Autor: Marie Veronika

Chceme pro své dítě jen to nejlepší. Ať má náš syn takových 180 cm, černé vlasy a modré oči a přidejte ten gen, jak po něm rostou víc svaly. Ano, ten. Samozřejmě všechny nemoci pryč a ať skvěle vidí, nechceme přece, aby nosil brýle už od dětství. A když už jsme u toho, chtěli bychom, aby byl úspěšný, tak mu přidejte inteligenci. Aby na tom byl ještě o něco líp než my. Takových 130, to bude akorát.

Roky běží, tik tak. Modrooký chlapeček běhá a mluví rovnou v celých větách, číst se naučí sám dávno před nástupem do školy. Rodiče žasnou nad jeho abstraktním myšlením a hlubokými otázkami. Je o tolik dál než jeho vrstevníci! Jen občas se jim zdá, že se jejich miláček trochu stahuje do sebe. A pravda, na pískovišti si s ostatními dětmi někdy nerozumí, ale svalů má dost na to, aby nakonec, když jde do tuhého, prosadil svoje.

Tik, tak. Ve škole se zázračné dítě nudí a zlobí. Učitelé nemají čas věnovat se mu nad rámec, a tak modrooký zázrak zívá, válí se po lavici a vyrušuje. Rodiče se mu marně snaží vysvětlovat, aby byl hodný a učil se, nebaví ho to. V kolektivu si s nikým nerozumí, nemá moc kamarádů, je samotářský, maluje černočerné obrázky a uzavírá se čím dál víc.

Tik, tak. Střední škola moc nepomohla. Nebaví ho, učit se tolik nesmyslů, k čemu. Modroočkovi se daří, na co sáhne, je dávno zvyklý na rychlé úspěchy na všech frontách. V kolektivu si našel jednoho kamaráda, zbytek ignoruje. Řeší existenciální otázky, kterým jeho rodiče už nerozumějí. Nemají si s ním o čem povídat, jejich syn má odlišný vkus i názory, čte knihy, které oni neznají nebo je považují za nesrozumitelné. Moc si nepovídají, nerozumějí jeho vnitřnímu světu, nevědí, proč občas vybuchuje. Skoro by byli raději, kdyby chodil pařit jako jeho vrstevníci.

Tik, tak. Zázračné dítě se stalo zázračným dospělým a rodiče jen doufají, že už se přestalo jednou provždy řezat a uvažovat nad sebevraždou. Modrooký a černovlasý, svalnatý, krásný, úspěšný a zdravý chlapec to je, co mu může chybět? Přes veškerou snahu veškerá komunikace mezi nimi v podstatě ustala. Syn na univerzitě studuje cosi nesrozumitelného, a když s rodiči mluví, zní v jeho řeči zvláštní podtón, asi jako když dospělý mluví k dítěti.

Skoro už se s ním nevídáme. A když ano, tak jen krátce. Když říkám vtip, protáčí oči v sloup, vypíná televizi i rádio, jen co vkročí do obýváku. Je hodně uzavřený. Neznáme jeho přátele, skoro jako by se za nás styděl, nevíme ani přesně, co dělá, natož co čte nebo co ho baví a zajímá. Nevíme, o čem si s ním máme povídat, skoro ve všech názorech se rozcházíme. Jako by ani nebyl náš.

A to jsme pro něj chtěli to nejlepší.

Jsou disciplíny, ve kterých mají lidé jakousi pudovou potřebu být první a nepřekonaní. Vezměte si třeba libovolnou konverzaci na témata, jako je Bůh nebo nejlepší bramborový salát. Každý přece ví, že nejlepší je ten náš a basta! Argumentujte si, jak chcete – v téhle oblasti jde beztak hlavně o to svého oponenta co nejhlasitějším křikem prostě umlčet.

To ale všechno bledne v porovnání s ikonickou disciplínou nemocí, tragických událostí a životních katastrof. Jakmile začnete ve společnosti vyprávět o nějakém děsném úrazu, který jste prodělali, můžete vzít jed na to, že se vás co nevidět bude někdo snažit trhnout.

