Autor: Marie Veronika

Představte si následující situaci: na zastávce hromadné dopravy stojí drobná dívka, vedle sebe postavený prazvláštní kufr. Velikostně tak akorát na samopal, tvarem zcela nespecifický, podlouhlý kvádr, bez jakéhokoli označení. Co uděláte? Vězte, že pokud se k dívce vydáte a zahájíte nezávaznou konverzaci, pak jste součástí sice menšinové, ale stále dosti početné části populace.

Na světě patrně neexistuje univerzálnější zahajovač konverzace, než je takový kufr (ještě tedy skvěle fungují náušnice vyrobené z halířů, ale ty nejsou pod vlasy někdy vidět, takže vítěz je jasný). Oslovují mě lidé na zastávkách, v hromadné dopravě, v obchodech nebo jen tak na náměstích – zkrátka kdekoli, kde se s ním zrovna zastavím. Pro věrné čtenáře nebude jeho obsah překvapením, ovšem družní kolemjdoucí bývají šokováni. Ne, není tam samopal ani mrtvý pes. Jsou to housle.

Kdybych počítala ty, kdo se se mnou na základě houslí dali do řeči, rozhodně by mi nestačily obě ruce. Když je nemám, jsem normální holka, co chodí po městě. Když jsou se mnou, stávám se univerzální vrbou na hudební témata. Dozvěděla jsem se už o kamarádech, co hrají ve filharmonii, o pražské cimbálovce, o tom, kdo hrál na klavír, kolik let chodil do hudebky a kdy ho to přestalo bavit. Někdy se mi podařilo uniknout až vystoupením z tramvaje, jindy se jednorázová konverzace převtělila v dlouhodobější známost – například pro pána ve fakultní šatně se časem otázka „Dneska nemáte housle?“ stala evergreenem.

Nejsem sice po většinu času žádný velký misantrop, nicméně povídat si s cizím člověkem v tramvaji je pro mě docela náročné. Zkrátka: raději knihu. Občas přemýšlím, jestli by nepomohlo začít tvrdit to o tom samopalu nebo mrtvém psu. Patrně však ne. Hudba zkrátka sbližuje, a to i nevědomky a příliš. Pokud vám to tak ale vyhovuje, zakupte nějaké to pouzdro a projeďte se trochu třeba autobusem. Zrovna dneska si prohlížel můj futrál perspektivně vypadající mladík. S trochou snahy a zájmu by to jistě šlo zúročit.

Když jsem dnes ráno shledala, že je opět středa, mírně mi zatrnulo. Do všeobecného poklidu se totiž přimísila zneklidňující myšlenka: o čem bude dnešní článek? Zjistila jsem, že nemám nejmenší představu. Pak jsem ovšem otočila kalendář, vzpomněla si na Máchu a usoudila, že dost bylo řečí o poezii, přišel čas na činy.

Jelikož se zde ještě nikdy (s jednou velice, velice drobnou výjimkou) moje poezie nevyskytla, dlužím vám pár slov. Verše nepublikuji nikoli proto, že by mi to bylo principiálně proti srsti, ale protože jsem udělala zkušenost, že je lidi v zásadě nechtějí číst. Z toho důvodu byla koncepce tohoto blogu od počátku jiná; dnešní nálada mě ovšem vybízí k drobné změně, přinejmenším kvůli kouzlu prvomájového dne.

Báseň Múza se zlatými vlasy je jedna z mých posledních, napsaná s letošním datem. Není rýmovaná ani pravidelná a kdo raději klasické verše, ať sáhne spíš po tom Máchovi. Kdo však jsi dost kurážný, vstup a čti dále. S trochou štěstí nebudeš litovat.

Múza se zlatými vlasy
  
 Přišla ke mně múza se zlatými vlasy
 Vstoupila potichu
 Jako čas vstupuje do mysli
 Když kouzlo pomine
 A království se vzbudí ze spánku
  
 Čí dotek mi přinášíš
 Nevěrná
  
 Rozprávíš se mnou večerním jazykem
 Každé tvé slovo mě tíží
 Jako plát planety země
  
 Ne prosím už dost
  
 Odešla
 Nevěrná
 Vstupuji do ticha
 Na skráni vykvetl mráz
  
 Zůstal tu po ní otisk prstu
 Májový vánek
 A jeden zlatý vlas
  
 Břemeno k neunesení
  
  
 (12. leden 2019)

Nedá příliš mnoho práce zjistit (a příznivci mého Facebooku to již nějakou dobu vědí), že moji kolegové jsou naprosto posedlí populárním seriálem Hra o trůny. Celá úterní dopoledne už padla na diskuse o tom, co se stalo v posledním díle, kdo asi umře příště, kdo je skvělý a kdo hajzl, případně kdy má který herec narozeniny a jestli je dobré, když je ten který kolega má týden od něho. Včera se dokonce provádělo tajné písemné hlasování o tom, kdo umře a kdo usedne na trůn, lístečky se podepsaly a uzamkly v zásuvce, aby pravda vyšla v pravou chvíli najevo.

