Autor: Marie Veronika

Málokdy se stane, že by mě téma týdne kdovíjak zaujalo. Většinou pokrčím rameny, někdy si poklepu na čelo, ale zpravidla zůstanu docela v klidu. Tentokrát to ovšem bylo jinak. Jen tak mimochodem jsem se podívala, o co že teda tenhle týden půjde, a vytřeštila jsem oči. Rána rovnou na solar.

Myslím, že tady na blogu – jakož ostatně i v reálném životě – není žádným tajemstvím, že perfekcionismus je jednou z vlastností, které mě prorůstají skrz naskrz. Abych učinila spravedlnosti zadost (jinak by mi patrně začalo cukat levé oko nebo něco takového), musím uznat, že to má svá pozitiva. Za prospěch jsem na fakultě pobrala nejedno stipendium, své někdy opravdu vysoce nadstadardní vztahy s celou řadou vyučujících asi těžko připíšu na vrub svým krásným očím a všichni moji nadřízení ze mě nadšením skákali div ne do stropu (v bezpečné vzdálenosti od oken, samozřejmě). Pak je tady ale taky rub. Velký, převelký rub.

Pokud totiž perfekcionismus namícháme s určitým množstvím příslušných nadání, dá se z toho vyrazit skutečně nesmírně antisociální koktejl. Patrně se shodneme na tom, že je poněkud nevkusné budovat svou identitu na tom, že děláte většinu věcí líp než ostatní (protože když je neděláte, jak nejlíp dokážete, začne vám cukat levé oko). Zkuste se tomu ale vyhnout, když to tak ve většině případů opravdu dopadá. A pak si s těmi lidmi běžte popovídat do hospody. Z toho vám začne cukat nejenom levé, ale i pravé oko a možná budete cestou domů i trochu kulhat (záleží na úrovni vaší emoční inteligence). Buď zkrátka budete arogantní hovado, které svoje výsledky naservíruje těm druhým na zlatém podnose, anebo si záhy vyvinete mimikry tak dokonalé, že se za nimi časem nebudete moct najít ani vy sami. Případně je tu ještě třetí lákavá možnost: nasbírat si soukromou kolekci obdobně perfekcionistických přátel a světem proplout s klapkami na očích.

V poslední době se mi čím dál neodbytněji zdá, že perfecionisté nejenom žijí v ponurém světě plném chyb, ale ještě tam žijí vcelku osamoceně. Jejich neurotické úsilí je žene neustále a co nejrychleji vpřed – a co si budeme vykládat, tam se většina lidí ani zdaleka nežene. Vypadá to, že řešení je jednoduché: přestat to všechno tolik řešit. Jenže to není tak snadné. Rozhodně ne tak snadné jako hned na tom vidět několik chyb.

Nepatřím právě k lidem, kteří by vyhledávali dobrodružství. Neláká mě adrenalin ani exotika a důvod, proč lidé dělají fronty na Mount Everestu, mi asi zůstane navždy utajen. Přesto si s sebou nosím malou sbírku vzpomínkových drahokamů, které jsem si ze svých rozumně bezpečných a pečlivě rozplánovaných cest postupně navozila a které s láskou schraňuji. Dnes vám chci ty nejcennější představit. Kde není uvedeno jinak, i se svými fotografiemi.

Patrně nejnádhernějším šperkem, který jsem si kdy dovezla, je vzpomínka na mlhu v norském fjordu u vesničky Sæbø (zhruba na vršku hlavy skandinávského psa). Nebyla to obyčejná mlha. Bylo to oslnivé tekuté stříbro, ve kterém zmizel celý fjord, všechny vodopády, skály, lesy, lodě a téměř i vodní hladina. A do téhle pavučinové substance zářilo roztavené slunce.

Druhý třpytný diamant není v místní blogové komunitě žádná novinka. Je jím totiž Cirque de Gavarnie, ledovcové údolí ve francouzských Pyrenejích, které se pyšní nejdelším vodopádem v Evropě (na fotce je ho vidět jen spodní polovina). Údolím, v němž kvetou divoké, temně modré kosatce a do něhož shlížejí třítisícové zasněžené vrcholy hor, teče průzračně modrá říčka. A když máte štěstí, přijdete na jeho konec v pravý čas – a vodopád se obleče slunečními paprsky do takové nádhery, že u něj klidně prosedíte hodinu. Když do něj totiž svrchu zasvítí, zdvojnásobí svůj objem a začne vypadat jako utkaný z mlhy a dýmu.

