstvích.

Na titulní straně na nás už pár dní vykukuje článek Když dojde inspirace. Jedná se, jak sama autorka přiznává, tak trochu o článek nouzový, napsaný v situaci, kdy došly nápady, který má poradit jiným blogerům v podobné nouzi. A co na tom, říkáte si, to přece nestojí za kdovíjaký rozbor. Pravda. Jenomže co za něj stojí, jsou komentáře pod oním nouzovým článkem. Drtivá většina z nich je jednoho mínění (což už samo o sobě je jev vzácný), myslím ovšem, že nereflektují skutečnost tak průzračně, jak se zdá. Minimálně ne v našem nedokonalém světě.

Skoro všichni komentující jsou totiž názoru, který by se dal zjednodušeně vyjádřit sloganem „nemám inspiraci, nepíšu“. Někteří to rovněž vztahují na ostatní: „nemáš inspiraci, nepiš“. Jenomže pravda není tak jednoduchá a vždycky je tu pár přitěžujících okolností. Tak zejména skutečnost, že blogování je trochu jako droga. Kdybychom napojili blogerův mozek na technická udělátka, jistě bychom zjistili, že každý publikovaný článek, stejně jako každý komentář pod ním, nám vyšle do mozku trochu dopaminu. Nevědecky: publikovat nové články je činnost veskrze příjemná a komentáře u článků tuto příjemnost jedině podporují. Bodejť by pak autorku neštvalo, že ji nic nenapadá. Když mě nic nenapadá, taky mě to štve.

Pak je tu rovněž skutečnost, že čtenářova trpělivost rozhodně není vždycky taková, aby si na záchvat inspirace a z něj vzešlý geniální počin počkal. Řekněme si to na rovinu: když už měsíc na vašem blogu nic nepřibylo, působí dosti mrtvě a kromě opravdu kovaných čtenářů a železných trpělivců všechny brzo omrzí. Pravda, nějací železní trpělivci se vždycky najdou, ale mě osobně blogy, které nejsou delší dobu aktivní, od dalších návštěv odrazují.

Ale hlavně: když nemáte inspiraci, může to být příznakem daleko rozsáhlejší tvůrčí krize. Josef Čapek kdysi napsal, že spisovatel píše z existenciální nutnosti. Podepisuji. V momentě, kdy máte svou identitu spojenou s psaním, jde o součást vaší osobnosti. Jistě, všichni tak nějak teoreticky víme, že tvůrčí krize přicházejí. Jenomže když přijde právě na vás, tak vás to pěkně vyděsí, protože úplně umlčí hlas, kterým jste vždycky samozřejmě disponovali, a nic vám negarantuje, že už to tak nezůstane. Jako se v depresi zdá, že takhle už to bude vždycky, stejně se to zdá v tvůrčí krizi. Psaní prostě odešlo, něco podstatného ve vás umřelo a kdo ví, jestli se to ještě někdy vrátí. Alespoň to tak vypadá.

Nedivím se proto nouzovým článkům, jako je ten na titulce. Ano, doufám, že inspirace budou mít všichni autoři vždycky v zájmu čtenářů co nejvíc. Jenomže i když ji mít nebudou, myslím, že budou psát pořád, i kdyby to byly články tisíckrát nouzové. Protože když jednou doopravdy začnete, tak už prostě nejde jen tak přestat.

Svoje fanoušky měly celkem vždycky, ale v poslední době jsou to trháky, se kterými se doslova roztrhl pytel. Z toho pytle padá sice dost různorodá směska – od pavouků či mravenců a netopýrů až po kapitány, mutanty nebo Amazonky – ale nenechte se zmást, podobají se sobě navzájem jako vejce vejci. Jejich raketově rostoucí obliba je pro mě tak trochu hádankou. Mám ale svou teorii.

Načrtnu vám obrázek: ve světě obyčejnsky obyčejných lidí se celkem nic neděje. Dokud se neobjeví dva (či jiný libovolný, avšak malý počet) husťácky drsných tvrďáků s nadpřirozenými schopnostmi, z nichž někteří představují zlo a jiní dobro. Porvou se spolu na své nadpřirozené úrovni, do čehož obyčejní lidé vůbec nemohou zasahovat; vlastně tam jsou jenom jako živé kulisy a hodí se leda k tomu, aby byli zachraňováni nebo efektně vražděni. Padouch je klaďasem poražen, živé kulisy jsou nadšené, svět je sice poněkud pocuchán, ale zachráněn.

Domnívám se, že současnost je pro takovéhle filmy jako stvořená. Svět se stal natolik komplikovaným a nepřehledným, že můžeme mít pocit, že jsme se stali tak trochu kulisami na scéně, v níž o nás vůbec nejde. S chaosem a zlem si tak nějak nevíme rady, mnohdy je tedy raději delegujeme na nějakého obětního beránka, který za všechno může. V superhrdinských filmech je tento beránek ještě k tomu nadpřirozený, s námi nemá tedy skoro žádnou spojitost. Je to zlo čiré, krystalické, zhuštěné a vtělené do jediného superpadoucha. Nemůže to být čistší a průhlednější. Obyčejní smrtelníci (například bezmocná policie) navíc proti němu nic nezmohou. Mohou jen čekat, až z týchž nebes sestoupí záchrana, kladný superhrdina, vtělenná bezúhonnost.

Obávám se, že poselství superhrdinských filmů je dosti chmurné. O nic se nestarejte, ničím se nenamáhejte. Dobro a zlo jsou černobílé, vždycky je tu někdo, kdo za všechno může. Ale vy s tím nic nenaděláte, protože na to nestačíte. Na to se najde leda nějaký ten –man, který toho, kdo za všechno může,vypátrá, porve se s ním a zachrání vás. Vy jste jen obyčejní lidé. Kulisy. Komparzisté. Tak se do toho nepleťte, zajděte si cestou z práce do kina a nechte se ovanout dechem hrdinství. A dál už nic.