Ti z vás, kdo sledují můj blogový Facebook, vědí, že jsem v pátek prodělala poslední z přechodových rituálů svého magisterského studia, obhajobu diplomové práce. Vyvolení pak vědí i to, že jsem dostala jeden naprosto úchvatný posudek, který bych si mohla dát za rámeček, a jeden dost ošklivý posudek, který sice nenavrhoval žádnou katastrofickou známku, ale jehož tón byl sršatý, uštěpačný, hádavý až zlý a docela mi ukřivdil. Respektive byl to posudek typu „s teorií nesouhlasím, tak snížím hodnocení“. Procházka růžovým sadem, ve kterou jsem doufala, se tedy nekonala, a musela jsem hájit a bojovat. Což jsem taky udělala. Tak, až jsem přetáhla plánovanou délku obhajoby na dvojnásobek.
První kámen ze srdce mi spadl, když dorazila moje vedoucí. O tom, jak je skvělá, jsem už článek psala, dovedete si tedy představit, že přítomnost někoho takového na obhajobě, kde na druhé straně sedí bojovný mladý doktorand, který má za to, že sežral všechnu moudrost světa a že jí dá pěkně sežrat i vám, je velmi uklidňující. I přesto mi střídavě bylo horko a zima, chodila jsem po chodbě jako lev v kleci a jediná komunikace, které jsem byla schopná, bylo „já tam nechci“.
Myslím, že předseda komise a vedoucí katedry v jedné osobě měl v ten den s mojí obhajobou suverénně nejvíc práce. Několikrát nás musel uklidňovat a umravňovat, když jsme se s oponentem rozparádili tak, že jsme zvyšovali hlas a skákali si do řeči. Když se mě oponent pořád ptal na to samé dokola a já mu odpovídala pořád stejně (fakt nevím, co chtěl slyšet, asi „je to blbost, tak pardon“ nebo tak něco), předseda komise debatu ukončil a chtěl se přesunout dál. Netrvalo dlouho a opět jsme se stočili k témuž; i musel debatu ukončit podruhé. A za chvíli potřetí. Oponent v tu chvíli vypadal skoro až ukřivděně, nejspíš protože jsem si stále odmítala sypat popel na hlavu, že jsem si dovolila vybrat takovéhle téma. Téměř roztomilé bylo, když mě v jeden okamžik všichni ostatní proti němu začali bránit. Stejně jsem ale nestihla odpovědět asi na polovinu otázek, které mi v posudku položil. Je to škoda, protože se nedostalo na takové ty uzemňovací typu „na straně 60 a 62 je to explicitně uvedeno“.
Když jsem šla za dveře, aby se mohli dohodnout o známce, stála jsem za těmi dveřmi opravdu hodnou chvíli. (Nutno ovšem přiznat, že se neozvaly výkřiky, rány ani střelba.) Pak mi vedoucí katedry s úsměvem sdělil, že kolega nakonec přiznal, že jeho snížené hodnocení neodráželo kvalitu práce, ale jeho akademické přesvědčení, a že mi dali jedničku. Inu, kolega vypadal, jako by mu uletěly včely, ale já jsem se v tu chvíli vznášela vysoko nad střechou školní budovy a všechny jeho mindráky a Lakoffové mi byli úplně ukradení.
Mohla jsem totiž vyrazit do víru velkoměsta s tím, že po devatenácti letech opouštím instituci jménem škola. A nejen to. Opouštím ji jako titulovaný magor. S vyznamenáním.