Na křídlech podzimu

S tlukotem křídel podzimu cítím hořkosladkou chuť veršů na jazyku. Doba nuceného štěstí utekla, po boku mi opět kráčí věrný společník v melancholii. Oblékáš černou brzy, bratříčku. Kdo zažene chmury na tvém čele?
Červené šípky neúprosně šeptají o umírání. Kdo v dětství nemiloval závěje šustivého listí pod nohama! Každý z těch listů při pádu rozezní svou vlastní strunu. Milí, ani pro vás není na světě život věčný; ale nikdy není dost brzy mluvit o návratu.
Dotek knihy mě uspává. Zapomeň na všechny odbočky a dívej se vzhůru. Teď je světlo měkké, nespaluje. Všichni jsme pozvaní, byť někdy ve vodopádu slz.
Vískám stříbrné pavučinky babího léta. Může podzim přijít rovnou po jaru? Šerá rána splétají slova a neviditelnými sítěmi loví v oceánu vzpomínek. Vracíš se mi jako každý rok, dívko s baretem, v záplavě chryzantém. Kolik ti bylo – sedmnáct?
V mlhavém oparu se všechno zdá jiné. Měkké, vlídné a jen jen na dosah konečků prstů. Nechci strhávat ten samet, který přichází.
Chci dál vítat podzim.

O šťastném dnu

Stačil letmý pohled do kalendáře či na vhodné místo internetu – a pak už jenom pustit příslušnou informaci až do mozku. Jsem zvyklá na to, že u většiny lidí, s nimiž se setkávám, první či druhá část tohoto procesu selže, proto jsem neočekávala, že by den, kdy jsem slavila jmeniny, měl být zajímavější než ty ostatní. Sváteční dny většinou nevyvstávají z běhu dní všedních přirozeně – a když už, tak bývají spíše smutnou připomínkou toho, kdo zase zapomněl. Letos však bylo všechno jinak.
Osud tomu chtěl, že jsem v onen den slavila nejen já, ale i kolegyně – kolegyně, jejíž babička peče nejlepší narozeninovou roládu na světě. Spokojeně jsem tedy hned po ránu jedla roládu, zcela v utajení, a říkala si, že to není vůbec špatné a že taková roláda ke svátečnímu dni vlastně docela stačí. Netrvalo však dlouho a přišlo překvapení: jiná kolegyně shodou náhod splnila obě úvodní podmínky naráz – a hned poté doličnou informaci proflákla po celé kanceláři. Všichni na mě začali volat „všechno nejlepší!“ a já jsem měla za to, že maxima možného bylo dosaženo. S dobrou náladou jsem se znovu zanořila do práce.
Nutno podotknout, že den před mým svátkem vypukl mně a třem obchoďákům, kteří se rovněž z profesionálních důvodů musejí zabývat novými iPhony, hotový armageddon. Den poté jsem si nicméně už relativně v klidu a pohodě psala texty a probírala se nekonečnem mobilních parametrů, když tu se za mnou zničehonic a velmi potichu celý obchodně-mobilní trojlístek zjevil. Nejdřív jsem se jich lekla tak, že jsem si vytrhla kabel z notebooku a zčernaly mi naráz oba monitory. O osudovou vteřinu později ovšem vytáhli čokoládu a květinu, začali gratulovat a mně bylo v tu chvíli úplně jedno, že mi čokoláda vlastně nechutná. Dojalo mě to tak, že jsem měla v očích slzy.
Od toho momentu se na mě něco muselo změnit, protože se lidé začali chovat jinak než normálně. Cestou na orchestr mě – v plné rychlosti – zastavila na ulici paní a dala se se mnou do řeči o houslích. Pět minut poté ke mě přišly dvě sympatické slečny a začaly si se mnou povídat v rámci poměrně zajímavého výzkumu. A když do mě v metru nějaký pán vrazil, omlouval se takovým stylem, že zbývalo už jenom zarecitovat kus Romance pro křídlovku.
Dlouho, nesmírně dlouho jsem necítila tak prudký ohňostroj pozitivních emocí. A přitom stačilo málo – podívat se do kalendáře a nechat informaci vstřebat. Pokaždé, když vidím tu stále ještě rozkvetlou lilii na stole (ano, pánové, kvalitní matroš), usměju se a řeknu si, že vlastně mám ráda lidi. Občas si k nim hledám cestu složitě a bolestně, nevím, co s nimi a oni nevědí, co se mnou, ale zjevně se to dá zvládnout. Doma, na ulici i v práci. A dokonce i tehdy, když mají něco společného s iPhony.

