Autor: Marie Veronika

Nevím, jestli někoho takového osobně znáte, ale je dost možné, že ano. Na téhle planetě totiž existuje celý druh lidí, kteří se vždycky, když je potkáte, usmívají. Zeptejte se jich, jak se mají, a oni odvětí, že dobře. A pokud si s nimi začnete povídat, sypou ze sebe akorát tak vtipné historky. Lidé, co se zdají za všech okolností naprosto v pohodě.

Takoví lidé zpravidla vyvolávají dva druhy reakcí. Ostatní si je buď začnou protivit, protože jsou to nehorázní šťastlivci, a to je prostě nespravedlnost. Anebo je začnou naopak náruživě vyhledávat, protože podle všeho se s málokým tráví čas líp než s osobou, které si můžete vždycky vylít srdce, ale která na vás nebude hrnout svoje vlastní problémy. Pohodoví lidé se tak stávají univerzálními vrbami a oporou do nepohody pro každého. Vždycky mají po ruce úsměv, pochopení a neotřesitelnou stabilitu vlastní duševní rovnováhy. Co víc si přát?

Jenže on je tady jeden háček; vlastně možná i docela objemný hák. Jak o něm vím? Protože jsem zástupce výše zmíněné skupiny tak ukázkový, že mi lidé na potkání říkají, jak se pořád směju, jsem jako sluníčko nebo že jsem neustále těžce v pohodě (konec citátu). A kde že je ten háček? Inu, jednoduše to není pravda.

Lidé, kteří jsou pořád v pohodě, se totiž akorát zpravidla naučili, že na jejich potřebách nezáleží a měli by tady být především pro všechny ostatní. Vždyť problémy ostatních jsou mnohem závažnější! A zatěžovat druhé těmi svými, to přece nemůžu. Tenhle myšlenkový pochod je obzvlášť smutný: nechceme svoje okolí zatěžovat. Jednak protože si myslíme, že je nezajímáme, a jednak protože moc dobře víme, jaké to je, sloužit jako opora a posluchač všem okolo. Vypadáme sice v pohodě a rozloučíme se s vámi nejspíš s úsměvem, už ale nevidíte, co se stane potom: v slzách se totiž zhroutíme až spořádaně doma. A možná se při tom budeme i trochu divit, co blbneme. Vždyť nám se přece nic neděje!

Když mě nedávno zahrnuly v jeden den zprávy od pěti různých lidí a telefonáty od lidí tří (maily nepočítaje), bylo už od určité chvíle celkem jedno, o co šlo a jak moc banální ten rozhovor byl. Večer toho dne jsem měla velmi akutní pocit, že pokud mi zavolá nebo napíše ještě někdo, nejspíš na místě umřu. S lítostí musím konstatovat, že to zjevně muselo dojít až takhle daleko. Dokonce několikrát. Jinak bych se nejspíš pořád chovala tak, jako by na mně v situaci, kdy ostatní mají problém, něco potřebují nebo chtějí, nezáleželo a mám povinnost být neustále k dispozici. Teď už ale nechci. A nejen nechci – nemůžu. Protože zdraví mám jenom jedno, to fyzické i to duševní. A i když vám to dost možná otevřeně neřeknu, tak prostě nejsem pořád v pohodě.

Nemůžu si pomoct, ale v některých věcech se mi zdá, že generace našich rodičů neměla právě bujnou fantazii. Teď nemám na mysli to, že si v divokých devadesátkách patrně nedovedli představit, že jejich děti budou dospívat v době, kdy pofrčí chytré telefony, sociální sítě, dezinformace nebo avokádové tousty. Dokonce nemíním ani bytové, uprchlické či klimatické krize a to, že statisticky vzato jsme po mnoha desetiletích první generace, která se patrně bude mít finančně hůř než její rodiče. Dnes nečekejte žádné rozmáchlé výlety do říše idejí. Mluvím o našich křestních jménech.

Nevím, jestli je to výsada mojí sociální bubliny; pokud ano, vyveďte mě, prosím, z omylu. Ale když se podívám na křestní jména svých vrstevníků (a teď nepoužívám generické maskulinum, takže mám opravdu na mysli muže), mám pocit, jako bych se ocitla v borovicovém lese na jihu Francie. Pokud vám tohle přirovnání nic neříká, pak doporučuji buď vyrazit směr Pyreneje, nebo pokračovat ve čtení – jihofrancouzské borovicové lesy jsou totiž často v zásadě plantáže. Ano, rostou v nich borovice, dá se tam procházet a voní to tam okouzlující smolnou vůní. Ale procházet se tam opravdu nechcete, protože stromy jsou nasázené v geometrických řadách a pravidelných rozestupech, asi jako kdybyste vyrazili do obchodu borovicemi.

