Autor: Marie Veronika

Stalo se to při poslední návštěvě mého domovského gymnázia. Bylo mi necelých pětadvacet, odmaturovat stihla celá jedna generace gymnazistů, kteří už mě nemohli znát, a škola najala vrátného, který návštěvníkům otevíral stále ještě relativně nové skleněné dveře (k nimž jsme se tehdy v sextě postavili tak, že k nim někdo z Kauflandu přitáhl nákupní vozík). Přijdu si takhle ke dveřím před velkou přestávkou, zazvoním a čekám. Těším se, až se zase shledám se svými oblíbenými pedagogy a příjemně si popovídáme, když tu se objeví zamračený pan vrátný, otevře dveře a bez nejmenšího stínu pochyb na mě vyštěkne: „Kde máš čip?!“

Často slýchám, že vypadat mladě je nesmírná výhoda. Ještě častěji ale vídám pohoršené výrazy kolemjdoucích, když někam jdu během dopoledních hodin. Pak zase slyším, že za dvacet let budu nadšená, až mě budou pořád oslovovat „slečno“. Následně se na mě prodavačka v obchodě velmi podezřívavě dívá a ptá se, jestli ti rodiče za mnou patří ke mně, a jestli nám tedy ta piva může namarkovat. A mezitím mi stále ještě sem tam někdo tyká.

Když jsem dostala řidičák, vyloženě jsem se těšila na to, až mě budou kontrolovat policajti. Představovala jsem si to takhle nějak: „Dobrý den, silniční kontrola.“ Chvilka ticha. „Prosímvás, slečno, máte už aspoň občanku, žejo?“ Ještě nedávno před volbami mě pouliční agitátoři míjeli bez povšimnutí, protože mně přece ještě nemohlo být osmnáct. A když jsem si jednou říkala, jak je to otravné a že se mnou snad budou jednat jako s puberťákem nadosmrti, máma mě uklidnila. Když jí bylo pětatřicet a jela domů s nákupem, sprdla ji jakási paní v autobusu, jak je to hrozné, že ti dnešní mládežníci ani nepustí staršího člověka sednout.

Čas je ovšem navzdory všemu neúprosný. Moje vlasy se už před několika lety rychle a jistě vydaly k metě „bílý jako sníh“ a nemám v úmyslu to nijak maskovat. Takže se třeba za pár let dočkám normálního zacházení bez blahosklonného přezírání. Ačkoli, buďme realističtí, známe svoje lidi. Vidím to tedy spíš na něco jako: „Fuj, ty mladý už fakt nevěděj, co by si vymysleli. Teď si dokonce barvěj vlasy na bílo!“

Jsou lidé, kteří hledají výzvy. Jakmile by se měli usadit, střelhbitě se vymrští a běží jinam – kde to opět neznají a kde budou muset vyvíjet značné úsilí a překonávat řadu překážek. Kdyby měli mít klid, patrně by se ukousali nudou. Zvyk pro ně znamená šedou rutinu, která je ubíjí.

Jsou také lidé, kteří hledají klid. Vyhýbají se změnám, touží si zvyknout, zabydlet se a vyhnout se všemu neznámému. Cítí se dobře tam, kde to mají obšláplé, kde už je nic nepřekvapí – a to i za cenu trochy nudy. Jistota a bezpečí jim za to stojí.

A pak jsou divní lidé. Tahle skupina (určitě mám někde alespoň jednoho kolegu, se kterým tu skupinu uděláme, věřím tomu) se vyznačuje tím, že hledá obojí a zároveň ani jedno. Špatně snáší změny, všechno nové je vysává a klid je pro ně prioritou, ale vnitřně hledají hranice, které budou moct stále znovu překonávat. Jakmile se oddají rutině, uklidní se a vydechnou, ale začnou být kdesi v hloubi duše nespokojeni. Jejich skutečné schopnosti odpočívají, a tak začnou hledat podněty a výzvy, překážky a novoty. Když jim ale nějaká taková věc sama vtrhne do života v míře větší než malé, naříkají si a co nejrychleji se chtějí dostat zpět do známých vod.

