Autor: Marie Veronika

Jsou filmy, které ve vás neodbytně vyvolají pocit, že jsou prostě bizarní. U některých je to nedocenitelné plus, u jiných docela beznadějné mínus. Jeden z mých oblíbených filmů, Dálnice 60, patří jednoznačně k první jmenované skupině. Je surrealistický, ale zároveň pochopitelný, vtipný, trefný, střelený, ujetý, prdlý a vždy aktuální.

Neil Oliver slaví dvaadvacáté narozeniny a vlastně tak úplně neví, kdo je a co od života chce. Neusnadňuje mu to ani jeho otec, který z něj chce mít úspěšného právníka, přestože Neil k právům vůbec neinklinuje. Neil už málem podlehne otcovu nátlaku a dá se na nudná práva, když se mu začnou dít neobvyklé věci – potká divňouše jménem O. W. Grant, jakousi americkou obdobu našich kouzelných babiček, který plní lidem na potkání jedno jediné přání. Neil si přeje znát odpověď na svůj život – a zanedlouho je vyslán na cestu po neexistující dálnici 60, na které potká tu nejzvláštnější sebranku a navštíví nejzvláštnější města, jaká si dovedete představit. Kupříkladu město, kde žijí samí právníci, muzeum uměleckých podvrhů nebo jiné město, kde je zadarmo a legálně k dostání droga tak silná, že po jediném požití už člověk nikdy nevybředne ze závislosti a může pařit až do smrti výměnou za nějaké ty veřejně prospěšné práce. Jedno této surreálné dálnici nelze v žádném případě upřít – ukazuje lidi takové, jací skutečně jsou. S jejich přáními, skutečnými životními ambicemi a cestami, které se tu ukazují ve světle ne zrovna milosrdném, ale zato pravém. V takovém světle se pak leccos jeví podstatně jasněji.

Film ale vyniká nejen po obsahové stránce. Dobře tam hrají všichni, ale obzvlášť bych chtěla vyzdvihnout výkon Garyho Oldmana, který stvárnil O. W. Granta tak brilantně, že mu jeho magickou podivnost věříte na první pohled. Zvlášť když se to celé doplní správně ujetou hudbou, podobně prdlými vtipy a atmosférou, která vás vtáhne a už nepustí. Tenhle film se zkrátka režisérovi Bobu Galeovi povedl.

Takže pozor. Až potkáte zrzavého chlápka s červeným motýlkem a dýmkou vyřezanou do tvaru opičí hlavy, něco si přejte. Jenom při tom pamatujte na jedno: vážně se to splní. Opravdu to chcete?

Čas od času mě přepadne zvláštní záchvat. Zničehonic začnu rozklikávat neznámé blogy, hledám blogery, kteří mají ve svých oblíbených odkazech co největší množství spřátelených spolublogerů, a všechny jejich stránky navštěvuji. Zpravidla se tím pokouším odreagovat, uchýlit se na bezpečný ostrůvek v nebezpečném světě. Když je situace špatná, vezmu za vděk i módním blogem, konec konců považuji se za člověka s určitým estetickým cítěním; navíc svět, ve kterém největší starost představuje dilema, která rtěnka vypadá líp, je svým způsobem uklidňující.

Jenomže často tyhle výlety nepomáhají, protože moje úsilí přijde vniveč. Blogeři jsou totiž druh jepičí – vymírají neobyčejně rychle. Když se mi podaří najít nějaký obzvlášť úctyhodný seznam cizích blogů, které mohu prošmejdit, upadám do deprese; moje zkušenost je totiž taková, že zhruba tři čtvrtiny blogů jsou mrtvé. A jako je v přírodě smutný pohled na mrtvá zvířátka, ani mrtvé blogy náladu zrovna nepozvednou.

Nemohu se proto nezeptat: kam se dějete, blogeři? Jaká záhadná nemoc vás tak hromadně kosí? Nebo prostě jen neumím hledat? Nebo už jsem moc stará (to by to přišlo rychle) a hledám něco, co dávno minulo? A proč jsou tak často posledním článkem nadějeplné řádky o tom, jak motivovaní jste k rozjetí blogu, který usnul jen načas? Copak se z blogů definitivně staly Šípkové Růženky? A je pro ně ještě vůbec nějaký princ?

