Autor: Marie Veronika

Publikováno

O mojí filmové lásce

Byla bych poslední, kdo by tvrdil, že na světě nejsou lepší filmy. Jsou – a je jich spousta. Filmy hlubší, s lepším scénářem, výtvarně zajímavější a všeobecně řemeslně zdařilejší; ale tenhle má něco navíc. Něco, kvůli čemu se před deseti lety stal mým nejoblíbenějším a od té doby ho z onoho piedestalu žádný jiný nesesadil.
Les Choristes, Slavíky v kleci, jsem poprvé viděla na hodině francouzské konverzace. Bylo nás asi šest a v půlce filmu zazvonilo. Jelikož to byla poslední, a ještě k tomu nepovinná hodina toho dne, rozhodnutí padlo rychle: všichni jsme to chtěli dokoukat. Odcházeli jsme kvůli tomu tehdy ze školy v šest, nejpozději za celých osm let.
Slavíci v kleci jsou totiž jednoduše překrásný film. Pojednávají o vztahu učitele s jeho žáky, o hudbě, která spojuje a dává naději, a o tom, že dřímá téměř v každém z nás. Ukazuje, že je možné i na zdánlivě nejpustším místě, jako je výchovný ústav pro problematické děti, vypěstovat něco krásného. Dává naději, že i z holomků, kteří za normálních okolností zasluhují leda tak rákosku, může pod správným vedením vzejít něco víc. Když totiž holomci začnou pod taktovkou nového vychovatele zpívat, změní se mnohé… A hudba, kterou k této příležitosti Bruno Coulais složil, je vpravdě andělská.
Film vás pohltí a nepustí. Po zhlédnutí si budete broukat až do večera, možná uroníte nějakou tu slzu. A i kdyby ne, budete to rozhodně chtít dokoukat – a hlavně doposlouchat. Tak jako my, dva roky po oné nepovinné hodině konverzace na regulérní francouzštině, kdy jsme si vymohli, že to chceme vidět znovu. Zafungovalo to beze zbytku, nikdo nebyl proti. Jenom jsme tentokrát skutečně museli skončit v půlce a jít na další hodinu. Ani trochu se nedivím, že si na ni vůbec nepamatuju.
Publikováno

Jak jsme ztratili advent

Když se mi kolegyně v práci v půli listopadu svěřila, že už má doma rozvěšená vánoční světýlka a poslouchá koledy, byla jsem v tu chvíli ráda, že mě ta novina zastihla vsedě. To, že jsou obchoďáky ověšené vánoční výzdobou od října, už se člověk naučil vcelku ignorovat; a občas dokonce sebere dost vnitřní síly, aby na to nenadával. Ale že skuteční lidé z masa a kostí konání obchoďáků opakují, mě docela zaskočilo.
Co se mi na skloňovaných obchoďácích zdá jako to hrozné, je totiž skutečnost, že se v rámci vyšších tržeb rozhodly vynechat advent. Nejdřív je první září a návrat do školy, pak chvilka pauzy a pak koledy – a v zásadě nic mezi tím. Advent je přitom překrásná doba: jasně ohraničený čas těšení, přípravy a ticha, čas rodících se překvapení a myšlenek na druhé, kdy tak nějak z logiky věci ještě nemohou hrát koledy, svítit stromeček a cukroví mizet v žaludku. To totiž není žádné těšení, ale samotné slavení. V momentě, kdy tuhle přípravu škrtneme, nezbývá nám, než si broukat Půjdem spolu do Betléma už alespoň měsíc a při tom posmutněle naříkat, kam se ztratilo kouzlo Vánoc.
Ale ono se neztratilo. Jen my jsme se naučili vynechávat to nejpodstatnější – čas skromnosti a koncentrovaného těšení, po němž může přijít skutečně velká a radostná slavnost. Raději ty slavnostní chvíle ředíme tak, aby nám jako nastavovaná kaše vydržely už od hlubokého podzimu a postupně při tom zmizely do ztracena. Ztratili jsme advent a myslím, že je to nesmírná škoda. Proto dnes namísto stromečku rozsvítím raději první adventní svíčku a místo koled si užiju trochu ticha. Jsem si jistá, že se mi to stonásobně vrátí.
Publikováno

