Kdyby to náhodou z názvu mého blogu nebylo jasné, mám doma křeslo. Někdy slouží jako skladiště, někdy jako rozšíření oděvní skříně (komu se to nikdy nestalo, ať první hodí kamenem). Po většinu času ale dělá čest své původní funkci – a aby byl efekt dokonalý, stojí u něj nízký stoleček, na němž se prakticky nonstop nacházejí dva komínky knih. Knih, které si samozřejmě už už chystám přečíst, ze stolečku je odexpedovat tam, kam patří, a mít tam krásný volný prostor. Teď si ovšem radši ty kameny nechte bezpečně po kapsách.
Když mi onehdy přišla upomínka z fakultní knihovny, smutně jsem si povzdechla. Já samozřejmě vím, že mi na stolečku ta knížka leží. Je úhledně založená a hned vedle se nachází sešit, do kterého si z ní dělám výpisky. Jenže já jsem jako správná doktorandka přečetla jen to, co jsem potřebovala, abych publikaci mohla citovat, a dočíst to celé jsem se nedonutila. I když jsem vážně chtěla. Jenže dokopejte se k tomu, když už znáte argumentační strukturu, hlavní poselství knihy i autorův pojmový aparát. Opravdu tam může být něco dramatického navíc? A hlavně: chci obětovat minimálně celý jeden den na to, abych to zjišťovala?
A to je, prosím pěkně, pracovní záležitost, to znamená kniha, na kterou jsem si udělala čas v pracovní době. V rámci své akademické činnosti ostatně v poslední době pořád něco čtu a píšu. A pak čtu a přepisuju. A zase přepisuju. A dočítám. A zase píšu. A pak je večer a to poslední, co chci dělat, je jít si zase číst. Vždyť to jsem dělala celý den! Podle toho to pak ovšem vypadá. Kolegyně z kabinetu mi například už před delší dobou půjčila velmi atraktivní a navíc velmi štíhlou knížku. Říkala jsem si, že tu bych mohla zvládnout v dohledné době přečíst, má přece pouhých sto stránek. Jak to dopadlo, ovšem nejspíš tušíte. Na mém stolečku se tahle kráska vyjímá už několik měsíců. Stejně jako ta Duna pod ní. Ta je ovšem řádově tlustší.
A to je, prosím pěkně, půjčená literatura, u které mám aspoň pocit viny z toho, že už mi leží na stole dlouho a měla bych ji vrátit. Pak je tady ale ještě nejnižší kasta, totiž vlastní kusy. Knížka, kterou jsem dostala k Vánocům a na kterou se opravdu těším, apartně přikrytá jiným kusem, který mám rozečtený od podzimu, kdy jsem kus použila při výuce. Pod tím tlustý fascikl, který používám tak maximálně, když si něco potřebuju podložit, a úplně vespod tenoulinký svazeček, na jehož existenci pravidelně zapomínám a u kterého bych vám ani teď nebyla schopná říct, co že v něm vlastně je.
Ještě donedávna jsem sama pro sebe předstírala, že knížky se na mém stolečku nacházejí dočasně, jednoho dne je všechny přečtu a uklidím do knihovny nebo vrátím původním majitelům a bude mi tam ležet jeden, maximálně dva zcela aktuální svazky. Myslím, že je na čase přiznat barvu. K tomu prostě nedojde. A jelikož spousta věcí závisí jen na našem vnitřním nastavení, řekla bych, že měnit bychom měli to, co měnit dokážeme. Tedy si to shrňme: mám doma křeslo a u něj malý stoleček. A na něm se, přátelé, nachází krásná, stylová dekorace, která dokonale ladí k mojí osobnosti. Sestává ze dvou hromádek a je tak flexibilní, že její barvy i tvary se čas od času mění. Podle nálady, ročního období, toho, jestli jsem zrovna utírala prach, a také – a to je možná vůbec nejdůležitější – podle toho, jestli mi zrovna z fakulty přišla upomínka.