Vyhlídky pro člověka, který vládne psaným slovem, jsou dnes celkem široké. Může své schopnosti nechat pracovat pro celkem libovolnou organizaci, která zrovna hledá nějakého toho specialistu, manažera nebo guru komunikace – a že jich je. Pak píše do aleluja a svými skvělými nápady chytá další a další lidi do marketingové sítě. Má to jen jeden háček: spolu s ním se o to snaží i všichni ostatní a v takové konkurenci už běžná komunikace nestačí. Řečeno lapidárně: všichni chtějí být slyšet, a tak postupně zvyšují hlas, až každý řve jak na lesy, a vyhraje ten, kdo řve nejvíc.

Někdy mě tenhle ukřičený stav děsí. Nezáleží na tom, kdo jste a co chcete, někdo se vám neustále snaží něco nacpat, někdo pořád bojuje o vaši přízeň. Reakce na sebe nenechává dlouho čekat: zvykli jsme si, že se o nás válčí a spousta lidí se předhání v tom, aby nás co nejlépe pobavila a tak ulovila. A protože nechat se bavit je nenáročné a příjemné, tak se rádi necháváme lovit, jsme nedostatkové zboží. Jako všechno má ovšem i toto nezamýšlené důsledky: to, co si žádá delší čas, co nekřičí, ale šeptá a zraje delší dobu, ztrácí šanci. Jsme přehlceni a nechceme vynakládat úsilí, které vynakládat nemusíme. Texty nahrazujeme obrázky, knihy videi, paměť fotkami, vzdělání Wikipedií. Protože jednoduchost je nejhlasitějším řevem dneška.

Obávám se, že to s tou ukřičeností jednou dotáhneme tam, kam jsme to většinově dotáhli se zpěvem. Ten, kdo je odmalička obklopen hudebním smogem, zpravidla nezpívá, protože k tomu necítí potřebu. Vždyť má hudbu kolem sebe pořád a je jí tolik! Jenomže kdo jen poslouchá, nejspíš nikdy zpívat nebude, a to ani tehdy, když by po letech nakrásně chtěl. Jeho zpěvní hlas zakrněl, zbývá mu jen hlas mluvní, který toho uzpívá jen velmi málo a zbytek musí uřvat. Náprava je namáhavá a bývá k ní třeba profesionálů, tak nad tím dotyčný mávne rukou a zpívat už se nikdy nepokusí. Stejně to nepotřebuje, tak co. Koho zajímá zpěv? Doba si žádá křik.

Taky se vám občas zdá, že zatímco vy jste pořád na dně, ničeho jste v životě nedosáhli, nejste v ničem dost dobří a jste věčně nespokojení, žijí ostatní dokonalý život krásných, úspěšných a šťatných lidí? Pak je to sice smutné, ale může vám být útěchou, že vaše pocity jsou vcelku univerzální. Takhle se totiž čas od času cítí snad každý. Včetně těch krásných, úspěšných a šťastných lidí.

Před časem se mi dostala do ruky kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Je to ten typ knihy, která otevírá oči a může se v životě stát doopravdickým přelomem. Odkrývá totiž něco, co mělo zůstat zahaleno – naše vnitřní zranění, která si často ani neuvědomujeme, a která se snažíme hojit chybnými kompenzacemi. Jenomže s těmi to zpravidla nekončí dobře: když například kulháte, abyste ulevili bolavé noze, tak vás to velice brzy začne bolet jinde. Psychické kompenzace fungují úplně stejně, jen nejsou na první pohled tak patrné (ba mohou mnohdy vypadat jako úspěch). Pracujete strašně tvrdě, snažíte se být nejlepší, každému se zavděčit, za každou cenu udržet vztahy, které už dávno měly skončit… Strategií je mnoho a každý nějakou máme. I ti „skvělí“ a „úspěšní“. Výsledek? Nespokojenost nebo rovnou destrukce. Protože nikdy nebudu dost dobrá, vždycky se najde někdo lepší, nikdy nebude všechno dokonalé. Rovněž se vždycky najde někdo, komu prostě nebudu sympatická, i kdybych se přetrhla, a udržovat vztahy, které člověka ničí, nikdy nevede k dobrým koncům. Zdálo by se, že správná reakce je očividná: přestat s tím. Jenomže zpravidla děláme pravý opak: upneme se na svou falešnou naději tím víc a jdeme si za ní tím tvrději – a propadáme se do pocitu nedostatečné vlastní hodnoty čím dál víc.

