Autor: Marie Veronika

Publikováno

Óda na Posledního z Jediů

Je mi úplně jasné, co máte na jazyku. Hvězdné války, taková komerce! Jenom víc prachů z toho chtěli vytřískat. Že by zrovna moje filmová rubrika mohla strpět pozitivní reakci na takový film? Image intelektuálního snoba si líže rány v koutku a vyčítavě na mě pokukuje. Ano, přátelé, je to tak. Líbily se mi poslední Star Wars. Líbily se mi tolik, že na ně nejspíš půjdu znovu. A není to tím, že mě unesli mimozemšťani.
(Pozor, budou spoilery. Spousta spoilerů.)
Nemůžu si pomoct, ale Poslední z Jediů zvládl něco, co nezvládly žádné Star Wars před ním. Zachoval si mýtus Síly, světla a temna, a zároveň udělal velmi výrazný krok směrem k realističnosti. Rogue One, například, zvládl jenom to druhé – a nelíbil se mi, protože se pro mě stal pouhým nudným akčním filmem. Tohle bylo jiné. Postavy byly lidštější než kdy dřív: Luke tak správně cynický a autenticky zlomený, Ben a Rey pro jednou nepůsobili jako pouhá inkarnace dobra a zla, případně účelově napsaní váhavci, ale jako lidé, v nichž se leccos pere. Jejich vztah byl jako vztah klaďase a záporáka poprvé v historii Hvězdných válek zajímavý a jiskřilo a pnulo toho v něm tolik, až se tajil dech. Charismatický pašerák se ukázal být hajzl, co chtěl jenom prachy, superodvážený plán zase se přestrojit a něco ukradnout na nějakém tom destruktoru, konečně vyjevil svou pravou povahu superdebilního, až sebevražedného nápadu. Vedení odporu konečně přestalo být jednolitým blokem dokonalých a perfektně sehraných postav (uznávám, to bylo už v Rogue One); svalnatý tvrďák za volantem X-Wingu dostal zaslouženě za vyučenou a rebelové vůbec dostávali na frak takovým způsobem, že se o ně člověk poprvé v historii opravdu bál. Vynechme teď úvahy o tom, jak funguje vakuum nebo co všechno zmůže mistr Yoda – netvrdím, že ve filmu není hromada blbostí a logických nedomyšleností. Jenže Reyin výcvik, postava Luka, vývoj Kylo Rena, identita rebelů a rozjímání nad tím, co vlastně znamená hrdinství, jsou tak zajímavé, že zkrátka převažují. Na celé čáře.
Co ale těmto Hvězdným válkám zejména připisuji k seznamu prvenství, jsou zcela osobně moje pocity. Nikdy jsem neměla ze starwarsovského filmu takovéhle dojmy. Už při projekci mi bylo jasné, že tohle je přes všechny úlety a lapsy opravdu dobré; bezprostředně po ní jsem věděla, že to chci vidět znovu; a emoce ve mně doznívaly ještě několik dní. Tohle nezvládlo mnoho filmů. Ba dokonce jich to zvládlo velice málo.
A to je v mých očích to vůbec nejdůležitější prvenství.
Publikováno

5 způsobů, jak zabít HSP (vysoce citlivého člověka)