O mém dětském traumatu

Dětská traumata patří patrně k tomu nejhoršímu, co si člověk životem nese. Kolikrát si jich ani není vědom a jen bezmocně sleduje, jak se jeho život odehrává v dávno vyježděných a většinou nijak krásných kolejích. Pár takových železničních drah také mám a obzvlášť jedna mezi nimi vyniká. Při každé tematické příležitosti se vrací a nenechá mě zapomenout. Zodpovědní rodiče, tuhle chybu neopakujte.
Pocházím z poměrů nijak zvlášť blahobytných, proto jsem si jako malá náležitě vážila každé hračky a každé sladkosti. Pravda, hračky jsem slušnou měrou zdědila po sourozencích, o ty nouze nebyla. Z pochopitelných důvodů jsem však stejně při návštěvě obchodu toužebně koukávala po nových, mnohem krásnějších panenkách, které neměly dredaté vlasy a vyšisované končetiny. U sladkostí to tak snadné nebylo (a, upřímně řečeno, to by si snad ani nikdo nepřál), ty zůstaly na dlouhá léta svátkem. Občas se ovšem nějaká ta dobrota nebo novota přece objevila a zamířila šťastnou náhodou právě ke mně. Vpravdě požehnání! Právě tehdy ale přicházela nejděsivější postava mého dětství, fantóm, kterého jsem se brzy naučila ze srdce nesnášet a který mi z nepochopitelných příčin co chvíli mou nebeskou manu vyrval.
Bral mi hračky, bral mi dobroty. Věděla jsem přesně, kde bydlel, i když si doteď nedovedu vysvětlit, jak jsem na to přišla. Nikdy jsme tam s nikým nešli na návštěvu a mně vůbec nebylo divné, že jsem ho v životě neviděla. Konec konců příbuzní nemívají vždycky skvělé vztahy, takže s tímhle jsme se prostě nestýkali. Akorát jsme ho z nějakých nepochopitelných důvodů upláceli mými věcmi, které mizely nenávratně v jeho chřtánu. Že bychom mu byli něco dlužni? Provinili jsme se vůči němu? Každopádně to bylo nespravedlivé, byla to křivda. Vždyť jsem nezlobila! Proč mi tu sušenku zase bere? Ne, nech mi mou dřevěnou hračku! Jeho duch stále obcházel kolem. Nevítaný, nezvaný.
A do mé mysli se navždy vryla věta, ona věta: „A tohle necháme pro strejčka Příhodu.“
Publikováno

Příliš dokonalý obraz

Není žádné tajemství, že se běžně nepohybuji v kdovíjakých technologických výšinách. Moji přátelé mi často připomínají, že mám mobil pro důchodce, špatný foťák, vánoční světýlka z 80. let a notebook, který by si zasloužil vyhodit z okna (dobře, tohle říkám spíš já, ale sem tam si někdo přisadí). Jenomže i mně se občas přihodí, že se střetnu s nějakou tou opravdu současnou technikou – a pak mi spadne brada jako onehdy.
Ta televize mi připadala asi tak velká jako dvacet mých notebooků nebo sto mých mobilů pohromadě. Obří, olbřímí zařízení! Nešlo se na ni nedívat. Ale to nebyl důvod, proč mě zaujala; konec konců v kině už jsem v životě párkrát byla a na takový Imax si v nejbližší době nějaká televize přeci jen těžko troufne. To zařízení totiž běželo a ukazovalo jakési generické přírodní záběry způsobem, jaký jsem dosud nepoznala.
Bylo to k neuvěření. Doslova. Záběry byly tak ostré, že i ta nejdokonalejší břitva by se vedle nich studem propadla. A tak barevné, že doslova vypalovaly sítnici. Ještě nikdy jsem neviděla tak strašně zelenou zelenou. V žádné televizi, natož v přírodě. Padající vodu obrazovka vykreslila tak, že jsem na to fascinovaně hleděla a dodneška se sama sebe ptám, co konkrétně na tom bylo to nepřirozené. Něco tam být každopádně muselo, protože takhle voda zkrátka a dobře nevypadá. Ta televize ukazovala svět, jak ho nemůže vidět žádný člověk – jako kdyby všechny vizuální ukazatele někdo nakopl na maximum.
I vzpomněla jsem si na stať jednoho filosofa, který psal o jisté fotografické studii koňského běhu. Tak, jak koňský trysk vypadá, když ho rozsekáme na spoustu fotek, ho prý nikdo nevnímá; z hlediska lidského mozku a oka je tak mnohem realističtější totálně nerealistický obraz letícího koně. Ta televize dokázala totéž. Ukazovala celý svět jaksi dokreslený, naleštěný a vylepšený o to všechno, co lidské oko nedokáže za běžných okolností postihnout. Bylo to jako vidět víc než sto procent skutečnosti a bylo to ošklivé; asi jako chodící upravená fotka z Photoshopu. A já, chorobná perfekcionistka, jsem v tu chvíli pocítila lehkost. Na maličkou chviličku se mi totiž svět se všemi svými šedinami a nedokonalostmi zazdál krásný. Mnohem krásnější než jeho příliš dokonalá, přeostřená a přeřvaná varianta.
Publikováno