V našich mileniálských sadech křestních jmen zastávají funkce francouzských borovic jména Petr, Michal a Tomáš. Schválně si toho někdy všimněte, až potkáte mladého muže kolem třiceti. Když mi manžel vypráví o svých pracovních schůzkách, figuruje v nich Petrů, Michalů a Tomášů tolik, že jsme postupně zavedli jmenný systém zkombinovaný z přezdívek a místních určení, abych se v nich vůbec měla šanci vyznat. Připadám si tak zase jednou, jako když jsem četla Silmarillion, ve kterém se to doslova hemží elfy, co se jmenují nějak jako Finarfin a Fingolfin, a abyste se mohli chytat aspoň teoreticky, je potřeba dodatečný způsob označování a jmenný rejstřík (zde ovšem na Tolkienovu adresu musím poznamenat, že i když je „Michal z té či oné firmy“ o poznání méně romantický, je přeci jen o dost praktičtější než klasický tolkienovský „Michal, syn toho a toho“).

Situaci nepomáhá ani skutečnost, že moje paměť je sice všeobecně vzato velmi dobrá, ale co se jmen týče, funguje srovnatelně s průměrným cedníkem. A to nejen, když se musí naráz vyrovnat se zpracováním zhruba dvaceti Asiatů, jejichž jména znějí, jako když cvrlikají ptáci. Když je to Honza a Matěj, není to o mnoho lepší; a když je to Petr, Michal nebo Tomáš, není to lepší ani trochu. Pokud nemám k dispozici zároveň nějaký vizuální vjem (protože s obličeji je to úplně jiný příběh), tak mi nezbývá než doufat v nějakou pořádnou bitvu v případě Tolkiena a v reálném životě aspoň v nějakou pikantní historku, která z těch univerzálních lidí udělá třeba „toho Tomáše, jak jsme se s ním pohádali o home officu“.

Nevím, co se to tehdy s našimi rodiči stalo. Možná pro ně představovali Petr, Michal a Tomáš moderní výstřelky se sladce mezinárodní příchutí. Nebo byl najednou terén hebrejských, řeckých a aramejských jmen s biblickou tradicí v čerstvě svobodném světě prostě neodolatelný, ale Metuzalém se Zorobabelem byli přeci jen trochu moc. Těžko říct. Stalo se to nicméně dost masově a trvalo to několik let. A ať už o tom budoucí historici mentalit usoudí cokoli, já dodávám jediné: díky za každého Pankráce, Serváce a Bonifáce!

Jedna z nejzajímavějších postav mytologie antického Řecka je pro mě jednoznačně Kairos. Možná se teď zamyšleně drbete na hlavě a říkáte si, že si na žádnou takovou postavu z Petišky nepamatujete. To souhlasí. Jde sice o boha, ale opravdu velmi úzce specializovaného, který navíc oproti svému tatínkovi Diovi nenasekal ani zdaleka tolik průšvihů, takže se mu nevěnuje mnoho pozornosti. Pojďme to napravit. Kairos je bůh příznivé příležitosti a nejvhodnějšího okamžiku a Řekové si ho oblíbili do té míry, až jeho jméno zesvětštělo a slovo kairos začalo znamenat prostě příhodný okamžik a správný čas.

Přiznám se, že Kairos okouzlil nejen Řeky, ale i mně. Od doby, co ho znám, mi tohle slovo v jazycích, které aspoň trošku ovládám, vyloženě chybí. Však si to vezměte: kolikrát jste se octli ve správný čas na správném místě a obrátilo to váš život naruby? Kolikrát už jste si v životě říkali, že kdyby se ta či ona věc odehrála třeba jen o pár dní dřív nebo později, hudba sfér by prostě nezačala hrát a dominové kostky by navždycky zůstaly stát? Náš dávný řecký bůh zkrátka i po více než dvou tisících let stále odvádí poctivou práci.