My všichni, kdo máme dar vysoké citlivosti, se můžeme chlubit mnoha přednostmi. To je nejspíš naše hlavní útěcha, protože jinak moc dobře víme, že jsme ve většině ohledů vybaveni pro život v normální společnosti spíše nevhodně. Dokonce tak nevhodně, že je docela jednoduché nám zdánlivě normální věcí způsobit poměrně slušné trauma, neřkuli infarkt. Máte-li proto ve svém okolí nějakého vysoce citlivého člověka (neboli HSP podle anglického highly sensitive person), kterého se chcete nenápadným a přitom pohodlným způsobem jednou provždy zbavit, otevírají se vám široké možnosti.
1. Koukněte se s ní/ním na horor nebo válečný film.
Zrcadlové neurony jsou krásná věc. Dokud se ovšem nezačnete dívat na filmy, které kromě hlavního hrdiny zabijí málem i vás. Pianistu jsem musela zhlédnout po etapách, protože jsem nebyla schopná to vydržet najednou. Na Westworld jsem se po prvním dílu přestala koukat – i když mě fakt zajímalo, jak to bude dál. Prostě to nešlo. Z lekaček vždycky málem vyletím do povětří. A o svém nejnovějším zážitku, kdy jsem se velkým nedopatřením dostala do kina na matku!, snad raději pomlčím. Dodám jediné: trauma jsem tím nezpůsobila jenom sobě. Učinit z těchto skutečností sofistikovanou vraždící metodu je proto jen otázkou velmi malého množství kreativity.
2. Vybafněte na ni/něj.
Jedním z poznávacích znaků vysoké citlivost je mimo jiné to, že se hodně a snadno lekáte (a to i u filmů, viz bod 1). Na gymplu jsme měli učitelku, která nadskočila pokaždé, když se ozval školní rozhlas. Tehdy jsem to ještě moc nechápala. Dneska nadskočím taky. Když se leknu, trhnu sebou tolik, že tím kolikrát vyděsím i několik dalších lidí v místnosti. Doma máme zvonek, který sice zvoní krásně nahlas, ale má to i stinné stránky: například se u něj nesmím zdržovat, když má někdo přijít na návštěvu. Na druhou stranu je třeba přiznat, že jestli to jednou dojde k očekávanému naplnění, bude to rychlá a bezbolestná smrt.
3. Nalijte do ní/něj litr kafe nebo alkoholu.
Reakce na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Občas stačí jen velmi malé množství a už mě bolí tohle a onohle, případně se mi začnou třást ruce a podobné věci. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdybych množství navýšila třeba na trojnásobek. Jedná se ovšem o metodu experimentální, mějte proto na paměti, že při její aplikaci se vystavujete riziku, že – jak praví české přísloví – co ho nezabije, to ho posílí.
4. Donuťte ji/ho jít na diskotéku nebo techno koncert.
Kombinace extrémně hlasité a dunivé hudby spolu s agresivními blikajícími světly je něco, co spolehlivě zafunguje, i kdyby náhodou litr alkoholu nebo příliš hlasitý zvonek nezabral. Vysoce citlivý člověk vnímá podobné věci daleko intenzivněji než ostatní – o poznání víc ho proto zahltí. Tato varianta je obzvlášť vhodná pro úhlavní nepřátele; jedná se o pomalou a bolestivou smrt v nekončící křeči.
5. Přimějte ji/ho přečíst si komentáře v libovolné internetové diskusi.
Duševní rovnováha vysoce citlivých lidí je věc křehká (jak už tak duševní rovnováha bývá) a narušit ji zvládne kdekdo. Jsou ale věci, které ji doslova smetou z povrchu zemského – jednou z nich je například destilovaná zloba a nenávist internetových diskusí. Jako vysoce citlivý člověk nikdy a za žádných okolností takové věci nečtu. Ne, nejsem schopná se tím bavit. Ztrácím veškerou naději a chuť do života a začínám si ošklivit filmový průmysl za to, že jednou taky nenechá nějakého megazáporáka vyhladit lidstvo aspoň ve filmu. (Moje vize je taková, že by film končil idylickým záběrem na rajskou přírodu nerušenou člověkem a byl by to happy end.) Jestliže využijete tento způsob, jak skoncovat se svou obětí, budete den ode dne sledovat, jak chřadne, bledne, hubne – až nakonec tiše a jednou provždy zmizí.
Závěrem je třeba konstatovat, že tento výčet si v žádném případě neklade nároky na úplnost. Kompletní a vyčerpávající seznam podrobně rozpracované metodiky vraždění vysoce citlivých osob je otevřenou otázkou pro další výzkum a prozatím můžeme prohlásit jen to, že se nachází ve fázi experimentálního ověřování.
Tak mi jenom držte palce, abych to ověřování přežila.
Publikováno

