Autor: Marie Veronika

Poslední měsíce pro mě nebyly zrovna procházka růžovou zahradou. Přišly starosti, které jsem nečekala, v době, která se k tomu vůbec nehodila. Mělo to nicméně jeden klad: začala jsem se o to víc setkávat s druhými a hledat u nich útěchu. Přátelé, kamarádi, známí – lidé, kteří mě naplňovali nadějí a radostí, se kterými jsem mohla sdílet své trable a zasmát se s nimi. A ovšem jedno setkání, které mě naplnilo emocemi na celé týdny.

Moje drahá Lily, bývalá vyučující a diplomová vedoucí, mě totiž dokázala na společné večeři rozzářit tak, jako to nedokázal nikdo. Seděla jsem a okouzleně hltala každé slovo, vychutnávala každou vteřinu, každý záchvěv. Připadala jsem si zase jednou hrozně nedovzdělaná, mladince hloupoučká a směšně nezkušená. Tolik jsem toho neznala a bylo to tak osvěžující! Cítila jsem, že v tu chvíli jsem na tom nejsprávnějším místě na světě.

Přála jsem si, aby ten šťastný večer plný smíchu nikdy neskončil. A on skutečně pokračoval: když jsem o pár týdnů později po dlouhé době navštívila své bývalé gymnaziální pedagogy, viděla jejich rozzářené tváře a povídala si s nimi jako s kamarády, zažila jsem to znovu. Výtrysk šťastných emocí tak silný, že všechny starosti se najednou zdály neskutečně maličké. Odcházela jsem plná radosti, s vědomím, že tohle je to skutečně podstatné. Úsměvy, které rozžehnu, smích, který rozezním, vřelé podání ruky, vlídná slova, objetí. Člověk to tak nějak teoreticky ví, ale je zkrátka potřeba to čas od času znovu prožít. Na tomhle záleží. Všechno ostatní jsou jen kulisy.

Nevím, jestli jste někdy zkoušeli mluvit, když jste si čistili zuby. Jak ale znám osud, jistě ano. Platí totiž jeden opomíjený Murphyho zákon, který říká, že v momentě, kdy vám začne od úst jít pěna, si zrovna vzpomenete na něco naprosto neodkladného. Nepočká to ani minutu, musí to hned ven. Proto nekompromisně pravíte: „Ehe úúúúch hmpfhm?“

Ať už je vaše vzdělání a kulturní povědomí jakékoli, v tento moment dochází ke zvláštní regresi. Všem dobrým úmyslům navzdory totiž mluvení s kartáčkem v ústech nevyhnutelně zní jako neartikulované skřeky člověka neandrtálského. A pokud si váš protějšek v rozhovoru také zrovna pucuje chrup (srov. Murphyho zákon o komunikaci při čištění zubů), můžete se těšit na hotovou cestu do pravěku: „Hách ych ehmpfmmmm!“

Tehdy se ale probudí ještě něco jiného z dávných dob a ve vás zahoří plamen strašné vytrvalosti, se kterou náš předek tak dlouho třel větvičkami o sebe, až přeskočila jiskra. Člověk jednadvacátého století by prostě počkal, až by měl chrup čistý, nebo by to napsal na Messenger. Jenže ať chceme nebo ne, v žilách nám stále koluje pravěká krev, která má někdy zkrátka navrch. Proto vypoulíte oči a dvakrát pomaleji a pěkně hlasitě zopakujete: „Ehe úúúúch hmpfhm?!“ Když budete mít štěstí, nebudete muset vytírat podlahu.

Existují nicméně lidé, jejichž neandrtálský oheň dosud nevyhasl, jacísi Darwinovi miláčci, kteří se při čištění zubů dokážou domluvit. Tyto pravěké telepaty můžete pozorovat a žasnout: vyměňují si pouhá „hmm, mhmmm“ různých délek, s patřičnou intonací či gestem, a zatímco svírají kartáček pevným stiskem, jímž jejich předek drtil kosti mamuta, rozumějí si. Pravda, i oni se někdy utnou a pak se z ťukání na čelo stane třeba otevírání třetího oka. Podobné lapsy lze nicméně zpravidla včas rozpoznat a uvést na pravou míru. Ten pocit porozumění na nejzákladnější lidské úrovni za to stojí.