O vyspravených snech

Někdy člověk tak nějak záhadně ví. Ví, kdy má odmítnout a kdy přijmout, kdy mu něco hrozí a kdy ne, kdy doopravdy souzní s druhým člověkem a kdy jde jen o povrchovou sympatii. Stejně dobře pak může vědět, jestli se právě nachází na správném místě, tedy tam, kde být má, a dělá se svým životem to, co s ním dělat má. Uvědomuje si to v záhadných hlubinách, které nedokáže popsat, ale které mu to po jisté dávce trpělivosti sdělují čím dál hlasitěji a naprosto nekompromisně.
Čekala jsem dva roky a můžu s jistotou prohlásit, že už vím. Nejsem tam, kde být mám. Mám normální práci, poprvé v životě dělám něco, u čeho lidé nezvedají obočí a neptají se, co to proboha je (přinejmenším tedy mladší ročníky). Objektivně vzato bych měla být spokojená. Všichni jsou na mě hodní, všechno je v pořádku. Je – a přitom není.
„Každým dnem pohřbívám své hřivny,“ zapsala jsem si onehdy. Cítím se, jako by od doby, kdy jsem odešla z univerzity, vyhasla má jiskra. Bývala jsem zapálená, nadšená, tak moc nadšená, že to některé lidi uvádělo do rozpaků. Tehdy jsem ještě měla pocit, že někdo stojí o má nadání, že existuje způsob, jak je smysluplně využít, že je dobré je mít. Ne tak dnes – svou práci zvládám víceméně levou zadní, všichni jsou nadšení a trpí u toho leda tak moje záda. Zároveň mám ale neodbytný pocit, že jsem jen mimozemšťan na výletě, že mě moje talenty akorát odcizují od druhých a jsou mi na obtíž. Při pohledu na filosofické knížky cítím bolestivé bodnutí, ztratila jsem chuť se učit a zlepšovat a naučila se znovu vykopávat zákopy a používat nejlepší maskování, jakého jsem schopná. Co vám budu vykládat, nefunguje to.
Rozhodnutí vrátit se na univerzitu – nebo, jak říkávám, domů – ve mně klíčilo už delší dobu, poslední a definitivní odpor se ale zlomil až nedávno. Mám dojem, že lidé z mého okolí se snad i vsázeli, kdy to přijde, a nemám jim to za zlé. Potřebovala jsem pryč a potřebovala jsem to opravdu hodně. Jim ale bylo jasné, že se vrátím. Navzdory úplně všemu.
Vím, do čeho jdu, a není to nic růžového. Nejistá budoucnost, spousta práce, stresu, úzkoprsé a vysoce konkurenční akademické prostředí, které hledí jenom na tituly, neustálý boj o místo na výsluní. Nemám bojovnou povahu a obávám se, že hlavou zeď neprorazím ani tentokrát. Z racionálního hlediska je to naprosto pošetilé rozhodnutí, protože v byznysu bych mohla vybudovat zářnou kariéru. Ale já nemůžu. Vím, že nemůžu.
Ve svém životě už jsem učinila několikerá nevysvětlitelná rozhodnutí, která se ukázala neobyčejně šťastná. Doufám tak moc, jak jen dokážu, že i tohle, nejbláznivější ze všech, se ukáže jako další z nich. Všechno racionální ve mně se bouří, jenomže já vím a nejde to jinak. Vy všichni, kdo jste před dvěma lety byli překvapení, že se moje jméno neobjevilo na přihlášce na doktorát, jste měli pravdu. Jen jste ji měli o něco dřív, než jsem na ni byla připravená. Teď vím, že bránit se je zbytečné. Mám se vrátit domů – a přesně to taky udělám.

