Autor: Marie Veronika

Publikováno

Bojím se

Bojím se, že jsme si tak zvykli na lži, že na pravdě už přestalo záležet.
Bojím se, že stačí, aby lidem pán v bílém plášti přikázal mučit druhého za sklem – a oni to udělají.
Bojím se, že jsme se opevnili každý ve svém zákopu a už z něj nikdy nevylezeme – protože ze zákopu se jen střílí.
Bojím se, že jsme zapomněli, co je to obyčejné, lidsky vlídné slovo.
Bojím se, že krmíme nenávist jako desetihlavou saň – a ona roste, roste a roste.
Bojím se, že nevzdělanost se stává ctí.
Bojím se, že nenasloucháme, ale jenom křičíme.
Vzpomínám na poslední slova Sókratova před popravou.
Dopadneme stejně jako on?
Proč jsme se za posledních pár tisíc let ani trochu nezměnili?
A proč se pořád musíme bát?
Publikováno

O jedovaté kosmetice

Když mi jakýmsi nedopatřením na blog.cz padl zrak na titulek „4 kosmetické produkty, které mi zachraňují život“, hned jsem věděla, že je vymalováno. A taky bylo. To, co jsem potřebovala k napsání článku, který už dlouho nosím v hlavě, jsem totiž právě dostala – pořádnou dávku provokace, která mi doslova zakřičela do obličeje. Tenhle článek už u všech všudy konečně musím napsat.
Mám totiž jedno velmi nepěkné tušení: ona kosmetika, jíž slečna připisuje záchranu svého života, ji patrně pomalu ale jistě vede pěkně vydlážděným chodníčkem po směrovce „Hřbitov“, s mezizastávkou na hezkém odpočívadle „Onkologie“. Kosmetika, o níž je řeč, je totiž plná takových pěkných věcí, jako jsou ropné deriváty a hormonální disruptory. Že nevíte, o čem je řeč? Tak si třeba představte, že si na sebe každý večer obřadně nanesete pěknou vrstvičku dehtu. Asi si nebudete pochvalovat, že moc pěkně voní, pleť je po něm krásně vláčná, obsahuje výtažky z tchýnina jazyka a moc nestál, že? Zvlášť když je třeba prokazatelně karcinogenní, tělo ho nedokáže vyloučit a třeba i ovlivňuje produkci hormonů – a způsobuje tak například neplodnost. A představte si – tak to děláme skoro všichni každý den.
Prakticky každá značka kosmetiky, která není vyloženě bio, totiž podobné věci ve větším či menším množství obsahuje. A teď si držte klobouky: nevyváznou ani drahé značky, které za marketing „na přírodno“ utratily nejeden haléř, jako jsou třeba Yves Rocher nebo Lush (buďme féroví – Lush má i skutečně přírodní produkty, ale zdaleka ne všechny). Rovněž nejste z obliga, pokud si myslíte, že kosmetiku nepoužíváte, když nejste jako slečna ve shora citovaném článku – v takovém případě si vzpomeňte na to, čím si třeba myjete vlasy nebo mažete ruce (případně, když už jsme u toho, čím například myjete nádobí nebo vytíráte podlahu). A jsme tam.
Je to velmi smutné téma, o kterém se mi nepíše snadno – ani luxusní kosmetika za mnoho set, ani kosmetika z lékárny, ani to, na čem se skvěje „s výtažky z puškvorce“ není ani náhodou bez poskvrny. Je smutné, že se kosmetika musí pyšnit tím, že něco neobsahuje (a že toho je – od silikonů a parabenů až po minerální oleje a podobné… věci) a to je její hlavní přínos. Je smutné, že musíme luštit opravdu nesrozumitelné nápisy se složením a stávat se amatérskými přírodovědci, abychom sami sebe netrávili. Ale ať chceme, nebo ne – stalo se. Tak hlavně příště nezapomeňte jít zase na pochod Avonu proti rakovině. Organizují ho skutečně ti praví.
Publikováno