Zlámali jste si nohu napětkrát? To nic není! Určitě se najde někdo, kdo si takhle zlámal nohy obě, a k tomu nádavkem ještě ruku, lopatku a srdce. Vzala vám dům voda? Trpěli jste po posledním rozchodu jako zvíře? To jste na tom ještě dobře! To já, no to teprve uvidíte! Přihodím ke zlomené noze ještě vykradený byt a posttraumatickou stresovou poruchu, bláznivou tetu a tragicky zemřelého bratrance a pak jako na trní čekám, kdo dá víc. Ostatní mě jistě nezklamou. Vždycky se někdo takový najde.

Jsme v téhle oblasti strašlivě nepřející, jako bychom nechtěli druhým dovolit, aby jejich utrpení bylo větší než to naše. Možná nás vědomí jejich břemene zahanbuje nebo je snad chceme tímhle podivným způsobem utěšit a sdělit jim, že se vlastně mají dobře. Nedokážu říct, proč to vlastně děláme. Sice se, pravda, podobných klání také zúčastním, ale v daný moment mě ještě nikdy nenapadlo přestat a oddat se místo toho nitrozpytu. Konec konců, v tu chvíli mám důležitější věci na práci. Třeba tu kočku, jak mi ji před lety přejelo auto. Už jsem ji zmiňovala?

Obléknu si tričko s kreslenou postavičkou, koupím lízátko a nadchnu se novou animovanou pohádkou v kinech, kterou prostě musím vidět. Ulovím pár pokémonů a večer, aby zábava nestála, dám maraton My Little Pony. Udělám si kakao, vyfotím sérii selfíček s duhovými a jinými roztomiloučkými filtry a na několika z nich se zatvářím skutečně skandálně. Tohle by mohl říct vcelku lecjaký normální dvacátník a na jeho počínání by nebylo vůbec nic divného.

Těžko říct, kdy k téhle proměně došlo. Stalo se ale běžnou věcí, že lidé, kterým odbily zvony dospělosti klidně před deseti lety, se neloučí s atributy dětství, aniž by to vzbuzovalo nějaké větší pozdvižení. Osobně tomu říkám nová infantilita a ve svém okolí ji vidím velmi často – dokonce u zodpovědných mladých dospělých, kteří stojí na vlastních nohou, žení se a vdávají a uvažují o hypotékách. Na rozdíl od třicátníků, kteří zpravidla nechápou, proč by měli chodit na pohádky do kina bez dětí, a naprosto jim uniká smysl sbírek vesmírných lodí z lega, je to pro ně standard.

Podívejme se, jak se například změnily animované filmy z pera Walta Disneye. Ještě nedávno byly určeny zejména dětem a dospělí v nich mohli vidět nějaké obecnější kulturní vzorce, ale to bylo tak vše. Dnes je zacílení očividně jiné: vtipy, které míří na dospělé publikum, a bytosti padající na hlavu si stojí v některých těchto filmech prakticky 1:1. Někdy mám pocit, že s devadesátkovou nostalgií se v nových pohádkách počítá stejnou měrou jako s reálným dětským publikem. Já jsem se nakonec na některé z animáků podívala nikoli pod vlivem svých synovců a neteří, ale vrstevníků.

Proč k téhle změně došlo, mi není tak docela jasné. Nechceme dospět? Jsme generace natolik vyhořelá, že utíkáme do pohádek a sentimentu? Nebaví nás už telenovely? Možná. Jisté ale je, že pokud jste dvacátníci a veřejně prohlásíte, že pohádky nemáte moc rádi, budou se na vás všichni dívat tak trochu divně. Nejste náhodou už moc dospělí? A jestlipak se aspoň občas zaksichtíte do objektivu? Tak dobrý, ještě to není terminální. A vůbec, co jste říkali na nového Raubíře Ralfa? Jízda, co?