V souvislosti s tím jsem si vzpomněla na jeden z hororových momentů svého gymnaziální studia, totiž na památné slohové téma jedné češtinářské olympiády, které jsem ještě po mnoho let používala jako standard tragičnosti slohových témat vůbec. Znělo „Jaký jsem fanoušek“ a zvučné mlasknutí mojí dlaně o čelo bylo patrně slyšet i před učebnou, kde se slohy psaly. Kdo takovéhle téma vymyslel? Psal vůbec někdy nějaký sloh? Nejhorší téma na světě. Jediné, co by ho mohlo teoreticky ohrozit, jsou snad už jen provařené klasiky „Co jsem dělal o Vánocích“ a „Kde jsem byl na prázdninách“.

Co vám budu vykládat, olympiádu jsem tehdy nevyhrála a do dalšího kola vyrazil patrně nějaký lepší fanoušek. Jak se totiž ukázalo a stále ukazuje: jsem fanoušek zatraceně špatný. Tak špatný, že by se dalo říct, že snad nejsem fanoušek žádný a množina mojí fanouškovské existence zeje prázdnotou. Své oblíbené knihy (až na výjimky, které mi někdo dal) nevlastním, o oblíbených filmech a skladbách se raději ani nezmiňuji. Nemám doma ničí autogram, fotku, portrét ani tričko s obrázkem. Nepíšu fanfikce, nesbírám figurky ani nic podobného, nesleduji ničí osobní život, narozeniny, počet dětí a manželek či manželů. Vrcholem mého fanouškovství je, když někomu něco doporučím a pak si o tom nadšeně povídáme.

Zdá se, že jinak už to nebude. Nefandím Hře o trůny, jejíž první tři díly jsem na doporučení „podívej se na první tři díly, a když se ti to nebude líbit, tak to zahoď“ zhlédla a zahodila. Netřeba si to ale brát osobně: úplně stejně nefandím mnoha jiným věcem. Když sleduji své kolegy, je mi to trochu líto – na fandění je něco oddaně romantického. Člověk jako by se úplně rozplynul do své oblíbené fikce a pár týdnů jí doslova žil. Ale asi se nedá nic dělat. Češtinářská olympiáda minula bez následků a na naší pracovní nástěnce s výstavkou „můj oblíbený hrdina s mým dophotoshopovaným obličejem“ nejsem. Obávám se, že je to definitivní.

Poslední dobou si všímám, že ať si chci koupit téměř cokoli, vždy se mi nabízí víc. Víc než jen víno, víc než jen nábytek, víc než jen telefon. Vyvolává to příjemné pocity: dostanu něco lepšího, ve větším množství a vyšší kvalitě, no není to neprůstřelný argument? Copak nechci víc? Není víc zákonitě lepší? Odpověď je snadná, byť ne nasnadě. Ne.

Když něco chci, pak chci právě to, a to pokud možno v nejčistší možné podobě. Pokud toužím po vínu, mám tím na mysli něco, co jako víno vypadá, chutná, teče, voní a opíjí. Nechci víc než jen víno, protože víno samo pro mě není žádné „jen“, tedy něco podřadného a trapného, co samo o sobě nestačí. Vždyť je to přece to, co chci!

Nevím, co by mi vlastně mohl slogan „víc než jen víno“ v reálu nabídnout. Dáte mi k tomu i skleničky, stůl se zapálenými svíčkami a pugétem růží? To by skutečně bylo víc. Něco mi ale říká, že to by inzeroval spíš nápis „Skleničky, stůl se zapálenými svíčkami a pugétem růží zdarma!“. Mám ošklivé podezření, že nejde o žádné opravdovské věci navíc, jen o tu flašku. A tedy i o urážku všech vín – jsou to přece „jen vína“. Fuj.

Nalijme si čistého vína. Pokud má někdo potřebu svojí reklamou jen a pouze deklasovat vše ostatní, nemůže to znamenat nic dobrého, maximálně, že chce zakrýt vlastní nedostatečnost a prázdnotu. Všichni už jsme prokoukli finty s kakaovými pochoutkami, Orion na vaření a dovozem KFC zdarma. Nenabízejte víc, než chci, ale právě to, co chci. Je to patrně o něco víc, než aktuálně nabízíte – ale ty hloupoučké, naivně třpytkovité a duchaprázdné slogany si zase klidně můžete nechat.