O stylu

O spisovatelích a píšících tvorech někdy uvažujeme tak trošku jako o nadpřirozených bytostech – a jako takovým jim vymýšlíme kvality, které nám v souvislosti s normálními smrtelníky zpravidla vůbec nepřijdou na mysl. Tak třeba styl. Každému autorovi připisujeme jeho osobní autorský styl psaní, kterému přiznáváme jen velmi malou (pakliže vůbec nějakou) proměnlivost a která charakterizuje nejen jeho psaní, ale jako aura tajemně obklopuje i celou jeho osobu.
Jenomže z vlastní zkušenosti musím bohužel říct, že styl není žádná aura, je vidět a mění se nejen vývojem autora, ale také spoustou jiných vlivů. Když si po sobě zpětně čtu své výtvory, téměř vždy dokážu říct, jakou knihu jsem četla v době jejich psaní – tak pronikavě se do mého „stylu“ promítá styl jiných autorů. Na mých vtipech je zcela zřetelné, když jsou ovlivněny pratchettovským smyslem pro humor, na mé slovní zásobě i rozmanitosti větné stavby se velmi výrazně podepisuje četba Karla Čapka. Po Hemingwayovi píšu v úsečných a stručných větách, po Steinbeckovi tenduji k depresivním líčením, Chesterton mi vždycky na pár statí výrazně přiostří můj už tak dost ostrý satirický břit. Můj nedávný článek O stavech psavých a mlčenlivých tak byl například poznamenán bohatostí knižní slovní zásoby Kazua Ishigura (toho mimochodem velmi doporučuji) a ve srovnání s jinými články je tak dost odlišný. Copak tohle je nějaký autorský styl?
Obávám se, že v intencích „autorského stylu“ jde podobný jev vysvětlit jen stěží – je to, jako kdyby moje tajemná aura četbou na čas splynula s tajemnou aurou jiného autora a já se částečně stala jinou osobou (i když, pravda, to by ještě nebránilo říkat tomuto stylu autorský, konec konců od jiných lidí, než jsou autoři, ho nemám). Nebo jsem ještě mladá a svůj styl zatím nemám, a tak mi nezbývá než kopírovat. To by tedy bylo pěkně depresivní. Anebo by ten můj styl bylo to, co přijde, když knihu dočtu, uplyne nějaký čas, moje morfologické pole (Vidíte? Pratchett.) se ustálí a teprve tehdy jsem… no, vlastně asi zase další osobou, od které zrovna něco čtu.
Publikováno

Velká molí anabáze

Na světě jsou věci, se kterými člověk nic nenadělá a zkrátka se s nimi musí smířit. Proti nim je veškerý boj marný; jsou to věci fatální a vždy vyhrají. Kromě takových klasik, jako jsou lidská hloupost nebo mindráky, na tomto poli ale můžeme najít i jevy poněkud překvapivé. Například moly.
Když jsem se nastěhovala do bytu, který v současné době již rok a půl obývám, netrvalo mi dlouho zjistit, že před námi tu patrně bydlelo průměrně početné stádečko prasat. Pro ilustraci: to, co jsem vyškrábala z mikrovlnky, by dalo dohromady prakticky celý oběd, dřez měl víceméně ze všech stran pestré odstíny hnědočerné a tříděný odpad zabíral několik metrů čtverečních. Zbytek bytu si jistě dovedete domyslet. Tehdy jsem ještě netušila, že úklidem vše neskončí. Za pár týdnů se totiž objevili a byli prakticky v každé druhé potravině. Moli.
Nevím, jestli jste někdy moly také doma hostili, ale pokud ano, jistě víte, o čem mluvím. Je to extrémně nechutá záležitost, která napadne prakticky cokoli a všechno se to musí vyhodit. Pravda, kuchyň potřebovala vygruntovat, ale přeci jen bych to raději dělala dobrovolnějším způsobem. Vyndali jsme odtamtud všechno, všechno vycídili a potraviny dali do sklenic. Za měsíc tam byli znovu. Zavření v dóze, o níž jsme se předtím domnívali, že těsní. Netěsnila. A tak to pokračovalo dál a dál.
Moli nás vždy dokázali znovu překvapit. Pokaždé, když jsme povyhazovali další várku jídla a měli za to, že teď už nemají kde být, se za dva nebo tři měsíce objevili znovu a jinde. Z kuchyně se přesunuli do spíže, ze spíže na chodbu, kde vyčmuchali zdánlivě bezpečné a ještě nevylouskané ořechy. Z chodby byl už jen krok do obou pokojů – a vrchol byl, když jsme je před pár měsíci našli v našem perníkovém betlému, téměř jediné potravině v dosud bezpečném pokoji – a téměř jediné potravině v celém bytě, která dosud nebyla ve sklenici.
Likvidací betlému jsme si mysleli, že máme vyhráno a konečně jsme se po roce a půl zbavili dědictví našich předchůdců (které tímto srdečně zdravím). Jenomže jako v každém správném hororu… se objevili znovu a s námi to málem seklo. Jeden malý motýlek, který si nonšalantně poletoval po pokoji, jako by se nechumelilo (což se tedy, to je třeba přiznat, skutečně nechumelilo). Nemám nejmenší tušení, kde se tam vzal, a co mohla larva, z níž se vylíhl, žrát. Jestli byla v koupelně nebo na záchodě, opravdu nevím, ale to jsou každopádně jediná místa, kde ještě nebyli. Berte to každopádně jako varování: jestliže se v nebližší době na delší chvíli odmlčím, patrně jsem dostala nervový záchvat z molů. Ještě jsem je totiž nepřijala jako věc, se kterou je třeba prostě se smířit.
Jedno je ale naší molí anabázi třeba přiznat. Kromě toho, že nás stála hromadu času, peněz, nervů, sprostých slov a vyhozených potravin, nás naučila perfektní disciplíně. Máte zálusk na bezobalové hospodaření a je vaší vizí krásně uklizená spíž s hromadou sklenic a bez plastů? Pořiďte si moly a bude to natotata. Dokonce se domnívám, že když si ještě chvilku počkáte, budete si pro ně klidně moct přijít zase k nám domů.
Publikováno