Divní lidé proto hledají externí vedoucí diplomové práce, protože žádný z dostupných interních vedoucích by jim nedal dost do těla; mluví o Erasmu, ale nikdy na něj nevyjedou; vyberou si skoro vždycky těžší variantu všeho, protože je bude víc bavit (ovšem hlavně když kvůli ní nebudou muset jít do nějaké neznámé knihovny); hledají brigádu, ale nevzdálí se při tom z fakulty; nadávají, když je práce příliš těžká, a brblají, když je příliš lehká. Divní lidé nevědí, co chtějí, anebo to vědí až příliš dobře, vyjde to nastejno. Jsou prostě divní a pohybují se mezi příliš velkým množstvím stresu a příliš velkým množstvím nudy ode zdi ke zdi.

Víte, na divnosti možná lze za jistých příznivých okolností vidět i nějakou tu romantiku. Ale upřímně, asi jen z velké dálky. Protože zblízka… zblízka to je zkrátka moc velká výzva. Anebo rutina? Asi obojí. Tak každopádně tím hůř.

Přijela jsem z cest. Byly to cesty relativně obsáhlé a já cítím nutkání něco napsat a zároveň naprostou vnitřní neschopnost něco vymyslet. Čím to je, že po některém návratu mám chuť vystavit všechny suvenýry, smést ze stolu starý prach, napsat tisíc článků, dva romány a tři sbírky poezie, nacvičit znovu Ďáblův trylek (blahé paměti) a jindy se vzpamatovávám dlouho a bolestně, blábolím blbosti ještě týden, malovaný kalendář ani nevyndám z hnědého papíru a prach má stále pré?

Doléhá na mě únava. Únava ze stereotypu a zároveň z nejistoty – a taky ze všech těch Jobových zvěstí, které se na mě v posledních měsících valí. Jsem bytost křehká a k rozbití mi stačí málo (pro mé věrné čtenáře to jistě není žádné překvapení). Ano, vím, že každá mince má dvě strany a že i tahle křehkost může znamenat nepřehlédnutelné klady. Jenomže nevýhodnost mého duševního a konec konců i tělesného ustrojení do současné doby (jakož i do jakékoli jiné doby) je natolik zjevná, až to bije do očí.

V superhrdinských filmech vídáme hrdiny, kteří přijímají své schopnosti a dávají je do služeb veřejnosti, která po nich prahne. V reálném životě vídám ovšem spíš talenty, o které nikdo nestojí, a schopnosti, které se nikomu nehodí, poněvadž se nedají zpeněžit. Ani Spidermanovi by se ten svět nezachraňoval tak snadno, kdyby o to nikdo nestál a nikomu by se to nevyplatilo. Nikdo nestojí o křehkost, jakož ani o dary, kterých mám plnou náruč. Když už, tak projeví zájem o zlámané měďáky kdesi po kapsách. Pravda, ty mi zpravidla rychle vynesou jistou prestiž, jenomže ta se rychle omrzí, protože to skutečně podstatné spí hluboko pod povrchem.

Vrátila jsem se z cest, ale nebyl to doopravdický návrat někam, kde to znám. Stojím na nové křižovatce. Já nevím, nešlo by to třeba… vrátit?

Představte si následující dva příběhy:

1) Máte nějaký sen, tvrdě dřete a jdete si za ním. Sen se vám vyplní, jste šťastní, úspěšní, bohatí a máte všechno, co jste kdy chtěli. Skončíte pár let nato sebevraždou.

2) Jste vysoce inteligentní a oplýváte schopnostmi, které mohou změnit svět. Lišíte se jimi ale natolik, že jste v zásadě vyloučeni ze společnosti, nikdo vám nerozumí, pro všechny jste jenom divní – a tak namísto dělání díry do světa berete prášky proti depresi a pokoušíte se aspoň ráno vstát z postele.

Proč takové demotivující věci vyprávím? V poslední době jsem obklopená příběhy lidí, kteří v očích tohoto světa uspěli, i nedá mi to a přemýšlívám o tom, co vůbec úspěch obnáší a proč po něm tolik lidí prahne. A také proč tolik „úspěšných“ lidí i lidí, kteří by úspěšní být mohli, končí tak hrozně. Říkám si, co je s naším světem špatně, že téměř všichni touží po jednom jediném a přitom ti, kdo toho dosáhnou, propadnou… inu, v zásadě peklu. Co je to za svět, který nás všechny žene jedním směrem, a to směrem, který přináší zejména trápení?