Mám ve svém okolí poměrně hodně nesmírně autentických milovníků psů. Touží po pejskovi celým srdcem, a když nějakého vidí, hned se v prastarém rituálu uctívání vrhají na kolena a pátrají po kapsách, jestli tam nenaleznou obětní piškot. Řeknu to zcela upřímně: nechápu to. Ještě než mě odsoudíte k věčnému zatracení, ráda bych vám nastínila proč.

Čtyři roky. Maličká Marie Veronika jde na procházku se svým starším sourozencem. Směřují do lesa, kolem několika domů ve vsi. V momentě, kdy procházejí kolem plotu s pootevřenou brankou, čemuž nevěnuje ani jeden z nich žádnou pozornost, se vyřítí od domu velký pes, povalí ji a ošklivě pokouše.

Šestnáct let. Dospívající Marie Veronika už se po letech nebojí projít kolem psa a nepřechází, když pejskař kráčí po stejné straně chodníku jako ona. V místech, kde zeleň převažuje nad civilizací, jí ovšem mizí jediný pevný bod ochrany, totiž vodítko. Psi bez vodítka a mnohokrát i bez viditelného majitele lítají jako šílenci a vrhají se s krvežíznivým štěkotem ke každému kolemjdoucímu. Dvacet metrů za nimi zpravidla někdo vykluše ze zatáčky a útěšně volá „Nebojte se, on by neublížil ani mouše!“ Být to o padesát let dál, infarkt by byl na spadnutí.

Dvacet let. Dospělá Marie Veronika přesídlila do podstatně většího města, kam civilizovanost vodítek pronikla i do zelenějších oblastí. Občas ale jde kolem plotu, za který není vidět. V momentě, kdy jeho zákeřný obyvatel počká, až kousek ujde a přestane být obezřetná, začně vší silou zcela bezdůvodně štěkat tak, že snad každý kolemjdoucí musí leknutím vyletět do povětří.

Dvacet tři let. Zkušenosti přibývají ve zcela osobní rovině, neboť hlavní hrdinka našeho příběhu se dostává do blízkého kontaktu s vlastníky psa. Snaží se, pes si ji oblíbí a ona jeho v rámci možností taky. Neposlušné stvoření bez disciplíny má ovšem své lidské vlastníky zcela u paty. Dělá randál a binec tak dlouho, dokud nevydyndá kýženou dobrotu, několikrát sežere to, co sežrat nesmí, na místech, na která nemá mít vůbec přístup – a moc dobře to ví. Časem se přidá i druhý pes, obrovský, který skáče na potkání. Ničí oblečení, dělá modřiny. Jediné, co na to zabírá, je zavřít ho do pokoje nebo rvát vší silou za provaz uvázaný kolem krku.

Současnost. Prokletí jménem dog-friendly office a dva majitelé psů, kteří sedí vedle sebe. Jekot, rvačky (prý si jenom hrají!), štěkání, vytí na celé patro. Páníčci na to něco občas řeknou, sem tam nějaké to obligátní „nesmíš“ a „fuj je to“, ovšem jejich miláčci tomu věnují pramalou pozornost. Rvou se dál, hýkají, chrochtají, štěkají, honí se, bourají do lidí v pěkné rychlosti dělové koule. Když je majitel chce odněkud dostat, musí přijít a fyzicky je odtáhnout, nebo dokonce odnést. Tomu se pes ovšem brání, takže občas jsou z toho honičky po celém patře. A že máme pořádně rozlehlá patra!

Možná jsem kdysi dávno psy ráda mívala. Oni sami mi to ovšem stihli spolehlivě vyvrátit ještě ve věku, na který skoro ani nemám vzpomínky. Od té doby mě nikdo nepřesvědčil, že jsou to kamarádi; ani že třeba někdy poslechnou svého pána.

Ale kdo ví, třeba ještě otočím. Dneska jsem totiž v kanceláři sice také slyšela nějaké to vytí a jekot, „sednout“ a „ne“, ale se psy to nemá nic společného. Tentokrát si sem někdo vzal dvě děti.