Třetím šperkem je, jak jí soukromě říkám, mystická katedrála, oficiálně katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Modeně. Jsem velkou milovnicí gotiky, ale když je to možné, ráda zabloudím i do dřívějších dob. U nás to, pravda, moc nejde. Ne tak v severoitalské Modeně. Románská katedrála je obrovská, postavená z temně rudých cihel a vyzdobená zlacenými, sytě barevnými, prastarými freskami. Robustní sloupy, malá okna a celkově tmavé ladění interiéru (které ovšem na fotce, pokud na ní má být něco vidět, z pochopitelných důvodů není vidět) mě svým kontemplativním charakterem chytilo a nepustilo. Museli mě odtamtud prakticky odtáhnout. Při mojí tělesné konstituci to ovšem nebyl tak velký problém.

Rovněž na čtvrté místo musím zařadit katedrálu – tentokrát už doopravdy gotickou. Katedrála Svatého Vincenta v bretaňském městě Saint Malo na samém severozápadu Francie je totiž naprosto jedinečnou kombinací skutečné gotiky, umné novogotiky a novodobě ztvárněné keltské estetiky. V Bretani je keltská kultura přítomná celkem všude, tenhle kostel ale vyčnívá. Když jsem vešla dovnitř, svítilo právě slunce od západu – skrz vitrážová okna přímo naproti mně. Malé barevné plamínky se tak proměnily v hotový barevný zázrak.

Pátým krasavcem je první slovanský kandidát, totiž Slovinsko. Lítý boj tu svádějí dvoutisícové alpské hřebeny a nádherný kostelík uprostřed jezera Bledu – a já musím uznat, že je to plichta. Romantické, modromodré jezero obklopené zelenými kopci (s poetickými názvy jako Frdamane Police) a divoká, až marťanská krása kamenných vrcholů, proti které si člověk připadá nekonečně maličký, jsou zkrátka nesouměřitelné.

Šesté a poslední místo obsadila opět Francie, konkrétně Okrová stezka nedaleko městečka Rousillon v Provence. Jestli jsem se zmiňovala o Marsu u slovinských Alp, tak tady rudá planeta přichází se vším všudy. A je rudá doopravdy: tedy žlutá, rudá, oranžová – a okrová. Tak moc, že si to z nohou budete smývat ještě týden, a stromy a keře, které tam rostou, vypadají doopravdy podivně.

Menších šperků bych po kapsách našla ještě celou hromadu. Bretaňská menhirové pole, provensálská pole s levandulí, rakouská hora Dobratsch, mozaikové kostely v Ravenně, Benátky, norskou cukrárnu s klavírem, gotické katedrály, francouzská přístavní města a městečka jako Rouen, Bayonne nebo Honfleur, obrovskou dunu v jihozápadní Francii… a tolik, tolik historek. Vtipy, hlášky, příběhy kousavé i hladivé. Vytržení, úžas a nádhera. Jeden cestovní deník za druhým. Škeble, kamínky, šišky a usušené květiny. Jiskra v oku, když se vracíte domů. A nádherné diamanty vzpomínek, které vám už nikdo nikdy nevezme.

Bez některých lidí by bylo na světě smutno. Dokážou vás rozesmát prakticky za všech okolností a už jejich přítomnost či zabarvení hlasu vám zvedá náladu. Jedním takovým vyvoleným je i Cvrček. Sedí vedle mě na orchestru a náš pult, který se mimo jiné pyšní nejvyšším věkovým rozdílem, je neporazitelný.

Cvrček, jehož skutečné jméno jsem zjistila až po více než půl roce, špatně vidí. Noty si proto tiskne znatelně větší než všichni ostatní; pomluvy, že jde o formát A0 je nicméně třeba jednoznačně vyvrátit. Na koncerty nosí hotový světlomet, tedy LED pásek v rámečku, který upevňuje na vršek stojánku. Napájí ho starým akumulátorem, bedničkou jen o málo menší, než je autobaterie, a všichni nám ho závidí. Až jednou dojde na koncert v podzemí, my budeme připraveni.

Když je na zkoušce Cvrček, poznáte to. Hraje tak vášnivě, že mu praská jedna žíně na smyčci za druhou, a dokáže (slovy dirigenta) naboostit dynamiku celých prvních houslí. Pravda, občas se netrefí a ujede mu něco hlasitého i do nějakého toho celoorchestrálního ticha. Ale to se stává i jiným hráčům a je z toho u našeho pultu vždycky velká sláva. Ostatně i dirigent jednou pravil, že když se naším směrem naštvaně podíval poté, co někdo vletěl do pauzy, byl příjemně překvapen, když zjistil, že Cvrček to nebyl.