Umění rozhovoru aneb o beranidlech

„…i řekl jsem si, že za celou cestu neřeknu nic jiného než otázky. Přesně tak jsem to taky udělal – a když známý po hodině vystupoval z auta, loučil se srdečnými slovy, že už dlouho si takhle skvěle nepopovídal.“ Zhruba takhle mi to tehdy jeden z mých dobrých přátel vyprávěl a já přikyvovala, trochu hořce, trochu pobaveně, ale tak horlivě, až mi brada málem břinkala o stůl. Takhle funguje umění konverzace.
Lidé si zpravidla s jinými lidmi nechtějí až zas tak moc povídat. Ne že by snad toužili po tichu. Chtějí prostě mluvit, mluvit a mluvit – a to pokud možno do objektu živějšího než zeď. Pokud vládnete schopností naslouchat a klást otázky, uplyne klidně několik hodin, vy se dozvíte o svém konverzačním partnerovi naprosto všechno a on si třeba vůbec nevšimne, že se vás ani nezeptal, jak se máte. A když se třeba čirou náhodou zeptal, došlo k tomu jen velmi mimochodem a zpravidla s magicky dokonalým hřebíčkem „no to já…“ do konverzační rakve hned po vaší první větě.
Pokud nepatříte k povahám, které v takové chvíli popadnou slovní beranidlo a do rozhovoru se hrubou silou vlomí, zůstanete pro značné množství lidí vždycky tak trochu záhadou. Není divu: když se vaše promluvy skládají ze samých „no to snadne!“, „vážně?“ a „páni!“, zpravidla to nevypovídá o nejniternějších hnutích vaší duše. Lze navíc důvodně předpokládat, že chuť se takovým konverzacím oddávat klesá s každým dalším „aha!“ až pod nulu – a že před dotyčným příště raději utečete třeba spravovat střechu, lovit velryby nebo něco podobného. Jelikož o vás neví vůbec nic, můžete si vymyslet skutečně cokoli.
„Pokud chceš rozvinout rozhovor, musíš se ptát. Jinak to skončí něčím jako ‚To je dneska ale hnusně.‘ a ticho. Bystřejší maximálně dodají: ‚Včera bylo hůř.‘ A rozhovor skončil.“ Takhle nějak to tehdy vystihl onen dobrý přítel. Moudrý to člověk, říkám si pokaždé, když s mírně poťouchlým a mírně zklamaným úsměvem přikyvuji nějakému nekonečnému vyprávění. Pak, když nastane ticho, zpravidla mlčím a užívám si několika vteřin zaslouženého odpočinku, během kterého přemýšlím o beranidlech a velrybách. Není to úplně obvyklé, ale není třeba se obávat. V záplavě všech těch „a to já když…“ na to ještě nikdy nikdo nepřišel.

O nepřátelství mužů a žen

Jsou věci, o kterých všichni mluví, každý na ně má svůj názor a každého se týkají. Takové věci zpravidla žijí vlastním skrytým životem, a když se vytáhnou na světlo, vyvolají přestřelku na život a na smrt. Není jich mnoho a upřímně řečeno, povětšinou se jim na blogu obloukem vyhýbám. Někdy to ale nejde – téma, které v hlavě klíčí už po mnoho měsíců, jednoho krásného dne přeteče.
Věcí, o které s takovými okolky mluvím, je vztah mužů a žen. Nikoli dvou konkrétních jednotlivců, ale dvou skupin obyvatelstva. Vztah, který se mi čím dál víc jeví jako více či méně otevřeně nepřátelský.
Stačí se podívat na stereotypy, které si jedno pohlaví vytvořilo o tom druhém. Stereotyp ženy je nelichotivý v každém ohledu. Jde o hloupé, nerozhodné stvoření ovládané nepredikovatelnými, až přírodními silami, které se zabývá primárně vzhledem, klevetěním, kýčovými roztomilostmi, nakupováním a mláďaty všech druhů. Stereotyp muže není v ženských očích o nich lepší. Dětinský a občas násilnický (nebo alespoň vzteklý) primitiv, který potřebuje mít pocit nadřazenosti a kontroly a kromě toho má zhruba dvě až tři životní potřeby.
V životě už jsem tolikrát slyšela s neskrývaným despektem říkat „nojo, to jsou ty ženský“ nebo „nojo, chlapi“ a „všichni/všechny jsou stejný“, že nevím, jestli mě to má spíš pohoršovat nebo děsit. Zřetelně ale vnímám, že stačí vytyčené mentální hranice jen zlehka překročit a lidé začnou být nervózní. Stereotyp totiž sice je negativní, ale neodpovídat mu je zpravidla ještě o něco horší. Rozmlouvat „intelektuálsky“, vědět víc, vynikat v práci vysokými statistikami, být představována jako „ta co píše o telefonech“ a mít při tom na sobě dlouhou, květovanou sukni – všechno nějakým způsobem špatně. Řekli byste, že to třeba povede k přehodnocení zažitých předsudků? Kdepak. Jenom se stanete jakýmsi barevným exotickým ptákem, který vyžaduje speciální zacházení. Nic víc.
Mám za to, že způsob, jakým myslíme a jakým mluvíme, je neodmyslitelně spjat. Nezdá se mi proto nikterak překvapivé, že kolega, kterého moje výsledky znervózňují zdaleka nejvíc, zároveň co chvíli vyprodukuje výrok typu „Hadi a ženský, to je to stejný.“ Mnohem víc mě překvapuje, že právě tenhle kolega má přítelkyni, a dokonce zvažuje žádost o ruku. Žádat o ruku tvora, kterého přirovnávám k odpudivé havěti, tomu tedy říkám životní rozhodnutí. Nejsem si úplně jistá, co přesně mi v celém tom příběhu uniká, ale něco to rozhodně být musí. Lámu si proto hlavu a v mezičase si stále dokola kladu tutéž otázku. Nebyl by bez všech těch nánosů svět mnohem, ale mnohem příjemnější místo k životu úplně pro všechny?