O stavech psavých a mlčenlivých

V životě každého psavce to jednou přijde. Nadšeně usedne za klávesnici a touží zase předat nějakou ze svých brilantních myšlenek světu. Když tu náhle – nic. Stránka se bezradně bělá a prsty se nervózně chvějí nad klávesami, zatímco myšlenky se beznadějně rozprchly, aniž by za sebou zanechaly byť jen jediného opozdilce. Přišlo mlčení a zastavilo proudy slov, které až do té doby zdánlivě nevyčerpatelně tryskaly.
S tvůrčími krizemi se musí nakládat uvážlivě, jak už to tak u zvláštních jevů, které mohou mít všelijaké příčiny, bývá. Jsou chvíle mlčení, které pramení z úžasného životního štěstí, které místo reflexe hledí žít a užívat a psaní k tomu nepotřebuje. Mlčenlivost může znamenat takřka záviděníhodnou životní spokojenost a vyrovnanost, která již nemá potřebu hledat ujištění na popsaných stranách a nechce o ničem nikoho poučovat.
Každá mince má ale i rub a ticho může rovněž znamenat velký smutek. Nemyslím teď romantický smutek, jak ho často vidíme ve filmech doprovozený pěknou melancholickou hudbou – ten naopak bývá obrovských zdrojem inspirace, zejména pro nějakou tu depresivní úvahu či poezii. Opravdu velký smutek neznamená nával melancholické inspirace, ale naprosté ticho. Těžký černý příkrov přikryje úplně všechno a slova zcela vyhasnou; žádné z nich není dost silné, aby popsalo, co se právě děje; vše je trapně povrchní, mělké, nedostatečné. Takové ticho je tichem němých, které nelze prolomit. To už není jen tvůrčí krize. Je to obrovský příkop, který dělí truchlícího od celého okolního světa.
Konečně může mlčení znamenat, že autor se již vyčerpal. Popsal již tolik stran, že na nich sdělil vše, co měl na srdci i v hlavě. Má pocit, že jeho publikum ho zná už tak dobře, že nadále nemusí pokračovat. Neví ani, co by konec konců řekl, vždyť o tomhle už napsal onehdy a o tamtom zas před dvěma lety. Takové ticho neznamená žádnou podstatnou životní změnu, spíše jakési spisovatelské vyhoření, neboť je známkou, že duševní vývoj autorův se ustálil natolik, že novoty se u něj již nevyskytují. Zda je to spíše příznakem nezdravé stagnace, nebo zdravé vyrovnanosti a zralosti, je otázkou pro každého jednotlivého čtenáře i autora. Každý konec konců máme nějaký svůj ustálený okruh myšlenek a témat.
Vždy, když narazím na nějaký mrtvý blog, říkám si, co se asi jeho autorovi stalo. Je tak strašně zaměstnaný, že nemá čas ani napsat nějakou tu řádku? Stihla ho deprese, nebo ho naopak potkalo pohádkové štěstí? Nebo prostě nemá, co by řekl, žádný z jeho nápadů se mu nezdá dost vhodný, psaní bylo jenom přechodnou etapou na jeho cestě? I strachuji se o umlklé autory a pročítám jejich poslední články – často z nich nelze vůbec nic vyčíst. Zbývá mi tak jediné: doufat, že stav mlčenlivosti, který je postihl, pramení z přirozeného vývoje nebo euforického štěstí. A taky tak trochu sobecky si přát, aby to přeci jen nebylo snad tak úplně definitivní.