Na co skutečně připravuje české školství

Když přijde na přetřes stav českého školství, zpravidla nikdo nehýří optimismem. To máte pořád samé nízké platy, málo studentů, moc škol, upadající úroveň a téměř soutěž o to, na které škole jsou studenti drzejší, lhostejnější a blbější. A také velmi častá konstatování, že škola je v životě stejně k ničemu, že se tam neučí nic použitelného ani užitečného. To ale rozhodně není celá pravda. Protože když se realisticky podíváme na současný stav trhu práce, pak škola (míním zde primárně školu základní a střední) člověka připravuje vpravdě skvěle.
Student průměrného gymplu tráví nesmyslné množství času sezením v uzavřených prostorách spolu s hromadou dalších lidí a vykonáváním činností, jejichž smysluplnost je přinejmenším otázkou. Je nucen respektovat učitele, kteří respektu často nejsou hodni, ale mají nad ním moc, a vycházet s hromadou otravných spolužáků. Není právě tohle ta nejefektivnější příprava na pracovní život?
Většina prací přece znamená osm hodin někde sedět (méně často stát nebo chodit), vykonávat činnost, bez níž by se svět zpravidla dosti hravě obešel, podřídit se lidem, kteří toho vůbec nemusejí být hodni, a být obklopen kolegy, u nichž je pravděpodobnost, že se všichni stanou našimi nejlepšími přáteli, prakticky nulová. Myslím, že právě na tohle jsme ze školy perfektně připraveni.
Problém nastává jen v jednom případě: když si absolvent střední školy vybere příliš kvalitní školu vysokou. Tam takové disciplíně může odvyknout, a když má pak vstoupit na trh práce, tak pokud nemá velké štěstí, může ho čekat značné zklamání. My, kteří jsme takové štěstí ve výběru univerzity měli, a v práci minimálně částečně též, se můžeme jen modlit, aby to tak zůstalo. A buď se přeci jen snažit něco změnit, nebo alespoň odstranit tu jedinou anomálii, která narušuje jinak dokonalý systém: ty hrozné a zcela zbytečné vysoké školy.
Publikováno

Jak snadná je práce oproti studiu

Student, student humanitní pak zejména, slýchává některé věci velice často. Pohrdlivé „Co z tebe teda bude?“, „Proboha! Co s tím chceš dělat?“, „Nechtělo se ti pracovat, co?“ nebo „Jen počkej, život tě naučí. Tam skončí sranda.“ jsou zlatým výběrem best of. Jako studentku mě takovéhle řeči docela děsily, protože to, jak se všichni neustále ohánějí „skutečným životem“ a „realitou“, což je podle nich s pohodovým studiem zcela nesrovnatelné, má jistý hrozivý potenciál. Inu, teď jsem do toho „reálného světa“ vstoupila. A všechny, kdo mě (a jistě nejen mě) tak dlouho strašili, mám chuť poslat do patřičných míst; totiž na pár semestrů na nějakou pořádnou univerzitu.
Jak jsem totiž zjistila, pracovat je daleko, daleko jednodušší než studovat. Pravda, musím dřív vstávat. Ale to je tak všechno. Každý den o půl páté se zvednu a s čistou hlavou jdu domů. Nemám děsivý pocit, že nic nestíhám, že toho musím strašně moc udělat, že za pár týdnů je příšerné zkouškové, že už jsem s tím čtením měla začít ve školce a že při psaní diplomky umřu. Nevnímám žádnou hmatatelnou hrozbu vyhazovu, kterou jsem při studiu vnímala pořád (byť, pravda, ke konci už spíš ve vztahu k jiným lidem). Ještě jsem se v práci nesetkala s dojmem, že něco fatálně nezvládám, což jsem při studiu zažívala docela často, nebo že na něco opravdu nemám. Konečně skončil ten strašlivý stres a neustálý tlak! Teď, když přijdu večer domů – představte si to – můžu bezstarostně odpočívat! Neskutečné. Pořád tomu nemůžu uvěřit.
Takže, milí studenti, pokud jste tak již neučinili, hned se přestaňte zbytečně stresovat tím, co bude po škole. „Skutečný svět“ sice může být místo poněkud jalového charakteru, ale pobývat v něm je řádově snazší než pořádně studovat. A vy, kdo jste mě tak dlouho strašili, se koukejte honem rychle chytit za nos. Bez vás by všechno mělo úplně stejný průběh, akorát bych si ušetřila pořádnou dávku kortizolu, frustrace a špatné nálady. To je jediné, čeho jste dosáhli. Doufám, že jste na sebe náležitě pyšní.
Publikováno

