Autor: Marie Veronika

Jsem mileniálka. Ještě donedávna bych měla problém něco takového říct, protože můj životní styl se poměrně výrazně liší od toho, který portrétují nelichotivé čláky na webu. Mimo to je docela snadné se rozejít zrovna s touhle generací, když nevlastníte chytrý telefon a nemáte Instagram; a taky jsme byli vychováni k individualismu. V poslední době ale vidím, že některé rozdíly zůstávají jen na povrchu. Přes všechnu odlišnost cítím kdesi v hloubi podstatný společný základ.

Jsem mileniálka nejen proto, že můj rok narození je nekompromisní, ale také a předně proto, že si připadám právě tak ztracená v životě, jak nám všichni prorokují. Dráha, která je v tomhle světě normální, je mi těsná a cizí. Od života očekávám víc než práci, od práce daleko víc než výplatu a od druhých víc než blahosklonné přezírání. Žít šedivý každodenní život v průměrném zaměstnání a vlastním domečku se zahrádkou, kvůli kterému se zadlužím na deset dalších životů, se mi zdá málo.

Vzdělávali nás ve svobodě a mnohosti volby. Říkali nám, že čím víc se budeme snažit, tím lepší náš život bude a že můžeme dokázat cokoli. V realitě ale mnohost volby pokulhává a sociální mobilita je většinou jen pohádka. Přílišné vzdělání, inteligence nebo talent jsou na překážku – v reálu stačí vědět, jak věci fungují a zapadnout do vyježděných kolejí co nejhlouběji. Čím dřív s tím začnete, tím úspěšnější budete. A pokud se úspěch nedostaví, můžete si za to sami. Postupně padají veškeré iluze: o naplnění vlastního potenciálu, o seberozvoji, o změně světa k lepšímu, ba i o tom vlastním bydlení. Krmili nás jimi od narození, aniž by se ohlédli na skutečný stav světa. Říkali nám, že jsme výjimeční. Pokud se pletli, máme z toho deprese. Pokud ne, máme je tím víc.

Jsme patrně první generace, která vstupuje do produktivního života vyhořelá. Sentimentálně pokukujeme po vlastním mládí, a přitom je nám pětadvacet. Nemáme kam jít. Jsme obklopeni cizími úspěchy a třpytivým pozlátkem, ale pod nimi jsou neměnné staré struktury, do kterých se nehodíme. Nikdo do nás nevkládá své naděje a dává se nám velmi často najevo, že jsme tak nějak méněcenní a navíc. Nejsme tu zabydlení, jak reálně, tak metaforicky, nevidíme svou vlastní budoucnost – a do toho, co vidíme, se zdráháme vkročit. Jsme mileniálové, mladí dospělí nového tisíciletí, duchem napůl děti a napůl nesmírně staří. Dveře do života před námi jsou jen lehce pootevřené. Ti, kdo nebudou dost silní na to, aby je vyrazili, v nich zůstanou uvězněni napořád.

Je to tady zas. S příchodem letního počasí, které v člověku neodbytně vzbuzuje představy limonády a koupání, se i letos dostavuje tradiční letargie. Ta tam jsou všechna ušlechtilá předevzetí, prakticky žádné velké plány neustojí pohled z okna. Letní počasí podlamuje morálku a bere chuť do jakékoli práce. Nevím, čím to je, ale slova jako termín se mi v těchto dnech v ústech vždycky záhadně změní v něco, co zní podezřele jako deka, knížka nebo meloun.

Bylo by však ke slunečným dnům nefér zamlčet všechny okolnosti. Netrvá totiž dlouho vypozorovat, že k práci není vhodné naprosto žádné počasí. Když je ošklivo, máte chuť si někam zalézt (nebo lépe: vůbec odnikud nevylézt), dát si k tomu kakao a rozhodně nepracovat. Pokud začne být jen trochu hezky, táhne vás to ven a sezení u počítače vás ubíjí. Když je hezky opravdu hodně, připojí se k tomu ještě únava a obsedantní myšlenky na vodu ve všech podobách od třiceti stupňů níž.