A kromě toho, ta podlaha prostě čas od času potřebuje vytřít. Tak co.

Rozvíjela jsem onehdy v kavárně myšlenku, jaký blog je zajímavý. Svěřila jsem se, že některé blogy, které jsem kdysi začala nadšeně číst, upadly ve snaze o co nejvyšší návštěvnost do jakéhosi sebemarketingu a staly se pro mě prázdnými. Jiné zabředly do stále týchž depresivních výlevů, jejichž četba ubíjí. Další se postupně staly sbírkami recenzí – a upřímně řečeno, recenze mě opravdu nezajímají. Některé zemřely docela.

O pár týdnů později přišla při jiné příležitosti řeč na sledování nebo čtení rozhovorů. „Většina za moc nestojí. Lidi nechají mluvit svoji masku, nevidíš za ní člověka. Je to nuda.“ Přikývla jsem, vzpomněla si na horkou čokoládu a pomyslela si, že na blozích je to zrovna tak. Bloger si nasadí masku a nechá ji mluvit za sebe. V ten moment odcházím, i když mluví dobře. Nuda a šeď.

Mám za to, že s blogy i rozhovory se to má jako s lidmi: musí chytit za srdce. Blog mě přiková tehdy, když se mi při četbě tají dech nad myšlenkovými dobrodružstvími, opravdovostí emocí, humorným nadhledem nebo netradičním pohledem na svět. Žádám, stejně jako v realitě, autentického, celého člověka, zápal v jeho očích. Nemusí to nutně znamenat kdovíjaké detaily z osobního života. Stačí upřímnost a hloubka.

Masky mě zkrátka nezajímají. Mohou být krásné, ale jsou příliš sterilní, profesionální, nalajnované. Vidím za nimi čísla. Vím, že často vedou k vytouženému cíli, zvyšují návštěvnost a jánevímco ještě. Jenže proč něco takového číst? Já chci lidi. Slyšet jejich dech, cítit tep jejich slov. To mě zajímá. Skuteční, složití, inspirující lidé. Takoví, kteří si na nic nehrají a jejichž slova i myšlenky bublají bohatstvím jejich života.

Jsou otázky, které asi nikdy nevymřou. Otázky nevhodné až drzé, otravné, vtíravé a většinou naprosto zbytečné. Někdy se skoro zdá, jako by tajemně poletovaly éterem a jen jen čekaly, kdo je zachytí a předá dál – čím vlezlejší intonací, tím lépe. Jako by pálily na jazyku natolik, že se s tím zkrátka nedá nic dělat a je třeba je nějakému chudákovi položit.

Hlavním rysem impertinentích otázek je věčná nespokojenost. Představme si pár, který spolu pár let chodí a pěkně jim to klape. Impertinentní dotaz je naprosto nevyhnutelný: „A kdy už teda bude svatba?“ Protože se prostě nejde zeptat normálně, nějak ve stylu, jestli máte nějaké plány do budoucna nebo tak něco. To by nebylo ono. Nyní si představme týž pár, který se ovšem rozhodl, že se vezme. Vsaďte boty, že se někdo zeptá: „Cože! Vy se chcete brát takhle mladí? To jako musíte nebo co?“ Co se týče vhodného období ke svatbě, můžu vás ubezpečit, že nic takového neexistuje. První dotaz se plynule přelévá do druhého a hranice mezi nimi je stejně tenká jako subjektivní. Není tudíž vyloučeno, že v týž den vás jeden člověk bude bombardovat dotazem prvním a od jiného se dočkáte dvojky. Ale vždy náležitě otravně.