Hlava mi to nebere. Závidíme, a přitom není co, toužíme, a přitom není po čem; ani nějaká ta sebevražda námi nepohne. Co bude se světem, který decimuje své úspěšné a potenciálně úspěšné takovým tempem, opravdu nevím. A taky nevím, jestli nakonec to, co vnitřně skutečně potřebujeme, není prostá nedosažitelnost, za kterou se můžeme dostatečně slepě hnát. Ať tak či tak, je to smutné. Tak smutné, že snad nad příštím příběhem ve stylu „před pár lety neměl na autobus, dnes má miliony dolarů“ namísto obdivného povzdechu uroním slzu.

Na světě existují slova, která mají vpravdě kouzelnou moc. Vynechme teď profláklé „prosím“ a jeho neodmyslitelný protějšek „děkuji“ a buďme o něco soukromější. Jsou totiž věty, kterými můžete vykouzlit úsměv na tváři nejednomu pisálkovi. Kupodivu to nejsou žádní žhaví kandidáti ve stylu „skvělý“ nebo „ty píšeš taaak dobře“ – ti zpravidla působí poněkud nevěrohodně. Je třeba pátrat jinde, výsledek ale stojí za to.

„Úplně jsi mi to vzala z úst./Nemám co dodat.“

Každý, kdo někdy psal, ví, že vystihnout myšlenku není vždycky úplně snadné. Idea zůstává vlát na chvostu, zatímco slova budují vzdušné zámky – a něco s tím udělat není jen tak. Někdy se to ale povede. Dokonce se to může povést na výbornou; a není o tom lepšího důkazu než právě takováhle reakce.

„Jak dokážeš tak přesně vyjádřit, co taky cítím?“

Tenhle výkřik se možná hodí o trošku lépe k poezii než k próze, ale pro mě měl vždycky největší sílu ze všech. Víte, je neobyčejná radost a neobyčejná obtíž dokázat vyjádřit přesně, co cítíte. Zpravidla to nejde přímo a o to nejistější je výsledek. Ale v momentě, kdy zazní tahle věta, si můžete být jisti, že se to povedlo. Vyjádřili jste svou emoci nejen přesně, ale tak, že nabírá univerzální lidské rysy. A to jste psali o západech slunce a vůni fialek. Není to úžasné?

„Upřímně jsem se zasmál./Hned je mi mnohem líp.“

Co je krásnější, než psaným slovem někomu zlepšit den, byť třeba jen maličko? Pokaždé, když zahlédnu mezi komentáři nějakou takovouhle větu, hned se o kousek rozveselím. Není hřejivějšího momentu, než když lidé odcházejí od vašich řádků s upřímným úsměvem na tváři (který sice, pravda, nevidíte, ale ze slov lze poznat víc, než se zdá). Autoři depresivních románů by možná nesouhlasili. Ale tady jsme na blogu a to je přeci jen poněkud jiný žánr.

„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel.“

Vlastně se jedná o intelektuální variantu předchozího bodu. Stejně jako je neobyčejná radost někoho potěšit, podobně zahřeje u srdce i to, že někomu otevřete oči a ukážete mu něco v novém světle. I kdyby to měl být vcelku nepodstatný detail, každý drobeček se počítá. Třeba se jednoho dne spojí s tisíci jinými drobečky a něco pěkného vznikne. Aspoň strouhanka.

Zkrátka i u psaní, které je dle mého soudu spíše vnitřní nutností než klasickým koníčkem, člověk občas potřebuje nějakou vnější odezvu (pokud možno pozitivní). Šuplík je hezká a celkem romantická věc – ale pochvala je pochvala. A když se vyjádří takhle kouzelnými slovy, pak si autor připadá, že to má smysl. Ví, že to opravdu chce dělat. Cítí se, jako by ho radost vystřelila až ke hvězdám…

A když budete mít štěstí, třeba o tom i napíše.