Uvažme jen, kolik manželství nebo celoživotních přátelství vzniklo díky nečekaně otevřenému oknu příležitosti, které se obratem zase zavřelo. Kdyby kupříkladu všechny plány vycházely tak, jak se skvějí na nástěnkách vizí moderních lidí, nejspíš bych nikdy nepotkala svého manžela, protože bychom se tehdy na fakultě prostě minuli. Hned několik skvělých učitelů jsem dostala jen díky tomu, že ten rok, co jsme příslušný předmět měli poprvé, zrovna přišli z jiné vzdělávací instituce. Právě když jsem začínala doktorát, přišla neslýchaná možnost ucházet se o štědrý grant, který mi umožnil vyjet do Austrálie. Do Brisbane jsem se přistěhovala prakticky současně s Lauren, která tam původně vůbec neměla být – a díky společnému objevování města i univerzity jsem se s ní spřátelila jako s málokým. A upřímně řečeno si myslím, že kdyby se mě někdo pokoušel přesvědčit, abych začala učit na střední škole, kdykoli jindy než těsně poté, co jsem se od protinožců vrátila, dost možná by pohořel.

Když se Kairos činí ve velkých věcech, tají se z toho dech. Co ale oceňuju v každodenním životě snad ještě víc, je malebný půvab jeho hodinářské (sic!) práce s maličkostmi. Třeba když bezmocně sledujete, jak kolem vás projíždí autobus, který jste chtěli stihnout, a vy zamáváte rukama a dramatickým tónem směrem k nedalekému semaforu pronesete „Červená, teď!“, načež červená půl vteřiny nato skutečně padne a vy díky tomu autobus doběhnete. Nebo když strašně lije a vy jste si zapomněli deštník, tak při odchodu z kanceláře laškovně zažertujete, že to třeba přestane, než ta tři patra do přízemí sejdete – a přesně tak se stane. Když si chodíte po rakouském lese a najednou na turistické stezce potkáte bývalou spolužačku. Anebo když eskortujete rozjívené kvartány po poslední hodině do jídelny, což se vám poprvé ve školním roce povede provést tak, že jdou v úhledném zástupu za vámi, a zrovna tehdy potkáte zástupkyni ředitele, která uznale pokývá hlavou a ukáže vám zdvižený palec.

Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že pro podobné jevy nemáme vhodný slovník. Čas, který jen lhostejně plyne (bůh Chronos odpustí), tady bezmocně mlčí. Mohli bychom mluvit o náhodě, ovšem tím bychom tomu sebrali veškeré kouzlo a nevím, zda bychom učinili skutečnosti zadost. Nebo bychom do toho mohli zamíchat osud, což je mi ovšem rovněž žinantní, protože to pro změnu evokuje nevyhnutelnost. A označovat spořádaný dvojstup kvartánů za osud se mi zdá – i tváří v tvář naprosté nepravděpodobnosti tohoto jevu – přeci jen poněkud přehnané. Proto se v takových situacích uchyluji ke starořečtině (tj. k těm třem slovům, co znám): někdy zkrátka nadejde kairos, čas kvalitativně jiný než všechen ostatní, čas příhodný. Tehdy celý vesmír zadrží dech a věci se začnou dít. A vám stačí jen otevřít oči a fascinovaně sledovat – třeba i to, jak banda čtrnáctiletých kluků a holek spořádaně, relativně tiše a uměřeným tempem kráčí do školní jídelny.

Když jsem minulý týden psala o tom, jak mě štve, co mi někteří lidé říkají, skrýval se za tím jeden předpoklad, bez něhož by to celé nedávalo smysl. Jde o předpoklad, že slova nezůstávají bez následků. Možná že po některých lidech to, co jim druzí říkají, jen tak sklouzne, myslím ale, že po většině ne; rozhodně tedy ne ve věku, kdy jsou ještě mladí a tvární, a ta slova pronášejí významní dospělí jejich života. Něco z jejich průpovídek se do vás bolestně vryje a s následky se pak vyrovnáváte celá léta. Naštěstí to ale funguje i opačně – a zdánlivě nenápadná větička se tak může stát něčím krásným, co vám změní život a co si budete pamatovat nadosmrti. Co cenného a nezapomenutelného jsem tedy během svého života slyšela?