Cvrček pracuje jako fyzik v Akademii věd a dělá tam cosi ohledně jaderné fúze. Mimo jiné. Také tam má totiž šikovné kolegy chemiky a na zahrádce švestku – občas tak přinese naprosto precizně, v laboratorních podmínkách vypálenou slivovici. Vtipný je ovšem i zcela střízlivý – což v kombinaci s mým smíchem občas poněkud vyrušuje. Ale doposud zůstalo ohledně rozsazování vždycky jen u řečí.

Hrála už jsem za ta léta s mnoha spoluhráči, Cvrček je mi z nich ale nejmilejší. Oba rádi sedíme co nejvíc vzadu, brbláme na těžký repertoár a chodíme včas. Dokonce i ty hřebíky, které jsou natlučené do zdi v našem rohu, jsme si rozdělili tak, abychom měli každý po jednom věšáku (a já na ten svůj dosáhla). Vždycky se směju, když si po vzoru dechařů začne ostentativně profukovat housle, počítat takty pauz tak, že z toho může profitovat půlka orchestru, nebo když na sebe vrháme obličeje v nějakých opravdu strašných pasážích. Když na zkoušce chybí, není to ono. Pravda, líp se slyším a třeba hraju i s technicky lepšími hráči. Ale ty zářivě nevinné úsměvy a nejapné poznámky, ty jsou jedinečné. Bez nich je na světě zkrátka o něco smutněji.

Svůj první důležitý zážitek z velkého světa dospělých jsem udělala v čerstvých osmnácti. Lekce to byla jednoduchá: stačí mít dostatečně schopné starší sourozence a půlka práce je za vámi. Pravda, nefunguje to vždycky a kupříkladu ve škole může být ovoce i poměrně trpké, ovšem na letní brigádě v hornickém muzeu stačilo zmínit příjmení (někdy dokonce jenom vejít do místnosti) a všichni mě nadšeně zdravili, ptali se co ten a co ta a vychvalovali naši rodinnou podobnost až do nebes. Poté, co jsem všem vypověděla, co moji starší sourozenci zrovna dělají a vyposlechla si patřičné ódy, jsem proto zapadla do muzejního soukolí, jako bych se tam narodila.

Vztahy na pracovišti byly neuvěřitelně klikaté. Jednotliví pracovníci měli pifku na různé jiné pracovníky a na podrobné vylíčení všech zákrut by patrně nestačila ani argentinská telenovela. Všichni ovšem měli pifku na ředitele. K uzoufání pedantský postarší pán se smutnými kníry kolikrát hnal muzejníky až nahoru na náměstí, aby sebrali psí exkrement, který hyzdil krásnou příjezdovou cestu k muzeu. Hlídal každičký vajgl nebo přerostlé stéblo – a taky sousedovic psa. Jeden z pracovníků proto pravidelně chodil kolem plotu, se zářivým úsměvem házel lopatou veškeré psí produkty zpátky k sousedům na zahradu a sem tam k tomu prohodil něco o dobrých vztazích.

Kam oko ředitele nedohlédlo, byly ovšem věci ponechány přirozenému vývoji, o který se nikdo nestaral, dokud to opravdu nehořelo. Výsledky byly někdy velmi šťavnaté. Když už například nešla bez újmy na čichovém ústrojí otevřít lednice v průvodcovské místnosti, přihnul si jeden ze zaměstnanců na posilněnou a jal se vynášet (pěkně po jednom) ledniční exponáty na světlo světa přes dvorek do koše. V dobrém rozmaru při tom bavil všechny, kdo čekali na prohlídku – a že takový přiopilý průvodce, který vynáší v pytlíku meloun hrající všemi barvami duhy a volá při tom „Hej, lidi, pojďte sem, bude menu!“, zvládne obveselit leckoho.

Těžko říct, kam bych chodila na vtipné historky, kdybych neprováděla v muzeu. Přišla bych o nespočet zážitků: o průvodce, který chytal šneky na muzejním trávníku, pak si je dva týdny vydržoval a následně snědl po dijonsku. O neuvěřitelné dotazy návštěvníků, kupříkladu kolik má ten parní stroj matek. O Maďary, kteří na nás mluvili jen maďarsky, ovšem zase velmi pomalu a pečlivě artikulovali. O Francouze, kteří málem vybuchli nadšením, když zjistili, že některý z průvodců umí francouzsky (nutno podotknout, že lámaná němčina pána, který jim prodával lístky, nebyla velká konkurence). O zhruba milion čísel časopisu Živa, které mi přinesl z hlubin svého kanclíku muzejní biolog. O návštěvníky, kterým jsem omylem zhasla v podzemí. A o naprosto neuvěřitelné množství drbů.