Myslím, že je strašně těžké podívat se pravdě do očí a uznat, že se někde stala chyba. Že například za skvělými studijními nebo pracovními výsledky může být prachobyčejný strach ze selhání, snaha zavděčit se druhým nebo utéct od sebe samého. Ale zde je třeba si to říct na rovinu: tohle nikdy nebude fungovat. To, že budu nejlepší (nebo to budu na své okolí alespoň hrát), mi pocit dostatečné vlastní hodnoty neposkytne. K tomu je třeba dojít úplně jinými cestami, strmými a křivolakými stezkami dávných zranění, a pomalou štrekou k sobě samému a sebepřijetí. Je třeba přestat se sama sebe bát – i když k tomu kolikrát je důvod – uznat, že jsme dostateční a zasloužíme si lásku i přes všechny své nedokonalosti, a strhnout všechny bariéry, které jsme si za ta léta vybudovali. Vím, bolí to. Jenomže se obávám, že na cestě za skutečným štěstím, na které všichni bok po boku bojujeme, to prostě jinak nepůjde.

Když člověk hledá práci, musí zejména všechny neustále přesvědčovat o tom, jak je skvělý a že talentovanějšího a schopnějšího pracovníka nad něj není. Musím se tedy v tomto ohledu činit. Jenže pozitivní myšlení není zrovna moje parketa (jó, to kdyby chtěli něco pořádně zkritizovat…), a tak se musím při psaní motivačních dopisů dost snažit a přemáhat a hledat, co by se ještě dalo vyškrábnout. Učinila jsem na tomto poli ale podstatné pokroky. V některých zásadních věcech jsem totiž opravdu nepřekonatelně nadaná. Tak třeba:

1) Náhodné potkávání známých. Tohle je asi můj nejspeciálnější talent. Kdybych měla spočítat, kolikrát už jsem v nejrůznějších dopravních prostředcích narazila na nějakého známého nebo ho tam alespoň zahlédla, nedopočítala bych se. V autobusu, který jezdí do mé domoviny, jsem postupně potkala téměř celou svou bývalou gympláckou třídu (a dokonce i nějaké učitele). Každé zaběhnutí na fakultu znamená přinejmenším jedno neplánované setkání. Docela běžně potkávám známé i v divadlech. A na ulici. Všude. A to, že mám nesnesitelně dobrou paměť na obličeje, tomu ani trochu nepomáhá.

2) Zpívání v jazycích, které neumím. Nedělá mi problém zazpívat v irštině píseň, kterou zpívá v Secret of Kells Aisling, svého času jsem uměla zazpívat pár písniček bretonsky, nějakou i japonsky. Prostě mi dejte písničku, která se mi bude líbit, k ní text (ovšem psaný latinkou) a za chvíli si ji budu zpívat.

3) Chození včas. Někteří moji přátelé se mi občas svěří s tím, že se bojí přijít na schůzku se mnou pozdě. K tomu asi nemám co dodat. Pakliže se nestane něco opravdu hodně nepředpokládatelného, nebo si rovnou nenaplánuju přijít třeba o dvaadvacet minut později, přijdu vždycky včas. Mám v sobě jakési vnitřní hodiny, které mi říkají, kdy se mám jít začít chystat, abych si stihla všechno připravit, a tyhle hodiny nikdy nejdou pozdě, většinou spíš naopak, a já pak na místě shledání patnáct minut zbytečně čumákuju. Stinnou stránkou je, že když jdu někam s někým, kdo má podobnou vlastnost, tak se to znásobí a pak tam jsme třeba o tři čtvrtě hodiny dřív.

4) Strašlivě hlasitý smích. Kdo mě zná osobně, ten v tomto bodě nejspíš jen tragicky pokývá hlavou. Za celý svůj život jsem potkala jen málo lidí, kteří mě v tomhle trumfnou. Věty jako „nojo, to, že jsi přišla, jsme slyšeli už z druhé strany chodby“ představují zcela běžnou součást mého života. Jednou mi někdo řekl, že když se směju, zní to, jako když padá zebra ze schodů. Není to úplně nepřesné.

5) Hlášky. V některých ohledech jsem v zásadě chodící diktafon. A hlášky z mých oblíbených filmů patří přesně k těmto ohledům. Pravda, zde už je podmínkou, aby byly v jazyce, kterému rozumím, ale jakmile je tato podmínka splněna, jsme tam. Zadejte název filmu, vhoďte drobnou minci svého zájmu a vypadne příslušný počet hlášek.

Tak to s těmi talenty a schopnostmi přeci jen není tak zlé. To by bylo, aby mě s takovými praktickými přednostmi okamžitě nechtěli úplně všude! Pracovníka, který bude potkávat půlku kolegů všude po městě, přitom si zazpívá v jakémsi obskurním jazyce a ještě se bude chechtat na celé metro – to je prostě výhra.