Autor: Marie Veronika

Některým ideálům naší společnosti jednoduše nelze uniknout. Člověk by měl být mladý, krásný, bohatý, inteligentní – a nade vší pochybnost také hubený. Ideál hubenosti nás zaplavuje z různých zdrojů, hubené modelky se na nás dívají odevšad. Řada lidí kvůli tomu trpí, další řada se tím alespoň trápí. Na jednu skupinu ale naše společnost paradoxně nemyslí. Totiž na lidi, kteří skutečně hubení jsou.

Patřím shodou náhod k těm výhercům genetické loterie, kteří samovolně spíše hubnou, než by přibírali, a jsou hubení po celý život (ověřeno na rodičích). Ano, vím; kdyby šla tahle vlastnost ukrást, jistě už bych před léty ležela někde v příkopu s ránou na hlavě. Jenomže ona ukrát nejde, a tak mi ji ostatní „jen“ závidí. Tedy alespoň ti, kteří ještě neprohlédli, že to ani zdaleka není tak růžové, nebo kteří potkali moji starší sestru, která má dvě školní děti a 45 kilo.

Vezměte si třeba nakupování. To máte samé L, XL a XXL, opačným směrem to ale nefunguje. Pravda, někdy to jde vyřešit návštěvou dětského oddělení, ale tohle řešení, jak si jistě dovedete představit, zdaleka nejde aplikovat vždycky. Dávno jsem se smířila s tím, že naprostá většina věcí je mi prostě velká. Koupi kozaček jsem přeřadila do říše snů už před lety (ano, milí výrobci, hubení lidé mají hubené i nohy), koupě nových kalhot pro mě představuje noční můru úměrnou mé váze krát mou drobnou výšku na druhou (jo, kromě toho, že jsou mi všechny široké, jsou mi taky všechny dlouhé). Když jsem v jednom zlatnictví kdysi oznámila svou velikost prstýnku, paní prodavačka téměř vyprskla a následně mi ukázala veškerou dostupnou nabídku, která sestávala výhradně z prstýnků Hello Kitty.

Anebo rady na internetu. Kdybych chtěla zhubnout, to by bylo zdrojů a odborných řešení! Já chci ale přibrat, a to pomalu i strejda Google krčí rameny. Normálně jíte a nikde ani gram? Ticho po pěšině. Nic takového prostě není. Když si kupujete třeba matraci, najdete přehršel tipů, na co si dát pozor a jak vybírat s nadváhou. Jak mají ale volit hubení lidé, to se nedočtete. Prostě se s vámi nepočítá.

Skoro mám pocit, jako kdyby lidé, kteří dosáhli hubenosti, vstoupili do stavu jakési nadpozemské nirvány. Dosáhli jsme vytouženého, co bychom ještě chtěli víc? Takové přízemní věci, jako je třeba nákup oblečení nebo dokonce potravin, už přece nepotřebujeme řešit. Žijeme zvláštní existencí fantómů; polobožstev, která všichni uctívají, ale s jejichž účastí na reálném životě mimo Olymp se příliš nepočítá. Ano, občas to je lichotivé. Ale dokud se po maně a nektaru nebude přibírat, tak teda nevím.

Takže na úvod něco o mně: Jsem extrovertní introvertka, optimistická pesimistka a smíšek s melancholickými sklony. Ráda se představuji tak, aby to znělo velice tajemně a mysteriózně, a pokud možno to o mně nevypovídalo prakticky nic. Tak teď už o mně víte vše podstatné.

Zní vám to povědomě? Není divu. Poslední dobou mám totiž pocit, že nějaká ta extrovertní introvertka píše každý druhý blog. Módu představování zjevně ovládla vlna tajemných rozporů a enigmatických záhad. Označit se jen jedním pojmem z dvojice se jeví jako přehnaně omezující – vždyť na každého optimistu občas přijde splín a každý pořádný pesimista má někdy světlejší chvilku. Komu se to nestalo, ať první hodí kamenem!