Nepamatuji si už si po letech statistiky vytěženého stříbra a uranu, přesto je mi jasné, že až zase jednou zajde některý z mých sourozenců do muzea, inkognito to nepůjde. I když moji starší ségru už nikdo z přítomné sestavy průvodců neznal, musela jim při své poslední návštěvě vypovědět všechno, co je u mě nového, a nepochybně si vyslechnout i nějakou tu ódu. Jízdu vláčkem měla ovšem s dětmi zadarmo – a kdyby byla dost iniciativní, jistě by se pro ni našel i nějaký ten shnilý meloun. Protože svět se mění, ale muzeum zůstává. Neměnné, právě tak jako doly a exponáty, které nabízí.

Nejdřív mi to znělo děsně šarlatánsky. Ten název! To mám jako brát vážně? Žádný vědecký základ, jenom staletí podivně mystického vývoje. Možná pěkná zajímavost, ale to je tak všechno. Pak jsem potkala pár lidí, přečetla pár knih… a podezřele znějící slovo enneagram pro mě nabylo významů tak nečekaných, až se tomu dodnes divím.

Jde o typologii osobnosti blíže těžko určitelného stáří, která rozlišuje 9 typů lidí. Oproti jiným typologiím má tu podstatnou výhodu, že jde skutečně do hloubky. Nesoustředí se na popis vnějších znaků a nahodilého chování, ale na to, co je pod tím. Ve zkratce by se dalo říct, že se na vás podívá a řekne vám, jaký motor vás kdesi uvnitř pohání. A když už je o tom řeč, tak se to zpravidla projevuje tak nebo onak, ale to není to nepodstatnější.

Popis jednotlivých typů tak je popisem toho, jakou strategii volíme k tomu, abychom se vyrovnali se světem, vyhnuli se zraněním a nikdo nám nešlapal na kuří oka. Jde o únikovou strategii, která se někdy v minulosti osvědčila, a od té doby jsme si vyšlapali cestičku, která do určité míry funguje a zdá se přirozená. Vše je ale dvojsečné a každá kompenzace zůstává pouhou kompenzací – a jsou momenty, kdy se nutně zadře. Hledání dokonalosti, úspěchu, informací, zábavy, klidu nebo pomoc druhým se v tu chvíli stávají něčím, co může být opravdu zásadně špatně.

Když jsem se o enneagramu dozvěděla poprvé, zatypovala jsem se špatně. Ano, povrchové znaky seděly, tedy alespoň většina z nich. Rozervaný romantik, hluboké prožívání, extravagantní, umělecky založený, kreativní. To je přece jasné! No, nebylo. Ani druhý typ, o kterém jsem uvažovala, nebyl ten správný. Až když jsem se dokopala do dostatečné hloubky, zjistila jsem, že pravda je jinde. Úplně na dně jsem totiž našla něco zcela odlišného, co se může projevovat podobně, ale vede mě ve výsledku jinými cestičkami. Odlesk tohoto objevu je patrný například už v pradávném článku Perfekcionismus a jiné nemoci. Pro ty z vás, kdo enneagram znají: nejsem čtyřka ani šestka, jsem jednička.

Když jsem poslouchala výklad o tomhle typu, až mě mrazilo. „To je ten typ lidí, kterým dáte do ruky text a oni vám řeknou ‚hm, hm, až sem dobrý, ale tady máš dvojitou mezeru‘.“ Ach ne. Kdyby to šlo, zalezla bych pod křeslo. Hledání dokonalosti. Snaha o nápravu celého světa. Všechno podle vlastních představ. Gestika, která by mohla přetnout kámen. Proboha. I na způsobu, jakým mluvím, je to slyšet! Jsem jednička, nejhorší typ ze všech. Tedy takový pocit měli ten den všichni, kdo tam byli, ale stejně.

Něco podstatného se však změnilo. Začala jsem se dívat na svoje myšlení a jednání úplně jinak a začala jsem mu rozumět. Rozsypané střípky, které do té doby nedávaly smysl, se najednou spojily v celek až děsivě smysluplný. Odcházeli jsme nakonec sice trochu zpráskaní, ale taky plní naděje. Existuje cesta ven, je způsob, jak vystoupit ze zaběhaných stezek a stát se milosrdnější jedničkou nebo rozhodnější devítkou. Vede hluboko pod povrch, bolestně napříč všemi vyzkoušenými trasami. Ale právě proto je to tak důležité – a odměna tisícinásobná.