„Jdi se tím živit.“

Na základku nemám téměř žádné hezké vzpomínky a tuhle konkrétní učitelku jsem vůbec neměla ráda. Jednou větou se ale přeci jen zapsala do mojí osobní historie pozitivně. Bylo mi osm a právě jsem málem umřela před tabulí, kde jsem musela nahlas přečíst svoji básničku. Měla jsem za to, že vážně není dobrá a že tam je několik ošklivých kiksů, které jsem nezvládla vyřešit (psali jsme přímo v hodině, a ještě ze zadaných slov). Dost jsem se za ni styděla a připadalo mi, že minimálně někteří moji spolužáci mají básničky výrazně lepší. Jenže když jsem dočetla a potlačila akutní chuť utéct někam hodně daleko, ve třídě se rozhostilo ticho a do něj učitelka pronesla tuhle památnou větu. Bylo to nejspíš vůbec poprvé, co mi někdo řekl, že mi jde psaní.

„Ať říkáme cokoli, vždycky vyprávíme především sami o sobě.“

Mohlo mi být patnáct, maximálně šestnáct. Spousta věcí se mi v té době jevila naprosto zmatená a chaotická, inu, asi jako když se vám právě přestrukturovává velká část mozku a nemáte moc zkušeností tak nějak s ničím. Jak lidé fungují, proč se chovají tak, jak se chovají, jak jim porozumět nebo jak vytvářet smysluplné vztahy, to všechno pro mě byla naprostá záhada. Když jsem tím pádem uslyšela tuhle větu, udeřila do mě jako blesk a zasela semínka, jejichž plody sklízím dodnes. Jsem velmi ráda, že onoho moudrého člověka, který mi ji řekl, mám ve svém životě pořád, a doufám, že to tak zůstane. A pokud si tyhle řádky přečte, což je docela dobře možné, tak moc zdravím a děkuji – zdaleka nejen za tohle!

„Jsem na vás pyšnej.“

Nerada bych křivdila své rodině, ale moje první vědomá vzpomínka na to, že mi někdo řekl, že je na mě hrdý, se neodehrála doma, ale na jazykové olympiádě na vyšším gymplu. Náš učitel si na to, že to řekl, nejspíš vůbec nepamatuje, já si to ale pamatuju velice dobře. Neumístili jsme se tehdy na bedně, jelikož proti studentům, jejichž tetičky žijí v zahraničí, se soutěží dost těžko. Skončili jsme tím pádem těsně pod stupni vítězů, přesto přišla tahle reakce. A stala se pro mě natolik významnou, že si pamatuju i to, jak přesně to vypadalo tam, kudy jsme zrovna šli, přestože jsem se tam už nikdy potom nepodívala.

„Když budou jasné vaše myšlenky, budou jasná i vaše slova. A naopak.“

Bylo mi dvacet, navštěvovala jsem nejlepší předmět svého života, totiž překladatelsko-lingvistický seminář na fakultě, a otevíral se přede mnou nový vesmír. Fascinující vztah jazyka a myšlení je něco, co se na středních školách neučí, takže jsem byla unešená. Jedno se zrcadlí v druhém, krystalicky a průzračně, jak neuvěřitelné! Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Tohle vědomí poměrně od základů změnilo způsob, jakým čtu, píšu, mluvím i poslouchám, a nastartovalo celou moji akademickou fascinaci jazykem. A kdyby to bylo málo, tak právě tady jsem objevila jeden ze svých velkých životních a následně i pedagogických vzorů, svoji pozdější diplomovou vedoucí Lily.

„Neučíte náhodou? Máte takové pedagogické charisma.“

Tuhle větu jsem si zapamatovala z důvodů, které mi dlouho byly naprosto nejasné. V té době jsem dokončovala magistra, už jsem tím pádem měla v plánu z univerzity odejít a dost možná se tam nikdy nevrátit a na střední školu by mě v té době nedostal ani heverem. Když mi tahle slova ovšem jeden žoviální profesor (mimochodem někdejší učitel) řekl, na rozdíl od řady jiných komplimentů ve mně nezvykle zřetelně zůstala. Následně jsem něco podobného slyšela ještě od několika dalších lidí, a když nad tím tak přemýšlím, pamatuji si to všechno měrou skutečně velmi nadstandardní. Neuvědomovala jsem si to, ale něco ve mně prostě vědělo, kudy se dát. Veškerým blokům navzdory.

A co nezapomenutelného lidé řekli vám?