V práci zkrátka – stejně jako všude jinde – platí základní pravidlo společenské konverzace: žádné počasí není dost dobré. Buď je moc ošklivo, moc hezky, moc zima, moc horko, moc mokro nebo moc sucho; nikdy není tak správně akorát. Nebo vy už jste někoho někdy slyšeli říkat „tyjo, dneska mě to počasí úplně motivuje do práce, ještě že nemusím být doma nebo venku“?

Hlava mi padá do klávesnice, zatímco poslouchám stále častější výroky svých kolegů o pivu nebo zmrzlině. Pravda, naše pracovní morálka tím trochu trpí, ale ne nadarmo se říká, že sdílení negativích pocitů stmeluje kolektiv. Cítím se opravdu hodně stmeleně. Protože v tomhle počasí… no je to fakt hrozný v tý práci sedět. Ne?

Nepatřím zrovna k fanouškům tradiční lidové moudrosti, ale jedno přísloví mi k srdci přeci jen přirostlo. Tedy pokud se nevykládá jako obhajoba tělesných trestů. Nebo nesnášenlivosti vůči mladým (být mladý je ostatně čím dál větší prohřešek). V jádru je totiž tohle přísloví skutečně moudré: ano, i já si myslím, že stromek by se měl ohýbat, dokud je mladý.

Při každé debatě o vzdělávání zazní dříve nebo později argument, že „tohle dneska už není potřeba“ a „k čemu to s internetem v kapse je“. V některých případech je to jistě relevantní, protože učit se kupříkladu bez jediné souvislosti zpaměti latinské názvy srostlých ptačích kostí – které už ostatně na tomhle blogu zažily nejednu minutku slávy – je skutečně docela pitomost. Jenomže pak je tady ještě jiná část dovedností, o kterých se tvrdí totéž. A tady jsem tvrdě proti.

Nechci, aby se děti učily zjednodušené psací písmo jenom proto, že je snazší a stejně budou psát jen na klávesnicích. Nesouhlasím se snižováním objemu povinné literatury nebo nesystémovým zjednodušováním pravopisu, protože je přece potřeba to lidem ulehčit (a ono to místo toho překvapivě akorát nadělá binec a při psaní citronu tak zaváhá každý). Nejsem pro úplné vyškrnutí paměti z výuky, protože když se necvičí, zlemplovatí. A když vidím, že nějaké dítě hraje místo klasického hudebního nástroje na keyboard, vrtím hlavou.

Jsem totiž nesmírně ráda, že mě v mladším věku potkalo dost poměrně obtížných věcí. Když umíte hrát na housle a mluvíte francouzsky, už je poměrně jednoduché se například během pár večerů naučit obstojně táborákový program na kytaru nebo při lekcích řekněme italštiny či španělštiny proletět začátečnické lekce dvojnásobnou rychlostí. Klidně bych zase zavedla na gymnázia povinnou latinu, protože je to sice „dneska k ničemu“, ale ať chceme nebo ne, je to pořád tak bytelný jazykový základ, že by zjednodušil a systematizoval nesmírnou spoustu věcí. Rozhodně bych zachovala stávající psací písmo – a když už je o tom řeč, vyzkoušeli jste si ho někdy i svou druhou, nedominantní rukou? Zpěv, pohyb, druhý i třetí cizí jazyk (ač v praktickém životě dnes povětšinou není potřeba víc než angličtina), pořádná nálož těžké literatury, rétorika a recitace, psaní – těžké věci, které dokážou tolik, tolik dát.

Rozvíjejme mozky ve věku, který je k tomu nejvhodnější. Později na to nikdo už myslet nebude, v pracovním frmolu nikomu o žádný rozvoj nepůjde a dospělý věk zkrátka nedisponuje stovkami volných hodin k prosezení nad konjunktivy nebo dvojhmatovými stupnicemi. Rozvíjejme ty, kdo přijdou po nás, ještě v době, kdy věří, že se pro všechny jejich vlohy jednou najde uplatění. Rozvíjejme je jako celistvé lidi, po všech stránkách a ve všech dovednostech. Pokud se to povede a pokud si do té doby neodbouchneme celou planetu, možná nás za odměnu dovedou k budoucnosti, kde právě pro takové lidi bude místo.