Dotazník pro mě aneb nominace na Liebster Award

Osud tomu chtěl, že mě Barbora z Barborových příběhů nominovala na Liebster Award. Nejsem si tak docela jistá, co to znamená, ale jelikož ráda vyplňuji dotazníky, rozhodla jsem se nominaci přijmout a odpovědět na desítku otázek, které se s nominací pojí. Uznávám, že je to vzhledem k charakteru mého blogu trochu úlet, ale neodolala jsem, tak mi to snad odpustíte. Tedy Bára mi přichystala tyto otázky:
1. Co je ta nejdivnější věc, jakou jsi kdy ztratila?
Jelikož věci příliš neztrácím, tak je to pro mě dost těžká otázka. Jako malá jsem ztratila pár rukavic a čepici, jednou peněženku… Celkem nedávno mi pračka sežrala ponožku. Nic lepšího mě bohužel nenapadá. V tomhle ohledu jsem fakt suchar.
2. Jsi organizovaný člověk, nebo věčný zmatkář?
Organizovaný člověk, naprosto a úplně. Když jsem v pokoji na pražském bytě svého času bydlela bez spolubydlící, tak býval tak uklizený, že nebylo možné říct, jestli jsem zrovna odjela na víkend domů, nebo jsem si jenom šla udělat do kuchyně čaj. Když jsem si loni řekla, že do konce března bych chtěla mít dopsanou první verzi diplomky, tak jsem 31. března měla dopsanou první verzi diplomky. Vlastně je to se mnou tak zlé, že mi trvalo několik let vypořádat se s tím, že ostatní lidé různé věci říkají a pak je tak nedělají, protože jsem byla zvyklá, že když se něco řekne, tak přes to nejede vlak. Je to docela prokletí. Vybraní čtenáři si konec konců jistě vzpomenou na můj článek Perfekcionismus a jiné nemoci.
3. Kočka, nebo pes?
Jednoznačně kočka. Jsem děsný lekavec a štěkající psi mi vždycky málem přivodí infarkt. Navíc mě pes kdysi docela ošklivě pokousal a léta jsem se bála kolem psa byť jen projít. Nejvíc ze všeho nesnáším neposlušné, volně pobíhající, obrovské a krvelačně štěkající psy, za kterými poklusává majitel a volá „nebojte se, on by neublížil ani mouše“. Na druhou stranu kočky mám moc ráda a ony mají rády mě. Dokonce tolik, že naše paní bytná říká jedné své kočce nevděčnice.
4. Jakou knihu máš nejradši?
Velmi těžká otázka! Vybrat jednu je pro mě nesplnitelný úkol, takže si trochu poupravím zadání a vyjmenuji jich víc. Bratři Karamazovi jsou jedna z nejgeniálnějších knih, co znám. Pak Malý princ, samozřejmě, nesmrtelná klasika. Silmarillion, Siddhártha, Martin Eden, Pýcha a Předsudek, Saturnin – knihy, které jsou zaručeným balzámem na duši (jo, vím, že Martin Eden se na konci zabije). A abych nevynechala poezii, tak nesmím zapomenout na Smuténku a A znovu láska od Skácela. Ty jsou kouzelné.
5. Kde bychom našli tvoje nejoblíbenější místo na světě?
Nó, nejsem si docela jistá, jaké je moje nejoblíbenější místo. Ale to není ta otázka, takže vlastně můžu směle odpovědět – ve Francii. Jak pravidelní čtenáři vědí, Francii miluji.