Jako dlouholetý psavec moc dobře vím, že čím má být text kratší (snad s výjimkou opravdu dlouhých románů), tím hůř. Vůbec nejhorší jsou pak právě ony jednovětné až dvouvětné útvary, které musejí být úderné, srozumitelné a co nejobsažnější. Shrňte sami sebe do dvou vět! Není to snadné. Vidím se každý den v zrcadle, vyplňuji celý svůj vesmír. Zažila jsem všechny své vzestupy i pády, vyslechla každou myšlenku. Pak si řeknu, že si založím blog – a je to tady. Mám toho na srdci tolik (lidé, kteří toho na srdci mají málo, myslím, blogy spíše nezakládají) a hned na úvod takováhle omezení? Tak to se tedy ukaž a vraž to do dvou vět!

Není to lehké, vůbec to není lehké. Výsledkem proto je, že nám internetem pochodují armády introvertních extrovertů, pesimistických optimistů, veselých melancholiků, starých mladých, černých bílých a jednonohých dvounohých, kteří mají patrně všichni za to, že se jim ten popis náramně přesně a originálně povedl. Pravda, teď jsem to možná trochu přehnala, přiznávám. Ale co taky byste ode mě, člověka střízlivě skeptického a zároveň se sklony k dramatickému přehánění, čekali.

Nestává se často, že bych byla svědkem rozhovoru, který by mě bavil ještě několik dní. Na takové perly člověk musí zpravidla dlouho čekat, být pozorný, trpělivě setrvávat u dna a kousíček po kousíčku pátrat. Vskutku hodinářská práce. Když se na něj ale usměje štěstí, najde ji: v perlorodce komunikace se zaskví perla nejvzácnější.

Scéna: Autobus městské hromadné dopravy, tříkrálová neděle odpoledne. Naproti sobě sedí dva malí chlapci, očividně bratři, ve věku do deseti let (pro jednoduchost si je označme S a M – starší a mladší). Většinu času zasněně zírají z okna, pak se ale náhle začnou bavit.

M: (ještě smrtelněji vážněji) No ale jako je to padesát tisíc vyhozených z okna. A neplaz na mě jazyk!

Komičnost těch dvou malých dětí byla obrovská. Chybělo jen velmi málo a v jejich hlasech by zazněla i barva hlasů jejich rodičů. Vyčítavé a káravé pohledy, hněv a naprostá vážnost jejich konverzace doslova čpěly dospělostí. Až na to, že debaty o vyhozených padesáti tisících, zničeném autě a životě ohroženém bouračkou se zpravidla nevedou s vyplazováním jazyků a kopáním do holeně.

V tu chvíli mě napadlo, jestli se od nich vlastně my, vážní dospělí, lišíme. Nejevily by se nějakému nadzemskému pozorovateli všechny naše normální smrtelně vážné konverzace obdobně komické? Nezdálo by se mu také, že našimi ústy mluví ve skutečnosti někdo jiný a my jen papouškujeme své významné druhé? A jak často vlastně vyplazujeme jazyk, aniž bychom si to uvědomovali?

Vzpomněla jsem si na malého prince a usmála se. S vědomím, že jsme všichni vlastně velké děti, jsem o chvíli později vystoupila z autobusu. Nemáme si co vyčítat: i my provádíme s děsivou vážností svěřený kus – a bez pochyby také sem tam někoho kopneme do holeně. Jediné, co nám chybí, je dětská bezprostřednost. Ale řekněte, nebylo by to krásné, vypláznout na někoho jazyk, sotva dozněla poslední tvrďácká replika?

Stalo se již pěknou místní tradicí, že nový rok nemá na běh mého blogu vůbec žádný vliv, předsevzetí si nedávám a bilance nejen nezveřejňuji, ale ani nedělám. Letos nicméně cítím, že tento zaběhlý pořádek mírně naruším. Ne snad že bych se rozhodla strávit večer čtením statistik, ale novoroční atmosféra visí ve vzduchu – i v mých úvahách.

Často slýchám, že mladá generace je beznadějná, rozmazlená, nezodpovědná či dokonce rovnou zkažená. Pravda, sama si někdy s gustem přisadím, protože, co si budeme vykládat, nějaké to společné zastěžování docela pěkně stmelí kolektiv. Jenže ať už je můj postoj jakýkoli, nejde se vyvléknout z toho, že i já patřím mezi ty odepsané a beznadějné mladé. A zejména se nelze vyvléknout z faktu, že teď, na počátku svého produktivního věku, začíná moje generace v jistém smyslu přebírat tenhle svět.