Podobným evergreenem jsou děti. Stejně jako u svatby neexistuje vhodné období, kdy byste je měli mít. Pro jedny je moc brzy („Vy čekáte dítě? Nějaká nehoda, ne?“) a pro druhé už je pozdě („A co děti? Už máte nejvyšší čas!“ + trapně spiklenecké mrknutí). Kudy z toho ven? Nemyslete si, že uniknete tím, že se rozhodnete dítě mít. Protože pak přijde těžký kalibr v podobě nějakého toho „A kdy bude druhé?“ (mrk, mrk), ideálně ještě v šestinedělí. Snad jedinou odpovědí, která by mohla tazatelům zavřít ústa, by byl srdceryvný výlev, že děti mít nemůžete a život vás omrzel. Byť jsem si jistá, že i na to by se s trochou úsilí dal najít nějaký pitomý dotaz. Protože ten lze najít vždycky.

Nejzajímavější na hloupých otázkách je ale zcela nepochybně skutečnost, že to nejsou tak docela otázky. „Tazatelé“ vás totiž stůj co stůj chtějí někam dotlačit. Buď vás odradit od vlastních životních chyb (tzv. dotazy zrazovací), anebo vás přinutit, abyste se za každou cenu drželi jejich vlastního životního schématu (tzv. dotazy nátlakové), které se sice odehrávalo nezřídka o půlstoletí dřív a v úplně jiné situaci, ale vám zkrátka bude fungovat taky, to je jasné a hotovo. Obojí je tak milé a chápavé, až se v kapse samým nadšením otevírá kompletní švýcarský nůž.

A co je na celé aféře impertinentních dotazů to nejsmutnější? Že není úniku. Vždycky se najde někdo, kdo se bude cítit povinován vás jimi oblažit. Vy můžete být protivní, otrávení a drzí, ale moc to nepomůže. Jediný léty prověřený postup je počkat, zestárnout a pak se náležitě pomstít další generaci.

Jsem si jistá, že už se na vaše starostlivé a dobře míněné otázky těší.

Když jsem si zakládala tenhle blog, věděla jsem přesně, jak nechci dopadnout: mazat ho po pár měsících, protože je moc otevřený a zároveň není anonymní a lze dohledat. Dávala jsem si proto opravdu velký pozor na to, co o sobě zveřejňuji; a moje vlastní podoba patří k tomu, co jsem se rozhodla nechat si pro sebe. Jak jsem se ale přesvědčila, do svých slov jsem se otiskla natolik, že mě vnímavější čtenáři poznají docela snadno.

Šlo o jednu zářijovou sobotu, kdy jsem se rozhodla, že navštívím Čerfovu výstavu v Dobřichovicích (a Čerf mě nijak nesponzoruje, aby bylo jasno! :-). Nikdy předtím jsem žádného místního blogera naživo nepotkala, tak jsem byla zvědavá, jak takové setkání proběhne. Nedokážu si totiž dost dobře představit, jaký dojem sebe sama psaním vytvářím, jestli mají moji čtenáři potřebu malovat si při čtení mou podobu – a jak je případně trefná. Teď už odpověď mám. S Čerfem jsme se poznali okamžitě a věta „přesně takhle jsem si tě představoval“ mě ujistila, že je trefná až až.

Neuplynulo ani pár týdnů a přišla zpětná vazba jiná, tentokrát primárně na poezii: „No, tohle když si někdo přečte, tak musí mít pocit, že stačí fouknout a ty odletíš.“ Pár dní předtím jiný člověk označil mé verše jako křehké. Co přijde příště? Přesná váha? Výška? Odstín vlasů?

Překvapilo mě to, hlavně všechno dohromady. Asi jsem podcenila výpovědní sílu slov a toho, jak do nich lze nevědomky vtěsnat i vlastní fyzickou podobu. Nebo že by se náš vzhled tak moc otiskoval do našeho vnitřního světa, že by ovlivňoval ve výsledku i psaní? Nevím, ale jistě to bude nějak vzájemně provázané, jak už to se složitými věcmi bývá. Vlastně mi to ale vůbec nevadí. Jenom mi, prosím vás, dejte vědět, až se rozhodnete malovat můj portrét. Přeci jen všechny ty citlivé informace, osobní údaje a teď ty nové předpisy… inu, nikdo nechceme žádné opletačky, ne?