6. Léto, nebo zima?
Ještě před pár lety bych bez zaváhání řekla, že zima, ale asi stárnu. Takže léto, protože zimy už nejsou bílé – a mít všude břečku, nic moc.
7. Do jaké země by ses jednou chtěla podívat?
Do Anglie, protože jsem tam ještě nikdy nebyla. A do Francie, protože tam chci vždycky. Ale celkem by mě zajímalo i třeba Polsko nebo Pobaltí. Po exotice neprahnu.
8. Co je tvůj největší zatím nesplněný sen?
Napsat knihu. Opravdovou dlouhou knihu, román. To se mi nikdy nepodařilo, vždycky jsem po pár stranách utekla k povídkám, básničkám, úvahám a fejetonům. A, upřímně řečeno, ani nemám v rukávu žádný námět, u kterého by mi přišlo, že má cenu o něm nějak dlouze psát.
9. Jak by podle tebe vypadalo tvé alternativní já v paralelním vesmíru?
Inu, líbilo by se mi, kdyby bylo trochu méně pesimistické a škarohlídské. Takže by bylo oblečené do šílených barev, jako když mi bylo patnáct, možná by se tehdy na nižším gymplu rozhodlo jít na konzervatoř a teď by třelo bídu s nouzí v nějakém zapadlém orchestru u posledního pultu druhých houslí a bojovalo se záněty šlach. Teď už asi nemusím vysvětlovat, proč by mělo být míň pesimistické.
10. Jaké zaměstnání/obor studia bys chtěla mít, kdybys neměla to, které máš teď?
Myslím, že se jako čerstvá absolventka můžu vyjádřit i k tomu studiu – tam by to byla francouzská filologie. Teda kdyby to tam nevypadalo tak, jak to tam vypadá. Anebo obecná lingvistika. A ohledně zaměstnání… řekněme třeba literární redaktorka v nakladatelství. Anebo rovnou ta spisovatelka, nač troškařit.
Tímto velice děkuji za nominaci a jelikož mám nominovat další blogery, učiním tak. Nemám jich v zásobě moc, tak nominuji alespoň pár:
Elwin, protože se mi stýská po jejích článcích.
Sili, protože mám ráda její úvahy.
Aerosol, protože je mi líto, že už tolik na blog nepřispívá – tohle by mohla být příležitost.
A pak si ještě troufnu nominovat Čerfa, protože jeho blog je nikdy neselhávající zdroj zábavného, přemýšlivého a vůbec všeobecně příjemného a povedeného čtení. Navíc už má s všelijakými nominacemi své zkušenosti 🙂
Za normálních okolností bych nominovala i Martinu, ale jelikož má teď úplně jiné starosti, nebudu ji s tím obtěžovat a radši jí budu držet palce.
A toto jsou otázky, které pro vás mám:
1. Jak vznikla přezdívka, kterou na blogu používáš?
2. Proč píšeš?
3. Co soudíš o moderním umění?
4. Co děláš úplně nejradši, když máš volno?
5. Při poslechu jaké hudby ti naskakuje husí kůže?
6. Co lze najít půvabného na listopadu?
7. O čem dokážeš zapáleně rozprávět hodiny a hodiny?
8. Co tě vždycky potěší?
9. Jakou knihu jsi četl/četla nejvíckrát?
10. Vyplňuješ rád/ráda na dotazníky o sobě? Proč?
Tak ještě jednou díky za nominaci a jestliže vy, které jsem nominovala, mou výzvu přijmete, těším se na vaše odpovědi!