Jak mě poznamenalo studium

Jsou věci, které se do člověka otisknou tak hluboce, že se jich už nikdy nezbaví. Těžká nemoc, drsný rozchod nebo úmrtí blízkého člověka představují v tomto oboru jakousi depresivní hitparádu. Změní prožívání, vnímání, hodnoty – změní celý svět. Stejně tak může člověka zasáhnout i pozitivní proud událostí; jen kvůli nim zpravidla nezestárne během krátké doby o několik desetiletí. S jednou výjimkou. A tou je studium.
To, jak moc hluboce se do mě studium otisklo, mi dochází čas od času, zpravidla když se setkám s někým z fakulty. Občas náhodně potkávám bývalé spolužáky a pak se bavíme třeba o fonetických specifikách jejich kolegů („On neříká pííívo, to je mnohem tvrdší, jako kdyby se to psalo pýýýývo!“) a smějeme se na plné pecky. Provedeme krátkou meditaci na téma smysl v práci, bystrou úvahu o tom, který filosof vystihl tu kterou pracovní situaci nejlépe, a zakončíme rozborem některého obzvlášť vyprázdněného obchodního pojmu.
V našich očích se zračí radost ze vzpomínání a lehký pel lítosti, protože ducha, kterého jsme prožili na fakultě, nám už nic nevrátí. Rozcházíme se rozradostnění a zároveň sentimentální, protože na fakultě by nikomu nepřišlo zvláštní střílet si z toho, že ztracený Platónův dialog je o palačinkách, nebo z toho, že existují Mucha medailonky. V tom, jakým stylem vyslovujeme markeťácké anglicismy a jiná módní slova z oboru, je slyšet lehce ironický nádech. Vzpomeneme si na Goffmannovu knihu Všichni hrajeme divadlo a pousmějeme se. Bývali jsme zažraní do knih, do překládání, do psaní, do antického Řecka, Nietzscheho i sociologie a navždycky nám to změnilo pohled na lidi, svět, minulost, současnost. Leccos, co se zdálo jednoduché, se strašlivě zkomplikovalo, a naopak mnohé těžké věci se najednou staly jasnými. Kdeco chytrého začalo vypadat velmi hloupě a my teď vyprávíme o svých pracích s náznakem smutku v hlase. Chybí nám Platón, chybí nám Sókratés.
Mnohé jsem zapomněla a Sören Kierkegaard, střed mé bakalářské práce, už v mém životě není postava číslo jedna (byť na náušnicích ho mám pořád!). Změněný pohled na svět ale zůstává. Hodnoty, které mi fakulta vybrousila a poskládala trochu jinak, zůstávají a otázky typu „Cože, tebe vejška rozvíjela?“ mi vhánějí slzy do očí. Ano, rozvíjela. Tolik, že moje vděčnost za to nastartovala celý další sled událostí. Ale všechno jednou končí – pro nás i naše spolužáky nadešel kairos jít měnit svět. S trochou smutku a cynismu v hlase, ale přece. Sókratovi to dlužíme.