Buďme k sobě upřímní: Země, kterou dostáváme za dědictví, je v takovém stavu, že se v zásadě můžeme všichni už jen pěkně rychle chopit hasicích přístrojů. Vstupujeme do skutečnosti, která nám nabízí katastrofy nejrozmanitějších druhů, přičemž na některých z nich se pracovalo celá staletí. Přesto se vyčítá zkaženost právě nám, kteří jsme přišli k hotovému. Čeká se od nás, že převezmeme odpovědnost za všechny chyby i omyly, velké i malé, vědomé i nevědomé.

Břemeno, které dostáváme, je příliš těžké, k neunesení. Vrtím hlavou a snažím se mít naději, že má smysl se o něco pokoušet. Kdy jindy než v čase vánočním a na Nový rok by měl člověk doufat? Dědíme přece i mnoho ušlechtilého a krásného. Máme se lépe než dávní králové, dobré věci nás obklopují každý den. Nejsme zkažení, dosud jsme si nezadali. To, co se od nás čeká, však téměř nelze zvládnout. Snad tedy s novým začátkem nalezneme alespoň odvahu vykročit.

Snad ji nalezneme všichni.

Nevím, jestli jste si toho někdy všimli, ale je to pozoruhodný paradox. Naše společnost je na jednu stranu téměř posedlá romantickou láskou, ale když s lidmi o jejich dlouhodobých vztazích mluvíte, najdete úplně jiný příběh. Dočkáte se s vysokou mírou pravděpodobnosti nějakého toho rozpačitého pokrčení ramen, vlažného „ale jo, dobrý“ či „jde to“, pragmaticky cynického „s jiným/jinou by to nebylo lepší“ nebo „člověk nikdy nemůže mít všechno“. Nějak se nám ta romantická láska ve stylu „a pokud neumřeli, tak tam žijí dodnes“ nedaří.

V jistém věku mi připadalo, že v manželství jsou všichni nešťastní – stačilo jen poslouchat, co kdo říká. Nechápala jsem, proč se lidé berou. Nikdy to přece nekončí dobře, všichni to říkají a je to v každém druhém vtipu. Ti, co nejsou přímo rozvedení nebo plní zášti, mluví o svém protějšku alespoň se špatně skrývaným despektem a neustále si stěžují. Na dlouhá léta jsem znala jediného člověka, který spokojeně říkal, že je v dlouholetém manželství šťastný.

Dnes to vidím jinak. Všichni v manželství rozhodně nešťastní nejsou, ale máme jakýsi podivný společenský úzus, že se to neříká. Je v pořádku si stěžovat, nadávat na ponožky na podlaze a peskování od rána do večera, ale člověk, který se při zmínce o partnerovi rozzáří, jako by byl divný nebo alespoň naivka. Pravda, pokud vám konverzační protějšek zrovna dovykládal o svých děsivých manželských trablích, pak je to logické; v takové chvíli by byl příval vlastních pozitivních emocí nepatřičný. Ale tlak na tuhle nepochopitelnou drsňáckou pózu funguje i mimo takové situace. Je zkrátka trapné předpokládat, že láska může vydržet po celý život a zůstat šťastnou. A je nesmírně divné to říkat, přestože toho máme plné knihy, filmy i reklamy.

Řeklo by se, ať si každý povídá, co chce, že to může být všem ukradené. Inu, nemůže. Ještě si moc dobře pamatuji, jak moc mě v jistém věku všechny tyhle řeči poznamenávaly a kolem sebe znovu vidím lidi, kteří na vztahy zanevřeli, a jejich okolí jim to neustále nevědomky stvrzuje. Pokud už se v lidech nenajde dost úcty k vlastním partnerům, měli by myslet alespoň na ně. Jestli chceme, aby přišla na svět nějaká další generace, bude nějakých vztahů navzdory všem vtipům třeba. A po dlouholeté negativní nalejvárně působí nějaké to účelové „proč chceš zůstat single, vztahy jsou přece krásné“ opravdu velmi trapně.